ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.231.2016:38
sp. zn. 8 As 231/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. T., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 9. 2015, č. j. DSH/11539/15, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2016, č. j. 17 A 86/2015 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Magistrát města Plzně, odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků (dále
jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 31. 7. 2015, č. j. MMP/178476/15,
uznal žalobce vinným z porušení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), a z naplnění skutkové podstaty
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona. Toho se měl žalobce dopustit
tím, že: „dne 26. 10. 2014 v době okolo 20:18 hodin v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Karlovarská
ulice, v blízkosti budovy č. 107, ve směru jízdy do centra města, jel jako řidič osobního motorového vozidla
tov. zn.: Audi A8, RZ: X, a v úseku, kde je zvláštním právním předpisem stanovena nejvyšší dovolená rychlost
jízdy 50 km.h
-1
, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o více než 20 km.h
-1
.“ Správní orgán
prvního stupně mu za tento přestupek uložil pokutu ve výši 2.800 Kč.
[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[4] Krajský soud především nepřisvědčil žalobní námitce, že správní orgán prvního stupně
vycházel ze skutkového stavu, který neměl oporu ve spise, neboť dospěl k závěru, že jeho
rozhodnutí bylo založeno na dostatečném množství jednoznačných, vzájemně propojených
a nerozporných důkazů (oznámení o přestupku, úřední záznam, výpis z evidenční karty řidiče,
záznam o přestupku s fotodokumentací, videozáznam, protokol o ústním jednání a svědecké
výpovědi policistů str. H. a str. N. provádějících měření rychlosti), které ve svém souhrnu
nemohly vést k jinému závěru, než že měření rychlosti vozidla, které řídil žalobce,
bylo provedeno řádně a žalobce se přestupku dopustil.
[5] Jako nedůvodné shledal rovněž námitky, že při měření rychlosti došlo k tzv. jednoduché
reflexi (odražení radarového paprsku od plochy, která se nachází ve svislé poloze v prostoru
měření rychlosti, zpět do jízdní dráhy); že silničním radarovým rychloměrem AD9C (dále
jen „rychloměr“) bylo změřeno jiné vozidlo, než to, které žalobce řídil, a to vozidlo jedoucí
ve stejném jízdním pruhu bezprostředně před vozidlem řízeným žalobcem; že zásahové policejní
vozidlo nebylo před měřením řádně ustaveno; že z dokazování nevyplývá, kolika jiným vozidlům
zasahující policisté toho dne měřili rychlost a zda bylo vozidlo řádně ustaveno před každým tímto
měřením; že policisté nebyli proškoleni k obsluze rychloměru; že v měřeném úseku byla nejvyšší
povolená rychlost 70 km/hod a nikoliv 50 km/hod.
[6] Nakonec krajský soud vyslovil, že žalobcem navržené důkazy neprovedl pro jejich
nadbytečnost. Měl totiž za dostatečně prokázané, že se žalobce posuzovaného přestupku
dopustil.
III.
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností. Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů; v žalobě totiž vznesl celou řadu námitek, se kterými se krajský soud dostatečně
nevypořádal.
[9] Nepřezkoumatelnost stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud řádně nezdůvodnil, proč
shledal nedůvodnou námitku týkající se ovlivnění správnosti měření rychlosti tzv. jednoduchou
reflexí. Stěžovatel měl na rozdíl od krajského soudu za to, že na fotografii pořízené rychloměrem
je zachycena jen zadní část měřeného vozidla, která se nachází v její levé části, tedy nikoliv
ve standardní pozici, přičemž poznávací značka vozidla není čitelná. Závěry, k nimž dospěl
krajský soud, jsou tedy v rozporu se skutečností. Krajský soud nadto nebyl způsobilý sám o sobě
vyhodnotit tuto fotografii a dovodit, že výsledek měření rychlosti nebyl ovlivněn v důsledku
tzv. jednoduché reflexe. Jelikož se jedná o otázku technického charakteru, měl si za tímto účelem
obstarat odborné vyjádření nebo znalecký posudek.
[10] Krajský soud se podle stěžovatele nedostatečně vypořádal i s námitkou, že na fotografii
pořízené rychloměrem je zachyceno též jiné vozidlo jedoucí ve stejném jízdním pruhu
před vozidlem, které řídil stěžovatel. Stěžovatel setrvává na tom, že rychlost byla změřena právě
tomuto druhému vozidlu. Na rozdíl od krajského soudu se stěžovatel nedomnívá, že se jedná
o světla vozidla jedoucího v protisměru nebo světla protijedoucí tramvaje.
[11] Stěžovatel má za to, že se krajský soud řádně nevěnoval ani námitce, podle níž měřící
policejní vozidlo nebylo pro měření řádně ustaveno. Stěžovatel byl na rozdíl od krajského soudu
přesvědčen o tom, že k řádnému ustavení vozidla byla potřeba vzájemná součinnost nejméně
dvou osob. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť ustavení provedla jen jedna osoba,
což je nesporné. Ustavení vozidla tedy nebylo provedeno řádně, a nemohlo proto být správné
ani samotné měření rychlosti.
[12] Krajský soud podle stěžovatele dostatečně nevypořádal také další námitku, podle
níž policejní vozidlo, v němž byl rychloměr nainstalován, bylo současně vozidlem zásahovým,
tedy tím, které se rovněž rozjíždělo za změřenými vozidly. Takové vozidlo mělo být podle
stěžovatele ustavováno po každém jednotlivém výjezdu; z dokazování přitom nevyplývá,
že tak bylo činěno. Stěžovatel se neztotožnil se závěrem krajského soudu, podle nějž nebylo
relevantní, kolik vozidel zasahující policisté daný den měřili, kolik výjezdů uskutečnili
a zda před každým měřením řádně ustavili vozidlo, ale zda ustavili vozidlo před měřením
rychlosti vozidla, které řídil stěžovatel.
[13] Stěžovatel konečně namítal i to, že ačkoliv na podporu svých tvrzení v žalobě navrhl
provedení celé řady důkazů (návodem k obsluze rychloměru, fotografií pořízenou
rychloměrem), krajský soud je neprovedl s odkazem na jejich nadbytečnost. K tomu poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 203/2014 - 34, týkající
se situací, v nichž může soud důkazním návrhům účastníka řízení nevyhovět. Stěžovatel
měl za to, že jím navržené důkazy byly relevantní a mohly zpochybnit závěry, k nimž došly
správní orgány ve správním řízení.
IV.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí s argumenty uvedenými
v kasační stížnosti, zcela setrvává na svých závěrech obsažených ve vyjádření k žalobě
a ztotožňuje se se závěry uvedenými v napadeném rozsudku. Kasační stížnost je podle jeho
názoru nedůvodná; navrhl proto, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Z obsahu kasační stížnosti je zjevné, že stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu
pro vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a též pro vadu řízení spočívající
v neprovedení navržených důkazů. Namítá tedy kasační důvod podřaditelný pod §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, resp. jiná vada řízení před krajským
soudem ve smyslu tohoto ustanovení je přitom vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní
soud musí podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud
by ji stěžovatel sám nenamítal.
[18] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž
není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních
otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela
opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci
a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
[19] Jak již Nejvyšší správní soud také vyslovil, s kasačním důvodem podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen
a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu
na hospodárnosti řízení před správními soudy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[20] Nejvyšší správní soud stěžovateli ohledně namítané nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku nepřisvědčil. Krajský soud se řádně vypořádal se všemi stěžovatelem uplatněními
žalobními námitkami. Byť ve vztahu k některým ze žalobních námitek jistě mohl krajský soud
svoji argumentaci rozvinout i podrobněji, způsob, jakým k vypořádání žalobních námitek
přistoupil, nepůsobí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů
v intenzitě předpokládané výše citovanou judikaturou kasačního soudu, která by opodstatňovala
zrušení napadeného rozsudku. Ostatně stěžovatel proti výkladu podanému krajským soudem
v kasační stížnosti obsáhle brojí a na více místech s ním polemizuje, což by v případě chybějících
důvodů prakticky nebylo možné. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného
rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163,
nebo ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 - 37).
[21] Stěžovatel nejprve namítal, že krajský soud nedostatečně vypořádal žalobní námitku
týkající se tzv. jednoduché reflexe. Vznik tohoto jevu v době měření rychlosti vozidla, které řídil,
dovozoval z toho, že fotografie pořízená rychloměrem je nekvalitní a měřené vozidlo
na ní není zachyceno celé. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že při měření rychlosti mohl
rychloměr namísto vozidla zaměřit sloupy veřejného osvětlení a další překážky, které se v místě
měření nacházejí; to vše podle něj vyplývá z návodu k obsluze rychloměru.
[22] Krajský soud této žalobní námitce nepřisvědčil. Uvedl, že: „[j]elikož právě fotografie
na záznamu z radaru jasně zobrazuje vozidlo žalobce s poznávací značkou a reálnou změřenou rychlostí,
dle názoru soudu tento důkaz nebyl zpochybněn tvrzením žalobce, že mohlo dojít k jednoduché reflexi. Vzniku
tohoto jevu nenasvědčují žádné okolnosti, když z fotografie nic takového nevyplývá a vozidlo žalobce je jako jediné
na ní zachyceno, a to ve standardní pozici. Soud se tak plně ztotožňuje s argumentací žalovaného v napadeném
rozhodnutí o nedůvodnosti tvrzení žalobce o vzniku tohoto jevu. Není dále pravdou, že by na snímku nebylo vidět
celé vozidlo žalobce, ale jen jeho část, a to v levém dolním rohu. Vozidlo na fotografii je zcela zřetelně viditelné
a umístěné uprostřed snímku. Na závěru, že nedošlo v daném případě k tzv. jednoduché reflexi, nic nemění
ani skutečnost, že na předmětném snímku není vidět okolní zástavba. Soud nemá ani důvodnou pochybnost
o tom, že měření bylo prováděno na místě specifikovaném v prvoinstančním rozhodnutí, neboť toto je zcela
jednoznačně patrné z policisty pořízeného videozáznamu.“ Krajský soud tedy uvedenou námitku
neopomněl a při jejím vypořádání se přiklonil k tomu, co před ním vyslovil žalovaný, aniž dovodil
potřebu tyto věcně správné závěry opakovat. Poukázal přitom i na důkazy, z nichž tyto závěry
plynou.
[23] Stěžovatel v textu kasační stížnosti zachytil i fotografii pocházející z rychloměru
zobrazující jím řízené vozidlo při měření rychlosti. Na rozdíl od krajského soudu měl
za to, že na fotografii je zachycena jen zadní část vozidla (nikoliv vozidlo celé), která se nachází
v levé části fotografie (nikoliv v jejím středu); poznávací značka vozidla nadto není čitelná.
Z toho dovodil, že závěry krajského soudu jsou v rozporu se skutečností.
[24] Nejvyšší správní soud ověřil, že krajský soud své závěry opřel o skutečnosti,
jež se podávají ze správního spisu. Nikoliv nekvalitní fotodokumentace pořízená rychloměrem,
která je na straně 5 správního spisu přílohou oznámení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích ze dne 28. 10. 2014 (dále jen „oznámení o přestupku
ze dne 28. 10. 2014“), zachycuje vozidlo řízené stěžovatelem s detailem na jeho registrační
značku. Vozidlo je přitom zachyceno celé přibližně uprostřed fotografie (tj. ve standardní pozici),
a to jako jediné. Krajský soud rovněž nepochybil, když za situace, kdy nic nenaznačovalo
tomu, že k tzv. jednoduché reflexi došlo, nepožadoval vypracování odborného vyjádření
ani znaleckého posudku, jak namítal stěžovatel.
[25] Stěžovatel měl dále za to, že na fotografii pořízené rychloměrem se nachází ještě další
auto jedoucí před vozidlem řízeným stěžovatelem ve stejném pruhu; rychloměr podle něj zaměřil
a změřil rychlost právě tomuto dalšímu vozidlu. Stěžovatel namítal, že z napadeného rozsudku
není zjevné, jakým způsobem dospěl krajský soud k jinému závěru, a to že na fotografii
je zachyceno buď auto jedoucí v protisměru, nebo protijedoucí tramvaj.
[26] Nejvyšší správní soud má především za to, že pro posuzovanou věc je stěžejní zejména
to, jaké vozidlo rychloměr zaměřil a zda právě tomuto vozidlu následně změřil rychlost.
K této otázce se krajský soud vyjádřil a dovodil, že uvedeným vozidlem je podle
fotodokumentace k oznámení o přestupku ze dne 28. 10. 2014, a to i s ohledem na shora
uvedené (srov. odst. [24]) prokazatelně vozidlo, které řídil stěžovatel (skutečnost, že řidičem
byl právě stěžovatel, nebyla sporná). Vyřešení otázky, jakému vozidlu patří další světla
na této fotografii, jakkoliv i k ní se krajský soud vyjádřil, bylo zcela nadbytečné a pro posouzení
věci bez jakéhokoliv významu.
[27] Stěžovatel také krajskému soudu vytkl, že se řádně nevypořádal s žalobními námitkami
týkajícími se ustavení policejního vozidla před prováděným měřením rychlosti. Uvedl, že podle
návodu k obsluze rychloměru je k ustavení měřícího vozidla nezbytná vzájemná součinnost
nejméně dvou osob, přičemž jak vyplývá z výpovědi zasahujících policistů, provedl ustavení
pouze jeden z nich. Jelikož také bylo vozidlo měřící rychlost vozidlem zásahovým, mělo
být takové ustavení provedeno po každém výjezdu před novým měřením.
[28] Krajský soud k tomu vyslovil, že: „[s]e neztotožňuje s argumentací žalobce, že zásahové vozidlo
policistů nebylo před měřením řádně ustaveno. Z pasáže k návodu k obsluze radaru, kterou citoval žalobce
v podané žalobě, dle náhledu soudu nevyplývá, že by k ustavení vozidla bylo zapotřebí minimálně dvou osob.
Str. N. i str. H. shodně uvedli, že vozidlo bylo ustanoveno v souladu s návodem k obsluze radaru. Dále soud
uvádí, že z jejich výpovědí jednoznačně vyplývá, že jsou k měření rychlosti řádně proškoleni.“ Dále také uvedl,
že: „pro danou věc není relevantní, kolik vozidel zasahující policisté v daný den zaměřili, kolik výjezdů poté
uskutečnili a zda před každým měření řádně ustavili vozidlo. Pro nyní projednávanou věc je podstatné,
že proškolení zasahující policisté řádně ustavili vozidlo před měřením rychlosti vozidla žalobce.“ Uvedené
závěry považuje kasační soud za dostatečné, logické a dobře srozumitelné.
[29] Polemizoval-li s nimi stěžovatel i věcně [v čemž bylo možno spatřovat uplatnění
kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], Nejvyšší správní soud dodává,
že má ve shodě s krajským soudem za to, že ze stěžovatelem citované pasáže návodu k obsluze
rychloměru nevyplývá, že by k řádnému ustavení měřícího vozidla bylo zapotřebí dvou osob.
Z věty, že: „[p]olohu vozidla (jeho podélnou osu) musíme nastavit tak, aby průhled muška-hledí přes přípravek
směřoval přesně na výtyčku, která je umístěna cca 10m před vozidlem. Případnou korekci provádíme
změnou polohy vozidla“ nelze dovodit, že je nezbytné, aby výtyčku někdo (druhá osoba) držel,
jak uvedl stěžovatel. Nejvyšší správní soud se také ztotožnil se závěrem krajského soudu
o tom, že pro posuzovanou věc nebylo důležité zkoumat, zda bylo v daný den po každém zásahu
před každým měřením provedeno ustavení vozidla, nýbrž to, že vozidlo bylo řádně ustaveno
před měřením vozidla, jež řídil stěžovatel. Tato skutečnost nebyla v řízení zpochybněna.
[30] Stěžovatel nakonec krajskému soudu vytkl i to, že se v odůvodnění napadeného rozsudku
dostatečně nezabýval všemi důkazními návrhy obsaženými v žalobě. Nejvyšší správní soud
k tomu podotýká, že krajský soud nejprve na str. 10-11 napadeného rozsudku vyslovil,
že: „[s]právní orgány si tedy opatřily dostatek důkazů, které vytvořily dostatečně jednoznačný, zájemně provázaný
a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru,
než že se žalobce přestupku dopustil. Nijak neprokazují, jak se žalobce milně (sic!) domnívá, že by bylo měřeno
chybně“ a následně na straně 12 napadeného rozsudku doplnil, že: „[…]důkazy navrhované žalobcem
neprováděl pro jejich nadbytečnost, neboť má za prokázané, že se žalobce shora uvedeného přestupku dopustil.“
Je tedy zjevné, že krajský soud považoval skutkový stav věci za dostatečně zjištěný, a proto
neshledal potřebu provádět další stěžovatelem navrhované důkazy. S tím se nyní ztotožňuje
i Nejvyšší správní soud.
[31] Pokud stěžovatel v této souvislosti odkazoval na rozsudek kasačního soudu ze dne
29. 5. 2015, č. j. 5 As 203/2014 - 34, nelze s ohledem na výše uvedené jinak než uzavřít,
že krajský soud při vydání napadeného rozsudku postupoval způsobem, který odpovídá zásadám
v něm uvedeným. Krajský soud totiž stěžovatelem další navrhované důkazy nepřipustil
jako nadbytečné proto, že dovodil, že ve správním řízení (i vzhledem k výsledkům provedeného
dokazování) byl zjištěn stav věci, o němž nejsou pochybnosti (§3 správního řádu), a tento svůj
závěr také, byť stručně, odůvodnil.
[32] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důkazy provedené ve správním řízení (viz odst. [4])
je nutno v daném případě považovat, i vzhledem k pasivitě stěžovatele ve správním řízení,
za plně dostačující k tomu, aby mohl být stěžovatel bez důvodných pochybností uznán vinným
ze spáchání předmětného přestupku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, ale též usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 - 71).
VI.
[33] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu