ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.374.2018:15
sp. zn. 8 As 374/2018-15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce:
Mgr. F. Š. proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a,
Praha 4, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 11. 2018,
čj. 59 A 101/2018-8,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu, kterým byla postoupena žaloba podle §7 s. ř. s. k rozhodnutí
Městskému soudu v Praze.
[2] V kasační stížnosti požádal stěžovatel o osvobození od soudního poplatku a ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
[3] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
čj. 1 As 196/2014-19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dospěl k závěru: „Stěžovatel má povinnost
zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí
krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou
povinností [§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních
poplatcích.“ Tak tomu v dané věci není, neboť napadeným usnesením nebylo rozhodováno ve věci
samé. Závěry rozšířeného senátu učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený
senát i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele: „Je-li podána kasační stížnost proti usnesení
krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu
usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno
v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Nejvyšší správní soud
proto splnění poplatkové povinnosti ani povinné zastoupení nevyžadoval.
[4] Nejvyšší správní soud i přes uvedené posoudil žádost stěžovatele o ustanovení zástupce
z řad advokátů z hlediska toho, zda je takový postup nutný k ochraně práv stěžovatele.
Dospěl k závěru, že ustanovení zástupce stěžovateli není třeba, neboť se jedná o věc
jednoduchou, věc je projednatelná a z kasační stížnosti je jednoznačné, čeho se stěžovatel
domáhá.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že požadoval poskytnutí informace o činnosti
Vězeňské služby České republiky, věznice Stráž pod Ralskem, podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím; pro dlouhodobou nečinnost se obrátil na soud. Stěžovatel
namítl, že věznice Stráž pod Ralskem je správní jednotkou, která podle §4 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky činí právní úkony
za Vězeňskou službu České republiky, a proto je povinným subjektem.
[7] Podle §7 odst. 2 zákona s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení
místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle §7
odst. 6 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí
jej k vyřízení soudu příslušnému.
[8] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci otázku místní příslušnosti posoudil
správně. Podle §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou
povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující
se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné
instituce. Podle §1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky,
je Vězeňská služba správním úřadem a účetní jednotkou. Organizačními jednotkami Vězeňské
služby jsou generální ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací
detence, Střední odborné učiliště a Akademie Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje
plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontroluje.
V čele vazebních věznic, věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací detence, Středního odborného
učiliště a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel.
Podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, právní
úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel.
[9] Stěžovatel v souzeném případě brojí proti nečinnosti Vězeňské služby České republiky,
která je správním orgánem (úřadem) a povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Věznicím (resp. jejich ředitelům), které
jsou organizačními jednotkami Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní
působností, totiž žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této
oblasti postavení správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely
určení místně příslušného soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který jinak
zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.
[10] Správní orgán, o němž žalobce tvrdí, že zasáhl do jeho práv, je Vězeňská služba České
republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí v Praze. Místně příslušným krajským soudem
k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze, jak přiléhavě, a to i s odkazem na jím
citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, připomenul v odůvodnění napadeného
usnesení krajský soud.
[11] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 in fine
s. ř. s. zamítl.
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. prosince 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu