ECLI:CZ:NSS:2018:KONF.24.2017:20
sp. zn. Konf 24/2017-20
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana
Fialy, Mgr. Radovana Havelce, Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu P.
K., na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi Obvodním soudem pro Prahu 7, Městským
soudem v Praze, Nejvyšším soudem a ředitelem Krajského ředitelství policie hlavního
města Prahy, za účasti dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7
pod sp. zn. 14 C 44/2014 o náhradu nemajetkové újmy: žalobce P. K., a žalované České
republiky – Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Podáním doručeným dne 10. 4. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zákon
o některých kompetenčních sporech“), P. K. (dále jen „navrhovatel“) navrhl tomuto senátu, aby
rozhodl, že věcně příslušným k rozhodnutí o jeho žalobě na vyplacení zadostiučinění za
nemajetkovou újmu je Obvodní soud pro Prahu 7, když uvedl, že u tohoto soudu,
a to po předchozím uplatnění svého nároku u Ministerstva vnitra, podal žalobu o zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem tehdejšího
ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, coby služebního funkcionáře
ve věcech služebního poměru, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
(dále „zákon č. 82/1998 Sb.). Žalobce uvedl, že nesouhlasí s postupem soudu, který řízení
zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena řediteli Krajského ředitelství
policie hlavního města Prahy, neboť v mezidobí obdržel v jiné, nicméně typově obdobné,
věci rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, kterým bylo
řízení o žádosti o vyplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu zastaveno pro zjevnou právní
nepřípustnost. Podle navrhovatele je tak zřejmé, že buď pochybila „civilní“ soudní soustava nebo
chybuje služební funkcionář. Soudy rovněž nereflektují ustálenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu, která se týká povahy rozhodnutí ve věcech služebního poměru
a z níž navrhovatel dovozuje, že rozhodnutí i nečinnost služebního funkcionáře jsou
rozhodnutími orgánu veřejné moci a jedná se o vrchnostenské vystupování služebního
funkcionáře. Podle navrhovatele je zde rozpor mezi judikaturou Nejvyššího správního soudu
a Nejvyššího soudu v otázce, která soudní soustava má obdobné věci řešit, přičemž navrhovatel
zdůrazňuje, že podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů, bezpečnostní sbor neodpovídá příslušníkovi za nemajetkovou újmu, kterou
by mu způsobil chybným rozhodnutím ve věcech služebního poměru, či „pouhou“ nečinností
služebního funkcionáře. Služební funkcionář tak nemá možnost věc posoudit jinak,
než že se z jeho pohledu jedná o žádost, o níž není oprávněn rozhodovat a měl by jí v souladu
se správním řádem postoupit Ministerstvu vnitra.
[2] Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu, jeho příloh a předloženého spisu
Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 14 C 44/2014 vyplynuly následující skutečnosti:
[3] Nynější navrhovatel jako žalobce se žalobou podanou dne 14. 1. 2014 u Obvodního
soudu pro Prahu 7 proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra domáhal zaplacení částky
69 018 Kč od 1. 2. 2013 za každý započatý měsíc, ve kterém je Krajské ředitelství policie hlavního
města Prahy v prodlení s výplatou splatného služebního příjmu vůči žalobci, a to jako peněžitého
zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., která měla být žalobci
způsobena nesprávným úředním postupem služebních funkcionářů, kteří nereflektovali
na přiznání odkladného účinku rozhodnutí o propuštění.
[4] K tomu žalobce uvedl, že je od 1. 10. 2003 ve služebním poměru příslušníka
bezpečnostního sboru Policie České republiky. Dne 15. 5. 2012 se na pokyn služebního
funkcionáře, ředitele obvodního ředitelství, podrobil zjišťování osobnostní způsobilosti,
na jehož základě byl dne 23. 5. 2012 označen osobnostně nezpůsobilým k výkonu služby,
načež bylo dne 1. 6. 2012 stejným funkcionářem rozhodnuto o poskytnutí příjmu žalobci
z důvodu překážky na straně bezpečnostního sboru, a vše vyústilo v propuštění žalobce dne
31. 7. 2012 rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy. K odvolání
bylo toto rozhodnutí dne 26. 10. 2012 potvrzeno rozhodnutím policejního prezidenta,
načež proti rozhodnutí o propuštění byla podána žaloba u Městského soudu v Praze, vedená
pod sp. zn. 8 Ad 17/2012, které byl dne 23. 1. 2013 soudem přiznán odkladný účinek. Uvedené
skutečnosti jsou potvrzovány i k žalobě připojenými listinami.
[5] Žalobce svůj nárok na přiměřené zadostiučinění s odkazem na §14 a §31a zákona
č. 82/1998 Sb. dne 11. 1. 2014 předběžně uplatnil u Ministerstva vnitra, které jej dne 27. 11. 2013
odmítlo uspokojit, protože neshledalo existenci nesprávného úředního postupu,
neboť se v případě žalobce jedná o vztah založený na základě zákona č. 361/2003 Sb. V tomto
smyslu se vyjádřila žalovaná i k samotné žalobě, když doplnila, že opětovná žádost žalobce ze dne
18. 5. 2015 byla již postoupena k vyřízení Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy.
Současně navrhla, aby soud řízení zastavil a po právní moci usnesení věc postoupil Krajskému
ředitelství policie hlavního města Prahy, případně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podle
připojené kopie podání se žádost ze dne 18. 5. 2015 týkala odlišného nároku na náhradu škody
a nemajetkové újmy.
[6] Podáním došlým dne 25. 3. 2014 žalobce svůj nárok na zadostiučinění vyčíslil na celkovou
částku 966 252 Kč, neboť mu byl v březnu 2014 doplacen příjem za období od 1. 8. 2012
do února 2014.
[7] Usnesením ze dne 4. 10. 2016, čj. 14 C 44/2014-62, Obvodní soud pro Prahu 7 řízení
zastavil podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle §7 o. s.
ř. se nejedná o věc, která vyplývá z poměrů soukromého práva, a nejedná se ani o věc,
kterou by dle zákona měly soud projednávat (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že po právní moci tohoto usnesení bude
věc postoupena Ministerstvu vnitra k dalšímu řízení (výrok III.).
[8] K odvolání žalované do výroku III. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením
ze dne 26. 1. 2017, čj. 30 Cdo 27/2017-74, usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. změnil
tak, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena řediteli Krajského ředitelství policie
hlavního města Prahy k dalšímu řízení. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení.
[9] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením
ze dne 14. 11. 2017, čj. 30 Cdo 3035/2017-91, pro vady odmítl, a současně žalobci uložil zaplatit
žalované náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 300 Kč. Rozhodnutí Nejvyššího soudu
nabylo právní moci dne 6. 12. 2017.
[10] Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, spis dosud nebyl fakticky postoupen řediteli
Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, neboť bezprostředně po doručení rozhodnutí
dovolacího soudu byl dne 20. 12. 2017 zapůjčen zvláštnímu senátu.
[11] Rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy
pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne 25. 1. 2017 (z něhož navrhovatel dovozuje
existenci kompetenčního sporu a který proto připojil k návrhu na zahájení kompetenčního sporu)
bylo podle §179 zákona č. 361/2003 Sb. zastaveno řízení ve věcech služebního poměru zahájené
podle §178 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. dne 9. 8. 2016 ve věci žádosti nynějšího
navrhovatele P. K. jako účastníka řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a vzniklé škody
podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť podaná žádost je zjevně právně nepřípustná. Podle
odůvodnění rozhodnutí se nynější navrhovatel domáhal vyplacení zadostiučinění a náhrady škody
(úrok z prodlení a ušlý čas, nutný k vymáhání pohledávky), které mu měly vzniknout tím, že mu
ve lhůtě 30 dnů ode dne skončení služebního poměru nebylo vyplaceno odchodné. Uvedená
žádost byla postoupena na Obvodní ředitelství policie Praha IV z právního odboru Ministerstva
vnitra, které se označilo za nepříslušné k řešení žádosti, protože předmětem úpravy zákona č.
82/1998 Sb. není odpovědnost za škodu vzniklou ze služebně právních vztahů, tedy i těch
vzniklých dle zákona č. 361/2003 Sb. O uplatněném nároku na úhradu úroků z prodlení pozdě
vyplaceného odchodného rozhodla ředitelka Obvodního ředitelství policie Praha IV, ve zbytku
byla žádost postoupena krajskému ředitelství. Služební funkcionář pak i s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 21 Cdo 1010/2000 a sp. zn. 30 Cdo 2470/2012) neodmítl
svoji příslušnost a posuzoval žádost podle zákona č. 361/2003 Sb., avšak dospěl k závěru, že
zákon č. 361/2003 Sb. zadostiučinění za nemajetkovou újmu neupravuje, přičemž není možné,
aby služební funkcionář přiznal nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu
v případě, kdy mu zákon takový postup neumožňuje. Zákon č. 82/1998 Sb. pak na uvedenou věc
nelze použít. Nárok na náhradu škody neshledal služební funkcionář za řádně doložený a
odůvodněný.
[12] Zvláštní senát se nejprve zabýval podmínkami, za nichž může věc projednat a rozhodnout
o ní.
[13] Vznikne-li kladný nebo záporný kompetenční spor o pravomoc nebo věcnou příslušnost
k vydání rozhodnutí, rozhodne zvláštní senát o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí uvedené
v návrhu na zahájení řízení. Kladným kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 zákona
č. 131/2002 Sb. spor, v němž si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí.
Záporný kompetenční spor dle téhož ustanovení nastává tehdy, jestliže v totožné věci
individuálně určených účastníků strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí.
[14] Stranami kompetenčního sporu jsou dle §1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. buď soudy
a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy, nebo soudy v občanském
soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
[15] Existence záporného kompetenčního sporu či kladného kompetenčního sporu
je podmínkou pro to, aby zvláštní senát mohl rozhodnout o tom, kdo je příslušný vydat
rozhodnutí uvedené v návrhu na zahájení řízení.
[16] Protože zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního
stavu existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne
24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003-18, publikované pod č. 485/2005 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu), je podstatné nejen to, že kompetenční spor vznikl, ale také to, že trvá ke dni
rozhodování zvláštního senátu.
[17] V posuzované věci je zřejmé, že navrhovatel uplatnil svůj nárok s odkazem na ustanovení
§14 a §31a zákona č. 82/1998 Sb. nejprve u Ministerstva vnitra a po odmítnutí žádosti i u soudu
rozhodujícího v občanském soudním řízení. Soudy řízení zastavily pro nedostatek pravomoci
o věci rozhodnout podle §7 o. s. ř. a současně podle §104 odst. 1 o. s. ř. rozhodly, že po právní
moci rozhodnutí o zastavení řízení bude věc postoupena řediteli Krajského ředitelství policie
hlavního města Prahy jako příslušnému služebnímu funkcionáři podle zákona č. 361/2003 Sb.
[18] Vzhledem k tomu, že věc (spolu se soudním spisem) dosud fakticky nebyla označenému
služebnímu funkcionáři postoupena (zaslána), nebyl dosud dán ani žádný prostor k tomu,
aby tento mohl svoji pravomoc ve věci rozhodnout popřít. Teprve faktickým postoupením věci
(spolu se zasláním soudního spisu) bude služebnímu funkcionáři umožněno, aby v případě svého
nesouhlasu se závěrem o pravomoci rozhodnout o návrhu žalobce zahájil kompetenční spor před
zvláštním senátem.
[19] V usnesení ze dne 14. 8. 2006, čj. Konf 64/2005-33, zvláštní senát přijal a odůvodnil
závěr, podle kterého: „Jestliže soud pro nedostatek své pravomoci zastavil řízení a věc postoupil
správnímu orgánu, nemá tento správní orgán, domnívá-li se, že věc naopak do pravomoci soudu
patří, jinou možnost než podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu (§3 odst. 2
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů).“
[20] Zvláštní senát se v daném rozhodnutí vyjádřil rovněž k oprávnění účastníka původního
řízení zahájit řízení o kompetenčním sporu. Uvedl k němu, že dané oprávnění představuje
možnost „poslední záchrany“, která je k dispozici účastníku původního řízení typicky v situaci,
kdy on je tím jediným, komu je existence kompetenčního sporu známa.
[21] To však nelze říci o právě projednávané věci, kdy služební funkcionář dosud ani neměl
možnost posoudit svoji pravomoc o návrhu žalobce rozhodnout. Odkazuje-li v této souvislosti
navrhovatel na rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitele policie hlavního města Prahy
ze dne 25. 1. 2017, nemůže ani ono kompetenční spor v nynější věci založit, neboť jednak se týká
jiného navrhovatelova nároku, který má toliko částečně společný skutkový a právní základ, jednak
z tohoto rozhodnutí nijak nevyplývá, že by služební funkcionář svoji pravomoc rozhodnout
popíral, naopak výslovně uvádí, že „neodmítl svoji příslušnost a posuzoval žádost účastníka řízení
podle zákona o služebním poměru“, avšak dospěl k závěru, že v zákonu č. 361/2003 Sb. nemá
nárok navrhovatele na náhradu nemajetkové újmy oporu a zákon č. 82/1998 Sb.
se na posuzovaný právní vztah bezpečnostního sboru a navrhovatele jako jeho (bývalého)
příslušníka (služební poměr) nevztahuje.
[22] Zvláštní senát nadto již v usnesení ze dne 8. 1. 2007, čj. Konf 13/2006-4, vysvětlil,
že samotný (formálně nevyjádřený) nesouhlas správního orgánu s tím, že mu věc byla postoupena
soudem, ještě nutně nenaplňuje zákonné znaky negativního kompetenčního sporu ve smyslu §1
odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2002 Sb., v němž obě strany – slovy zákona – „popírají svou
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků“. Ze zákonného
textu plyne, že popírat svou pravomoc musejí obě strany; výkladem pak je nutno dovodit,
že ono popření se u obou stran musí stát formální cestou: není jím tedy jakékoli vyjádření nevůle
rozhodovat. Pro formu popření je určující, ve které fázi právní pře k ní dochází. Předloží-li
účastníci řízení svůj spor vůbec poprvé orgánu veřejné moci, a ten usoudí, že k rozhodování
o věci není příslušný, je jeho povinností rozhodnout o zastavení řízení, odložení věci či odmítnutí
podání – podle pravidel předepsaných příslušnými procesními řády – a zároveň vyslovit,
kterému orgánu se věc postupuje, případně poučit účastníka o tom, u kterého orgánu má svůj
nárok uplatnit. Pokud však i orgán, k němuž se věc dostala jako ke druhému v řadě, odmítá
ve věci rozhodnout, musí svou pravomoc popřít kvalifikovaně. Není na místě,
aby i on s návrhem naložil stejně jako orgán prvý: v takovém případě by totiž účastník,
aby se domohl řešení své věci, musel podat návrh zvláštnímu senátu sám. Takový postup je sice
právně možný, ale slouží jen jako krajní řešení, například tehdy, pokud by druhý orgán neměl
povědomí o vzniklé kompetenční nejasnosti (k tomu srov. rozhodnutí zvláštního senátu ze dne
14. 8. 2006, čj. Konf 64/2005-33, publikované pod č. 967/2006 Sb. NSS). V naprosté většině
případů je však druhý orgán o věci informován; v takovém případě se mu nabízí jediná možnost,
jak účinně a řádnou formou popřít svou pravomoc, a sice podat návrh na řešení kompetenčního
sporu ke zvláštnímu senátu.
[23] V dané věci přitom dosud nedošlo ani k neformálnímu (jakkoliv pro zahájení
kompetenčního sporu nedostatečnému) popření pravomoci ve věci rozhodnout. Bude tedy
následně na řediteli Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, zda případně
kvalifikovaným způsobem popře svoji pravomoc ve věci rozhodnout. Jediným způsobem,
jakým tak může učinit, je podání návrhu na zahájení kompetenčního sporu ke zvláštnímu senátu.
Do doby, než tak případně učiní, nelze uvažovat o tom, že by v této věci vznikl kvalifikovaný
kompetenční spor, jak jeho existenci předpokládá §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.
[24] Zvláštní senát považuje za potřebné k tomu dodat, že si je vědom závažnosti situace,
ve které se ocitl navrhovatel a další osoby, které se podobně jako on obrátily na zvláštní senát
s návrhem na rozhodnutí kompetenčního sporu a je připraven o této otázce rozhodnout,
budou-li k tomu splněny zákonné podmínky. I pro zvláštní senát však platí omezení vyjádřené
v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, které mu neumožňuje rozhodovat o věcech,
ve kterých není přítomen kompetenční spor, neboť v takovém případě není založena jeho
pravomoc jakékoli rozhodnutí vydat (srov. též usnesení zvláštního senátu ze dne 22. 2. 2018,
čj. Konf 14/2017-67).
[25] Zvláštní senát proto pro nesplnění podmínek řízení o kompetenčním sporu návrh odmítl,
a to za přiměřeného použití §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §4 zákona
č. 131/2002 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. dubna 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu