ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.140.2017:29
sp. zn. 9 As 140/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: Teplárna
Liberec, a.s., se sídlem Dr. Milady Horákové 641/34a, Liberec IV-Perštýn, zast. Mgr. Martinem
Pecklem, advokátem se sídlem Italská 753/27, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad
Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 3. 2015, č. j. OÚPSŘ 48/2016-330-rozh., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. 5. 2017, č. j. 59 A 49/2016 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n em á pr á v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále také „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského úřadu pro
Liberecký kraj (dále také „žalovaný“) ze dne 18. 3. 2015, č. j. OÚPSŘ 48/2016-330-rozh.
[2] Rozhodnutím žalovaného, vydaného jako odvolacím správním orgánem, bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně proti dvěma rozhodnutím Magistrátu města Liberec, Odboru stavební úřad
(dále také „stavební úřad“), a to proti rozhodnutí ze dne 10. 12. 2015,
č. j. SURR/7130/168194/15-Po, kterým bylo k žádosti Společenství vlastníků Malátova 429, 430,
IČ 27273652, Malátova č. p. 429, 460 01 Liberec XIII - Nové Pavlovice (dále jen „stavebník“),
vydáno stavební povolení na stavbu: „realizace kotelny v bytovém domě č.p. x a x, L. – S. P.,
ulice M.“ na pozemku parc. č. x a x v k. ú. S. P., a proti rozhodnutí ze dne 15. 12. 2015, č. j.
SURR/7130/168194/15-Po, o opravě zřejmých nesprávností, kterým byl opraven ve výroku
předchozího rozhodnutí (stavebního povolení) nesprávně uvedený rozměr otvoru pro vedení
technického zařízení a potrubí. Obě tato rozhodnutí stavebního úřadu, tedy jak stavební
povolení, tak rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností, byla žalovaným potvrzena.
[3] Následně stěžovatelka podala správní žalobu proti potvrzujícímu rozhodnutí žalovaného,
kterou krajský soud kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud k podané
žalobě podotkl, že problematikou změny způsobu vytápění a odpojování bytových domů
od SZTE (soustava zásobování tepelnou energií v Liberci) se již opakovaně zabýval a nevidí
důvod pro odchýlení se od svých závěrů přezkoumaných Nejvyšším správním soudem.
[4] Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je patrné, že nebyla shledána nezákonnost
vydaného stavebního povolení nepřihlédnutím k některým námitkám žalobkyně učiněným
ve stavebním řízení. Žalobkyně se totiž námitkami mimo jiné dovolávala ochrany svého
vlastnického práva k SZTE jako k celku v důsledku nezachování odměn jí plynoucích
za dodanou energii, dále poukazovala na rozpor povolované stavby s konkrétními právními
předpisy a na technické problémy, které jí v důsledku povolení stavby vzniknou. Veškeré námitky
učiněné žalobkyní ve stavebním řízení však byly stavebním úřadem (následně i žalovaným jako
odvolacím orgánem) posuzovány s ohledem na její specifické postavení ve stavebním řízení,
neboť nebyla stavebníkem, ani jí stavební povolení nebylo adresováno. Ve stavebním řízení tak
bylo žalobkyni umožněno vznášet námitky pouze omezeně dle §114 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“), a to jen takové, kterými by poukázala na přímé dotčení svých práv odpovídajících
věcnému břemenu za účelem přístupu ke svému rozvodnému tepelnému zařízení v domě, svých
vlastnických práv, respektive hmotných práv plynoucích ze zákona č. 458/2000 Sb.,
o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně
některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický
zákon“). S námitkami vznesenými žalobkyní ve stavebním řízení i v řízení odvolacím se dle
názoru krajského soudu stavební úřad i žalovaný odpovídajícím způsobem vypořádaly v souladu
s výkladem §114 odst. 1 stavebního zákona, neboť krajský soud rovněž shledal u žalobkyně
pouze omezenou možnost podávat námitky ve stavebním řízení.
[5] Poté krajský soud zdůvodnil, proč nepřisvědčil obecné námitce žalobkyně
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro jeho nedostatečné odůvodnění, a přistoupil
k jednotlivým žalobním bodům. V prvé řadě nepřisvědčil žalobkyni v názoru, že by vydané
stavební povolení bylo v rozporu se zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), neboť jednak její námitky v tomto
směru učiněné (ve stavebním řízení i v řízení odvolacím) byly nad rámec §114 odst. 1 stavebního
zákona a jednak ani nemohla být vydáním stavebního povolení zkrácena na právu na příznivé
životní prostředí, neboť takové právo právnické osobě nenáleží. Ve druhém žalobním bodu
žalobkyně namítala nesoulad povolované změny vytápění s územní energetickou koncepcí,
jak stanoví §77 energetického zákona, čemuž krajský soud stejně jako žalovaný a stavební úřad
nepřisvědčil. Dle názoru krajského soudu není vytápění objektu tepelnými čerpadly (a zároveň
odpojení od SZTE) v rozporu s územní energetickou koncepcí, neboť tato koncepce obsahuje
pouze určitá doporučení v oblasti nakládání s energiemi, rozhodně nezakládá povinnost využití
tepelné energie ze SZTE a tomu odpovídající právo žalobkyně jako vlastníka SZTE dodávat
tepelnou energii. Vytápění tepelnými čerpadly není zařazeno mezi nepřípustné formy vytápění
a je ekologicky přijatelné.
[6] Ve třetím žalobním bodu žalobkyně tvrdila nezákonný procesní postup při vydání
stavebního povolení, neboť stavebnímu řízení mělo předcházet územní řízení. Krajský soud
námitku neprovedení územního řízení nesdílí, neboť žalobkyně konkrétně netvrdila, v čem
se tento postup negativně promítl do jejího právního postavení, respektive v žalobě neuvedla,
jaké konkrétní námitky by bývala s úspěchem mohla vznést pouze v územním řízení
a ve stavebním řízení se jimi prvoinstanční správní orgán odmítal zabývat. Konečně v posledním
žalobním bodu krajský soud vyjádřil nesouhlas s názorem žalobkyně ohledně porušení jejích
procesních práv a odkázal na již vymezené postavení žalobkyně ve stavebním řízení a tím
determinovanou možností vznášet námitky (viz §114 odst. 1 stavebního zákona), která platí
obdobně pro odvolací řízení. Navíc krajský soud oproti žalobkyni konstatoval souhlas
s postupem žalovaného jako odvolacího správního orgánu, který si nevyžádal v rozporu s §149
odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), potvrzení nebo změnu odvoláním napadeného závazného stanoviska od nadřízeného
správního orgánu, který závazné stanovisko vydal. Odvolací námitky žalobkyně proti závazným
stanoviskům totiž nesměřovaly k ochraně jejích věcných práv, zásah do těchto práv žalobkyně
s vydáním závazných stanovisek nespojila. Krajský soud uzavřel, že tato žalobkyní tvrzená
nezákonnost odvolacího řízení nemůže mít žádný dopad do její právní sféry, což dovozuje
i citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu. Závěrem krajský soud podotkl, že k odpojení
daného objektu od SZTE ve vlastnictví žalobkyně nedochází přímo a jedině rozhodnutím
správních orgánů, ale že vztah mezi stavebníkem a žalobkyní byl vztahem soukromoprávním
založeným příslušnou smlouvou, který může být zákonným způsobem ukončen. Ani případné
nepovolení změny způsobu vytápění ve stavebním řízení neznamená automatickou obnovu
dodávky tepelné energie ze SZTE a tudíž zamezení negativních vlivů, které žalobkyně
zdůrazňuje.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Včasně podanou kasační stížností stěžovatelka napadá již zmiňovaný rozsudek krajského
soudu, a to z důvodu jeho nezákonnosti (1), které se měl krajský soud dopustit nesprávným
posouzením právních otázek, z důvodu vad řízení (2) a z důvodu nepřezkoumatelnosti (3).
Každou z těchto tří skupin stížnostních důvodů stěžovatelka dále rozvádí následovně.
[8] Nezákonnosti (1) se měl krajský soud dopustit tím, že žalobní námitky žalobkyně
posuzoval s ohledem na její specifické postavení v řízení před správními orgány tak, že se stejně
jako prvoinstanční orgán (stavební úřad) s námitkami žalobkyně nevypořádal a stavební povolení
je tak ponecháno v rozporu s právními předpisy. Žalobkyně zdůrazňuje, že nezákonným
stavebním povolením potvrzeným žalovaným je zkrácena na svých hmotných a procesních
právech. Krajský soud dle stěžovatelky rovněž nepřihlédl ke skutečnosti, že SZTE je dle
energetického zákona provozována ve veřejném zájmu a tedy, že ve správním řízení byla
porušena zásada uvedená v §2 odst. 4 správního řádu, podle kterého...“správní orgán dbá, aby přijaté
řešení bylo v souladu s veřejným zájmem“. Další nezákonností, pro kterou měl krajský soud rozhodnutí
žalovaného zrušit, byla skutečnost, že stavební povolení bylo vydáno v rozporu s územní
energetickou koncepcí Statutárního města Liberce (dále jen „územní energetická koncepce“).
Stěžovatelka jako další důvod nezákonnosti uvádí neprovedení územního řízení před řízením
stavebním, kdy právě v územním řízení bylo možné a nutné zkoumat dopad odpojení bytového
domu od SZTE, čímž se ve stavebním řízení prvoinstanční správní orgán odmítl zabývat.
Konečně stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s postupem žalovaného v odvolacím řízení, neboť
žalovaný si měl dle názoru stěžovatelky vyžádat potvrzení nebo změnu závazného stanoviska dle
postupu předvídaného §149 odst. 4 správního řádu, čemuž ani krajský soud nepřisvědčil, a touto
nezákonností je tak zatížen i rozsudek krajského soudu.
[9] Stěžovatelka dále namítá vadu řízení (2) před správními orgány, které se dopustil
jak žalovaný, tak prvoinstanční správní orgán, tím, že stavebníkem nebyla řádně prokázána
ekonomická nepřijatelnost zásobování teplem ze SZTE a správní orgány tyto výpočty následně
neprověřily. Stěžovatelka poukazuje na rozpor vydaného stavebního povolení s tehdejším zněním
ust. §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší.
[10] Nepřezkoumatelnost (3) rozsudku krajského soudu stěžovatelka shledává v neprovedení
jí navrhovaného důkazu - posudku k dopadům odpojení objektů v lokalitě Liberec - Františkov,
včetně přílohy - stanoviska k enviromentálním dopadům. Nepřezkoumatelnost lze dle
stěžovatelky také zjistit ze skutečnosti, že krajský soud se nevyjádřil k argumentační rozpornosti
v odůvodnění rozhodnutí žalovaného ohledně souladu stavby s veřejným zájmem a posuzování
provozuschopnosti SZTE.
III. Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti, neboť se plně ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu. Žalovaný uvádí, že jako odvolací správní orgán postupoval plně v souladu
s příslušnými právními předpisy při dodržování zásad správního řízení. Žalobkyní namítaná
pochybení neshledal ani v postupu stavebního úřadu při vydání stavebního povolení. Žalovaný
rozsudek krajského soudu považuje za správný a řádně odůvodněný, opírající se o logické závěry.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští. Poté přistoupil k přezkumu
rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Před uvedením
vlastního právního hodnocení je nezbytné podotknout, že na veškeré stížnostní námitky, které
jsou v kasační stížnosti uvedeny, Nejvyšší správní soud právní hodnocení opakovaně podával.
Vzhledem k již stávající judikatuře Nejvyššího správního soudu v totožných právních otázkách
položených stěžovatelkou ve skutkově téměř totožných věcech zdejšímu soudu po řádném
zjištění stížnostních důvodů této konkrétní stížnosti nezbývá než sdělit, že není relevantního
důvodu pro odchýlení se od stávající rozhodovací praxe.
IV. a) Námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[14] Nejdříve se kasační soud vyjádří k námitkám nepřezkoumatelnosti (3) napadeného
rozsudku, neboť k nepřezkoumatelnosti je třeba přihlížet z úřední povinnosti. Stěžovatelka
namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z důvodu neprovedení jí navrženého
důkazu, a to výše uvedeného odborného posudku. Kasační soud však z odůvodnění rozsudku
zjistil, že předmětný posudek byl krajskému soudu znám, a to díky skutečnosti, že mu jej
žalobkyně v obdobných řízeních opakovaně předkládá. Odborným posudkem žalobkyně chtěla
dokazovat, že povolením stavby dojde k dotčení vlastnického práva k SZTE, a to k dopadům
na SZTE jako celek (např. snížení účinnosti a provozuschopnosti SZTE, technické problémy).
Žalobkyně však netvrdila konkrétní ohrožení svého zařízení v bytovém domě, v němž se stavba
kotelny povolovala, či ohrožení přístupu k němu a jak konkrétně jí povolovaná stavba zamezí
užívat SZTE. Není tedy pravdou, že by o existenci odborného posudku krajský soud vůbec
nevěděl, jen ho dle názoru krajského soudu nebylo třeba. Odborný posudek měl dokazovat
pouze skutečnosti, které nejsou pro vydání stavebního povolení relevantní, respektive které
by nebyly s to ohrozit zákonnost vydaného stavebního povolení. S tímto postupem krajského
se kasační soud ztotožňuje a nepřezkoumatelnost rozsudku neprovedením žalobkyní
navrhovaného důkazu neshledává.
[15] Kasační soud rovněž nepřezkoumatelnost neshledává ve skutečnosti, že krajský soud
se výslovně nevyjádřil k žalobkyní namítané rozpornosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí
ohledně souladu stavby s veřejným zájmem a posouzení provozuschopnosti SZTE. Vzhledem
k tomu, že krajský soud žalobu věcně projednal a s napadeným rozhodnutím se ztotožnil,
je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného jako nepřezkoumatelné neshledal, a ani jej jako
nepřezkoumatelné dle názoru kasačního soudu shledat neměl. Souladnost stavby s veřejným
zájmem je prověřena závaznými stanovisky dotčených orgánů, které jsou k tomu určeny. Tvrzení
žalovaného, že souladnost stavby s veřejným zájmem stavební úřad sám materiálně posuzovat
nemohl a odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém je uvedeno, že žalovaný (jako odvolací
správní orgán) neshledává nesoulad s veřejným zájmem, rozporné nejsou. Soulad stavby
s veřejným zájmem posuzovaly konkrétní dotčené orgány uvedené v odůvodněních, nikoliv
stavební úřad ani žalovaný, které jsou těmito závaznými stanovisky vázány, a proto jim ani
nezbylo než konstatovat to, co je obsahem závazných stanovisek. Rozporné není ani tvrzení
žalovaného, že k posouzení provozuschopnosti SZTE není ani on ani stavební úřad příslušný
a přitom v odůvodnění rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že stavba byla ve stavebním řízení
posuzována s ohledem na dopady na své okolí, tj. včetně technických a ekonomických dopadů
na SZTE. Žalovaný stejně jako stavební úřad dospěl k závěru, že námitka posuzování
provozuschopnosti SZTE jde nad rámec zákonného ustanovení §114 odst. 1 stavebního zákona,
tedy jde o námitku, ke které nemusí ve stavebním řízení správní orgán přihlížet. Je sice pravdou,
že slovní spojení „s ohledem“ na nějakou skutečnost logicky znamená, že nějaká skutečnost byla
zjištěna a je z ní vycházeno, nikoliv to, že po jejím zjištění z ní vycházeno nebude, nicméně
v odůvodnění napadeného rozhodnutí je jasně patrné, proč tato námitka nebyla shledána jako
relevantní. Navíc samotné povolení stavby kotelny nemá ekonomický dopad na SZTE,
ten má až odpojení odběratele, což vyplývá i z odůvodnění rozsudku krajského soudu.
IV. b) Námitky nezákonnosti napadeného rozsudku
[16] Stěžovatelka namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu z důvodů, že krajský soud
(shodně jako správní orgány) stěžovatelce přiznal pouze omezenou možnost vznášet námitky
ve stavebním řízení i v odvolacím řízení a stejně tak přistupoval i k námitkám obsaženým
ve správní žalobě, čímž se dle stěžovatelky dopustil nezákonnosti. Kasační soud stěžovatelce
nemůže přisvědčit, neboť k postavení stěžovatelky ve stavebním i v odvolacím řízení se krajský
soud v odůvodnění svého rozsudku jasně vyjádřil, a sice že stěžovatelka je dle §114
odst. 1 stavebního zákona oprávněna vznášet jen ty námitky, kterými poukáže na přímé dotčení
svých práv - práv odpovídajících zákonnému věcnému břemenu za účelem přístupu ke svému
rozvodnému tepelnému zařízení v domě, svých vlastnických práv, resp. hmotných práv
plynoucích z energetického zákona. S takto vymezeným účastenstvím stěžovatelky v obdobných
stavebních řízeních, jichž se účastnila, vyjádřil souhlas i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře,
konkrétně např. v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011 - 159.
[17] Další stěžovatelkou namítanou nezákonností je skutečnost, že rozhodnutí správních
orgánů je v rozporu s veřejným zájmem, čímž nebyla dodržena zásada správního řízení obsažená
v §2 odst. 4 správního řádu. SZTE je totiž dle příslušných ustanovení energetického zákona
provozována ve veřejném zájmu. Dopad schvalované stavby na SZTE stavební úřad ani žalovaný
nezkoumaly a na ochranu veřejného zájmu tak rezignovaly, což dle názoru stěžovatelky krajský
soud jen aproboval. Kasační soud je odlišného názoru. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu
lze vyčíst, že ochrana veřejného zájmu byla zajištěna ve spolupráci s dotčenými správními orgány,
jejichž závazná stanoviska jsou obsahem správního spisu. Dopady povolované stavby na SZTE
byly z hlediska veřejného zájmu posouzeny právě těmito dotčenými orgány. Nejvyšší správní
soud se shoduje s názorem obsaženým v odůvodnění rozsudku, že negativní dopady na SZTE
nenastanou vydáním stavebního povolení, ale až soukromoprávním aktem stavebníka, kterým
změní dodavatele energie. Příčina možných negativních dopadů na SZTE je soukromoprávní
a leží zcela mimo působnost stavebního úřadu a nemůže být okolností rozhodnou pro nevydání
stavebního povolení. Správní orgány nepochybily, jestliže ke stěžovatelkou namítaným především
ekonomickým dopadům na SZTE nepřihlédly. K tomu kasační soud dodává, že zákonodárce
větou „soustava zásobování tepelnou energií je zřizována a provozována ve veřejném zájmu“
[§2 odst. 2 písm. c) bodu 14. energetického zákona] určitě nemyslel na prosperitu konkrétního
soukromoprávního subjektu, v tomto případě stěžovatelky. Nadto skutečnost, že stěžovatelka
provozuje SZTE dle energetického zákona ve veřejném zájmu a že SZTE je šetrným systémem
dodávek tepelné energie v širší oblasti a pro více odběratelů, nedává stěžovatelce právo jako
soukromé osobě a podnikateli s tepelnou energií osobovat si oproti jiným subjektům ochranu
veřejných zájmů a oponovat stavebnímu záměru jiných soukromých osob z pozice ochránce
veřejných zájmů, která mu nepřísluší (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 8. 2015, č. j. 9 As 50/2015 - 36).
[18] Další námitka stěžovatelky směřuje na souladnost povolované stavby s územní
energetickou koncepcí. Dle názoru stěžovatelky správní orgány nedostatečně posoudily a náležitě
neodůvodnily, zda a na základě jakých úvah a důkazů považují provedení příslušné stavby
za souladné s územní energetickou koncepcí a nevypořádaly se s námitkami stěžovatelky
směřujícími na zjevný rozpor stavby s touto koncepcí. Pochybení krajského soudu stěžovatelka
shledává ve způsobu, jakým se vypořádal se souladností stavby s koncepcí, když krajský soud
stejně jako správní orgány neshledal rozpor mezi územní energetickou koncepcí a povolovanou
stavbou. Nejvyšší správní soud nemůže této stížnostní námitce přisvědčit, poněvadž jak
žalovaný, tak krajský soud, řádně zdůvodnily souladnost povolované stavby s územní
energetickou koncepcí, navzdory skutečnosti, že jde o další z námitek stěžovatelky jdoucí nad
rámec §114 odst. 1 stavebního zákona. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá,
že územní energetická koncepce pro danou oblast nezakazuje jiné zdroje tepla než je centrální
zdroj SZTE, a povolovaná stavba tedy není v rozporu s územní energetickou koncepcí. Krajský
soud navíc dovodil, že z této koncepce neplyne žádná obecná povinnost využívat v dosahu
SZTE jedině tohoto zdroje a tomu odpovídající právo stěžovatelky dodávat do předmětného
bytového domu energii. Kasační soud pokládá tato zdůvodnění týkající se souladu povolované
stavby s územní energetickou koncepcí za dostatečná. Územní energetická koncepce má navíc
ze své podstaty doporučující, nikoliv absolutně závazný charakter, čemuž mimo jiné odpovídají
i jazykové formulace v ní obsažené.
[19] Stěžovatelka rovněž brojí proti postupu správních orgánů v souvislosti se stavebním
řízením, neboť má za to, že stavebnímu řízení mělo předcházet řízení územní. Stěžovatelka
je názoru, že v neuskutečněném územním řízení, jehož neprovedení je v rozporu se zákonem
(konkrétně s §81 stavebního zákona), by právě mohly být zkoumány dopady odpojení bytového
domu od SZTE. Výsledek tohoto zkoumání nelze předjímat, protože územní řízení neproběhlo,
ačkoliv proběhnout mělo. Dle názoru stěžovatelky krajský soud se v odůvodnění rozsudku
prakticky vůbec nevyjádřil k porušení stavebního zákona správními orgány neprovedením
územního řízení, což stěžovatelka shledává jako další důvod nezákonnosti soudního přezkumu.
Kasační soud tuto námitku posoudil a dospěl k jednoznačnému závěru, že je nedůvodná.
Argumentace provedená krajským soudem, že námitku nesprávného procesního postupu
žalobkyně nespojila s konkrétním tvrzením o tom, jak se tento postup negativně dotkl jejího
právního postavení, je zcela namístě. Zároveň nelze přisvědčit stěžovatelce, že by neprovedení
územního řízení bylo v rozporu se stavebním zákonem, neboť z odůvodnění napadeného
rozhodnutí žalovaného vyplývá, že stavba kotelny byla posuzována jako stavební úprava
definovaná §2 odst. 5 psím. c) stavebního zákona, která nevyžaduje rozhodnutí o změně stavby
ani územní souhlas a nelze ji tedy projednávat v územním řízení. Navíc předmětem stavebního
řízení byly stavební úpravy pro vybudování kotelny, nikoliv odpojení od SZTE. Nelze tedy
předpokládat, že by předmět územního řízení byl odlišný nebo širší od řízení stavebního, neboť
jak již výše kasační soud uvedl, odpojení od SZTE je následkem soukromoprávního jednání,
které předmětem řízení před správními orgány být ani nemůže.
[20] Konečně stěžovatelka shledává nezákonnost rozsudku krajského soudu v jeho právním
názoru, že žalovaný jako odvolací správní orgán nebyl povinen postupovat podle §149
odst. 4 správního řádu, tedy že nebyl povinen vyžádat potvrzení nebo změnu závazného
stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného
stanoviska. Kasační soud neshledal nezákonnost postupu žalovaného při vedení odvolacího
řízení, neboť stěžovatelka nespojila svoje odvolací ani žalobní námitky vůči závazným
stanoviskům s konkrétními zásahy do jejích věcných práv, ostatně závazná stanoviska
stěžovatelce žádné povinnosti nestanovila. Na tomto místě je vhodné upozornit, že žaloba proti
správnímu rozhodnutí dle §65 a násl. s. ř. s. není prostředkem obecné kontroly zákonnosti
rozhodnutí správních orgánů, ale slouží k napravení nezákonností na úkor konkrétních práv
subjektů, vůči nimž je dané rozhodnutí závazné.
IV. c) Namítané vady předcházejícího řízení
[21] Stěžovatelka shledává vadu správních řízení (stavebního i odvolacího řízení) spočívající
v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vadu měl
krajský soud správní rozhodnutí zrušit. Stěžovatelka vadu řízení shledává v naprosto
nedostatečném vypořádání se a nepřezkoumání splnění podmínky ekonomické nepřijatelnosti
zásobování teplem ze SZTE. Stěžovatelka se dovolává znění §16 odst. 7 zákona o ochraně
ovzduší ve znění účinném v době vydání stavebního povolení s tím, že stavebník musel prokázat
ekonomickou nepřijatelnost zásobování teplem ze SZTE a stavební úřad byl povinen výpočty
stavebníka ověřit. Kasační soud odůvodňuje, že jde opět o námitku nad rámec §114
odst. 1 stavebního zákona, k níž správní orgány nemusí přihlížet. Navíc ochraně ovzduší bylo
učiněno zadost vydáním závazného stanoviska orgánu ochrany ovzduší k povolované stavbě,
které navíc ani nebylo třeba, neboť stavba kotelny není stacionárním zdrojem znečištění
ve smyslu §2 písm. e) zákona o ochraně ovzduší (viz odůvodnění rozhodnutí žalovaného).
Stěžovatelka je právnickou osobou podnikající v oblasti energetiky a jednak není legitimována
k ochraně ovzduší (na tomto úseku veřejné správy mají působnost dle §27 zákona o ochraně
ovzduší orgány ochrany ovzduší), jednak ani nemůže být jako podnikající právnická osoba
zkrácena na právu na příznivé životní prostředí. Nejvyšší správní soud proto shledal tuto námitku
jako nedůvodnou.
V. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů kasačním námitkám nepřisvědčil
a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto
zamítl podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. O věci přitom rozhodl bez jednání, jelikož §109
odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu