ECLI:CZ:NSS:2018:9.AFS.248.2018:55
sp. zn. 9 Afs 248/2018 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
Centrum pro Inovace v Inženýrském Vzdělávání, o. p. s., se sídlem České Budějovice,
Mánesova 345/13, zastoupená JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem České Budějovice,
Dr. Bureše 1185/1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno,
Masarykova 427/31, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2018, č. j. 51 Af 24/2017 – 66,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2018,
č. j. 51 Af 24/2017 – 66, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Josefovi Šírkovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích
(dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2017,
č. j. 17855/17/5300-22443-711745, které bylo vydáno podle §116 odst. 1 písm. c) zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně
a potvrdil rozhodnutí - platební výměry - Finančního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 8. 2. 2017,
č. j. 247476/17/2201-51523-305546, kterým jí byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč
za nepodání kontrolního hlášení za zdaňovací období září 2016, a ze dne 21. 2. 2017,
č. j. 339186/17/2201-51523-305546, kterým jí byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč
za nepodání kontrolního hlášení za zdaňovací období prosinec 2016. Krajský soud žalobu
napadeným rozsudkem bez jednání zamítl.
[2] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti tomuto rozsudku kasační stížností.
Namítá, že požadovala, aby ve věci bylo nařízeno jednání, kde hodlala předložit řadu důkazů
(mimo jiné měla v úmyslu navrhnout výslech svědků). Krajský soud však jednání nenařídil
a žalobu zamítl. Toto pochybení mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že stěžovatelka sice žádala o nařízení jednání již v žalobě,
domnívá se, ale že nereagovala na výzvu soudu ve smyslu ustanovení §51 odst. 1 soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Z toho vyvozuje, že soud rozhodl ve věci samé bez
jednání v souladu se zákonem, jelikož pro takový postup byly splněny podmínky uvedené
v §51 odst. 1 s. ř. s.; dle jeho názoru je rozhodující, zda, případně jak, zareagují účastníci
na výzvu soudu. Navíc důkazy, které stěžovatelka údajně hodlala předložit v soudním řízení
(aniž by je specifikoval), mohl navrhnout již v průběhu daňového řízení.
[4] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v ní uplatněného důvodu. Zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Kasační stížnost je důvodná.
[6] Dle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
[7] V projednávané věci krajský soud přípisem ze dne 15. 8. 2018 stěžovatelku vyzval,
aby v zákonné lhůtě dvou týdnů sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání,
popřípadě aby ve stejné lhůtě sdělila soudu svůj nesouhlas s takovým postupem. Zároveň
ji poučil o důsledcích nevyjádření se k této výzvě.
[8] V replice ze dne 20. 8. 2018 stěžovatelka uvedla, že „ nesouhlasí s tím, aby bylo ve věci
rozhodnuto bez jednání jen na základě účastníky předložených spisů.“ Zároveň dodala, že „žádá o poskytnutí
dostatečného času pro zpracování přesného zdůvodnění žaloby, vypracování znaleckých posudků a navržení
svědků, které chceme při jednání vyslechnout.“ Z toho plyne, že domněnka, kterou uvedl žalovaný
ve svém vyjádření, že se stěžovatelka zřejmě ve dvoutýdenní lhůtě nevyjádřila, zda souhlasí
s rozhodnutím ve věci bez jednání, je mylná (viz odstavec [3] výše).
[9] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 108/2018 – 43,
konstatoval, že obecně platí pravidlo, že „[p]ři soudním rozhodování je vždy nařízení ústního jednání,
aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy). Výjimkou z této zásady je možnost soudu projednat věc bez nařízení jednání;
tato výjimka však musí být vykládána s ohledem na zájmy účastníka řízení restriktivně, neboť je to účastník
řízení, o jehož právech se rozhoduje, a tento účastník také s řízením disponuje. Základním vodítkem pro výklad
této problematiky jsou tedy čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle nichž
má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Účastníkům řízení svědčí tudíž základní právo, dané jim Listinou základních práv a svobod a Ústavou,
kterým je právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudem) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu
na to, zda by jejich přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí.“
[10] Jestliže stěžovatelka před uplynutím zákonné dvoutýdenní lhůty sdělila krajskému soudu,
že nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání a krajský soud přesto jednání nenařídil a rozhodl
o žalobě zamítavým rozsudkem, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Toto pochybení navíc připustil i sám krajský soud v přípise ze dne
16. 8. 2018, který adresoval Nejvyššímu správnímu soudu. V něm uvedl, že v důsledku
administrativního pochybení došlo k rozhodnutí věci bez nařízeného jednání, přestože
stěžovatelka s takovým postupem vyslovila nesouhlas. Je tedy naplněn kasační důvod vyplývající
z ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.). V dalším řízení je krajský
soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu a ve věci tedy nařídí jednání
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[12] V dalším řízení rozhodne krajský soud i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.). Přesto je Nejvyšší správní soud povinen zároveň rozhodnout o odměně
a úhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce, které dle §35 odst. 9 s. ř. s. hradí stát.
Odměna a hotové výdaje ustanoveného zástupce sice patří mezi náklady řízení ve smyslu
§57 s. ř. s., nejde však o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s.,
o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s. v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení
napadeného rozhodnutí krajského soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
[13] Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce JUDr. Josef Šírek,
a to usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 9 Afs 248/2018 – 41. Ze spisu
vyplývá, že ustanovený zástupce ve věci učinil dva úkony právní služby, a to převzetí zastoupení
[§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“)] a sepsání kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za převzetí zastoupení stěžovatelky mu náleží odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení s §7 advokátního tarifu].
K tomuto úkonu se přiznává náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu
ve výši 300 Kč. Nejvyšší správní soud však zástupci stěžovatelky nepřiznal odměnu za doplnění
kasační stížnosti, jelikož zohlednil, že obsahově v ní zástupce neuvedl nic nového oproti kasační
stížnosti, kterou sepsala sama stěžovatelka a která byla v této podobě projednatelná. Ustanovený
zástupce nedoložil, že je plátcem DPH. Zástupci stěžovatelky se tedy přiznává odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů v celkové výši 3 400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní
moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu