ECLI:CZ:NSS:2018:9.ADS.52.2018:18
sp. zn. 9 Ads 52/2018 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. R., zast. Mgr.
Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 2. 2016, č. j. MPSV-2016/24782-922 a č. j. MPSV-
2016/26281-922, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2017, č. j. 59 Ad 7/2016 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n em á pr á v o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Kužílkovi, advokátovi se sídlem
Blahoslavova 72/4, Přerov, se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 146 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále také „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), kterým
byla zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedeným rozhodnutím žalovaného. Žalovaný jako
odvolací správní orgán příslušný dle §77 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné
nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), rozhodl
ve věci odejmutí příspěvku na živobytí rozhodnutím ze dne 8. 2. 2016, č. j. MPSV-2016/24782-
922, tak, že rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci (dále jen
„prvostupňový správní orgán“) ze dne 18. 9. 2015, č. j. 71097/2015/PRR, změnil co do právní
kvalifikace důvodu odejmutí příspěvku na živobytí. Žalobce tím, že se vzdal (či úmyslně snížil)
příjmů, kterými by si zabezpečil naplňování základních životních potřeb, byl dle §3
odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi shledán osobou, která není v hmotné nouzi,
kdežto prvostupňový orgán rovněž shledal žalobce jako osobu, která není v hmotné nouzi, avšak
na základě jiného právního důvodu (§3 odst. 4 zákona o hmotné nouzi). Shodnou změnu právní
kvalifikace provedl žalovaný i v případě druhého napadeného správního rozhodnutí ze dne
8. 2. 2016, č. j. MPSV-2016/26281-922, jímž žalobci nebyla přiznána dávka mimořádné okamžité
pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje (úhrada ubytování na ubytovně za měsíc
srpen roku 2011). Obě napadená správní rozhodnutí byla předmětem soudního přezkumu před
krajským soudem, při kterém byl vázán právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2014, č. j. 6 Ads 95/2013 - 34, neboť tato věc již jednou byla
zdejšímu soudu prostřednictvím kasační stížnosti předložena. Žalobce se domáhal zrušení obou
napadených správních rozhodnutí, přičemž žalobě nebylo vyhověno a proti výše uvedenému
rozsudku krajského soudu žalobce nyní podává kasační stížnost.
[2] Pro účely řádného posouzení důvodnosti podané kasační stížnosti je nezbytné
z odůvodnění rozsudku krajského soudu a obsahu správních spisů vyzdvihnout zjištění týkající
se především skutkového stavu, neboť jde o stěžejní skutečnosti, o které žalobce opírá svůj nárok
na právní status osoby v hmotné nouzi ve smyslu §2 zákona o pomoci v hmotné nouzi a které
žalobce rozporuje i v nyní podané kasační stížnosti. Žalobce svůj status osoby v hmotné nouzi
ve správních řízeních, z nichž vzešla napadená správní rozhodnutí, odůvodňoval jako důsledek
splácení půjčky, která měla být poskytnuta jeho matce a k jejímuž splácení, ještě před její smrtí,
se měl zavázat. Správní orgán prvního stupně však shledal rozpor mezi tvrzeními žalobce
a věřitele (V. P.) ohledně samotného vzniku závazku. Žalobce tvrdil, že nebyl při uzavření
smlouvy o půjčce mezi jeho matkou a věřitelem osobně přítomen, kdežto věřitel tvrdí,
že smlouva byla sepisována za přítomnosti žalobce. Dalším rozporem je tvrzení žalobce,
že v době uzavření smlouvy o půjčce se svojí matkou nebydlel a tedy nevěděl, na pořízení jakého
bytu si měla peníze od věřitele půjčit, naopak věřitel při svědecké výpovědi uvádí, že žalobce svoji
matku pravidelně navštěvoval, pečoval o její domácnost a při návštěvě věřitele byl u matky vždy
přítomen. Správní orgán prvního stupně shledal jako rozporná tvrzení žalobce a věřitele i ohledně
existence závazku v době jeho údajného převzetí žalobcem, který převzetí dokládá notářsky
ověřeným uznáním dluhu ze dne 12. 1. 2009, kdežto věřitel uvádí, že žalobce převzal dluh ústně
a následně bylo sepsáno převzetí před notářem, přičemž současně uvedl, že žalobce převzal dluh
jako garant – ručitel. Ručení žalobce však nebylo ve smlouvě o půjčce ani v jiném dokumentu
upraveno, ačkoli dle §546 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „občanský zákoník“), muselo být sjednáno písemně. Existenci závazku v době
převzetí neodpovídá ani tvrzení žalobce, že převzal dluh na základě čestné dohody v plné výši
2 milionů Kč, ačkoliv si byl vědom toho, že jeho matka dluh postupně splácela jak finančními
částkami, tak formou předávání movitých věcí věřiteli, přičemž až následně došlo na základě ústní
dohody k odečtení umořené části dluhu, avšak ani žalobce ani věřitel nebyli schopni sdělit výši
zbylého dluhu ke dni jeho převzetí.
[3] Krajský soud na základě výše uvedených rozporů týkajících se vzniku závazku a jeho
trvání v době převzetí žalobcem odkázal na závěr učiněný správními orgány o neprokázání
existence dluhu vůči věřiteli. Zároveň poukázal na rozpor mezi tvrzením žalobce učiněným
v průběhu správních řízení a tvrzením obsaženým v žalobě, neboť správnímu orgánu prvního
stupně žalobce sdělil, že smlouva o půjčce byla uzavřena mezi věřitelem a matkou žalobce, avšak
v žalobě tvrdil, že smlouvu o půjčce uzavřel s věřitelem sám. Nad rámec provedeného
dokazování a z důvodu úplnosti krajský soud provedl právní hodnocení listiny nazvané uznání
dluhu ze dne 12. 1. 2009, kterou žalobce prokazoval existenci dluhu vůči věřiteli s tím,
že po posouzení jejího obsahu jde o uznání dluhu dle §558, věty první, občanského zákoníku.
Domněnka o existenci dluhu, kterou uznání dluhu zakládá, je však vyvratitelná a dle názoru
krajského soudu byla jednoznačně vyvrácena shodným tvrzením žalobce a věřitele, že předmětná
půjčka byla poskytnuta matce žalobce, nikoliv žalobci. Pokud by žalobce umořoval dluh, který
by po své matce převzal (původně věřitel hovořil o ručení), pak by to musely prokazovat
obligatorně písemné úkony převzetí dluhu dle §531 odst. 1 občanského zákoníku nebo
přistoupení k peněžitému závazku dle §533 téhož zákona. Rovněž nebylo tvrzeno a prokázáno,
že by došlo k zajištění závazku písemným ručitelským prohlášením žalobce vůči věřiteli dle §546
občanského zákoníku. Žalobce tedy nemohl umořovat ani dluh, který by byl od počátku jeho
dluhem vůči věřiteli, neboť mu žádný takový nevznikl, ani nemohl platit dluh, který by převzal
po své matce, protože žádné převzetí nebo přistoupení k dluhu ani ručení nebylo prokázáno.
Krajský soud uzavřel, že poslední možností, jak by bylo možné k plnění žalobce přihlédnout,
je přechod dluhu matky na žalobce jako na dědice dle §470 odst. 1 občanského zákoníku bez
projednání v dědickém řízení. Tato úvaha však naráží na skutečnost, že nebyl prokázán vznik
dluhu a dále na skutečnost, že i kdyby tento dluh vznikl, nebylo s ohledem na nejasná a zcela
nepřesvědčivá tvrzení žalobce a věřitele o způsobu splácení dluhu matkou žalobce prokázáno,
že v době smrti matky žalobce dluh ještě existoval a v jaké výši.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Včas podanou kasační stížností, po jejím doplnění, se stěžovatel domáhá zrušení výše
uvedeného rozsudku krajského soudu z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu o neexistenci jeho dluhu vůči věřiteli,
neboť je názoru, že ke zpochybnění a přezkoumávání dohody o uznání dluhu ze dne 12. 1. 2009
uzavřené formou notářského zápisu není soud příslušný. Úmyslem stěžovatele bylo uhradit
vzniklý dluh vůči věřiteli, přičemž záměrem věřitele bylo písemně potvrdit, že jeho pohledávka
vůči stěžovateli existuje, čemuž odpovídá obsah dohody. Stěžovatel je názoru, že vyvratitelná
domněnka existence dluhu, kterou zakládá notářský zápis, nebyla vyvrácena s ohledem na shodná
tvrzení žalobce a věřitele, že dluh ve výši 2 milionů Kč vznikl a v době jeho plnění trval. Nelze
tak mít za prokázaný závěr, že stěžovatel plnil na neexistující dluh, byť není známa jeho přesná
výše, čímž následně nebyly splněny podmínky pro určení, že je osobou v hmotné nouzi.
Rozhodnutí správních orgánů a soudu je tak založeno pouze na domněnkách neodpovídajících
skutkovému stavu a je nepřezkoumatelné. Správní orgány a soud postupovaly v rozporu
s právním názorem obsaženým ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu
účelově, aby stěžovateli dávky nebyly přiznány, případně aby nemuselo probíhat další složitější
dokazování a zohlednění individuální situace stěžovatele. Stěžovatel z důvodu nesprávných
skutkových zjištění nebyl shledán jako osoba v hmotné nouzi. Navrhuje zrušení rozsudku
krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[5] Žalovaný se v poskytnuté lhůtě 30 dní nevyjádřil.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 a násl. s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud je v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem kasační
stížnosti a důvody, pro které je podána. Stěžovatel svými námitkami brojí proti zjištěnému
skutkovému stavu, tak jak byl ve správních řízeních zjištěn, přičemž skutkový stav neexistence
tvrzeného dluhu obstál i v soudním řízení. Pro stěžovatele to znamená nepřiznání statusu osoby
v hmotné nouzi ve smyslu §2 zákona o hmotné nouzi, který je předpokladem pro přiznání dávek
pomoci v hmotné nouzi, což je skutečný důvod podání této kasační stížnosti. Nejprve je třeba
opět uvést, že tuto věc zdejší soud projednává již podruhé. Kasační soud svým předchozím
rozsudkem ze dne 27. 8. 2014, č. j. 6 Ads 95/2013 - 34, zavázal správní orgány i soud svým
závazným právním názorem, který spočíval ve vymezení konkrétních skutečností týkajících
se tvrzeného dluhu, jež jsou pro určení, že dluh skutečně existoval, rozhodné, a právní kvalifikace
jednání stěžovatele, pokud by nebyla prokázána existence dluhu. Na základě toho provedly
správní orgány rozsáhlé dokazování především výslechem stěžovatele a věřitele, porovnaly jejich
výpovědi a na základě jejich rozpornosti dospěly k závěru o neexistenci tvrzeného dluhu.
Napadená správní rozhodnutí byla také předmětem přezkumu ve správním soudnictví, při kterém
krajský soud mimo jiné zjistil další rozpor v tvrzení stěžovatele před správními orgány a v žalobě
(ve správním řízení stěžovatel uvedl, že smlouvu o půjčce uzavřela jeho matka s věřitelem,
v žalobě uvedl, že on sám ji uzavřel s věřitelem), proto žalobu stěžovatele zamítl a nad rámec
nezbytného dokazování provedl právní hodnocení stěžovatelem předložené listiny uznání dluhu
ze dne 12. 1. 2009. V nyní podané kasační stížnosti vznáší stěžovatel jedinou relevantní námitku,
a sice že panuje shoda mezi jeho tvrzením a tvrzením věřitele v tom, že dluh ve výši 2 milionů Kč
vznikl a že v době plnění trval.
[8] Kasační soud tuto námitku shledává jako nedůvodnou, neboť z provedeného
dokazování, zejména z rozporů ve výpovědích stěžovatele a věřitele, lze mít dostatečně
prokázáno, že údajný závazek (dluh) nevznikl a ani v době převzetí nebo plnění netrval.
Domněnka existence dluhu v době jeho uznání, kterou by zakládalo notářsky ověřené uznání
dluhu, byla spolehlivě vyvrácena tvrzením věřitele, že stěžovatel převzal půjčku jako ručitel,
neboť jazykové vyjádření obsahu této listiny je v přímém rozporu a jde jednoznačně o uznání
dluhu dle §558 občanského zákoníku. Jestliže v podané kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že jeho
úmyslem bylo uhradit dluh věřiteli a úmyslem věřitele bylo potvrdit, že existuje jeho pohledávka
vůči stěžovateli, nezbývá než konstatovat další rozpor v tvrzeních, neboť věřitel jasně vypověděl,
že stěžovatel dluh převzal jako garant – ručitel a tedy není možné potvrzovat existenci dluhu
stěžovatele, když mělo jít o dluh matky. I kdyby byl ručitelem a následně se sám stal dlužníkem,
musela by být pro takové právní jednání, jímž dochází ke změně v osobě dlužníka, splněna
obligatorně písemná forma dle §531 odst. 3 občanského zákoníku (převzetí dluhu) nebo dle
§533 téhož zákona (přistoupení k peněžitému závazku). Dohoda o uznání dluhu ze dne
12. 1. 2009 tedy nemůže prokazovat, že dluh vůči stěžovateli v době jejího sepsání existoval
a že plnění na jeho úhradu provedené nebylo plněním bez právního důvodu.
[9] K námitce stěžovatele, že soud není „příslušný“ ke zpochybňování dohody o uznání
dluhu, kasační soud odkazuje na ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého soud hodnotí důkazy podle
své úvahy a přitom přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Jestliže se objevily rozpory ve výpovědích stěžovatele a věřitele ohledně toho, za jakých okolností
došlo k uzavření smlouvy o půjčce, zvláště když stěžovatel mění svoji výpověď, když jednou
uzavře smlouvu o půjčce jeho matka s věřitelem, jednou ji uzavře on sám s věřitelem, je jedině
logickým následkem, že soud začne posuzovat dohodu o uznání dluhu z hlediska pravdivosti.
Pro řízení ve správním soudnictví se dle §64 s. ř. s. přiměření použije ustanovení prvé a třetí části
o. s. ř., krajský soud byl tedy nepochybně oprávněn k posouzení pravdivosti stěžovatelem
předložených důkazů. Ve světle rozporných výpovědí ohledně údajného vzniku závazku, nejen
kdo s kým uzavřel smlouvu o půjčce, ale i kdo při uzavření smlouvy byl či nebyl přítomen,
je kasační námitka v té části, že se stěžovatel a věřitel shodli, že dluh ve výši 2 milionů Kč vznikl,
zcela nedůvodná, neboť stěžovatel tomu dle vlastní výpovědi nebyl přítomen.
[10] K té části kasační námitky, že dluh v době plnění trval, nezbývá než sdělit, že není možné
trvání neexistujícího dluhu, neboť domněnka existence dluhu založená dohodou o uznání dluhu
byla krajským soudem spolehlivě vyvrácena, s čímž se kasační soud ztotožňuje. Právní názor
obsažený v předchozím výše citovaném rozsudku byl správními orgány i soudem řádně
zohledněn a závěr o osobě stěžovatele jako o osobě, která není v hmotné nouzi dle §3 odst. 1
písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi, je s tímto závazným právním názorem v souladu
včetně postupu, jímž se k tomuto závěru dospělo.
V. Závěr a náklady řízení
[11] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů kasační námitce nepřisvědčil
a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto
zamítl podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. O věci přitom rozhodl bez jednání, jelikož §109
odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
[13] Ustanovenému advokátu se dle §35 odst. 9 s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 3.,
§9 odst. 2, §11 odst. 1 písm. c) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, přiznává odměna za zastupování 2 000 Kč za dva úkony právní služby (další
porada s klientem přesahující jednu hodinu, sepis kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových
výdajů 600 Kč, zvýšená o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést dle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 546 Kč, celkem
3 146 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu