ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.206.2018:55
sp. zn. 9 Azs 206/2018 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobců: a) I. T., b) N.
A., c) N. A., d) T. A., všichni zastoupeni opatrovnicí Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou
se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 11. 2017, č. j. OAM-2251/DS-
PR-P12-2017 a č. j. OAM-2252/DS-PR-P12-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) - d)
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, č. j. 46 Az 23/2017 - 33,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti se zas t av u je .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené opatrovnici žalobců Mgr. Gabriele Kopuleté, advokátce se sídlem
Havlíčkova 1043/11, Praha 1, se n ep ři zn áv á odměna za zastupování.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížnost žalobců (dále jen „stěžovatelé“) směřuje proti v záhlaví označenému
rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byly zamítnuty jejich žaloby
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 11. 2017, č. j. OAM-2251/DS-PR-P12-2017
a č. j. OAM-2252/DS-PR-P12-2017.
[2] Stěžovatelé v kasační stížnosti ze dne 31. 5. 2018 požádali o ustanovení zástupce z řad
advokátů soudem, přičemž požádali konkrétně o ustanovení Mgr. Gabriely Kopuleté, advokátky
se sídlem Havlíčkova 1043/11, 110 00 Praha. Nejvyšší správní soud stěžovatelům na adresu
uvedenou v kasační stížnosti (Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000,
Kostelec nad Orlicí) zaslal výzvy k doložení jejich osobních, majetkových a výdělkových poměrů.
Zásilky se vrátily soudu zpět dne 26. 6. 2018 jako nedoručené. Podle sdělení pošty byly zásilky
připraveny k vyzvednutí od 11. 6. 2018 a uloženy do 25. 6. 2018 s tím, že k jejich vrácení došlo,
protože na uvedené adrese neměli stěžovatelé označenu poštovní schránku.
[3] Nejvyšší správní soud z elektronické databáze Ministerstva vnitra ověřil, že stěžovatelé
mají v evidenci vyznačen svévolný odchod z Pobytového střediska Kostelec nad Orlicí. K dotazu
Nejvyššího správního soudu sdělilo Ministerstvo vnitra přípisem ze dne 29. 6. 2018,
že stěžovatelé mají od 9. 6. 2018 evidovaný svévolný odchod z Pobytového střediska Kostelec
nad Orlicí a že mu není současné místo jejich pobytu známo. Nejvyšší správní soud se dále
s dotazem ohledně místa pobytu stěžovatelů obrátil na Policii České republiky, Ředitelství služby
cizinecké policie, které přípisem ze dne 3. 7. 2018 sdělilo, že poslední nahlášená adresa pobytu
stěžovatelů byla Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, Bělá pod Bezdězem. Z uvedeného
zařízení byli stěžovatelé dne 5. 12. 2017 propuštěni, neboť zanikl důvod zajištění. Soud požádal
o informace o pobytu stěžovatelů rovněž Organizaci pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem
Kovářská 939/4, Praha, která stěžovatele zastupovala v soudním řízení před krajským soudem.
V přípisu ze dne 3. 7. 2018 Organizace pro pomoc uprchlíkům, z. s. k žádosti Nejvyššího
správního soudu uvedla, že jí není místo aktuálního pobytu stěžovatelů známo. Na základě takto
zjištěných skutečností ustanovil soud usnesením ze dne 16. 7. 2018, č. j. 9 Azs 206/2018 - 44,
stěžovatelům opatrovníka z řad advokátů podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s §64 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a to
z důvodu jejich neznámého pobytu.
[4] Soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené
pro meritorní projednání kasační stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
[5] Podle §47 písm. c) s. ř. s. [s]oud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon.
[6] Podle §33 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), [s]oud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní
ochrany (žalobce).
[7] K podmínkám postupu dle shora citovaných ustanovení se Nejvyšší správní soud již
v minulosti opakovaně vyjadřoval. V rozsudku ze dne 14. 8. 2009, č. j. 8 Azs 21/2009 - 91,
konstatoval, že „vychází-li soud ve svém rozhodnutí mj. ze skutečnosti, že je účastník řízení neznámého pobytu,
musí být ověření této skutečnosti přiměřeně aktuální.“ Dále se z rozsudku zdejšího soudu ze dne
26. 5. 2005, č. j. 7 Azs 271/2004 - 58 podává, že „[n]emožnost zjistit místo pobytu žadatele o udělení
azylu (§33 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) je dána jen tam, kde (…) soud vyvíjel požadované úsilí
ke zjištění místa pobytu žadatele a přes toto úsilí a případně další pátrání v příslušných evidencích pobyt žadatele
nebyl zjištěn a zůstal zcela neznámý. Pokud i přes toto úsilí zůstane pobyt stěžovatele nezjištěn a zcela neznámý,
lze řízení ve smyslu výše citovaného ustanovení zastavit“.
[8] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud provedl dostupná šetření k zjištění aktuálního
pobytu stěžovatelů, přičemž ještě bezprostředně před vydáním rozhodnutí bezvýsledně ověřil
z databáze Ministerstva vnitra změny v záznamu aktuálního pobytu stěžovatelů, je zřejmé, že bylo
vyvinuto veškeré možné úsilí a využito všech dostupných možností, aby bylo zjištěno aktuální
místo pobytu stěžovatelů. Podmínky vyslovené judikaturou pro aplikaci shora uvedených
ustanovení s. ř. s. a zákona o azylu tak lze považovat za splněné.
[9] Místo pobytu stěžovatelů, jakožto žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, nelze zjistit,
jsou proto splněny podmínky dané §33 písm. b) zákona o azylu pro zastavení řízení před
soudem. Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti podle §47 písm. c) s. ř. s.,
za použití §120 s. ř. s., zastavil.
[10] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení o kasační stížnosti
zastaveno.
[11] Nejvyšší správní soud stěžovatelům ustanovil opatrovnici z řad advokátů. Náklady řízení
v tomto případě hradí stát (§140 odst. 2 o. s. ř., §64 a §120 s. ř. s.). Opatrovnice však ve věci
neučinila žádný úkon právní služby, za který by jí dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, v platném znění, náležela odměna, proto jí výrokem III. nebyla přiznána.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu