ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.240.2018:26
sp. zn. 9 Azs 240/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: P. B., zast. Mgr.
Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 2. 2018, č. j. CPR-17660-5/ČJ-2017-930310-V238, ve spojení s opravným
usnesením žalovaného ze dne 1. 3. 2018, č. j. CPR-17660-8/ČJ-2017-930310-V238, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018, č. j. 4 A
14/2018 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného specifikovanému tamtéž. Žalovaný jím zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 12. 5. 2017,
č. j.: KRPA-202265-57/ČJ-2016-000022, jímž bylo stěžovateli podle §119 odst. 2 písm. b)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), v návaznosti na §119 odst. 3
téhož zákona uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 1 roku, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území České republiky. Současně mu byla podle §118 odst. 3 téhož zákona stanovena
doba k vycestování z území v délce do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Bylo také
konstatováno, že se na něj dle závazného stanoviska vydaného na základě §120a zákona
o pobytu cizinců nevztahují důvody znemožňující vycestování.
[2] O vyhoštění stěžovatele bylo rozhodnuto z důvodu, že závažným způsobem narušuje
veřejný pořádek. Na území pobýval nelegálně, byl odsouzen za úmyslný trestný čin loupeže
ke třem letům odnětí svobody s podmínečným odkladem na dobu 5 let a uzavřel účelový sňatek
s občankou České republiky. Vyhoštění nebylo shledáno nepřiměřeným zásahem do jeho
soukromého a rodinného života, a to mj. proto, že manželka a syn žijí v Německu.
[3] Městský soud dospěl ve shodě se žalovaným k závěru o naplnění podmínek §119 odst. 2
písm. b) zákona o pobytu cizinců. Zdůraznil, že stěžovatel se dopustil zvlášť závažného zločinu,
tedy typově nejzávažnějšího druhu trestného činu. Spáchaný trestný čin byl násilného charakteru
a nešlo pouze o pohrůžku násilí, stěžovatel osobně fyzicky napadl a udeřil do obličeje
poškozeného. Zkušební doba, jež mu byla uložena, trvá i v současné době. Na území České
republiky pobýval neoprávněně, přestože si byl vědom své povinnosti vycestovat z území.
Vyšlo také najevo, že svazek, který uzavřel s českou občankou, je čistě formální a účelový a jeho
jediným cílem bylo legalizovat si pobyt obejitím institutů cizineckého práva.
[4] Ve vztahu k zásahu do soukromého a rodinného života městský soud zdůraznil,
že stěžovatel je rodinným příslušníkem českých občanů pouze formálně, stěžovatel se svojí
manželkou a synem nesdílí společnou domácnost (on žije v České republice, oni v Německu),
stýkají se jen jednou měsíčně, přispívá finančně. Městský soud má za to, že v tomto způsobu
výchovy a výživy může stěžovatel pokračovat i po svém vyhoštění z území České republiky.
Zdůraznil také, že nelze opomenout silný veřejný zájem na tom, aby byl z území vyhoštěn.
[5] Nepřisvědčil námitce nezákonnosti závazného stanoviska ohledně stěžovatelovy
možnosti vycestování. Dotčený správní orgán řádně posuzoval, zda stěžovateli ve vlasti hrozí
skutečné nebezpečí vážné újmy, zohlednil místo jeho bydliště a zaujal stanovisko ohledně všech
kritérií uvedených v §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
[6] Ohledně délky uloženého správního vyhoštění městský soud uvedl, že žalovaný
se zabýval všemi relevantními skutečnostmi, včetně těch, které svědčily ve prospěch stěžovatele.
Navíc byla zvolena výměra na spodní hranici desetiletého rozmezí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Stěžovatel svojí kasační stížností směřuje do všech zmíněných otázek a v zásadě vždy
tvrdí zaprvé nedostatečně zjištěný skutkový stav, zadruhé nepřezkoumatelné odůvodnění
správního i soudního rozhodnutí a zatřetí nesprávné právní posouzení, které koncipuje jako
nesouhlas se závěry žalovaného i městského soudu.
[8] Předně uvádí, že se sice dopustil jednodenního nelegálního pobytu a byl odsouzen
za spáchání trestného činu, pouze to však nemůže bez dalšího vést k závěru o závažném narušení
veřejného pořádku. Vždy je třeba zkoumat konkrétní okolnosti, což se v projednávané věci
nestalo. Jeho pochybení bylo banální a nesvědčí o existenci skutečného a dostatečně závažného
ohrožení, kterým by byl dotčen některý základní zájem společnosti.
[9] Dále namítá, že správní vyhoštění nepřiměřeně zasahuje do jeho soukromého
a rodinného života - je partnerem české občanky, otcem českého občana a v důsledku vyhoštění
dojde ke zničení jeho zázemí v České republice. V této souvislosti upozorňuje na možnost
rozhodnout o povinnosti cizince opustit území, které je mírnějším opatřením než správní
vyhoštění.
[10] Tvrdí, že nebyla dostatečně přezkoumána jeho možnost vycestování z území. Poukazuje
na aktuálně probíhající konflikt na Ukrajině a podotýká, že mu již byl doručen příkaz k odvodu
do armády.
[11] Domnívá se, že městský soud dostatečně nepřezkoumal a nevyjádřil se k délce doby,
po kterou mu nebude umožněn vstup na území České republiky. Stanovená doba nebyla
dostatečně odůvodněna a je v rozporu se stávající praxí a stěžovatelovým legitimním očekáváním.
[12] Žalovaný se ztotožňuje s důvody napadeného rozsudku a navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem
[§102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[15] Předmětem přezkumu správních soudů bylo rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele
– rodinného příslušníka občana Evropské unie z důvodu závažného narušení veřejného pořádku.
V projednávané věci bylo stěžejní posoudit, zda stěžovatelovo jednání lze kvalifikovat jako
závažné narušení veřejného pořádku a zda se žalovaný správní orgán a městský soud s touto
otázkou náležitě vypořádaly. Dále stěžovatel namítá, že nebyla dostatečně posouzena přiměřenost
zásahu do jeho soukromého a rodinného života, že závazné stanovisko ohledně možnosti
vycestování nebylo úplné a přezkoumatelné a že není dostatečně odůvodněna délka doby,
po kterou mu nebude umožněn vstup na území České republiky.
[16] Podle §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze vydat rozhodnutí o správním
vyhoštění občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka, pokud závažným způsobem
narušuje veřejný pořádek.
[17] Výkladem neurčitého pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ podle tohoto
ustanovení se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval ve své judikatuře. Odkázat lze zejména
na usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151,
publ. pod č. 2420/2011 Sb. NSS, kde na základě eurokonformního výkladu (viz směrnici
Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38 ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států) dospěl k závěru,
že k závažnému narušení veřejného pořádku pro účely citovaného ustanovení dojde tehdy,
pokud je jednání cizince skutečným, aktuálním a dostatečně závažným ohrožením některého
ze základních zájmů společnosti.
[18] Závěry rozšířeného senátu aplikoval např. v rozsudku ze dne 6. 3. 2012,
č. j. 2 As 4/2012 - 44, kdy posuzoval situaci stěžovatelky, která vědomě a opakovaně
neoprávněně pobývala na území České republiky bez cestovního dokladu a víza, mařila výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění a byla uznána vinnou ze spáchání přestupku krádeže.
Zde uzavřel, že tyto skutkové okolnosti bez dalšího nepředstavují závažné narušení veřejného
pořádku ve smyslu §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[19] V rozsudku ze dne 23. 12. 2011, č. j. 7 As 87/2010 - 132, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že správní orgány i městský soud nesprávně a v rozporu s názorem rozšířeného
senátu posoudily jednání stěžovatele spočívající v pobytu bez příslušného povolení ve spojení
s účelovým jednáním (prohlášením otcovství) jako jednání narušující veřejný pořádek závažným
způsobem. Obdobně Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku nesprávného právního
posouzení ve vztahu k závažnému narušení veřejného pořádku v rozsudku ze dne 7. 12. 2011,
č. j. 9 As 57/2011 - 84, kdy stěžovatelka neoprávněně vstoupila a pobývala na území České
republiky a zároveň zneužila práva a obešla zákon účelovým uzavřením manželství.
[20] Dále je možné připomenout rozsudek ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011 - 146,
publ. pod č. 2882/2013 Sb. NSS, který se sice týkal zrušení trvalého pobytu cizince podle §87l
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ale Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se
od vymezení „závažného narušení veřejného pořádku“ v citované věci sp. zn. 3 As 4/2010.
V tomto rozsudku soud uzavřel, že bez dalšího nemůže obstát závěr žalovaného, který důvod
pro zrušení trvalého pobytu stěžovatele spatřoval v odsouzení za trestné činy související
s obchodem s drogami spáchané ve Švýcarsku v letech 1991 a 1992. Není sice pochyb, že tato
trestná činnost představuje závažnou formu organizované kriminality, podle čl. 27 odst. 2
směrnice 2004/38/ES však předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě neodůvodňuje
přijetí opatření z důvodu veřejného pořádku. To platí zvláště za situace, pokud od spáchání
těchto trestných činů uplynula v době rozhodování žalovaného již bezmála dvě desetiletí.
[21] V rozsudcích ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Azs 191/2016 - 45, a ze dne 12. 10. 2016,
č. j. 1 Azs 251/2016 - 46, naopak konstatoval závažné narušení veřejného pořádku, a to v případě
stěžovatelů, kteří se v relativně nedávné době dopustili opakované, respektive závažné trestné
činnosti. Právě závažnost či opakování trestné činnosti jsou totiž jedny z významných okolností
podporujících závěr, že hrozba narušení veřejného zájmu společnosti je skutečná, aktuální
a závažná. Podle specifik konkrétní věci pak mají různou váhu např. místo spáchání trestného
činu, zda se cizinec po svém příchodu do České republiky dopustil i jiného protiprávního jednání
apod.
[22] V nynější věci bylo závažné narušení veřejného pořádku spatřováno v opakovaném
protiprávním jednání stěžovatele, konkrétně jeho nelegálním pobytu na území České republiky,
spáchání trestného činu loupeže a účelovém uzavření manželství s českou občankou. Vzhledem
k tomu, že nelegální pobyt ani účelový sňatek v zásadě nepředstavují závažné narušení veřejného
pořádku ve smyslu §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, Nejvyšší správní soud
se soustředil především na stěžovatelovu trestnou činnost. Zdůrazňuje nicméně, že také nelegální
pobyt a účelový sňatek mohou mít určitou relevanci, byť samy o sobě nemohou vést k závěru
o narušení veřejného pořádku podle citovaného ustanovení.
[23] Za účelem zhodnocení povahy stěžovatelovy trestné činnosti Nejvyšší správní soud
ve správním spise ověřil následující. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10
ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 3 T 152/2013, uznán vinným, že dne 15. 4. 2013 společně s druhým
obžalovaným zastavili na semaforu za vozidlem poškozeného, následně vystoupili z vozidla,
stěžovatel přistoupil k poškozenému, udeřil jej pěstí do obličeje a následně si sedl za něj, přiložil
mu nezjištěný předmět na záda a za užití pohrůžky násilí mu řekl: „Poslouchej nás, co řekneme,
jinak tě zabijem.“ Druhý obžalovaný si sedl namísto spolujezdce vedle poškozeného
a pod pohrůžkou násilí mu řekl, kam má jet, což poškozený ze strachu udělal a zastavil
na určeném místě. Tam mu druhý obžalovaný přikázal, aby vystoupil z vozidla, a vzal mu klíče
od vozu a od bytu. Stěžovatel poškozenému strhl kabelu s doklady a finanční hotovostí a sdělil
mu, že další den v 7:00 hodin musí přinést 100 000 Kč, jinak ho zabijí, že ví, kde bydlí. Následně
s vozidlem poškozeného a jeho věcmi odjeli. Uvedeným jednáním stěžovatel proti jinému užil
násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čímž spáchal zločin
loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 To 43/2015, potvrdil výrok o vině a nově stěžovateli
vyměřil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu
v trvání pěti let.
[24] S ohledem na stěžovatelovy námitky Nejvyšší správní soud především uvádí, že uvedené
skutečnosti vypovídají o relevantních okolnostech stěžovatelovy trestné činnosti a skutkový stav
byl dostatečně zjištěn. Ve shodě s městským soudem dále zdůrazňuje, že stěžovatel spáchal
zvlášť závažný zločin násilného charakteru, přičemž se dopustil jak pohrůžky násilí, tak fyzického
napadení. Trestný čin spáchal v relativně blízké době před vydáním napadeného rozhodnutí
a nadále je ve zkušební době. Povaha a konkrétní okolnosti stěžovatelovy trestné činnosti tedy
svědčí o skutečném, aktuálním a závažném ohrožením veřejného zájmu v intencích výše citované
judikatury.
[25] Dále není bez významu, že se nejedná o jediné protiprávní jednání stěžovatele.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá a stěžovatel nerozporuje, že je na území České republiky
nelegálně nejméně od 26. 5. 2016. Dříve zde pobýval na základě povolení k přechodnému pobytu
rodinného příslušníka občana Evropské unie, které mu však bylo zrušeno, jelikož v minulosti
uzavřel účelové manželství s občankou České republiky za účelem obejít zákon a získat povolení
k přechodnému pobytu (rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 10. 6. 2015, č. j. OAM-1999-
37/ZR-2012, které bylo potvrzeno rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců ze dne 1. 10. 2015, č. j. MV-119375-3/SO-2015, následná žaloba byla zamítnuta
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 15 A 138/2015 - 42).
Stěžovatel se tedy během svého pobytu na území České republiky opakovaně dopustil
protiprávního jednání, z toho navíc jednou závažné trestné činnosti a jednou neoprávněného
pobytu v situaci, kdy byl ve zkušební době.
[26] Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru, že stěžovatel svým
jednáním závažně narušuje veřejný pořádek ve smyslu §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu
cizinců. Vzhledem k tomu, že ho k tomu vedly shodné úvahy jako žalovaného a městský soud,
je nasnadě, že jejich odůvodnění vyhodnotil jako dostatečné a tedy i přezkoumatelné ve smyslu
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., respektive §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[27] K námitce nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života uvádí Nejvyšší
správní soud následující.
[28] Stěžovateli lze přisvědčit v obecném východisku, že vyhoštění cizince podle §119 odst. 2
písm. b) zákona o pobytu cizinců je možné pouze v souladu se zásadou přiměřenosti, tedy pouze
s ohledem na jeho konkrétní situaci: stupeň integrace, osobní a rodinné poměry, věk, délku
pobytu na území, zdravotní stav či vazby na zemi původu (viz citovanou věc
sp. zn. 3 As 4/2010).
[29] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje přiměřenost správního vyhoštění s ohledem
na zásah do svého rodinného života, jelikož je manželem české občanky a otcem českého občana.
Zmiňuje také, že v důsledku vyhoštění ztratí své zázemí na území republiky, ani náznakem však
nespecifikuje, jaké zázemí zde má. Nejvyšší správní soud se proto soustředil na přiměřenost
správního vyhoštění s ohledem na jeho rodinné poměry.
[30] Skutečnost, že stěžovatel je (minimálně po formální stránce) manželem české občanky
a otcem českého občana, je nesporná, ve správním spise se navíc nachází kopie oddacího
a rodného listu. Ze sdělení pracovnice Městského úřadu Lovosice, odboru sociálních věcí
a zdravotnictví, oddělení sociálně právní ochrany dětí, ze dne 27. 12. 2016,
č. j. MULOP0040PNE, Nejvyšší správní soud dále zjistil, že stěžovatel při ústním jednání
mj. uvedl, že jeho manželka i syn žijí v Brémách na severozápadě Německa a Českou republiku
navštěvují cca jedenkrát za měsíc.
[31] Aniž by soud dále zkoumal vztahy stěžovatele s manželkou a synem, konstatuje,
že v důsledku napadeného správního rozhodnutí nemůže dojít k zásahu do jeho rodinného
života. Ve shodě se žalovaným a městským soudem zdůrazňuje, že stěžovatel je vyhošťován
z území České republiky a v intencích §119 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je mu stanovována
doba, po kterou mu nebude umožněn vstup na území České republiky. Za situace, kdy jeho
manželka a syn žijí v Německu, je zřejmé, že se s nimi v obdobné intenzitě, jako se stýkali
v České republice, může stýkat v Německu, případně v jiné zemi. Veškeré související námitky
stěžovatele proto nebyly důvodné.
[32] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda byla dostatečně posouzena možnost
stěžovatele vycestovat z území.
[33] Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není vycestování cizince možné v případě
důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státním občanem, hrozilo by mu
skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu
takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního
trvalého bydliště. Podle odst. 2 se za vážnou újmu považuje: a) uložení nebo vykonání trestu
smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, c) vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
[34] Nejvyšší správní soud ověřil, že ve správním spise je založeno závazné stanovisko
Ministerstva vnitra ze dne 10. 2. 2017, č. j. KRPA-202265/ČJ-2016-000022, dle kterého je
vycestování stěžovatele možné. Dotčený orgán se postupně zabýval všemi v úvahu připadajícími
typy vážné újmy a srozumitelně vyložil, proč stěžovateli žádná z nich nehrozí. Zabýval se situací
na Ukrajině, a to jak obecně, tak konkrétně ve vztahu ke stěžovateli se závěrem, že v Chmelnické
části země na západě Ukrajiny nebezpečí nehrozí, odkázal na zprávy o zemi původu, ze kterých
vycházel, a neopomněl se ani zabývat případným zásahem do soukromého a rodinného života
stěžovatele. Ministr vnitra závazné stanovisko potvrdil svým závazným stanoviskem ze dne
21. 12. 2017, č. j. MV-114172-2/OAM-2017.
[35] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru městského soudu,
dle kterého se dotčené orgány vyjádřily ke všem relevantním okolnostem, zohlednily individuální
situaci stěžovatele a své závěry řádně zdůvodnily. Výslovně také uvedly, že stěžovateli nehrozí
vážná újma související s ukrajinským konfliktem, neboť pochází ze západní části země a konflikt
je lokalizován v části východní.
[36] Opodstatněná nebyla stěžovatelova výtka nedostatečnosti přezkumu ze strany městského
soudu. Z napadeného rozsudku je jednoznačně zřejmé, že městský soud věnoval závazným
stanoviskům pozornost a vyhodnotil je jako úplná a přezkoumatelná. Výslovně také zmínil,
že dotčené orgány vzaly v potaz stěžovatelovu individuální situaci, mj. odkud pochází.
To, že se dále nevyjadřoval ke konkrétním okolnostem, které byly ve stanoviscích zmíněny,
nebylo způsobeno jeho chybným postupem, ale tím, že související žalobní námitka stěžovatele
byla zcela obecná. V žalobě uváděl pouze to, že stanovisko je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů a že nebyl zohledněn jeho původ a ukrajinský konflikt, na což městský soud reagoval.
[37] Pro úplnost je namístě dodat, že není pravdivé stěžovatelovo tvrzení,
dle kterého se již v žalobě zmínil o doručení povolávacího příkazu; tuto skutečnost poprvé zmínil
až v kasační stížnosti. Z tohoto důvodu není opodstatněná námitka, dle které se městský soud
opomněl touto skutečností zabývat. Nejvyšší správní soud k nově uplatněné skutečnosti v řízení
o kasační stížnosti nepřihlíží podle §109 odst. 5 s. ř. s.
[38] Konečně se zabýval tím, zda žalovaný dostatečně odůvodnil délku doby,
po kterou nebude stěžovateli umožněn vstup na území, a zda městský soud řádně vypořádal
související žalobní bod.
[39] Podle §119 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se v případě vyhoštění z důvodu dle §119
odst. 2 písm. b) stanoví doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 10 let.
[40] Nejvyšší správní soud ověřil, že oba správní orgány se ke konkrétně stanovené délce této
doby ve svých rozhodnutích vyjádřily a uvedly, z jakých vycházely kritérií, svědčící jak
ve prospěch tak neprospěch stěžovatele. Dále zdůrazňuje, že délka jednoho roku je velmi nízká
oproti vrchní hranici deseti let, se kterou počítá zákon. Ve shodě s městským soudem
proto vyhodnotil stěžovatelovu námitku jako neopodstatněnou.
[41] Dále podobně jako výše uvádí, že poměrně stručné odůvodnění městského soudu k této
otázce není výsledkem nedostatečného posouzení, jak namítá stěžovatel, ale logickým důsledkem
toho, že jeho žalobní námitka byla zcela obecná.
[42] Námitka rozporu se stávající praxí a legitimním očekáváním byla poprvé uplatněna
v kasační stížnosti, byť se tak nepochybně mohlo stát již v řízení před městským soudem,
a je proto nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst.
1, věty poslední, s. ř. s.
[44] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice byl
procesně úspěšný, ale v řízení mu nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti. Právo
na náhradu nákladů řízení proto také nemá.
[45] Stěžovatel společně s podáním kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud bezprostředně po shromáždění potřebných
podkladů rozhodl ve věci samé, návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
se nezabýval; za popsané situace by to bylo zbytečné.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu