ECLI:CZ:NSS:2018:8.AZS.218.2018:38
sp. zn. 8 Azs 218/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce:
V. T., zastoupený JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2017, čj. OAM-3/LE-LE05-VL16-2017, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, čj. 4 Az
59/2017-34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 4 114 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím dle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) žalobci neudělil mezinárodní
ochranu. Důvodem žalobcovy žádosti byl fakt, že na Ukrajině probíhá vojenský konflikt,
do kterého by byl pravděpodobně povolán, a ze svého přesvědčení se jej nechce účastnit.
Z Ukrajiny odešel také z důvodu, že nechtěl být na očích manželovi své někdejší přítelkyně, který
mu v minulosti vyhrožoval. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil mj. tím, že brannou povinnost
a povinnou vojenskou službu nelze označit za pronásledování. Vyhýbání se vojenské službě
a dezerce nemohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, byť by takové jednání bylo
v zemi původu trestné. Vyhýbání se vojenské službě je navíc na Ukrajině trestné pouze v případě,
že si občan převzal povolávací rozkaz. Stěžovatel tak ale nikdy neučinil. V případě návratu mu tak
nehrozí žádný postih. Podle výnosu prezidenta Ukrajiny jsou navíc na východoukrajinskou frontu
povolávání pouze dobrovolníci a profesionální příslušníci armády. Pokud jde o stěžovatelovy
potíže s ryze soukromými osobami, nejedná se o azylově relevantní důvod. Stěžovatel se navíc
proti jednání této osoby žádnými právními prostředky nebránil.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále
„městský soud“), ve které argumentoval, že se žalovaný opomněl vypořádat s tím, že žalobci
hrozí uložení trestu odnětí svobody, byť z legitimního důvodu. Podmínky v ukrajinských
věznicích by mohly vést k porušení čl. 3 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, a tudíž by byly důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Městský soud těmto námitkám
nevyhověl a žalobu shora specifikovaným rozsudkem zamítl. Žalobce měl podle soudu
dostatečný prostor popsat veškeré důvody své žádosti o azyl, obavu z ukrajinských věznic
ani strach z trestu za odpírání vojenské služby však nikdy neuvedl a učinil tak až v žalobě.
Žalobce tudíž neunesl břemeno tvrzení a jeho námitku soud označil za účelovou. Žalovaný
se podle soudu i přes absenci žalobcových tvrzení vypořádal také s hrozbou případného trestu
za nenastoupení vojenské služby.
[3] Proti tomuto rozsudku žalobce (dále „stěžovatel“) brojí kasační stížností. Stěžovatel
k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, resp. podstatnému přesahu vlastních zájmů, uvádí,
že v rozhodnutí městského soudu došlo k pochybení, které mohlo mít dopad do jeho
hmotněprávního postavení. Toto pochybení spočívá v tom, že městský soud nesprávně
reflektoval skutečnost, že žalovaný při svém rozhodování neakceptovatelně nevyhodnotil
nebezpečí vážné újmy hrozící stěžovateli s ohledem na nepřijatelné podmínky v ukrajinských
věznicích dosahujících úrovně nelidského zacházení a mučení. Ve vztahu k důvodům kasační
stížnosti stěžovatel zopakoval, že krajský soud nesprávně vyhodnotil hrozbu věznění
v ukrajinských věznicích, v nichž panují neakceptovatelné podmínky. Žalovaný nijak
nezpochybnil to, že eventuální nerespektování povolávacího rozkazu doručeného přímo
stěžovateli by již důvodnost jeho trestního stíhání s největší pravděpodobností založilo. Pokud
by byl nucen vycestovat na Ukrajinu, doručení povolávacího rozkazu stěžovateli by již nemohlo
zabránit. Ačkoliv obava stěžovatele z ohrožení omezením osobní svobody nepochybně existuje,
žalovaný ji pominul a tuto vadu nenapravil ani městský soud.
[4] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti, nebude-li odmítnuta pro nepřijatelnost.
Podle žalovaného bylo jeho rozhodnutí i rozsudek městského soudu v souladu s právními
předpisy. Žalovaný podrobně, dostatečně jasně, srozumitelně a v souladu s platným právem
vyhodnotil žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu. Ve vyjádření ke kasační stížnosti dále plně
odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí., vyjádření k žalobě i rozsudek městského soudu.
[5] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[6] Podle §104a odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne pro
nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; k tomu,
kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje početná a ustálená
judikatura tohoto soudu. Například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, Nejvyšší
správní soud uvedl: „O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu. 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon.
To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[7] Jedná-li se o stěžovatelem tvrzený důvod přijatelnosti kasační stížnosti, lze poukázat
na ustálenou judikaturu zdejšího soudu. Z ní zřetelně vyplývá požadavek, že v případě doplňkové
ochrany musí být tvrzená skutečnost o hrozbě nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu, jíž se v kasační stížnosti dovolává i stěžovatel, ze strany žadatele prokázána
v intencích „reálného nebezpečí“ mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání
(srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82,
nebo ze dne 25. 7. 2005, čj. 5 Azs 116/2005-58).
[8] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v daném případě je řešení nastolené otázky
irelevantní, neboť stěžovateli dosud reálně nebezpečí věznění na Ukrajině nehrozí a jedná se jen
o jeho hypotetické úvahy, které nutně předpokládají existenci několika dalších skutečností, které
v daném případě dosud nenastaly a nastat ani nemusí. Stěžovateli by musel být nejdříve doručen
povolávací rozkaz. Ani v případě nuceného návratu a předání ukrajinským státním orgánům
nemusí s jistotou dojít k předání povolávacího rozkazu. Dále by stěžovatel musel výkon služby
odmítnout a nevyužít ani možností alternativní služby (k tomu srov. např. usnesení zdejšího
soudu ze dne 11. 8. 2016, čj. 2 Azs 135/2016-34), a zároveň by mu musel být skutečně uložen
trest odnětí svobody, který by mu v takovém případě hrozil.
[9] Dále pak je třeba připomenout, že stěžovatel v rámci řízení o žádosti vůbec nezmiňoval
případné obavy stran materiálních podmínek výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině
a poukazoval na ně až v žalobě. Po celou dobu řízení zdůrazňoval zejména neochotu vykonávat
brannou povinnost a své obavy z manžela své někdejší přítelkyně. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud podotýká, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní
ochrany je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích vychází. Žadatele
stíhá břemeno tvrzení, důkazní břemeno je následně rozloženo mezi něj a správní orgán. Správní
orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které
vycházejí z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, čj. 9 Azs 1/2013-38, ze dne 11. 12. 2015,
čj. 5 Azs 134/2014-48, a ze dne 11. 12. 2015, čj. 5 Azs 134/2014-48, nebo rozsudky ze dne
18. 12. 2003, čj. 5 Azs 22/2003-41, a ze dne 26. 10. 2016, čj. 1 Azs 214/2016-32). Pokud soud
pomine výše uvedený fakt, tedy, že stěžovateli trest odnětí svobody reálně nehrozí, stěžovatel
navíc tyto obavy v řízení před správním orgánem vůbec netvrdil. Nemůže mu tudíž nyní vytýkat,
že se dostatečně nezabýval.
[10] K obdobné právní otázce se zdejší soud vyjádřil v usnesení ze dne 15. 10. 2015,
čj. 9 Azs 211/2015-23. V uvedené věci stěžovatel namítal, že se žalovaný „dostatečně nezabýval
námitkou týkající se tristních podmínek v ukrajinských věznicích (…). Ve správním řízení stěžovatel uvedl,
že mu hrozí trest odnětí svobody, vyslovil tedy obavu ze svého uvěznění. Z toho důvodu měl žalovaný obstarat
informace o podmínkách v ukrajinských věznicích, což neučinil.“ Nejvyšší správní soud na to konstatoval,
že „při posouzení uvedené otázky vycházel ze závěrů své judikatury vztahující se ke zjišťování skutečností, které
by mohly představovat závažnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu (tedy i mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, které stěžovatel zmiňoval), dle které
‚[z]ávažnou újmou podle citovaného ustanovení je správní orgán povinen se zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní
ochranu namítána nebo vyjde-li v průběhu správního řízení jinak najevo. Pokud žadatel v tomto ohledu
nic netvrdí a v průběhu řízení se žádná informace o možné vážné újmě neobjeví, nemusí
její případnou existenci správní orgán sám vyhledávat, avšak musí v odůvodnění svého
rozhodnutí uvést, že hrozba vážné újmy nebyla v řízení tvrzena ani nevyšla najevo ‘
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 – 74). Nejvyšší správní soud
ve správním spise ověřil, že stěžovatel skutečně v průběhu správního řízení netvrdil nic o neutěšené situaci
ukrajinských věznic, a v tomto ohledu tedy přisvědčil krajskému soudu. Ze stěžovatelovy žádosti i následného
pohovoru zcela jasně vyplynulo, že primárním důvodem jeho žádosti je neochota nastoupit vojenskou službu.
Pochyboval o materiálním zajištění ukrajinské armády a odůvodňoval tak svůj strach z toho, aby nebyl při bojích
zabit. Možnost udělení trestu odnětí svobody v případě odmítnutí vojenské služby sice zmínil, nikdy však neuvedl
ani nenaznačil, že by se obával podmínek ve věznici jako takových, respektive že by jejich stav byl natolik špatný,
že by pobyt v nich bylo možné považovat za nelidské či ponižující zacházení. Stěžovatel tedy v průběhu správního
řízení nezavdal důvod k tomu, aby žalovaný obstarával speciální podklady k této problematice. … Nejvyšší
správní soud tedy v postupu žalovaného neshledal pochybení. V situaci, kdy stěžovatel neutěšenost stavu
ukrajinských věznic netvrdil, a v průběhu správního řízení se informace o vážné újmě neobjevila, nebyl povinen její
případnou existenci sám vyhledávat.“
[11] K otázce, zda bylo povinností žalovaného zabývat se uvedenou problematikou i bez toho,
aby byla nejdříve stěžovatelem v azylovém řízení tvrzena, lze plně odkázat na výše citované
usnesení Nejvyššího správního soudu. Přitom je vhodné připomenout, že „i za přímé aplikace čl. 46
odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání
statusu mezinárodní ochrany ve vztahu k možnosti uplatňovat nové skutečnosti platí, že lze vznášet pouze takové,
které žadatel o mezinárodní ochranu nemohl bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32). Není
přitom zřejmé, že by zde byl jakýkoli důvod, pro který stěžovatel nemohl svou obavu z mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení v ukrajinských věznicích uplatnit již v řízení před
žalovaným.
[12] Nejvyšší správní soud tedy neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů
stěžovatele. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3, větou první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
[14] V řízení před městským soudem byl stěžovateli usnesením ze dne 8. 8. 2017,
čj. 4 Az 59/2017-13, ustanoven zástupcem JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát. Dle ustanovení §35
odst. 8 in fine s. ř. s. zastupuje ustanovený zástupce, je-li jím advokát, účastníka i v řízení o kasační
stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 8
ve spojení s §120 s. ř. s.). Odměna ustanovenému zástupci náleží za poskytnutí jednoho úkonu
právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívající v podání kasační stížnosti [písemné
podání ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], při sazbě 3 100 Kč za úkon
právní služby [dle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna
ustanoveného zástupce tak činí 3 100 Kč. Pokud jde o náhradu hotových výdajů ustanoveného
zástupce, ta je stanovena paušálně v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý
jeden úkon právní služby. Na náhradě hotových výdajů proto ustanovenému zástupci náleží
částka 300 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem DPH, odměna je dále
zvýšena o částku odpovídající této dani ve výši 21 % podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Celkem tedy ve výroku III. tohoto rozsudku přiznal Nejvyšší správní soud
ustanovenému advokátovi na odměně za zastupování stěžovatele a na náhradě hotových výdajů
částku 4 114 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena do 30 dnů od právní moci
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. prosince 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu