ECLI:CZ:NSS:2018:KONF.32.2018:12
sp. zn. Konf 32/2018-12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Simona, Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Ing. Radovana Havelce,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9,
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně, a dalších
účastníků sporu vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 28/2017, ve věci žaloby
o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím: žalobkyně SychrovNET, s. r. o., IČ: 26827921, se sídlem
Bratří Hlaviců 89, Vsetín, zastoupeného advokátem Mgr. Luďkem Šrubařem, se sídlem
Hanusova 1537/1, Praha, a žalovaný J. N.,
takto:
P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně
pod sp. zn. 7 C 28/2017, o zaplacení částky 1000 Kč s příslušenstvím, je s p r á v n í
o r g á n .
Odůvodnění:
[1] Návrhem ze dne 3. 8. 2018 se Český telekomunikační úřad (dále též jen „navrhovatel“)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl kompetenční spor vzniklý mezi ním a Okresním soudem
ve Vsetíně ve věci návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 7 C 28/2017 o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím.
[2] Z předloženého soudního spisu vyplývá, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu,
na jejímž základě žalovaný využíval služeb elektronických komunikací dle zákona
č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Konkrétně se jednalo o smlouvu o poskytování
telekomunikačních služeb č. X ze dne 19. 6. 2013, kterou se žalobkyně zavázala žalovanému
poskytovat připojení k internetu a další služby s tím spojené a žalovaný se zavázal hradit
žalobkyni pravidelnou měsíční odměnu. Vzájemná práva a povinnosti smluvních stran se řídily
Smlouvou, Všeobecnými podmínkami společnosti SychrovNET s.r.o. (dále „Všeobecné
podmínky“) a ceníkem služeb.
[3] Jelikož žalovaný nezaplatil sjednanou cenu za poskytování služeb, žalobkyně
mu dle bodu 3.11 Všeobecných podmínek přerušila poskytování služeb (tzv. suspendace)
a vyúčtovala „suspendační poplatek“ ve výši 1.000 Kč v souladu s ceníkem tarifů, který tvoří
nedílnou součást smlouvy. Žalovaný poplatek neuhradil, žalobkyně proto podala návrh na vydání
elektronického platebního rozkazu, jímž se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 1.000 Kč.
[4] Okresní soud ve Vsetíně tomuto návrhu vyhověl, a dne 12. 1. 2017 vydal elektronický
platební rozkaz; usnesením ze dne 2. 3. 2017 jej však pro nedoručitelnost zrušil. Následně soud
usnesením ze dne 23. 11. 2017, čj. 7 C 28/2017-19, řízení ve věci zastavil s tím, že po právní moci
tohoto usnesení bude věc postoupena ČTÚ (výrok I. a II); ve zbytku rozhodl o nákladech řízení
(výrok III.).
[5] V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že platba označená jako „suspendační
poplatek“ je dle jeho názoru svou povahou sankcí za nezaplacení běžných plateb za poskytování
připojení k internetu, přičemž k rozhodování o těchto platbách je ve smyslu zákona
o elektronických komunikacích, příslušný Český telekomunikační úřad a není tak dána pravomoc
soudu rozhodovat v této věci. Soud odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 9. 2008,
čj. Konf 27/2008-7, v němž se zvláštní senát zabýval otázkou pravomoci k rozhodování
o smluvní pokutě.
[6] Český telekomunikační úřad („navrhovatel“) s postupem okresního soudu nesouhlasil
a podal zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. Navrhovatel popřel
svou kompetenci k vedení řízení, neboť se domnívá, že suspendační poplatek nepředstavuje
službu elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích,
neboť nespočívá v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, ani není
telekomunikační a přenosovou službou v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize.
[7] Navrhovatel konstatuje, že položka „suspendační poplatek“ se hradí žalobci
za nejrůznější běžné náklady v situacích, kdy přikročí k omezení poskytování služeb. Jde tedy
o cenu představující náklady administrativní, režijní, softwarové apod., nikoli samotnou službu
elektronických komunikací, a navrhovateli tedy nepřísluší o této položce rozhodovat. Povinnost
hradit takovýto poplatek ze zákona o elektronických komunikacích nevyplývá, tudíž ani spor
o zaplacení této položky není sporem týkajícím se povinnosti uložené tímto zákonem nebo
na jeho základě. Český telekomunikační úřad tedy není příslušným orgánem k rozhodnutí daného
sporu, neboť se nejedná o cenu za službu elektronických komunikací ve smyslu zákona
o elektronických komunikacích. K rozhodování sporu má dle ČTÚ pravomoc Okresní soud
ve Vsetíně.
[8] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a soudem se zvláštní
senát řídil následující úvahou:
[9] Podle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, je negativním kompetenčním sporem spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc
vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci
popřeli svou pravomoc Okresní soud ve Vsetíně i navrhovatel, jedná se proto o negativní
kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona o rozhodování
některých kompetenčních sporů.
[10] Zvláštní senát v usnesení čj. Konf 38/2009-12 vysvětlil, že k tomu, aby mohl navrhovatel
rozhodovat účastnické spory, musí být podle §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích naplněn osobní a věcný předpoklad. Osobní předpoklad založení pravomoci
navrhovatele se naplní, vznikne-li spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost podle §7
zákona o elektronických komunikacích a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé.
Druhou nezbytnou podmínkou je pak věcný předpoklad, tedy povaha sporu; tato podmínka
je dle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích splněna tehdy, „pokud se spor týká
povinnosti uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“
[11] Z výpisů z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalobkyně
je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje charakteristiku účastníka
podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
[12] Spornou je povaha sporu mezi těmito osobami, pokud jde o pohledávku žalobkyně,
která představuje blokační poplatek. Navrhovatel namítl, že o takovém předmětu sporu není
oprávněn rozhodovat, neboť se nejedná o službu elektronických komunikací ve smyslu §2
písm. n) zákona o elektronických komunikacích.
[13] Okresní soud uvedl, že blokační poplatek má povahu smluvní pokuty, a proto by o věci
měl rozhodovat navrhovatel. Naopak žalobkyně tvrdí, že blokační poplatek není smluvní
pokutou, ale náhradou za administrativní zátěž spojenou s blokací. Navrhovatel s odkazem
na svou rozhodovací praxi uvedl, že blokační poplatek není cenou za službu elektronických
komunikací, ale hradí se za nejrůznější běžné náklady žalobkyně.
[14] Zvláštní senát předesílá, že mu podle §2 odst. 1 zákona o některých kompetenčních
sporech přísluší projednat a rozhodnout kompetenční spor, tj. určit, který státní orgán věc samou
rozhodne. Zvláštnímu senátu zásadně nepřísluší na podkladě předložených smluvních
dokumentů provádět výklad projevu vůle žalobce a žalovaného (jakkoliv se těmito projevy nutně
zabývat musí) a jeho hmotněprávní posouzení (včetně jeho platnosti či neplatnosti); takový
výklad a právní posouzení jsou až součástí rozhodnutí ve věci samé, tudíž přísluší orgánu,
který má k rozhodnutí ve věci samé pravomoc.
[15] Zvláštní senát v usnesení ze dne 9. 9. 2008, čj. Konf 27/2008-7, na které odkazuje
i odvolací soud, řešil otázku pravomoci Českého telekomunikačního úřadu a soudů v občanském
soudním řízení rozhodnout o nároku na zaplacení smluvní pokuty za nevrácený zapůjčený
satelitní komplet, přičemž dospěl k závěru, že k rozhodnutí o takovém nároku je dána pravomoc
soudů. Přitom se zvláštní senát řídil následujícími úvahami: „Smluvní pokuta je typickým
soukromoprávním institutem; jde o způsob zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla peněžitá sankce
za porušení či nesplnění (smluvní) povinnosti (§544 odst. 1 občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb.,
v tehdy účinném znění; poznámka zvláštního senátu). Při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku
elektronických komunikací, jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je však nutné především
vycházet z charakteru povinnosti, která byla porušena. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní
pokutu je totiž vztahem příčiny a následku, které nelze posuzovat odděleně; existence porušení povinnosti je přitom
určující pro existenci nároku na smluvní pokutu, nikoliv obráceně. O smluvní pokutě tedy bude rozhodovat
ten orgán, který je podle zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti, za něž je smluvní pokuta
vymáhána.“ S odkazem na ustanovení §108 odst. 1 písm. g) a §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích, a tam upravenou pravomoc Českého telekomunikačního úřadu
rozhodovat spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, a ustanovení
§64 odst. 1 téhož zákona upravují povinnost účastníka uhradit za poskytnutou službu cenu
uzavřel, že „[p]okud by tedy ve smlouvě mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem byla
dohodnuta smluvní pokuta pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, byl by k rozhodování
o smluvní pokutě příslušný navrhovatel (…) neboť neuhrazení ceny za poskytnutou službu je porušením
povinnosti podle zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu je na toto porušení přímo
navázán. Kdyby v takovém případě rozhodoval o smluvní pokutě soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo
k porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou službu, což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci
do pravomoci navrhovatele, která je mu svěřena v citovaném §127 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích.“
[16] Žalobkyně ve věci samé uplatňuje nárok na zaplacení blokačního poplatku,
a to s odkazem na bod 3.10 Všeobecných podmínek.
[17] Podle bodu 3.10 Všeobecných podmínek je poskytovatel oprávněn písemně odstoupit
od smlouvy, respektive všech smluv uzavřených s uživatelem, jestliže uživatel nezaplatí
tři po sobě jdoucí vyúčtování ve lhůtě splatnosti, je v prodlení s úhradou jakéhokoliv svého
peněžitého závazku déle než 45 dnů, závažným způsobem poruší smlouvu nebo Všeobecné
podmínky nebo uživatel vstoupí do likvidace, je na něj podán insolvenční návrh, bylo rozhodnuto
o jeho úpadku, byl nařízen výkon rozhodnutí či exekuce prodejem jeho podniku nebo byla
uvalena nucená správa. Poskytovatel je současně s odesláním odstoupení oprávněn též omezit,
případně přerušit poskytování služeb, tzv. suspendace, a to i bez předchozího upozornění.
Za suspendaci je poskytovatel oprávněn požadovat úhradu suspendačního poplatku dle platného
a účinného Ceníku.
[18] Podle žalobkyně má blokační poplatek paušálně pokrýt předpokládané náklady
(administrativní zátěž), které žalobkyni vzniknou v souvislosti se suspendací. I pokud by zvláštní
senát z takového určení blokačního poplatku vyšel, byť to z označených ustanovení Všeobecných
podmínek nevyplývá, je zřejmé, že suspendací žalobkyně chrání své zájmy, jelikož přestává
poskytovat službu osobě, u které vyvstaly pochybnosti o její schopnosti či ochotě platit
za poskytované služby, neboť suspendaci lze provést pouze v souvislosti s nastalou
či očekávanou neschopností účastníka dostát závazkům ze smlouvy, v každém případě z důvodů,
za které podle smlouvy odpovídá žalovaný. Současně nelze nevidět, že i s poskytováním služby
elektronických komunikací, nedošlo-li by k její suspendaci, by nepochybně byly spojeny určité
administrativní náklady, zahájení a ukončení poskytování služby z toho nevyjímaje,
přičemž takové administrativní náklady jsou nepochybně zahrnuty v ceně služby.
[19] Suspendace sice nespočívá zcela ani převážně v přenosu signálů po sítích elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, současně
ale poskytovatel (žalobkyně) suspendací ani neposkytuje účastníkovi (žalovanému) žádnou službu
navíc. Jedná se o odpojení od dodávky služeb, které by tak jako tak poskytovatel v okamžiku
skončení smluvního závazku musel provést a nesl by s ním i související administrativní náklady.
[20] Byť samotná suspendace nepředstavuje poskytování služeb elektronických komunikací,
je na jejich poskytování úzce navázána, neboť dopadá na případy, kdy účastník neplní
své povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací,
a to zejména povinnosti platební jako protiplnění za službu elektronických komunikací (alespoň
tak tomu má být v nyní projednávané věci). Nejedná se tedy o žádný další vedlejší smluvní vztah
mezi poskytovatelem a účastníkem, naopak je zde úzká souvislost s plněním smluvních závazků
ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, pakliže v důsledku výše uvedených
skutečností je poskytovatel oprávněn suspendovat dodávku služeb.
[21] Vzhledem k tomu, že v dané věci poskytovatel (žalobkyně) suspendací neposkytuje
účastníkovi (žalovanému) žádnou službu navíc, nýbrž suspendace je důsledkem porušení platební
povinnosti účastníka vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací
ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích (tj. povinnosti hradit cenu služby),
a právě pro takový případ si smluvní strany ujednaly povinnost zaplatit blokační poplatek, dospěl
zvláštní senát k závěru, že i zaplacení blokačního poplatku je povinností uloženou účastníkovi
na základě zákona ve smyslu §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikací, a k rozhodnutí
sporu o jeho zaplacení je tak dána pravomoc navrhovatele. Kdyby v takovém případě rozhodoval
soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou
službu, což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci do pravomoci navrhovatele,
která je mu svěřena ustanovením §127 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
(srov. citované usnesení čj. Konf 27/2008-7).
[22] Jak bylo již shora předesláno, tímto závěrem zvláštní senát nijak nepředjímá výklad
projevu vůle účastníků řízení o věci samé a jeho hmotněprávní posouzení (včetně posouzení
platnosti ujednání) v rozhodnutí o věci samé.
[23] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona o některých
kompetenčních sporech závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor
vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Český telekomunikační úřad bude
tedy dále pokračovat v řízení vedeném dosud u u Okresního soudu ve Vsetíně
pod sp. zn. 7 C 28/2017, o zaplacení 1 000 Kč s příslušenstvím.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. prosince 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu