ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.46.2018:45
sp. zn. 8 As 46/2018-45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: A. O.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2016, čj. MSK 12137/2016, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2018, čj. 22 A
186/2016-40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Úvod:
Stavební úřad zamítl žádost žalobce o dodatečné povolení stavby. Žalovaný k odvolání
žalobce rozhodnutí stavebního úřadu částečně změnil a ve zbytku potvrdil. Žalobce napadl
rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, který žalobu zamítl. Proti zamítavému
rozsudku se žalobce bránil kasační stížností.
Nejvyšší správní soud se musel zabývat namítanou povinností soudu přihlédnout
k aktuálnímu skutkovému stavu a tvrzeným pochybením krajského soudu spočívajícím
v neprovedení navrženého důkazu.
I.
[1] Žalobce podal u Městského úřadu Nový Jičín, odboru územního plánování, stavebního
řádu a památkové péče (dále jen „stavební úřad“) žádost o dodatečné povolení stavby pro lesní
hospodářství – dřevěný srub (6 x 3 x 3 m) na pozemku parc. č. X k. ú. H. Žádost podal poté, co
stavební úřad zahájil řízení o odstranění uvedené stavby. Stavební úřad žádost rozhodnutím ze
dne 15. 3. 2011 zamítl.
[2] Dle stavebního úřadu záměr žalobce nebyl v souladu s požadavky §129 odst. 2 písm. c)
[pozn. soudu: nyní se jedná o odst. 3 písm. c)] zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, neboť byl
v rozporu s veřejným zájmem chráněným zvláštním předpisem. Městský úřad Nový Jičín, odbor
životního prostředí, totiž k žádosti vydal nesouhlasné koordinované závazné stanovisko. Stavební
úřad dospěl na základě nesouhlasného koordinovaného závazného stanoviska k závěru,
že žádosti nelze vyhovět.
[3] Žalobce se proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolal. Žalovaný dne 25. 10. 2011
částečně změnil rozhodnutí stavebního úřadu a ve zbytku jej potvrdil. Žalobce napadl rozhodnutí
žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě, který žalobu zamítl.
[4] Žalobce se proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu bránil kasační stížností.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a rozsudkem ze dne 20. 10. 2014,
čj. 8 As 38/2013-29, zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného. Dospěl k závěru,
že žalovaný porušil §149 odst. 4 spr. ř., neboť si nevyžádal potvrzení nebo změnu závazného
stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného
stanoviska, ačkoli odvolání žalobce směřovalo do obsahu závazného stanoviska. Žalovaný si tedy
nevyžádal všechny podklady nezbytné pro své rozhodnutí dle §50 spr. ř; tím podstatně porušil
ustanovení o řízení, což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žalovaný
nevypořádal část odvolacích námitek žalobce a zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů. Pro kumulaci těchto závažných vad měl krajský soud rozhodnutí
žalovaného zrušit; krajský soud však pochybení žalovaného nijak nezohlednil. Tím krajský soud
způsobil, že jeho rozsudek byl rovněž nepřezkoumatelný.
[5] Žalovaný proto znovu rozhodoval o odvolání žalobce a v souladu se závěrem Nejvyššího
správního soudu si vyžádal potvrzení či změnu závazného stanoviska. Rozhodnutím ze dne
10. 10. 2016 žalovaný změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že ve výroku nahradil text
„Městský úřad…v územním řízení posoudil podle §111 až 115 stavebního zákona žádost…a na základě
tohoto posouzení podle §111 stavebního zákona a §51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(…)“, textem „Městský úřad…v řízení o dodatečném povo lení stavby posoudil podle
ust. §129 odst. 2 stavebního zákona žádost … a na základě tohoto posouzení podle §51 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (…)“. Odpovídajícím způsobem opravil i odůvodnění. Dále
vypustil z výroku větu, která sdělovala, že k umístění stavby bylo vydáno nesouhlasné
koordinované závazné stanovisko. Rozhodnutí stavebního úřadu jinak potvrdil. V odůvodnění
uvedl, že žádosti nelze vyhovět s ohledem na nesouhlasné závazné stanovisko orgánu ochrany
přírody.
II.
[6] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Krajský
soud žalobu dne 19. 2. 2018 zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že z potvrzení nesouhlasného
závazného stanoviska orgánu ochrany přírody vyplývá, že v posuzované věci je ve veřejném
zájmu zachování volné zcela nezastavěné krajiny (nezastavěného území) mimo stávající sídelní
útvary, neboť se jedná o území s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami
(Přírodní park Podbeskydí). Povolením stavby by došlo k excesivnímu dotčení nezastavěné
krajiny na území přírodního parku. Stavební zákon přitom znemožňuje povolit stavbu,
která je v rozporu s tímto veřejným zájmem [§129 odst. 2 písm. c)].
III.
[7] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost opírající
se o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Předně nesouhlasil s koordinovaným
závazným stanoviskem Městského úřadu Nový Jičín, odboru životního prostředí, ze dne
22. 10. 2010 ani s potvrzením závazného stanoviska orgánu ochrany přírody ze dne
23. 8. 2011. Krajský soud při přezkoumání rozhodnutí žalovaného vycházel ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného, ačkoli stěžovatel navrhl provedení
důkazu fotografiemi, z nichž je zřejmé, že stromy v okolí stavby již povyrostly a stavba
je v krajině téměř neviditelná a nenarušuje krajinný ráz. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s tím,
jak se krajský soud vypořádal s prokázáním veřejného zájmu v souvislosti s umístěním stavby
na pozemku, jež je součástí Přírodního parku Podbeskydí; správní orgány, ani soud neprokázaly
umístění stavby v přírodním parku, přestože to stěžovatel v žalobě namítal. Za neprokázanou
a nepřezkoumatelnou skutečnost stěžovatel označil to, že není jisté, kde se srub ve skutečnosti
nachází, zda na pozemcích Přírodního parku Podbeskydí a zda může v současnosti zarostlá
a neviditelná stavba narušovat krajinný ráz. Soud odmítl argument o stávající neviditelnosti stavby
s odkazem na §75 s. ř. s., měl však postupovat dle zvláštního ustanovení §52 odst. 2 s. ř. s.
a vycházet z nově zjištěného skutkového stavu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 9 As 6/2007-65). Stěžovatel dále zpochybnil zamítnutí jeho návrhu na provedení znaleckého
posudku k posouzení, zda se předmětná stavba do dané lokality a prostředí hodí a zda je pro lesní
hospodářství stěžovatele potřebná. Stěžovatel současně odmítl argument krajského soudu,
v němž porovnal stavbu srubu se sousedními stavbami studny a pergoly. Odůvodnění
popř. odmítnutí ostatních žalobních bodů jsou dle stěžovatele toliko obecná, odkazující
a bez vyjádření konkrétních závěrů a důvodů jejich odmítnutí.
IV.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s důvody uvedenými v žalobou
napadeném rozhodnutí a s rozsudkem krajského soudu. Odkázal na svá vyjádření k žalobě ze dne
22. 2. 2017 a ke kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 8 As 38/2013.
V.
[9] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel předně namítl, že krajský soud měl přihlédnout ke stávajícímu stavu zalesnění
a skrytí stavby srubu; mohl přitom postupovat dle §77 a §52 odst. 2 s. ř. s. V této souvislosti
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 6/2007-65.
[12] Dle §75 odst. 1 s. ř. s. soud vychází při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jak dovodila judikatura,
uvedené pravidlo může být prolomeno ve výjimečných případech. Soud může přihlédnout
ke změně skutkového stavu, která nastala až po vydání rozhodnutí správního orgánu,
např. v řízení o mezinárodní ochraně při respektování zásady non-refoulement či při přezkumu
rozhodnutí vydaných v exekučním řízení soud přihlédne ke skutečnostem zpochybňujícím
existenci samotného exekučního titulu. Nyní posuzovaná věc mezi judikované výjimky nepatří
a Nejvyšší správní soud neshledal ani jiný důvod, proč by měl zákonné pravidlo prolomit.
[13] Dle §77 odst. 2 s. ř. s. může soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy
provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak.
Ve spojení s citovaným §75 odst. 1 je ovšem vyloučeno provedení takových důkazů,
které by směřovaly k prokázání skutečností nastalých až v době po vydání přezkoumávaného
správního rozhodnutí. Není však vyloučeno provést důkaz nový, může-li jím být prokázána
skutkově sporná skutečnost, z níž při svém rozhodování vycházel správní orgán. Soud při svém
rozhodování může vycházet z důkazů, které vznikly až po vydání žalobou napadeného správního
rozhodnutí, popisují-li skutkový stav, jež ke dni rozhodování správního orgánu objektivně
existoval (viz rozsudek Nejvyššího správního soud čj. 4 As 141/2013-28). Nejvyšší správní soud
proto nesouhlasí se stěžovatelovým argumentem, že krajský soud měl připustit provedení nového
navrženého důkazu, z něhož by zjistil nový skutkový stav.
[14] Stěžovatel v této souvislosti rovněž namítl, že krajský soud měl postupovat dle §52
odst. 2 s. ř. s., dle něhož je soud vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin
a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. O jiných otázkách si soud učiní
úsudek sám; je-li tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází, popřípadě tam, kde o nich náleží
rozhodovat soudu, může uložit účastníku řízení, aby takové rozhodnutí vlastním návrhem
vyvolal. Citované ustanovování upravuje hodnocení důkazů soudem a určuje, kdy se neuplatní
zásada volného hodnocení důkazů, tedy kdy je soud vázán určitým podkladem a závěrem z něho
plynoucím. Toto ustanovení však neprolamuje vázanost soudu skutkovým a právním stavem
ke dni rozhodnutí žalovaného (§75 odst. 1 s. ř. s.).
[15] Krajský soud ani Nejvyšší správní soud proto nemohou přihlédnout ke změně
skutkového stavu, která nastala až po vydání rozhodnutí žalovaným. Tvrdí-li stěžovatel,
že stromy v okolí stavby již povyrostly a stavba je v krajině téměř neviditelná a nenarušuje
krajinný ráz, jedná se o změnu skutkového stavu nastalou až po vydání žalobou napadeného
rozhodnutí, kterou se soudy nemohou zabývat. Krajský soud se proto správně vypořádal
s žalobní námitkou stěžovatele. Co se týče stěžovatelem citovaného rozsudku čj. 9 As 6/2007-65,
Nejvyšší správní soud se v něm vyjádřil k vázanosti soudu rozsahem žaloby při přezkumu
napadeného správního rozhodnutí (§75 odst. 2 s. ř. s.) a povinností soudu se zabývat určitými
otázkami z úřední povinnosti i tehdy, neuvedl-li je žalobce v žalobě (§76 odst. 1 s. ř. s.). Citovaný
rozsudek se však nijak nevyjadřuje k otázce vázanosti soudu skutkovým stavem ke dni
rozhodnutí žalovaného a na nyní posuzovanou věc proto nedopadá.
[16] Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, jak se krajský soud vypořádal s prokázáním veřejného
zájmu ve vztahu k umístění stavby na pozemku, jež je součástí Přírodního parku Podbeskydí;
správní orgány ani soud neprokázaly umístění stavby v přírodním parku, přestože to stěžovatel
v žalobě namítal. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že se stěžovatel k otázce umístění
stavby v Přírodním Parku Podbeskydí vyjádřil v žalobě na jediném místě, a to na str. 5
následovně: „[p]ředmětná stavba se nachází pouhých 6 m od mapové hranice přírodního parku, byť na jeho
území. K tomuto tvrzení žalobce navrhl a soudu znovu navrhuje doplnit dokazování snímkem předmětné stavby
se zákresem hranice přírodního parku.“ Stěžovatel v žalobě tvrzenou námitku neuplatnil; ostatně
tak neučinil ani v odvolání a tuto skutečnost označil za spornou až v kasační stížnosti. Kasační
námitka je s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení
před krajským soudem, jehož rozhodnutí je nyní podrobeno přezkumu, ač tak učinit mohl.
Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že stěžovatel tuto skutečnost nikdy nezpochybňoval,
naopak se vyjádřil, jak je uvedeno výše, že si je vědom, že se stavba nachází na území přírodního
parku, avšak téměř u jeho hranic.
[17] Stěžovatel dále napadl postup krajského soudu, který zamítl návrh na provedení
znaleckého posudku k posouzení, zda se předmětná stavba do dané lokality a prostředí hodí
a zda je pro lesní hospodářství stěžovatele potřebná. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že z jeho judikatury i judikatury Ústavního soudu plyne, že soud není povinen provést jakékoliv
důkazy navrhované účastníkem řízení; je ovšem vždy povinen náležitě odůvodnit, z jakých
důvodů navrhovaný důkaz neprovedl (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995,
sp. zn. III. ÚS 61/94, a rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 Azs 15/2008-108). Krajský
soud při jednání dne 19. 2. 2018 v reakci na návrh stěžovatele na doplnění dokazování o znalecký
posudek vyhlásil usnesení, jímž zamítl dosud neprovedené důkazy. V napadeném rozsudku
neprovedení dalších důkazů odůvodnil tím, že krajský soud se nyní může zabývat pouze
výsledkem přezkumu závazného stanoviska orgánu ochrany přírody nadřízeným správním
orgánem, tedy potvrzením nebo změnou závazného stanoviska orgánu ochrany přírody ve smyslu
§149 odst. 4 spr. ř. Žalobní námitky stěžovatele, k nimž se vztahuje znalecký posudek,
však směřovaly mimo důvody potvrzení závazného stanoviska orgánu ochrany přírody,
a proto se jimi krajský soud nezabýval a návrhy na doplnění dokazování k těmto žalobním
bodům zamítl. Krajský soud se tedy vypořádal s důkazními návrhy stěžovatele v souladu
se zákonem, neboť o nich rozhodl a odůvodnil, co jej k jejich neprovedení vedlo. Kasační
námitka stěžovatele proto není důvodná.
[18] Stěžovatel současně odmítl argument krajského soudu, v němž porovnal stavbu srubu
se sousedními stavbami studny a pergoly, a srovnání soudu označil za účelové a nepatřičné.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud se ke stavbám studny a pergoly vyjádřil
na dvou místech rozsudku. V prvním případě soud v odst. 15 rozsudku uvedl, že: „K návrhu
žalobce krajský soud doplnil dokazování fotografiemi předmětné stavby, blízké studny s pergolou a okolí, z nichž
seznal, že na pozemku žalobce se nachází studna s pergolou, které jsou hmotově nesouměřitelné s posuzovanou
stavbou.“ Dále se zabýval v odst. 32 námitkou stěžovatele, že není pravda, že by se v blízkosti
srubu nenacházely žádné stavby, neboť jsou na pozemku umístěny též pergola a studna. Krajský
soud dospěl k závěru, že: „Pokud se týká studny s pergolou, jedná se o mnohem menší stavby, které jsou svou
viditelnou hmotou zcela odlišné od dřevěného srubu s krytinou z pálených tašek, jehož dodatečného povolení se nyní
žalobce domáhá. Pergola ani studna tedy nemohou zvrátit závěr o tom, že stavba, jejíhož dodatečného povolení
se žalobce domáhá, a která se nachází ani v sousedství dosud zastavěné oblasti, navíc se nachází na území
přírodního parku, narušuje krajinný ráz volné a nezastavěné krajiny.“ Krajský úřad Moravskoslezského
kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, pak dospěl v potvrzení závazného stanoviska
orgánu ochrany přírody k závěru, že stavba je umístěna na pozemku, jenž je součástí Přírodního
parku Podbeskydí, v nezastavěné a nezastavitelné krajině. K tomu Nejvyšší správní soud dodává,
že nezastavěným územím se dle §2 odst. 1 písm. f) stavebního zákona rozumí pozemky
nezahrnuté do zastavěného území nebo do zastavitelné plochy. Zastavěným územím
se pak rozumí území vymezené územním plánem nebo postupem podle stavebního zákona
[písm. d) téhož ustanovení]. Z uvedeného plyne, že prosté umístění studny a pergoly na pozemku
tedy nemůže zvrátit charakter tohoto území jako nezastavěného území. Obdobně to nic nemění
ani na dalším závěru obsaženém v citovaném potvrzení závazného stanoviska orgánu ochrany
přírody, že umisťování staveb do volné krajiny bez návaznosti na stávající zástavbu představuje
jednoznačné ovlivnění (snížení) krajinného rázu daného území. Je nutné poznamenat, že studna
ani pergola totiž nepředstavují zástavbu daného území. Nejvyšší správní soud tedy souhlasí
se závěrem krajského soudu, že pergola ani studna nemohou zvrátit závěr o tom, že stavba,
jejíhož dodatečného povolení se žalobce domáhá, narušuje krajinný ráz volné a nezastavěné
krajiny.
[19] V poslední kasační námitce stěžovatel označil odůvodnění popř. odmítnutí ostatních
žalobních bodů za toliko obecná, odkazující a bez vyjádření konkrétního závěru a důvodů jejich
odmítnutí. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vyložil, že rozhodnutí soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud
např. z jeho odůvodnění není vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady
volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě a proč soud podřadil popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy (srov. rozsudek čj. 4 As 5/2003-52). Krajský soud
v rozsudku přehledně shrnul jednotlivé žalobní námitky stěžovatele, postupně se s nimi vypořádal
tak, že z odůvodnění rozsudku je zřejmé, proč se jimi v konkrétních případech nezabýval,
popřípadě z jakého důvodu je nehledal důvodnými. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil
kasační námitce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu.
VI.
[20] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační námitky stěžovatele důvodnými
a nezjistil ani jiné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost nebyla důvodná, Nejvyšší správní soud ji podle §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. července 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu