ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.300.2018:32
sp. zn. 9 Azs 300/2018 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. K., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2018,
č. j. 57 A 69/2017 – 50, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku
Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 19. 6. 2018, č. j. 57 A 69/2017 – 50,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2017,
č. j. MV-58674-6/SO-2017. Ministerstvo vnitra prvostupňovým správním rozhodnutím zamítlo
žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území
České republiky za účelem podnikání, neboť i přes provedení pohovoru a vyhodnocení
předložených dokladů se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti [výrok I., rozhodováno dle
§44a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), ve spojení s §35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a s §37 odst. 2 písm. b) v návaznosti
na §56 odst. 1 písm. a) téhož zákona] a též z důvodu, že žalobce v uplynulých pěti letech
porušil povinnost stanovenou zákonem o pobytu cizinců [výrok II., rozhodováno
dle §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §35 odst. 3 a s §37 odst. 2 písm. b)
v návaznosti na §56 odst. 2 písm. b) téhož zákona]. Žalovaná výše specifikovaným rozhodnutím
výrok I. prvostupňového rozhodnutí potvrdila a výrok II. tohoto rozhodnutí zrušila.
[2] Stěžovatel současně s kasační stížností podal návrh na přiznání odkladného účinku.
V návrhu uvádí, že na území České republiky pobývá již dlouhou dobu, a proto by byl jeho
nucený návrat bezpochyby zásadní újmou. V sázce je i nepřiměřený dopad takové situace
do života členů jeho rodiny. Na podkladě závěrů vyslovených v judikatuře správních soudů
je stěžovatel přesvědčen, že je nutno umožnit mu legální pobyt na území České republiky
minimálně po dobu probíhajícího kasačního řízení. Stěžovatel má za to, že jsou u něj splněny
předpoklady pro přiznání odkladného účinku, neboť žádostí o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu měl zajištěn oprávněný pobyt na území České republiky
na základě zákonné fikce. V důsledku napadeného rozsudku o toto pobytové oprávnění přišel.
Poukazuje rovněž na právo na spravedlivý proces, k němuž přináleží i možnost, aby se osobně
účastnil soudního řízení, respektive měl možnost být v přímém kontaktu se svým právním
zástupcem.
[3] Žalovaná ve vyjádření k návrhu odkázala na svoje předchozí vyjádření k návrhu
na přiznání odkladného účinku žaloby. Z něho vyplývá, že s přiznáním odkladného účinku
nesouhlasila, neboť jej nepovažovala za žádoucí z důvodu ochrany veřejného zájmu. Žádost
stěžovatele byla zamítnuta, neboť se nepodařilo ověřit plnění deklarovaného účelu pobytu.
Napadené správní rozhodnutí nemůže podle žalované zasáhnout do života členů stěžovatelovy
rodiny, neboť žádný z jeho rodinných příslušníků na území České republiky dlouhodobě
nepobývá. Právo stěžovatele účastnit se osobně soudního řízení je možné zajistit prostřednictvím
víza k pobytu do 90 dnů.
[4] Kasační stížnost zásadně nemá podle §107 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.) odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat,
přitom užije přiměřeně §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný
účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[5] Soud upozorňuje na mimořádnou povahu odkladného účinku. Kasační stížnost proti
rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je mimořádným opravným prostředkem.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti tedy odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním
rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu,
na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným
postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé
a výjimečné případy.
[6] Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením
rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS,
splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí
pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká
přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku
nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Újma, která má hrozit stěžovateli, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní,
ale naopak významná do té míry, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že kasační stížnost
odkladný účinek mít nemá, nebylo výjimečně uplatněno. Vznik takto chápané újmy musí být
v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského
soudu.
[8] Při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je proto třeba,
aby se soud primárně zaměřil na zkoumání, zda stěžovatel uvádí skutečnosti, které by dokládaly
možnost vzniku jeho nepoměrně větší újmy oproti jiným osobám. Tyto skutečnosti jsou vždy
individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele.
[9] Stěžovatel spatřuje nenahraditelnou újmu v tom, že by musel nuceně opustit území České
republiky, což by mělo negativní dopad do jeho rodinného života, rovněž by mohlo dojít
k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť by byl vyloučen jeho přímý kontakt
se zmocněncem po dobu soudního řízení.
[10] Stěžovateli však taková bezprostřední újma nehrozí. Žalovaná napadeným rozhodnutím
potvrdila výrok I. prvostupňového rozhodnutí, jímž mu byla zamítnuta žádost o prodloužení
doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Nabytí právní moci tohoto rozhodnutí
však nemá bezprostřední následek spočívající v tom, že by byl státními orgány donucen území
České republiky opustit, jako by tomu bylo při uložení správního vyhoštění. Nenahraditelná újma
dle §73 odst. 2 s. ř. s. by mohla cizinci vzniknout teprve až na základě rozhodnutí o správním
vyhoštění, což není nyní projednávaný případ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
20. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 1506/11). Argumentace stěžovatele ohledně nutnosti opustit území
České republiky by tak byla případná, pokud by se jednalo o správní vyhoštění. Za daného stavu
věci tedy nelze hovořit o bezprostřední hrozbě nuceného návratu stěžovatele, a proto v této části
nemůže jeho návrh obstát.
[11] Pokud jde o tvrzení, že by stěžovatel měl mít možnost setrvat na území České republiky
do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jeho kasační stížnosti, zde Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015 – 32, podle kterého „návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 odst. 1 s. ř. s. ve věci zrušení povolení k trvalému
pobytu nelze vyhovět, opírá-li se pouze o obecnou argumentaci právem na spravedlivý proces (právo osobně
se účastnit řízení a být v úzkém kontaktu se svým zástupcem), aniž by zde byly další, individualizované
a závažné okolnosti, které mimořádné vyloučení účinků pravomocného správního rozhodnutí odůvodňují.“ Ačkoli
bylo toto rozhodnutí vydáno v rámci soudního přezkumu jiného typu rozhodnutí ve věcech
pobytu cizinců (zrušení povolení k trvalému pobytu), lze v něm vyslovené závěry přiměřeně
vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Ani zde stěžovatel nepoukázal na konkrétní okolnosti,
které by právě v jeho případě vedly k porušení ústavního práva na spravedlivý proces, a spokojil
se jen s obecným tvrzením. To samo o sobě vzniku bezprostřední a vážné újmy na straně
stěžovatele nenasvědčuje.
[12] Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyla naplněna
již první z podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat bezprostřední a vážnou újmu). Za této
situace není třeba zkoumat splnění ostatních zákonných předpokladů pro přiznání odkladného
účinku dle §73 odst. 2 s. ř. s., tedy disproporcionalitu případné újmy a absenci rozporu přiznání
odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.
[13] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že nebyly naplněny požadavky §73 odst. 2 s. ř. s.,
ve spojení s §107 s. ř. s., a proto návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[14] Soud závěrem uvádí, že tímto usnesením nepředjímá, jak rozhodne ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu