ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.291.2018:18
sp. zn. 8 As 291/2018-18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní
věci žalobkyně: I. D., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1,
o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2018, čj. 62 A 89/2018-
145,
takto:
I. Návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2018, čj. 62 A 89/2018-145, se ruší
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“) a později
vyloučenou k samostatnému projednání se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí ze dne
10. 2. 2018, čj. 10.01-001179/17, kterým žalovaná nevyhověla její žádosti o určení advokáta
k poskytnutí právní služby. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 5. 2018,
čj. Nad 104/2018-79, věc přikázal k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně (dále
„krajský soud“). Součástí žaloby je žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce pro řízení.
[2] Krajský soud v záhlaví specifikovaným usnesením žádost žalobkyně o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení zamítl. Připustil, že žalobkyně se po stránce
zdravotní i majetkové nachází v komplikované situaci. Poukázal na to, že v této situaci se nachází
i v důsledku vlekoucích se sporů „se státem“, na něž vynakládá nemalé prostředky. Krajský soud
poté zhodnotil příjmové i majetkové poměry žalobkyně a dospěl k závěru, že i přes její zjevně
nedobrou situaci pro ni neosvobození od soudních poplatků (s přihlédnutím k výši poplatku
a charakteru věci) nepředstavuje reálnou překážku při uplatňování jejích práv. Zdůraznil
výjimečnost osvobození do soudních poplatků s tím, že neosvobození v dané věci se mu nejeví ani
jako obecně nespravedlivé. Pokud jde o žádost o ustanovení zástupce, zde krajský soud toliko
konstatoval, že nejsou-li splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nemůže
žalobkyni zástupce ustanovit.
[3] Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační
stížnost. Následně pak Nejvyšší správní soud samostatným podáním požádala o ustanovení
zástupce pro řízení o této kasační stížnosti.
[4] Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval žádostí stěžovatelky o ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti. Zastoupení advokátem ve smyslu §105 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) v nynějším řízení není vyžadováno, neboť
to se týká řešení procesní otázky. Předmětem přezkumu zde není rozhodnutí krajského soudu
ve věci samé či rozhodnutí o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností
[§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích; srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
čj. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb. NSS, bod 29]. Současně je předmětem řízení o této kasační
stížnosti otázka takové povahy (posouzení osobních, majetkových a výdělkových poměrů
stěžovatelky), že k ochraně práv stěžovatelky není advokáta nezbytně třeba, což je jednou
z nutných podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů v řízení o kasační stížnosti (srov. §35
odst. 9 s. ř. s.). Proto Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky na ustanovení advokáta pro řízení
o této kasační stížnosti zamítl.
[5] Vzhledem k tomu, že podaná kasační stížnost byla podrobně odůvodněna, zastoupení
advokátem není v dané věci nezbytnou podmínkou řízení a stěžovatelka sama ani v rámci žádosti
o ustanovení zástupce neavizovala doplnění kasační stížnosti, přistoupil Nejvyšší správní soud
s ohledem na tyto okolnosti k posouzení kasační stížnosti samotné.
[6] Po přezkoumání formálních náležitostí kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal,
že je podána řádně a včas v zákonné lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) a oprávněnou osobou (§102 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítá, že zamítnutím žádosti o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení advokáta se krajský soud dopustil svévole, která měla
za následek zásah do její právní jistoty. Jiné soudy jí za zcela identických poměrů osvobození
a ustanovení zástupce přiznaly. Poukázala v této souvislosti např. řízení sp. zn. 25 C 278/2015
u Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 12 C 260/2013 u Okresního soudu v Přerově nebo
sp. zn. 13 C 82/2014 vedené tamtéž. Krajský soud napadené usnesení založil podle stěžovatelky
na lživých a svévolných tvrzeních, a zároveň opomněl, že soudní řízení je kromě poplatkové
povinnosti provázáno i dalšími významnými náklady na straně účastníka. Stěžovatelka nesouhlasí
s argumentací krajského soudu, že by jí vedení různých řízení pro ochranu svých práv „se státem“
mělo být dáváno k tíži. Nesouhlasí s napadeným usnesením ani v tom, že jsou její finanční toky
ovlivněny výdaji souvisejícími s vlastnictvím více vozidel. Stěžovatelka je zcela závislá
na automobilu zn. Chrysler, který má z důvodu svého zdravotního stavu speciálně upravený tak,
aby v něm byla schopna absolvovat delší cesty. Další auto zn. Škoda pak používá „okolo domu“,
přičemž třetí vůz „zničili zkorumpovaní policajti za dopomoci GIBSu a státních zástupců“ a 7 let je nehybně
uskladněn pouze pro provedení důkazů v řízení o žalobě proti Ministerstvu spravedlnosti.
[9] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. „[ú]častník, který v řízení před správním soudem doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků.
Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. […]“.
[10] Z předloženého spisu městského soudu i krajského soudu Nejvyšší správní soud
především ověřil, že stěžovatelka již městskému soudu doručila vyplněné „Prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“ (dále jen
„prohlášení“), a to včetně příloh. Z tohoto prohlášení především vyplynulo, že stěžovatelka
je ve III. stupni invalidity a výše jejího měsíčního invalidního důchodů činí 12 547 Kč. Je matkou S.
D., nar. X, na kterou hradí její otec měsíční výživné ve výši 1 400 Kč. Stěžovatelka splácí měsíční
splátky hypotéky ve výši 4 402 Kč, místní poplatky ve výši 1 280 Kč, SIPO poplatky ve výši 3 290
Kč měsíčně, pojistku na dítě v měsíční výši 317 Kč a penzijní připojištění ve výši 300 Kč. Dále
uvedla roční náklady ve výši 3 173 Kč na pojištění domu, 1 531 Kč na daň z nemovitosti a 1873 Kč
na zákonné pojištění vozidla zn. Škoda a 3 493 Kč vozidla zn. Chrysler. Průměrné měsíční výdaje
stěžovatelky tedy v souhrnu činí 10 428 Kč. Nad rámec prohlášení stěžovatelka také uvedla, že má
měsíční náklady na poštovní a kancelářské potřeby v odhadované výši 1 500 - 2 000 Kč, které jí
vznikají v důsledku komunikace se žalovanými státními orgány, ministerstvy a soudy. Stěžovatelka
má zároveň dluh ve výši 318 000 Kč vůči jedné věřitelce; výše měsíčních splátek není mezi
stěžovatelkou a věřitelkou ujednána, stěžovatelka má splácet dle možností. Splatnost dluhu není
stanovena. V příloze k prohlášení stěžovatelka uvedla, že jí z invalidního důchodu po zaplacení
potřebných výdajů a výloh spojených se studiem dcery nezůstává na její a dceřinu výživu ničeho.
[11] Nejvyšší správní soud se předně ztotožňuje se závěry krajského soudu v tom,
že se stěžovatelka po stránce zdravotní a majetkové zjevně nachází v komplikované situaci. Stejně
tak se i zdejšímu soudu jeví, že na tuto situaci má vliv také „dlouhodobější boj“ stěžovatelky
za dosažení stavu, který by ona pokládala za spravedlivý, jak se o tom krajský soud taktéž zmiňuje.
Dále je třeba zdůraznit, že pro posouzení dané věci nemůže být určující ani to, že stěžovatelka již
byla v jiných řízeních u jiných soudů od soudních poplatků osvobozena. Takové rozhodování
je totiž v každé věci individuální a není možno presumovat závaznost jednou vydaného rozhodnutí
o osvobození od soudních poplatků pro jiné soudy v dalších řízeních, a to zvláště pokud (jako
je tomu v projednávané věci) se tak stalo podle odkazovaných spisovaných značek zjevně v jiném
druhu soudního řízení. Přestože si je Nejvyšší správní soud vědom nelehké role krajských soudů
při rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků, kdy tak soudy musí činit často
na základě neúplných podkladů od účastníků či dokonce pouze vycházet z jejich tvrzení
(a to ze zákona v přednostním režimu), nelze v dané věci než na základě podané kasační stížnosti
dospět k závěru, že krajský soud otázku naplnění podmínek pro osvobození do soudních poplatků
v případě stěžovatelky neposoudil řádně, přičemž závěry napadeného usnesení nemohou obstát.
[12] V praxi správních soudů dochází k zamítnutí návrhu na osvobození od soudních
poplatků z různých důvodů. Aniž by bylo nutno činit úplný výčet takových situací, lze především
z hlediska výše citovaného §36 odst. 3 s. ř. s. předně poukázat na nezbytnou povinnost účastníka
hodnověrně doložit, že nemá dostatečné prostředky. Podle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2005, čj. 7 Azs 343/2004-50) je povinností
účastníka nedostatek prostředků tvrdit a doložit, a pokud tuto povinnost nesplní, soud výdělkové
a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje. Návrh na osvobození od soudních
poplatků soud zamítne také tehdy, pokud z údajů uvedených účastníkem či obsahu spisu vyplyne,
že jsou nevěrohodné, popř. neúplné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009,
čj. 1 As 39/2009-88). V případě hodnověrně doložených majetkových poměrů samozřejmě soud
může dospět též k závěru, že zjištěné poměry ve vztahu k výši soudního poplatku nejsou pro
osvobození dostatečné (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018,
čj. 10 As 101/2018-18). Nejvyšší správní soud vedle toho již současně připustil, že v rámci
hodnocení naplnění podmínek pro osvobození do soudních poplatků je možno přihlédnout též
k tomu, zda a popřípadě v jaké míře vede účastník další soudní spory či jiná řízení před orgány
veřejné moci, na něž je pravděpodobně třeba vynakládat prostředky (viz rozsudek ze dne
24. 7. 2015, čj. 2 As 153/2015-27). Pro posouzení naplnění podmínek pro ustanovení zástupce pak
lze přihlédnout i k charakteru projednávané věci a jeho významu pro účastníka řízení (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 6 Azs 19/2003-45). Žádost
o osvobození do soudních poplatků a ustanovení zástupce pak může být vyhodnocena také jako
šikanózní či dokonce představovat zneužití práva. Ani takové žádosti pak soud logicky nevyhoví
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2009, čj. 1 As 121/2012-22).
[13] Napadenému usnesení krajského soudu je třeba předně vytknout, že z něj není
jednoznačně určitelné, na základě které kategorie důvodů (demonstrativně shora vymezených
citovanou judikaturou) návrh stěžovatelky zamítl. Jistě nelze vyloučit, že zamítnutí návrhu
na osvobození od soudních poplatků může být i kombinací některých z těchto důvodů. Vždy
je ovšem třeba trvat na tom, aby bylo na základě zjištěných skutečností postaveno najisto,
že je některý z takových důvodů dán, přičemž odůvodnění takového závěru musí být logické
a především musí zohledňovat zjištěné skutečnosti relevantní pro takový závěr. V projednávané
věci krajský soud předně připomněl, že na situaci žalobkyně mají vliv její vlekoucí se „spory
se státem“. Dále se zabýval její majetkovou situací, popsal její „finanční toky“ (poukázal v této
souvislosti opět na výši prostředků stěžovatelkou vynakládaných na vlekoucí se spory), připomněl
výdaje související s vlastnictvím více motorových vozidel a zdůraznil vliv stěžovatelkou tvrzené
půjčky (u níž není dohodnuta splatnost) na její finanční situaci. Vyšel dále z toho, že stěžovatelka
nemá vyživovací povinnost k nezletilým dětem. Obecně pak také zmínil charakter dané věci
a zdůraznil výjimečnost institutu přiznání osvobození od soudních poplatků, který by současně
neměl sloužit jako nepřímý motivátor řetězení sporů bez přiměřené míry procesního rizika
[14] Pokud by mělo být důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatelky na osvobození
od soudních poplatků to, že její zjištěné poměry nejsou pro osvobození dostatečné, Nejvyšší
správní soud v návaznosti na výše reprodukovaný popis majetkových poměrů stěžovatelky
ze strany krajského soudu upozorňuje předně na to, že ačkoliv stěžovatelčina dcera skutečně není
dle doložených podkladů nezletilá, z předloženého prohlášení plyne, že dcera stěžovatelky (dle
připojeného potvrzení studující v prezenční formě vysokoškolského studia) je na ní finančně
závislá. Vyživovací povinnost přitom není striktně vázána na (ne)zletilost dítěte, ale především
na schopnost samostatně se živit (srov. §911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Existenci
této vyživovací povinnosti, kterou krajský soud nikterak nezohlednil, ostatně svědčí i tvrzení
stěžovatelky týkající se výživného, které hradí dceři její otec. Poukazuje-li krajský soud dále na to,
že do finanční situace stěžovatelky dlouhodobě zasahují tvrzené pravidelné měsíční výdaje ve výši
až 2 000 Kč související s vedením různých správních či soudních řízení, je nutno připustit,
že se nepochybně jedná o výdaj svojí výší i pravidelností neobvyklý. Lze souhlasit s krajským
soudem také v tom, že komunikaci se soudy či správními orgány stěžovatelka činí s vědomím
dlouhodobých finančních důsledků takového jednání. Krajský soud nicméně neprovedl jakýkoliv
souhrnný výpočet stěžovatelčiných měsíčních příjmů a výdajů, na základě kterého by mohl učinit
úvahu, jaká částka jí a její dceři k obživě zůstává. Ačkoliv jistě nelze všechny výdaje uvedené
v prohlášení považovat za nutné a nezbytné, stejně jako nelze za nutné a nezbytné považovat ani
výdaje vynaložené na komunikaci se soudy a správními orgány, nelze nevidět, že finanční situace
stěžovatelky by zjevně byla problematická i tehdy, pokud by stěžovatelka zmiňované výdaje
na vedení správních a soudních řízení nevynakládala. Ostatně sám krajský soud v odůvodnění
napadeného usnesení poukazuje na to, že popsané finanční toky stěžovatelky jsou ovlivněny
tvrzenou půjčkou, aniž by však její význam pro majetkové poměry žalobkyně jakkoliv blíže
zhodnotil či vysvětloval její skutečnou povahu. Nejvyšší správní soud opětovně zdůrazňuje,
že nelze zpochybnit skutečnost, že stěžovatelka si svoji finanční situaci dále sama komplikuje,
nicméně hlavní podstatou institutu osvobození od soudních poplatků je odstranění překážky
v přístupu k soudu pro uplatnění vlastních práv, přičemž je právem stěžovatelky domáhat
se ochrany svých práv i v jiných řízeních, pokud se domnívá, že ze strany orgánů veřejné moci
došlo k jejich porušení. Krajský soud pak nedostál požadavku na řádně zhodnocení skutečností
relevantních pro posouzení majetkových poměrů stěžovatelky ani v tom smyslu, že blíže
nezhodnotil konkrétní význam výdajů souvisejících s vlastnictvím více vozidel na majetkové
poměry žalobkyně (jejich výše ve vztahu k příjmům či dalším výdajům stěžovatelky).
[15] S ohledem na výše uvedené je tak nutno učinit závěr, že pokud hodlal krajský soud návrh
stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků zamítnout z důvodu, že zjištěné majetkové
poměry nejsou k osvobození od soudních poplatků dostatečné, měl takovou úvahu opřít
o detailnější posouzení konkrétní finanční a majetkové situace stěžovatelky (a to třeba
i v návaznosti na upřesňující výzvu, pokud by mu vznikly nejasnosti; srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, čj. 2 As 153/2015-27). V této souvislosti je nutno
poukázat i na to, že ač zdejší soud souzní s krajským soudem v závěru, že osvobození do soudních
poplatků je výjimečným institutem, napadené usnesení se v této souvislosti vůbec nezbývá otázkou,
zda stěžovatelka ve smyslu §36 odst. 3 nenaplňuje předpoklady alespoň pro částečné osvobození
od soudních poplatků, které naopak zákon výslovně oproti osvobození úplnému preferuje.
Výhodnou využití institutu částečného osvobození je právě to, že na jedné straně umožňuje
účastníkům, jejichž majetková situace je komplikovanější, domáhat se soudní ochrany, aniž by jim
výše poplatku bránila obrátit se na soud, na druhou stranu úhrada alespoň části poplatku plní i roli
motivační ve vztahu k významu určitého návrhu podávaného k soudu pro takového účastníka.
Pokud tedy stěžovatelka uvedla, že nemá dostatečné prostředky, aby mohla hradit soudní poplatek
ve výši 3 000 Kč, byl krajský soud povinen tuto skutečnost hodnotit s přihlédnutím ke všem
dostupným údajům o jejích majetkových poměrech a jejich význam pro popisované poměry
vysvětlit. V tomto ohledu se však krajský soud spokojil s konstatováním, že stěžovatelka měsíčně
vynakládá značnou částku na výdaje, které nejsou nezbytné, a proto pro ni soudní poplatek ve výši
3 000 Kč nemůže představovat skutečnou překážku v přístupu k soudu.
[16] Pokud by pak odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu o neosvobození
od soudních poplatků mělo být postaveno na závěrech týkajících se charakteru dané věci (samé)
či na počtu případně povaze jiných řízení vedených stěžovatelkou před soudy a správnímu orgány
(o čemž se napadené usnesení krajského soudu taktéž zmiňuje), lze k tomu poznamenat, že shora
citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu i takový závěr připouští. Aby však v takovém
případě bylo možno závěr o neosvobození od soudních poplatků akceptovat, muselo
by odůvodnění rozhodnutí obsahovat úvahy blíže osvětlující charakter věci či množství a povahu
jiných řízení účastníka (zde stěžovatelky). Ani tento požadavek však napadené usnesení krajského
soudu nenaplňuje.
[17] Výše uvedené úvahy pak mají logicky význam i pro závěry krajského soudu týkající
se naplnění podmínek pro ustanovení zástupce pro řízení, neboť tento návrh stěžovatelky krajský
soud zamítl právě s odkazem na absenci předpokladů pro osvobození od soudních poplatků.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že pokud by krajský soud v dalším řízení dospěl k závěru,
že jsou u stěžovatelky dány předpoklady pro osvobození (byť částečné) od soudních poplatků,
ještě to neznamená, že je na místě jí v důsledku toho zástupce ustanovit. Jak totiž plyne z §35
odst. 9 s. ř. s., navrhovateli může být zástupce ustanoven mimo jiné pouze tehdy, je-li to nezbytně
třeba k ochraně jeho práv.
[18] Nejvyšší správní soud tedy v návaznosti na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadené usnesení krajského soudu podle §110 odst. 1 věty první
s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud v něm bude vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhoduje v případě zrušení jeho rozhodnutí
krajský soud (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. prosince 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu