ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.233.2016:40
sp. zn. 8 As 233/2016 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: K. V., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.
11. 2015, č. j. DSH/11652/15, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 30. 9. 2016, č. j. 17 A 1/2016 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Magistrát města Plzně, odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků (dále
jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 29. 7. 2015, č. j. MMP/155465/15,
uznal žalobce vinným z porušení §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), a naplnění skutkové podstaty přestupku
ve smyslu §125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona. Toho se měl žalobce dopustit
tím, že: „dne 15. 12. 2014 v době okolo 22:51 hodin jel v katastru obce Plzeň, po vozovce dálnice D5, v úseku
80. km, ve směru jízdy od obce Rozvadov směrem k obci Praha, jako řidič motorového vozidla tov. zn. Audi A4,
RZ: X, přičemž v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost jízdy mimo obec na dálnici 130 km.h
-1
, mu byla Policií
ČR, silničním rychloměrem PolCam PC 2006, výr. č. 1368PL/2008, naměřena, a to při zvážení možné
odchylky měřícího zařízení +/- 3 %, nejnižší rychlost jízdy 157 km.h
-1
, tudíž obviněný překročil nejvyšší
dovolenou rychlost mimo obec na dálnici o méně než 30 km.h
-1
.“ Správní orgán prvního stupně mu za
tento přestupek uložil pokutu ve výši 2.000 Kč.
[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[4] K námitce žalobce, že skutkové okolnosti týkající se vlastního průběhu měření rychlosti
a úkonů s měřením souvisejících byly vyvozovány pouze ze svědeckých výpovědí policistů
provádějících měření rychlosti, v nichž tito odkazovali pouze na skutečnosti uvedené v úředním
záznamu (který není důkazem, ale jen podkladem k rozhodnutí), krajský soud uvedl, že o vině
žalobce za přestupek bylo rozhodnuto na podkladě svědeckých výpovědí těchto policistů
a především fotografií ze silničního rychloměru PolCam PC 2006 (dále jen „rychloměr“), které
jednoznačně svědčí o naměřené rychlosti v daném místě a čase.
[5] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, týkající se jeho pochybností
o souvztažnosti fotografií č. 2 a 3, které zachycují naměřenou rychlost 162 km/h, s fotografií č. 4,
která zachycuje registrační značku jeho vozidla, z důvodu, že koncová světla vozidla na těchto
snímcích patří zjevně rozdílným vozidlům (tyto fotografie jsou součástí Oznámení o přestupku
ze dne 16. 12. 2014, č. j. KRPP-202083/PŘ-2014-030040, č. l. 3 spisu správního orgánu prvního
stupně – pozn. Nejvyššího správního soudu). Fotografie č. 4 pouze zabírá vozidlo z větší blízkosti,
než ostatní fotografie, zadní světla zde proto vypadají větší a mají jiný tvar. Nelze však
dovozovat, že jsou na fotografiích zachycena jiná vozidla.
[6] Krajský soud se neztotožnil ani se žalobcovou námitkou, že ověřovací list použitého
rychloměru pozbyl platnosti poté, co byly na měřícím vozidle vyměněny pneumatiky a rychloměr
z toho důvodu nebyl kalibrován. Uvedl, že pochybnosti o provedeném měření nevznikly.
Z žalobcem uvedeného §7 odst. 2 písm. b) vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu
č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření (dále jen „vyhláška
č. 262/2000“), uvedená povinnost kalibrovat rychloměr nevyplývá a jinak toto své obecné tvrzení
žalobce nedoložil. Krajský soud také shodně se správními orgány dospěl k závěru, že provedení
důkazu návodem k obsluze rychloměru je nadbytečné.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobcovu tvrzení, že ze spisové dokumentace nevyplývá,
zda byli policisté provádějící měření rychlosti proškolení k manipulaci s použitým rychloměrem.
Policista Bc. R. M. při výslechu potvrdil, že byl k obsluze rychloměru proškolen, a policista prap.
T. U. podrobně popsal postup provádění zkušebního měření.
III.
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností. Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Stěžovatel byl v prvé řadě přesvědčen o tom, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Krajský soud se podle něj nevypořádal se všemi žalobními námitkami
(konkrétně s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného; s námitkou, že svědecké
výpovědi byly provedeny v rozporu s právním řádem, a proto se jedná o nepoužitelné důkazy;
s námitkou, vztahující se k nekompetentnosti správního orgánu prvního stupně k posouzení
otázky, zda bylo měření rychlosti provedeno v souladu s návodem k obsluze rychloměru,
a z toho vyplývající povinnosti nechat zpracovat znalecký posudek či odborné vyjádření;
s námitkou, že v případě, kdy správní orgán prvního stupně vycházel ze skutečností
jemu známých z úřední činnosti, měl uvést, z jaké úřední činnosti jsou mu známé,
a měl stěžovateli umožnit se s tímto podkladem před vydáním rozhodnutí seznámit; s námitkou
týkající se nedostatečné odborné způsobilosti policistů k obsluze použitého rychloměru). I přesto,
že některé z uvedených žalobních námitek již byly posuzovány v řízení před správními orgány,
neměl se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku pouze ztotožnit se závěry, k nimž
správní orgány dospěly, ale měl vyslovit i své úvahy.
[10] Stěžovatel měl dále za to, fotografii č. 4, která zachycuje registrační značku jeho vozidla,
nelze ztotožnit s fotografiemi č. 2 a 3, které zachycují naměřenou rychlost 162 km/h, neboť
koncová světla na těchto snímcích patří zjevně rozdílným vozidlům. Je přesvědčený
o tom, že při měření rychlosti došlo k záměně vozidel, kdy na fotografiích č. 2 a 3 je zachyceno
cizí vozidlo a na fotografii č. 4 následně vozidlo jeho. Také dlouhý časový interval, který uběhl
od chvíle pořízení fotografie č. 3 a fotografie č. 4, trvající 47 vteřin, napovídá tomu, že během
něj mohlo snadno dojít k záměně vozidel.
[11] Stěžovatel nakonec poukázal i na to, že rychloměr v době provádění rychlostní kontroly
neměl platný ověřovací list. V mezidobí od vydání ověřovacího listu do doby provedeného
měření rychlosti byly na měřícím vozidle vyměněny pneumatiky, přičemž tento fakt
měl za následek zánik platnosti ověřovacího listu podle §7 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 262/2000.
Jelikož od výměny pneumatik na měřícím vozidle nedošlo ke kalibraci rychloměru, postupovala
při měření rychlosti policejní hlídka v rozporu s návodem k jeho obsluze.
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zcela setrvává na svých závěrech
obsažených v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě a ztotožňuje se závěry krajského
soudu. Kasační stížnost je podle jeho názoru nedůvodná; navrhl proto, aby ji Nejvyšší správní
soud zamítl.
[13] Co se týče kasační námitky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
a napadeného rozhodnutí (z důvodu, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nezohlednil doplnění
odvolacích námitek učiněných sice po stanovené lhůtě, ale ještě před vydáním rozhodnutí),
žalovaný uvedl, že stěžovatel (resp. jeho zástupce), měl být srozuměn s tím, že po uplynutí
stanovené lhůty k doplnění blankteního odvolání o odvolací důvody bude spisová dokumentace
postoupena správním orgánem prvního stupně žalovanému. Stěžovatel měl tedy doplnění
odvolání směřovat již žalovanému. Je pravda, že odvolací námitky mají být primárně zasílány
správnímu orgánu prvního stupně; to ale platí za situace, jsou-li doplňovány ve lhůtě stanovené
správním orgánem. Pokud odvolací námitky stěžovatel zaslal po uplynutí lhůty k jejich doplnění
správnímu orgánu prvního stupně, měl si být vědom jejich možného nezohlednění žalovaným.
[14] K námitce týkající se zániku platnosti ověřovacího listu rychloměru v návaznosti
na výměnu pneumatik měřícího vozidla žalovaný odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Touto námitkou se tudíž Nejvyšší správní
soud zabýval především. Bylo by předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud
by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou
rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud ji stěžovatel
nenamítá, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[18] Nejvyšší správní soud rovněž zdůrazňuje, že s tímto kasačním důvodem je nutno
zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje
okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen,
což není v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení
před správními soudy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[19] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
[20] Stěžovatelově námitce, že se krajský soud nevypořádal s některými žalobními námitkami
(viz odst. [9]) a pouze se ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, nemůže
Nejvyšší správní soud přisvědčit. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že část odůvodnění,
v níž krajský soud vyslovil, že se se závěry žalovaného ztotožňuje (viz strana 7 napadeného
rozsudku), představuje pouze obecné prvotní uvedení do problematiky, přičemž v následujících
odstavcích se krajský soud podrobněji věnuje vypořádání uplatněných žalobních námitek.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že takový postup není vadný.
Rozsudek správního soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
jen pro to, že v něm soud obecně konstatuje, že se ztotožňuje se závěry správních orgánů,
doplní-li uvedené vypořádáním věcných anebo právních námitek uplatněných v žalobě
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 Afs 69/2010 - 127,
nebo ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004 - 55).
[21] Nejvyšší správní soud rovněž upozorňuje na to, že správní soudy nemají povinnost
reagovat na každou dílčí argumentaci účastníka a tu obsáhle vyvracet. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí
věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[22] Uvedeným kritériím napadený rozsudek vyhověl. Krajský soud předestřel relevantní,
správné a ucelené právní závěry, kterými stěžejní žalobní argumentaci vypořádal. Vysvětlil také,
proč přisvědčil právním závěrům, k nimž dospěl žalovaný a před ním i správní orgán prvního
stupně. Nedůvodný je proto i poukaz stěžovatele na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4 2016, č. j. 7 As 27/2016 - 31.
[23] Pro právě uvedené tudíž není důvodná kasační námitka, že se krajský soud nevypořádal
s tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného. Z napadeného rozsudku totiž vyplývá,
že krajský soud na základě námitek stěžovatele přezkoumal postup policistů provádějících
měření, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i správnost závěrů žalovaného. Krajský
soud se sice výslovně nevyjádřil k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného,
tato skutečnost však nepředstavuje pochybení, neboť krajský soud vysvětlil, jakými argumenty
bylo rozhodnutí žalovaného odůvodněno, zdůvodnil, proč dospěl k závěru o nedůvodnosti
žalobních námitek, a vyslovil, že se se závěry žalovaného ztotožňuje. Ze skutečnosti, že krajský
soud napadené rozhodnutí věcně přezkoumal, implicitně plyne, že jej za nepřezkoumatelné
nepovažoval.
[24] Co se týče argumentace stěžovatele vztahující se k tvrzené nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí proto, že v něm žalovaný nezohlednil doplnění odvolacích námitek
učiněné sice po stanovené lhůtě, ale ještě před vydáním rozhodnutí, Nejvyšší správní soud pouze
pro úplnost uvádí, že žalovaný nepochybil. Dne 24. 8. 2015 zaslal stěžovatel správnímu orgánu
prvního stupně blanketní odvolání. Správní orgán prvního stupně jej proto usnesením dne
2. 9. 2015 vyzval k doplnění ve lhůtě 5 pracovních dnů od jeho doručení. Usnesení
bylo zmocněnci stěžovatele doručeno dne 4. 9. 2015, lhůta k doplnění odvolání tedy marně
uplynula dne 11. 9. 2015. Dne 16. 9. 2015 byla věc správním orgánem prvního stupně předložena
žalovanému; ani do tohoto dne nebylo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně stěžovatelem doplněno. Dne 2. 11. 2015 žalovaný o odvolání stěžovatele rozhodl, přičemž
rozhodnutí bylo vypraveno dne 3. 11. 2015. Doplnění odvolání zaslal stěžovatel emailem
dne 2. 11. 2015 správnímu orgánu prvního stupně, který jej následujícího dne zaslal žalovanému.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalovaný neměl doplnění odvolání obsahující předmětné
odvolací námitky v době svého rozhodování k dispozici, neboť mu byly doručeny
až den poté, co napadené rozhodnutí vydal. Z logiky věci vyplývá, že na stěžovatelovy dodatečné
námitky nemohl reagovat. To však pouze z důvodů ležících na straně stěžovatele, nikoliv
v postupu správních orgánů obou stupňů, jak se nyní v kasační stížnosti snaží stěžovatel
předestřít. Tato jeho argumentace je tedy nedůvodná. Nadto nynější tvrzení stěžovatele
o tom, že v žalobě namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nereflektování
odvolacích námitek, je nepravdivé. Stěžovatel takovou žalobní námitku v řízení před krajským
soudem neuplatnil. Krajský soud, který má nepochybně povinnost se nepřezkoumatelností
napadeného rozhodnutí zabývat z úřední povinnosti, také pochybení v postupu žalovaného
neshledal s ohledem na skutečnost, že jej věcně přezkoumal, a stejný názor nyní zastává i kasační
soud.
[25] Výše uvedené závěry o neexistenci povinnosti správních soudů vypořádávat každou dílčí
žalobní argumentaci lze vztáhnout i na stěžovatelovu námitku, týkající se toho, že vycházel-li
správní orgán prvního stupně ze skutečností jemu známých z úřední činnosti, měl uvést, z jaké
úřední činnosti mu jsou známé, a měl stěžovateli umožnit se s tímto podkladem před vydáním
rozhodnutí seznámit. Jak již shora uvedeno, krajský soud se vypořádal se stěžejní žalobní
argumentací, Nejvyšší správní soud tudíž ani pro uvedené nepovažuje napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný.
[26] K další námitce, že výslechy policistů provádějících měření rychlosti (jako svědků)
byly provedeny v rozporu s právním řádem, a proto jsou jako důkazy nepoužitelné, se krajský
soud vyjádřil na straně 7 napadeného rozsudku. S námitkou, týkající se nekompetentnosti
správního orgánu prvního stupně k posouzení otázky, zda bylo měření rychlosti provedeno
v souladu s návodem k obsluze rychloměru, a z toho vyplývající povinnosti nechat zpracovat
znalecký posudek či odborné vyjádření, se krajský soud vypořádal v pátém odstavci na straně 8
napadeného rozsudku. Námitce ohledně nedostatečné odborné způsobilosti policistů k obsluze
použitého rychloměru se krajský soud věnoval v druhém, čtvrtém a pátém odstavci na straně 8
napadeného rozsudku.
[27] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl závěru, že napadený
rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů netrpí.
[28] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek
nepřezkoumatelným, zabýval se zbylými kasačními námitkami. Ani jejich důvodnost však
neshledal.
[29] Co se týče námitky, v níž stěžovatel poukázal na rozdílné tvary koncových světel
zachycených jednak na fotografiích č. 2 a 3 (zaznamenaly údaj o naměřené rychlosti) a jednak
na fotografii č. 4 (zobrazovala registrační značku stěžovatelova vozidla), ztotožnil se Nejvyšší
správní soud se závěrem krajského soudu, že ze skutečnosti, že skvrny představující koncová
světla vozidla, mají na uvedených fotografiích různý tvar, nelze dovozovat, že jsou na fotografiích
zachycená různá vozidla; je nutné totiž přihlédnout k tomu, že snímky byly pořízeny za tmy
a z různých úhlů a vzdáleností. Zásadní je především časová souvztažnost všech fotografií.
[30] Nejvyšší správní soud k uvedenému pouze doplňuje, že ze svědeckých výpovědí policistů
prap. T. U. a Bc. R. M. (učiněných v rámci ústního jednání před správním orgánem prvního
stupně dne 5. 5. 2015) je zřejmé, že možnost záměny vozidla vyloučili. Policisté se při provádění
měření zařadili za měřené vozidlo a měli jej stále na dohled až do jeho zastavení; hustota provozu
přitom byla nízká. Nevznikla ani pochybnost o tom, že vozidlo řídil stěžovatel, jelikož byl
následně ztotožněn. Tuto skutečnost stěžovatel v průběhu správního řízení nikdy nezpochybnil,
resp. zmocněnec stěžovatele ji při ústním jednání před správním orgánem prvního stupně dne 5.
5. 2015 potvrdil. Nejvyšší správní soud má tedy za prokázané, že rychlost 162 km/hod byla
naměřena vozidlu s registrační značkou X, které řídil stěžovatel.
[31] Poslední námitka, kterou stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil, se týkala zániku platnosti
ověřovacího listu rychloměru poté, co byly na měřícím vozidle vyměněny pneumatiky.
Tato skutečnost měla podle něj zásadní vliv na metrologické vlastnosti rychloměru, byla proto
nutná jeho opětovná kalibrace.
[32] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35, posuzoval
námitku zkresleného výsledku měření rychlosti vlivem rozdílných provozních podmínek (výměna
pneumatik policejního vozidla) při kalibraci přístroje a během samotného měření. Přisvědčil
přitom závěru správního soudu, že „právě pro případy, kdy by mohlo být podobnými vlivy měření zkresleno,
počítá se s odchylkou měřícího zařízení 3 %, která je na výsledek měření aplikována“. V tehdy souzeném
případě Nejvyšší správní soud rovněž přihlédl k velmi významnému překročení povolené
rychlosti (po započtení odchylky o 46 km/h) a vyloučil, že by „provozní podmínky měřícího zařízení
vůbec mohly mít na výsledek měření tak významný vliv, že by nebyla naplněna skutková podstata daného
přestupku.“ Uvedený závěr považuje kasační soud za použitelný i v souzeném případě.
[33] Nejvyšší správní soud rovněž nyní vylučuje tak významný vliv případné výměny
pneumatik na výsledek měření rychlosti do té míry, že by nebyla naplněna skutková podstata
daného přestupku. Chybu měření, která by odpovídala rozdílu v rychlosti minimálně 27 km/h
(aby jel stěžovatel maximální povolenou rychlostí v místě provedeného měření), by zcela jistě
odhalila povinná provozní kontrola rychloměru před zahájením samotného měření. Ta podle
výpovědí svědků (učiněných v rámci ústního jednání před správním orgánem prvního stupně
dne 5. 5. 2015) provedena byla a žádné pochybnosti o nastavení rychloměru při ní nevznikly.
Kasační soud proto nesdílí stěžovatelovy výtky k platnosti ověřovacího listu rychloměru.
[34] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že v rozsudku ze dne 14. 5. 2015,
č. j. 7 As 83/2015 - 56, vyslovil, že oznámení o přestupku, záznam o přestupku obsahující
fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového
rychloměru (které v právě posuzované věci jsou obsahem správního spisu) je nutno považovat
za plně postačující důkazy o spáchání přestupku, není-li v rámci přestupkového řízení žádný
z těchto podkladů jakkoliv zpochybňován (veškeré pochybnosti přitom byly Nejvyšším správním
soudem v právě posuzované věci odmítnuty). Taktéž v rozsudku ze dne 3. 3. 2011,
č. j. 7 As 18/2011 - 54, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důkazní prostředky dodané
policií jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, a to zvláště za situace,
kdy stěžovatel nepopírá, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě, a toliko tvrdí, že nesouhlasí
s naměřenou rychlostí. Shodně je tomu i v nynější věci.
[35] Za důvodnou nepovažuje kasační soud ani související stěžovatelovu námitku, že mu není
zřejmé, proč krajský soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu – návodu k obsluze
rychloměru. Z obsahu spisu krajského soudu se totiž podává, že takový důkazní návrh stěžovatel
v řízení před krajským soudem vůbec neučinil. Krajský soud však i přes to (s ohledem
na to, že provedení tohoto důkazu stěžovatel navrhoval v řízení před správními orgány)
v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že shodně jako správní orgány považuje provedení
důkazu návodem k obsluze s ohledem na skutkové okolnosti věci za nadbytečné.
S tím se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
[36] Mělo-li ostatně uvedené dokazování svědčit ve prospěch stěžovatelova tvrzení,
že od doby ověření rychloměru došlo k výměně pneumatik, a že tudíž podle návodu k obsluze
rychloměru „v případě výměny kol (pneumatik) je třeba provést novou kalibraci vozidla“, lze shrnout,
že uvedené tvrzení (o výměně pneumatik) je pouhou stěžovatelovou domněnkou. K jejímu
prokázání stěžovatel ani v průběhu správního řízení, ani v řízení o žalobě žádný důkaz neoznačil
a ze správního či soudního spisu uvedená skutečnost také neplyne. I proto bylo nadbytečné
se obsahem návodu k obsluze rychloměru a tvrzenou povinností provést novou kalibraci
rychloměru (nikoliv „vozidla“, jak uvádí stěžovatel) zabývat.
[37] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že správní orgány řádně zjistily skutkový stav věci
tak, aby mohl být stěžovatel bez důvodných pochybností uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Krajský soud tedy nepochybil
v závěru o nedůvodnosti žalobních námitek a opodstatněně žalobu zamítl.
VI.
[38] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[39] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu