ECLI:CZ:NSS:2018:KONF.20.2017:35
sp. zn. Konf 20/2017-35
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana
Fialy, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu
senátu 11 C Obvodního soudu pro Prahu 10 na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním
a senátem 16 C Obvodního soudu pro Prahu 10, a dalších účastníků sporu vedeného
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2004, o vydání pozemku: žalobkyně: L.
Č., zastoupená JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1, za
účasti oprávněné JUDr. L. V., Mgr. et Bc. P. S. V., a JUDr. O. V., zastoupených JUDr.
Martinem Karešem, advokátem se sídlem V Parku 2323/14, Praha 4, za účasti MUDr. R. V.,
MUDr. A. H., Hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupené Mgr.
Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, Technické správy
komunikací hl. m. Prahy, a. s., se sídlem Řásnovka 770/8, Praha 1, Linke spol. s r. o. se
sídlem Schöfflerova 2013/33, Praha 3, a dále za účasti Státního pozemkového úřadu se sídlem
Husinecká 1024/11a, Praha 3, a o návrhu M. M., a L. J., obou zastoupených JUDr. Ivanou
Gréeovou, advokátkou se sídlem Pecharova 507/9, Praha 4, na uplatnění práv osob zúčastněných
na řízení,
takto:
I. M. M. a L. J. nejsou osobami zúčastněnými na řízení.
II. Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným 15. 3. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon o některých
kompetenčních sporech“), se senát 11 C Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal, aby zvláštní
senát rozhodl spor o pravomoc podle §1 odst. 1 zákona o některých kompetenčních sporech.
Spor vznikl mezi ním a senátem 16 C Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci vedené u tohoto
soudu pod sp. zn. 11 C 125/2014, o vydání pozemku.
[2] Na úvod zvláštní senát uvádí, že účastník řízení prof. MUDr. R. Č., nar. X, naposledy
bytem v P. 1, S. 87, dne X zemřel. Dle sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1 jsou dědičkami ze
závěti pozůstalá manželka L. Č. a dcery MUDr. R. V., CSc. a MUDr. A. H. Zvláštní senát proto
v návaznosti na toto sdělení pokračoval pro účely rozhodnutí o kompetenčním sporu s nimi,
jakožto procesními nástupnicemi.
[3] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
[4] Žalobkyně se v minulosti žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala
povinnosti vydat věc (pozemky v katastrálním území Hostivař) podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích. Soud jí nevyhověl rozsudkem ze 13. 7. 1993, čj. 16 C 82/92-24.
Odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem z 10. 7. 1995, čj. 19 Co 561/93-53, zamítl.
[5] Žalobkyně se poté - s větším časovým odstupem - domáhala vydání týchž pozemků
dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, (dále „zákon o půdě“). Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha rozhodnutím
z 3. 3. 2004, čj. PÚ 8715/93, rozhodlo o úpravě vlastnických vztahů tak, že žalobkyně,
MUDr. R. Č., R. J., JUDr. L. V., P. V. a O. V. nejsou vlastníky pozemků konkrétně určených.
[6] Proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha brojila žalobkyně
žalobou podanou 10. 5. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 10. O žalobě částečně rozhodl
obvodní soud jednající podle části V. občanského soudního řádu, a to rozsudkem
čj. 11 C 125/2004-105, opraveným usnesením čj. 11 C 125/2004-143, a posléze městský soud
rozsudkem 24 Co 398/2006-196, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu z 15. 6. 2011,
čj. 28 Cdo 477/2011-391, mj. tak, že žalobkyně a L. V., a případně R. J., jsou podílovými
spoluvlastnicemi konkrétních pozemků, které byly součásti pozemku PK A1, A2 a A3. Tím bylo
částečně nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha
z 3. 3. 2004, čj. PÚ 8715/93. Ve zbytku obvodní soud rozhodl rozsudkem čj. 11 C 125/2004-
249, a městský soud rozsudkem čj. 24 Co 338/2008-319, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího
soudu z 3. 11. 2010, čj. 28 Cdo 2353/2010-374, tak, že žalobkyně a L. V. jsou podílovými
spoluvlastnicemi ještě dalších konkrétních pozemků, které byly součástí pozemku PK A1. Tím
bylo ve zbytku nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha
z 3. 3. 2004 [5].
[7] Hlavní město Praha podalo následně dvě žaloby pro zmatečnost. První 19. 1. 2011,
kterou se domáhalo zrušení rozsudku obvodního soudu čj. 11 C 125/2004-249 a rozsudku
městského soudu čj. 24 Co 338/2008-319 (týkajících se pozemků PK A1). Druhou 16. 9. 2011,
kterou se domáhalo zrušení rozsudku obvodního soudu čj. 11 C 125/2004-105 a rozsudku
městského soudu čj. 24 Co 398/2006-196 (týkajících se pozemků PK A1, A2, A3). Namítlo
zmateční důvod dle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že o nároku již bylo pravomocně
rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 10 rozsudkem čj. 16 C 82/92-24, ve spojení
s rozsudkem Městského soudu čj. 19 Co 561/93-59.
[8] Obvodní soud obě žaloby pro zmatečnost zamítl rozhodnutími ze dne 10. 10. 2012
čj. 11 C 125/2004-504, a čj. 11 C 125/2004-497. Uvedl, že rozhodnutí o nároku dle zákona
o mimosoudních rehabilitacích nepředstavuje překážku věci rozhodnuté, jelikož později
rozhodoval soud dle zákona o půdě a nejedná se tak o totožnou věc. K odvolání Hlavního města
Prahy Městský soud v Praze usnesením čj. 24 Co 321, 322/2012-565, opraveným usnesením
čj. 24 Co 321, 322/2012-574 obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru,
že pravomocné rozhodnutí vydané v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 16 C 82/92 netvoří překážku věci rozhodnuté, že pozemkový úřad ani soud neměly
o své pravomoci jakékoliv pochybnosti, že jejich pravomoc v této věci byla nepochybně
dána a že nebyly vázány závěry z řízení o nárocích podle zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Dovolání Hlavního města Prahy Nejvyšší soud usnesením z 28. 8. 2014,
čj. 21 Cdo 2791/2013-644, zamítl. Ztotožnil se s názorem, že se jedná o dva rozdílné nároky
a proto tu není překážka věci rozhodnuté.
[9] Na základě ústavní stížnosti Hlavního města Prahy o věci rozhodl Ústavní soud nálezem
z 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, a zrušil všechna rozhodnutí o žalobách pro zmatečnost.
Uvedl, že v řízeních vedených pod sp. zn. 11 C 125/2004 a 16 C 82/92 není sporu o totožnosti
účastníků ani skutkové podstaty (ve smyslu skutkových tvrzení). Rozdíl je jen ve způsobu,
jakým se rozhoduje v meritu věci – podle zákona o půdě se rozhoduje o vlastnictví oprávněné
osoby, kdežto podle zákona o mimosoudních rehabilitacích o povinnosti věc vydat,
což však dle Ústavního soudu není zásadní. Podstata výroku rozhodnutí dle obou právních
přepisů má stejný smysl a účel – restituovat majetek. Různost právních přepisů, dle kterých soudy
rozhodovaly, nemá na totožnost věci vliv. Nárok žalobkyně však může být rozhodnut pouze
podle jednoho z uvedených právních předpisů; vzájemně se vylučují. Soudy rozhodly ve věci,
o které již bylo jednou rozhodnuto, aniž by takové rozhodnutí bylo odklizeno dle §5 odst. 2
zákona o některých kompetenčních sporech, a proto závěr o nenaplnění zmatečního důvodu
dle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nemůže obstát. V řízení nebylo postaveno na jisto,
kdo měl o věci rozhodovat. Ústavní soud uzavřel, že zde jde o kompetenční spor,
o němž měl rozhodnout zvláštní senát zřízený dle zákona o některých kompetenčních sporech.
[10] Senát 11 C obvodního soudu (dále též „navrhovatel“) v návaznosti na nález Ústavního
soudu podal zvláštnímu senátu návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. V tomto řízení
pak podali M. M. a L. J. návrh na přiznání postavení osob zúčastněných na řízení.
[11] K procesní otázce postavení osob zúčastněných na řízení před zvláštním senátem je třeba
uvést následující: Dle §4 zákona o některých kompetenčních sporech se na řízení před zvláštním
senátem přiměřeně užijí ustanovení části třetí hlavy první soudního řádu správního. To znamená,
že tímto pokynem zákonodárce je užití ustanovení soudního řádu správního možné
jen „přiměřeně“ (a contr. „obdobně“; výraz „obdobně“ by legislativně znamenal povinnost užít
dovolanou právní úpravu bez jakékoli změny), tedy s ohledem na speciální význam rozhodování
zvláštního senátu ve věcech některých kompetenčních sporů. Tam, kde toho účel rozhodnutí
kompetenčního sporu přímo nevyžaduje, užije se soudní řád správní především v zájmu
ekonomie řízení jen v rozsahu nezbytném, tedy především pro posouzení otázek pravomoci
a příslušnosti.
[12] Institut osob zúčastněných na řízení, upravený v §34 s. ř s., má chránit práva těchto osob
v řízeních, v nichž nejsou účastníky (srov. např. §65 a násl., §79, §82 a další s. ř. s.), ale mohou
být rozhodnutím přímo dotčeny. Zvláštní senát však rozhoduje jen spor o pravomoc, nikoliv
věc samu. Jeho rozhodnutí přímo nezakládá, nedeklaruje, neruší ani nemění hmotná práva
účastníků řízení, z nichž kompetenční spor původně vzešel. Tito účastníci sice jsou také
ze zákona účastníky řízení i před zvláštním senátem (§3 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb.),
ale nad tento rámec zákon do řízení před zvláštním senátem jiné osoby nepovolává,
ani pro ně nevytváří jinou kategorii osob, které by měly mít nějaký podíl na řízení před zvláštním
senátem. Jestliže pak rozhodnutí zvláštního senátu nezasahuje přímo do práv účastníků
původního řízení, o to méně bude zasahovat do odvozených práv dalších subjektů. Užití institutu
osob zúčastněných na řízení proto zásadně nepřipadá v řízení dle zákona o některých
kompetenčních sporech v úvahu. Zvláštní senát zkoumal i to, zda tu nejsou nějaké výjimečné
či mimořádné okolnosti, které by jeho užití odůvodnily:
[13] M. M. a L. J. svůj návrh odůvodnili tím, že budou přímo dotčeni rozhodnutím zvláštního
senátu na svém vlastnickém právu k pozemku, které senát 11 C přiřkl žalobkyni a JUDr. V. Bude-
li v tomto řízení rozhodnuto ve prospěch pravomoci senátu 16 C, budou zmatečná ta soudní
rozhodnutí, která jejich vlastnictví zpochybnila. Bude-li naopak rozhodnuto ve prospěch
pravomoci senátu 11 C, podpoří tento závěr jejich žalobní argumentaci v řízení o vypořádání
neplatné kupní a darovací smlouvy proti žalovanému Hlavnímu městu Praze. Je tu tedy zřejmý
určitý právní zájem na výsledku řízení, nicméně nenastává ona výjimečná situace, která by
opravňovala jejich vstup do řízení, dokonce ani nebudou rozhodnutím přímo dotčeni; proto
rozhodl výrokem I. tak, že nejsou osobami zúčastněnými na řízení.
[14] Zvláštní senát se dále zabýval podmínkami, za nichž může věc projednat a rozhodnout
o ní.
[15] Podle §1 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech je pozitivním
kompetenčním sporem spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí
v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné
rozhodnutí. V nyní rozhodované věci vydal rozhodnutí senát 16 C Obvodního soudu
pro Prahu 10 i navrhovatel (senát 11 C téhož soudu) a obě rozhodnutí nabyla právní moci
a žádné nebylo dosud zrušeno.
[16] Navrhovatel předložil věc zvláštnímu senátu poté, co Ústavní soud zrušil jeho rozhodnutí
o zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Ústavní soud v odůvodnění nálezu uvedl, že senáty
16 C i 11 C obvodního soudu, a před později jmenovaným i pozemkový úřad, rozhodly
v meritu totožné věci. Podle Ústavního soudu tu jde o kladný kompetenční konflikt,
jenž měl rozhodnout zvláštní senát. Nikdo zvláštnímu senátu ale nepodal návrh na zahájení
řízení: tím byl dle Ústavního soudu porušen požadavek jednat postupem stanoveným zákonem,
jak to vyžaduje čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[17] Ústavní soud ale výslovně neuvedl, že navrhovatel takový návrh zvláštnímu senátu podat
má, ani že by v nastalé procesní situaci byl kompetenční spor skutečně projednatelný. Zvláštní
senát má za to, že nález tímto způsobem interpretovat nelze.
[18] Jestliže si jej navrhovatel takto vyložil, jde o výklad mylný. Řízení před obecnými soudy
se nyní zjevně opět nachází ve fázi běžícího řízení o podané žalobě pro zmatečnost a navrhovatel
se obrací na zvláštní senát s otázkou, kdo měl ve věci rozhodovat. Žaloba pro zmatečnost
je dle o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, který se ze své povahy podává proti
pravomocnému rozhodnutí. Dle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. může účastník napadnout žalobou
pro zmatečnost pravomocné rozhodnutí, jestliže v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto.
Žaloba pro zmatečnost slouží k odstranění rozhodnutí, které vzešlo z řízení postihnutého
zmatkem; neslouží k opětovnému meritornímu přezkoumání věci.
[19] Navrhovatel - civilní soud - však netvrdí, že o této žalobě má snad rozhodovat někdo jiný,
tím méně správní orgán nebo soud činný ve správním soudnictví. Přitom - aby šlo
o kompetenční spor, k jehož řešení je zvláštní senát povolán - musí jít o spor, jehož stranami jsou
a) soud na straně jedné a exekutivní orgán na straně druhé, anebo b) soud v řízení
občanskoprávním na straně jedné a soud rozhodující ve správním soudnictví na straně druhé
(§1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.). Jinak o kompetenční spor podle tohoto zákona nejde
a pravomoc zvláštního senátu není dána.
[20] Zmatečností je třeba obecně rozumět situaci, kdy je řízení postiženo tak zásadními
formálními vadami, že by nemělo vůbec probíhat. Řízení o zmatečnosti je vystavěno na kasačním
principu. Dle §235e odst. 2 o. s. ř. soud žalobu pro zmatečnost usnesením buď zamítne, nebo
napadené rozhodnutí zruší. Zruší-li rozhodnutí z důvodů uvedených v §229 odst. 1 písm. a), b)
a d) nebo v §229 odst. 2 písm. a) a b), rozhodne též o zastavení řízení o věci, popřípadě
o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží. Postoupení věci příslušnému orgánu
se vztahuje k §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci
soudů).
[21] Zvláštní senát rozhoduje pouze kompetenční spory o pravomoc nebo věcnou příslušnost.
Pozitivním kompetenčním sporem je spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat
rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno
pravomocné rozhodnutí. Účelem zřízení zvláštního senátu je řešit procesní podmínku řízení
o věci. Návrh na zahájení kompetenčního sporu není zvláštním opravným prostředkem.
[22] Problematiku dvou pravomocných rozhodnutí v totožné věci řeší právě řízení o žalobě
pro zmatečnost. Pokud v téže věci existuje dřívější pravomocné rozhodnutí ve věci samé,
soud žalobě vyhoví, pozdější rozhodnutí zruší a řízení zastaví. Ve fázi rozhodování o žalobě
pro zmatečnost již nemůže do věci zasahovat zvláštní senát.
[23] Zde však ve věci nejdříve rozhodl obvodní soud v obvyklém nalézacím řízení dle části III.
o. s. ř. o uplatněném nároku dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Poté - ve věci,
kterou má Ústavní soud za totožnou - později rozhodl pozemkový úřad dle zákona o půdě. Jeho
rozhodnutí bylo však nahrazeno (což je podstatné) rozsudkem obvodního soudu, jednajícím
dle části V. o. s. ř. Správní rozhodnutí tedy již neexistuje.
[24] Je třeba zdůraznit, že v řízení podle V. části o. s. ř. nejde o „přezkum“ rozhodnutí
správního orgánu (a tedy nejde o správní soudnictví jako kontrolu veřejné správy), ale v principu
o to, že civilní soud projedná na základě žaloby celou věc znovu a rozhodne o ní pořadem práva
(odmítne, zastaví řízení, zamítne, vydá rozsudek ve věci), byť i s některými procesními
odchylkami.
[25] Tato úprava není nová, a v současné době již ani není neobvyklá. České právo
se přihlásilo k principu, který poprvé formuloval článek 15 prosincové ústavy (základní zákon
státní č. 144/1867 Ř. z.) textem: „Kdy koli úřadu správnímu dle zákonů nynějších nebo těch, které příště
budou vydány, přísluší rozhodovati v příčině odporujících sobě nároků osob soukromých, může ten, kdož by tímto
rozhodnutím ve svých právech soukromých vzal škodu, proti straně druhé řádným pořadem práva pomoci hledati.“
Tentýž princip, jen modernější češtinou, vyjádřila i Ústava I. ČSR v §105 odst. 1: „Ve všech
případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno
jest straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva.“
[26] Smysl všech těchto právních úprav až do současnosti (srov. §244 odst. 1 o. s. ř.)
je zřejmý: správní orgány mohou být speciálním zákonodárstvím nadány pravomocí rozhodovat
(v obecném nebo speciálním řízení správním) také o soukromoprávních nárocích. Děje
se tak ve věcech, které jsou např. příliš četné, než aby stát riskoval, že jimi až k nehybnosti bude
zahlcena soustava řádných soudů (srov. např. stovky tisíc sporů o telefonní poplatky ročně),
nebo jindy jde o věci technicky náročné a vyžadující zvláštní znalosti. V takových případech
lze očekávat, že takové věci může efektivně projednat a rozhodnout správní úřad odborně,
organizačně i personálně dobře k tomu vybavený.
[27] Jak starý rakouský, tak i prvorepublikový, a stejně tak i současný zákonodárce
však respektoval a stále respektuje, že všechny tyto věci jsou záležitostmi práva soukromého;
nepostačí proto poskytnout účastníkům těchto vztahů (a jejich subjektivním právům)
jen ochranu, která je jinak poskytována proti zásahům veřejné správy (správní soudnictví),
ale musí být poskytnuta nijak nezkrácená ochrana ve zvyklých formách plnohodnotného řízení
civilního.
[28] Proto tedy v posuzované věci existují dvě pravomocná rozhodnutí civilních soudů
(prvé z řízení nalézacího v letech 1993 - 1995, druhé z řízení podle páté části o. s. ř. z let 2004 -
2010) ve věcech, které Ústavní soud má za totožné.
[29] Je předčasné zvažovat situaci, která by mohla nastat, kdyby v řízení o žalobách
pro zmatečnost (které je ovšem třeba po nálezu Ústavního soudu dokončit) byla zrušena soudní
rozhodnutí vydaná v řízení podle páté části o. s. ř.[6] a zda by se tak alespoň teoreticky
do skutečného kompetenčního konfliktu za takové situace dostala rozhodnutí pozemkového
úřadu a civilního soudu. Tyto úvahy - očividně značně složité a v tuto chvíli navíc i spekulativní -
ani zvláštnímu senátu nepřísluší.
[30] Lze tedy uzavřít, že vzhledem k uvedeným skutečnostem v projednávané věci nejsou
splněny podmínky řízení o kompetenčním sporu. Proto zvláštní senát podaný návrh odmítl
výrokem II. [§4 zákona o některých kompetenčních sporech a §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu