ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.450.2017:36
sp. zn. 9 Azs 450/2017 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) O. K.,
b) nezl. V. K., zast. zákonnou zástupkyní žalobkyní a), oba zast. Mgr. Vratislavem Tauberem,
advokátem se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2017, č. j. OAM-
1010/ZA-ZA11-ZA04-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 11. 2017, č. j. 41 Az 9/2017 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobci a) a b) [dále jen „stěžovatelé a) a b)“] domáhají
zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým
byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný
rozhodl o jejich žádostech o udělení mezinárodní ochrany tak, že se jim mezinárodní ochrana dle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Z předloženého správního spisu lze zjistit, že dne 24. 11. 2016 podali stěžovatelé žádost
o udělení mezinárodní ochrany, kterou doplnili dne 29. 11. 2016. Uvedli, že jsou oba ruské
národnosti, bez politického přesvědčení a vyznávají pravoslaví. Stěžovatelka a) je vdaná
a má jednoho syna, stěžovatele b). Oba se dorozumí rusky, trochu česky a anglicky, stěžovatel b)
navíc i trochu německy. Jejich zdravotní stav je dobrý.
[3] O mezinárodní ochranu žádají proto, že již vyzkoušeli všechny možnosti, jak zůstat v ČR,
všude však dostávali zamítavá rozhodnutí. Dostali výjezdní příkazy, podle kterých by stěžoval b)
měl odcestovat dne 29. 11. 2016 a stěžovatelka a) s manželem trochu později. Proto se rozhodli
požádat o pomoc. Do Ruska se vrátit nemohou. Syn chodí v ČR již pět let do školy a v Rusku
by nebyl schopný dohnat učivo svých vrstevníků. Během doby, co jsou v ČR, došlo na Ukrajině
ke konfliktu a jejich příjmení je ukrajinské, tudíž by měli problémy s místními obyvateli. Synovi
by ve škole ubližovali. Dalším důvodem je, že Samarská oblast (místo jejich bydliště) je dle
statistiky OSN první ve výskytu AIDS. Stěžovatelka a) se obává, aby se syn nezapojil do špatného
kolektivu a nenakazil se AIDS. V Rusku nemají registrovaný pobyt, protože před odjezdem
do ČR prodali dům. Bez registrace by syna ani nevzali do školy. Navíc zde žijí manželovi
příbuzní, teta s manželem z matčiny strany, kteří jsou českými občany. Mají vysoký věk (strýc má
73 let a teta 68 let) a potřebují pomoc jejich rodiny. Mají zdravotní problémy a jsou na nich
závislí.
[4] Krajský soud zhodnotil, že pokud stěžovatelka a) sama přímo uvedla, že nebyla členkou
žádné politické strany v Rusku, žádným způsobem se politicky neangažovala, se státními orgány
Ruské federace neměla vůbec žádné problémy, není žádný důvod, aby měla odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu.
[5] Žalovaný se podrobně zabýval sociální a ekonomickou situací stěžovatelů, jejich
zdravotním stavem a rodinnou situací, a dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky a) se jedná
o mladou, zdravou, vysokoškolsky vzdělanou ženu, s níž žije v domácnosti manžel a nezletilý syn,
tj. stěžovatel b), a že ze všech těchto důvodu je schopna se o sebe i o syna za pomoci manžela
postarat.
[6] Z výpovědi stěžovatelky a) ohledně fyzické a psychické pomoci manželům R. vyplývá, že
jde o blízké příbuzné, což soud nezpochybnil. Jsou v častém styku s ohledem na příbuzenské
vztahy i proto, že oba manželské páry žijí na území ČR. Nebydlí však ani v jednom městě, neboť
manželé R. žijí v Brně a stěžovatelé ve Vraném, které je vzdáleno asi 50 km od Brna. I z tohoto
důvodu je dle názoru soudu zcela nemožné, aby pomoc manželům R. byla ze strany stěžovatelů
poskytována denně. Ve výpovědi stěžovatelé uvedli, že se jedná o staré a nemocné lidi, přičemž
se (dle data narození) jedná o lidi ve věku 68 a 73 let, nejedná se tedy o tak vysoký věk, kvůli
kterému by nebyli schopni se o sebe postarat. Navíc stěžovatelé žádným způsobem neprokázali,
že by se jednalo o lidi se závažnými zdravotními problémy, že by jim byl např. přiznán invalidní
důchod kvůli jejich vážné chorobě či příspěvek na péči, kterou by jim stěžovatelé zajišťovali.
Stěžovatelé neprokázali ani skutečnost, že by zdravotní stav manželů R. byl vážný a vyžadoval
jejich prakticky denní nebo velmi častou pomoc. Navíc nejsou jejich jedinými blízkými
příbuznými, kteří manželé R. na území ČR mají.
[7] Soud se ztotožnil se stanoviskem žalovaného, že rodinné vazby či pomoc ze strany
stěžovatelů nelze podřadit pod případ hodný zvláštního zřetele, na základě kterého by bylo třeba
udělit azyl z humanitárního důvodu.
[8] Stěžovatelé se dále dovolávali aplikace §14a zákona o azylu. Měla by jím být udělena
doplňková ochrana, a to zejména s ohledem na stěžovatele b), který žije na území ČR od roku
2012, do české společnosti se integroval, navštěvuje zde již několik let základní školu. Tím,
že by rodina musela odjet zpět do Ruska, by nemohl dokončit základní školní docházku v ČR
a pokračovat zde ve studiu na střední škole. Musel by navštěvovat základní školu v Rusku, kde
je systém výuky úplně jiný. Byla by to pro něj velmi obtížná situace, neboť by musel spoustu věcí
dohánět a případné doučování by bylo velmi drahé, tudíž nemožné. Rodiče by ho doučovat
nemohli, protože po návratu zpět do Ruska by si museli zajistit bydlení, práci, vyřizovat spoustu
formalit a neměli by na doučování čas. Nucené vycestování do Ruské federace by rovněž bylo
v rozporu s mezinárodními závazky ČR.
[9] Výše uvedené skutečnosti neznamenají nemožnost zpětné integrace (jeho samotného
i rodičů) do ruské společnosti či nemožnost navštěvovat školu v zemi původu, neboť rusky
nezletilý hovoří. V možném doučování v závislosti na jiném stylu výuku nelze spatřovat žádný
„větší“ problém, protože stejná situace musela být i s jeho integrací do české společnosti
a výukou v českém jazyce. Když přijel z Ruska, rozhodně pro něj, alespoň v prvním období,
musela být složitá výuka v českém jazyce. Stěžovatel b) je ruské národnosti stejně jako jeho oba
rodiče, kteří jsou mladí, vysokoškolsky vzdělaní lidé, tudíž v tomto směru nelze spatřovat žádný
problém. Soud shoduje se stanoviskem žalovaného v tom, že vycestování stěžovatele
b) by nebylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[10] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelé kasační stížností z důvodu dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[11] Stěžovatelé žijí na území ČR po dobu 6 let. V době, kdy přicestovali do ČR, bylo
stěžovateli b) pouhých 12 let, nyní má 18 (správně 16 pozn. NSS) let. Jeho integrace do české
společnosti je zcela dokonalá, v současné době dokončuje základní vzdělání, na které by chtěl
navázat v rámci středoškolského studia. Vzhledem ke všem okolnostem by byl jeho případný
návrat do země původu nepřekonatelný. Jde zejména o nemožnost navázat na studium v Ruské
federaci.
[12] Dalším faktorem je existence napětí mezi ruskými a ukrajinskými občany, které
se vyostřilo díky postupu Ruské federace v otázce porušení mezinárodního práva při zabrání
území Krymu. Stěžovatel b) není občanem Ukrajiny, ale má ukrajinské příjmení a přicházel
by do země původu ze státu, který otevřeně postup Ruské federace v této otázce kritizuje. Jeho
přijetí v zemi původu by tak bylo spojeno s nenávistnými tendencemi a ataky spolužáků
a vrstevníků, ve kterých by jen stěží obstál tak, aby nebyla narušena jeho osobnost. Snadno by tak
mohl sklouznout mezi osoby požívající návykové látky, kde by se snažil nalézt své místo pro to,
aby se vyhnul separaci. To vše jsou objektivní okolnosti známé již ze správního spisu.
[13] Jak žalovaný, tak i soud tyto okolnosti vyhodnotili jako snahu legalizace pobytu na území
ČR. Za této situace pak bylo zcela jednoduché odkázat na bohatou judikaturu, která snahu
legalizace pobytu cizince na území nepovažuje za relevantní důvod pro udělení žádné z forem
mezinárodní ochrany.
[14] Stěžovatelé mají reálnou obavu z návratu do země původu. Mají za to, že jejich
vycestování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR, a to zejména s obsahem Úmluvy
o právech dítěte, v níž se státy této úmluvy zavázaly postupovat vždy tak, aby předním hlediskem
postupu soudů i orgánů veřejné moci byl zájem dítěte. Krajský soud se obsahem úmluvy
a povinnostmi, které z ní pro ČR plynou, vůbec nezabýval, pouze uvedl, že se ztotožňuje
se stanoviskem žalovaného.
[15] Stěžovatelé mají za to, že v jejich případě existuje při vycestování hrozba porušení
mezinárodních závazků ČR a že jejich žádost splňuje podmínky stanovené v §14a odst. 1 a 2
písm. d) zákona o azylu. Krajský soud i žalovaný ji však posoudili nesprávně.
[16] Žalovaný se nedostatečně zabýval důvody pro udělení humanitárního azylu. Stěžovatelé
žijí společně s otcem, resp. manželem, pečují o příbuzné manžele R., kteří jsou staršího věku a
především trpí závažnými zdravotními obtížemi. Soud oproti žalovanému připustil, že by jisté
důvody hodné zvláštního zřetele při péči o tyto manžele mohly být dány. Stěžovatelům však
vytýkal, že neprokázali svá tvrzení o tom, že manželé R. trpí závažnými zdravotními problémy, a
že by jim byl např. přiznán invalidní důchod kvůli jejich vážné chorobě či příspěvek na péči,
kterou jim zajišťují.
[17] Skutkové okolnosti týkající se zdravotního stavu příbuzných nebyly sporné. Pokud měl
v otázce skutkového stavu žalovaný pochybnosti, měl je za užití základních zásad řízení vyzvat
k doplnění podání, případně k součinnosti. Pokud tak neučinil, rozhodoval na základě
skutkového stavu, který neodpovídá §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tento nedostatek nebyl napraven. Stěžovatelé
by měli mít možnost svá skutková tvrzení doplnit, ovšem pouze za situace, kdy by byli o tomto
nedostatku vyrozuměni či jinak obeznámeni tak, aby nebyla porušena jejich procesní práva.
[18] S ohledem na výše uvedené navrhují, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[19] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že k otázce zásahu do soukromého života stěžovatelů
v důsledku neudělení mezinárodní ochrany existuje bohatá judikatura NSS, ve které soud dospěl
k závěru, že mezinárodní závazky neukládají státu všeobecnou povinnost respektovat volbu osob
ohledně země jejich společného pobytu, nebo snad napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Zda
dojde k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelů je řešeno zejména v řízení
o správním vyhoštění dle zákona o pobytu cizinců a nikoli v řízení o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany v režimu zákona o azylu. Má-li zásah do soukromého a rodinného života
odůvodnit udělení doplňkové ochrany, musí jít „o případ, kdy si stěžovatel vytvořil na území ČR
takové rodinné či případné osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného
či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z ČR“. Na str. 9 napadeného
rozhodnutí přezkoumatelně a dostatečně obsáhle zhodnotil rodinné vazby, které stěžovatelé mají
s občany ČR. Navíc i na území Ruské federace žijí příbuzní stěžovatelů, se kterými jsou
v kontaktu a objektivně jim nic nebrání v získání zpětné registrace pobytu v Ruské federaci.
[20] Humanitární azyl je výjimečný institut, který se uděluje např. osobám těžce postiženým,
nemocným či pocházejícím z oblastí, které jsou významně postiženy humanitární katastrofou
způsobenou lidskými či přírodními faktory. Navrhuje kasační stížnost odmítnout pro
nepřijatelnost, popř. zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.).
[22] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[23] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatelů,
a to v mezích vytyčených výše uvedeným usnesením prvního senátu. Dle §104a odst. 3 s. ř. s.
nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto Nejvyšší správní soud dále stručně
uvede, proč věc stěžovatelů nepřesahuje jejich zájmy natolik, aby se jí zdejší soud podrobně věcně
zabýval.
[24] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku,
a to zejména ve vztahu k nevypořádání žalobních námitek směřujících do porušení Úmluvy
o ochraně práv dítěte. Z obsahu žaloby ověřil, že stěžovatelé námitky o možných potížích v zemi
původu uplatňovali zejména ve vztahu k závěru žalovaného ohledně jejich snahy legalizovat
na území ČR svůj pobyt. Výslovně uvedli, že „ve skutečnosti, nejde o pouhou vůli setrvat na území ČR,
ale o zachování práv jak nezletilého žalobce 2), tak i nemocných a potřebných příbuzných“. Ve vztahu
k porušení Úmluvy o právech dítěte argumentovali pouze obecně. Na její porušení odkázali
v podstatě v samém závěru žaloby, aniž by konkretizovali jaká ustanovení a z jakých důvodů
je správní orgán porušil, s tím, že stejnou námitku uplatňovali již ve správním řízení.
[25] Ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 9. 6. 2005,
č. j. 7 Azs 27/2005 -55) vyplývá, že řízení o žalobě je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah
a kvalita žaloby proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti soudu,
ale i obsah rozsudku soudu. Námitku ohledně Úmluvy o právech dítěte ani tvrzené potíže
nezletilého stěžovatele krajský soud nepominul. Reagoval na ně v závěru napadeného rozhodnutí,
a to způsobem odpovídajícím obsahu žalobních námitek. Pro úplnost NSS uvádí, že žalovaný
se s touto námitkou přezkoumatelným způsobem vypořádal na str. 9 žalobou napadeného
rozhodnutí.
[26] Správní orgán zvážil rodinnou, sociální a ekonomickou situaci stěžovatelů, přihlédl rovněž
k jejich věku a zdravotnímu stavu a vše hodnotil (viz č. l. 7 rozhodnutí žalovaného) i v návaznosti
na shromážděné podklady, které jsou součástí spisu. V odůvodnění na několika místech
konstatoval, že stěžovatelé pečují o manžele R. Přesto v daném případě nezjistil důvody hodné
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Otázku zdravotního stavu manželů R.
nepovažuje NSS za spornou. Správní orgány rozhodovaly na základě skutkového stavu, o němž
nebyly důvodné pochybnosti. K porušení §3 správního řádu tedy nedošlo.
[27] Soud se ztotožňuje i se závěrem, že samotná péče o příbuzné v daném případě není
důvodem hodným zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Úvahy krajského soudu
týkající se vzdálenosti bydlišť obou rodin, stejně jako zdravotního stavu navazujícího na věk
manželů R. jsou v dané situaci irelevantní. V tomto smyslu je závěr soudu o neunesení důkazní
břemene stěžovatelů nutno korigovat. Tato dílčí nesprávnost nezpůsobuje nezákonnost
napadeného rozsudku. Ostatně sám krajský soud v závěru vyhodnotil celou situaci tak, že péče
o tyto manžele či jejich vzájemných vztah se stěžovateli nelze pod §14 zákona o azylu podřadit,
s čímž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje (k přezkumu důvodů pro udělení humanitárního azylu
srov. např. rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48 či rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55).
[28] Stěžovatelé dále opakovaně uplatňují důvody pro udělení §14a odst. 1 a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu, namítají především rozpor s Úmluvou o právech dítěte. Jejich námitky však
zůstaly v rovině teoretických úvah či spíše spekulací o tom, co by se mohlo stát po jejich návratu
do země původu (nenávistné přijetí, problémy kvůli příjmení, ataky spolužáků na stěžovatele b),
užívání drog či nakažení AIDS).
[29] Doplňková ochrana se podle §14a odst. 1 písm. d) zákona o azylu udělí cizinci, pokud by
vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žádnou
z tvrzených skutečnostní však nelze vyhodnotit jako důvod, který by vedl k porušení
mezinárodních závazků. Neexistují žádné důkazy o tom, že by kvůli ukrajinskému příjmení, měli
být stěžovatelé v zemi původu napadáni. Ani sama stěžovatelka a), která poukazovala na příběh
napadeného synovce, si nebyla jistá důvodem, pro který byl útok proveden; ukrajinské příjmení
zmínila jako jeden z možných důvodů. V protokolu na č. l. 18 správního spisu uvádí, že důvod
napadení její rodina nepochopila. Útok kvůli ukrajinskému příjmení je pouhá nepodložená
spekulace, kterou si ani ona sama nebyla jistá.
[30] Dle Informace MZV ČR, č. j. 98677/2016-LPTP ze dne 3. 6. 2016 k č. j. MV-43233-
1/OAM-2016 (založené na č. l. 44 správního spisu) ruská legislativa neumožňuje postih
neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu při návratu zpět do vlasti. O tzv. ekonomické
žadatele je nulový zájem místních státních orgánů. Určitá forma obtíží byla připuštěna při
administrativních úkonech ze strany státní moci po návratu do země původu (např. vydání
nových dokumentů). Ty však rozhodně nedosahují takové intenzity, aby byly v rozporu
s mezinárodními závazky ČR.
[31] Argumentace, dle které by stěžovatel b) mohl být atakován od spolužáků, popř. začal
užívat drogy či se nakazil AIDS, je opět v rovině ničím nepodložené spekulace. Stěžovateli
uváděná tvrzení nejsou způsobilá vyvolat jakékoliv pochybnosti o tom, že by vycestování
stěžovatele b) do země původu mohlo být v rozporu s Úmluvou o právech dítěte či jinou
mezinárodní smlouvou.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, a proto ji ve smyslu §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou
a odmítl ji.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu