ECLI:CZ:NSS:2019:1.ADS.22.2019:45
sp. zn. 1 Ads 22/2019 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: J. G.,
zastoupeného JUDr. Monikou Čírtkovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 44, Kolín,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2016, čj. MPSV-2016/44600-912,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018,
čj. 42 Ad 5/2016 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna ustanovené advokátce JUDr. Monice Čírtkové se u rču je částkou
6.800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2015, čj. 24412/2015/NYM, nepřiznal Úřad práce – krajská
pobočka v Příbrami (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žalobci dávku pomoci v hmotné
nouzi – mimořádnou okamžitou pomoc ve výši 2.200 Kč, o kterou žádal z důvodu hrozby vážné
újmy na zdraví podle §2 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále
jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). V odůvodnění uvedl, že žalobci v listopadu roku 2015
vznikl nárok na podání nové žádosti o opakovanou dávku – příspěvek na živobytí, která
předchází jednorázové dávce mimořádné okamžité pomoci. Jelikož žalobce odmítl uplatnit nárok
na tuto dávku, nelze jej považovat za osobu v hmotné nouzi. Žalovaný v záhlaví označeným
rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Praze (dále
též „krajský soud“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2018, čj. 42 Ad 5/2016-39, zamítl jako nedůvodnou.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž namítal, že mu bylo odňato právo jednat před soudem, neboť jednání nebylo přes jeho
žádost odročeno a zároveň mu nebyl ustanoven právní zástupce, o kterého žádal. Tuto námitku
shledal Nejvyšší správní soud důvodnou, rozsudek krajského soudu proto rozsudkem ze dne
19. 9. 2018, čj. 1 Ads 141/2018-66, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zamítl-li krajský soud žádost o ustanovení
zástupce s tím, že k hájení stěžovatelových práv není nezbytně třeba, měl tuto skutečnost vzít
v úvahu při rozhodování o žádosti o odročení jednání, či vice versa. Krajský soud odůvodnil
neodročení ústního jednání tím, že nedostatek finančních prostředků je u stěžovatele trvalou
záležitostí. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že „[o]tázka trvalosti stavu, v němž se žalobce nemůže
z důvodu nedostatku prostředků na cestu dostavit se k jednání, však nebyla dle Nejvyššího správního soudu
v řízení dostatečně zkoumána a postavena najisto. […] Krajský soud se měl proto komunikací se stěžovatelem
pokusit zjistit, kdy stěžovateli jeho finanční situace dovolí účastnit se jednání a termín ústního jednání nařídit
podle těchto zjištění. Pouze pokud by stěžovatel krajskému soudu sdělil, že v dohledné době neočekává změnu
své majetkové situace, bylo by možno přistoupit k takovému řešení, jaké učinil krajský soud. Nejprve
by ale Krajský soud měl v dané situaci také zvážit možnost vedení jednání prostřednictvím videokonference
či v budově okresního soudu v Nymburce.“ (odst. 21 zrušujícího rozsudku).
[5] Nejvyšší správní soud krajskému soudu dále vytkl postup při doručování usnesení
o neustanovení zástupce. Krajský soud o neustanovení zástupce rozhodl dne 15. 3. 2018,
usnesení bylo vypraveno dne 16. 3. 2018. Vlivem delší doby poštovní přepravy bylo toto usnesení
doručeno stěžovateli dne 20. 3. 2018, přičemž dne 19. 3. 2018 byl vyhlášen rozsudek ve věci
samé. Nejvyšší správní soud uvedl, že v situaci, „kdy krajský soud nezpochybnil, že se stěžovatel
sám nemohl zúčastnit ústního jednání a zástupce, o kterého žádal, mu nebyl ustanoven, měl dát stěžovateli
možnost reagovat na toto zjištění, a to zejména dostatečným časovým odstupem mezi doručením usnesení
a konáním ústního jednání. Stěžovatel by tak měl například prostor zajistit si obecného zmocněnce, který
by se namísto něj ústního jednání zúčastnil. Tato možnost však byla postupem soudu také zmařena, když o věci
samé rozhodl dříve, než bylo stěžovateli doručeno usnesení o neustanovení zástupce.“ (odst. 23 zrušujícího
rozsudku).
[6] Zbývající námitky stěžovatele Nejvyšší správní soud odmítl jako nedůvodné, případně
je shledal nepřípustnými, neboť je stěžovatel neuplatnil v žalobě, ačkoliv tak mohl učinit.
II. Posouzení věci krajským soudem
[7] Krajský soud v dalším řízení v záhlaví označeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou
zamítl. Předně prověřil možnost konat jednání s využitím videokonferenčního zařízení
nebo přímo v budově Okresního soudu v Nymburce. Zjistil přitom, že s ohledem na aktuální
nedostatečné vybavení tohoto okresního soudu jednacími síněmi a omezený přístup k jednací síní
vybavené videokonferenčním zařízením nelze v dohledné době nařídit jednání do budovy
Okresního soudu v Nymburce, popř. využít videokonferenční zařízení.
[8] Krajský soud přihlédl rovněž k tomu, že ve věci vedené u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. 48 Ad 25/2017 se žalobce ve dnech 29. a 30. 10. 2018 osobně dostavil
k tomuto soudu za účelem nahlížení do spisu a účasti při jednání. Lze tedy legitimně usuzovat,
že je v aktuálních možnostech žalobce zařídit své záležitosti tak, aby se mohl osobně dostavit
ke krajskému soudu za účelem účasti při jednání. S ohledem na tyto aktuální poznatky proto soud
nařídil jednání v budově Krajského soudu v Praze. Devět dní po doručení předvolání k jednání
předal žalobce dne 28. 11. 2018 osobně u krajského soudu opakovaný návrh na ustanovení
zástupce. O tomto návrhu rozhodl krajský soud usnesením ze dne 28. 11. 2018,
čj. 42 Ad 5/2016-73, a to tak, že jej odmítl. Krajský soud odročil nařízené jednání, aby měl
žalobce dostatečný časový prostor (13 dnů) reagovat na zjištění, že mu nebyl ustanoven zástupce
pro řízení před krajským soudem. Žalobce se k jednání bez omluvy nedostavil, nežádal
o odročení jednání. Krajský soud proto žalobu projednal v nepřítomnosti žalobce a rovněž
v nepřítomnosti žalovaného, jenž se z jednání předem řádně omluvil.
[9] Krajský soud dále posoudil uplatněný žalobní bod, konkrétně námitku, že žalovaný
porušil §89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť posoudil zákonnost
napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, pouze v rozsahu námitek
uvedených v odvolání. Krajský soud uvedl, že z napadeného rozhodnutí v jeho celistvosti
je patrné, že žalovaný dostál povinnosti přezkoumat napadené rozhodnutí v plném rozsahu,
jak mu ukládá §89 odst. 2 správního řádu, a vypořádal veškeré námitky uvedené v odvolání.
Žalobce v žalobě nevymezil žádnou právní, skutkovou či procesní otázku, kterou se měl žalovaný
zabývat i bez námitky. Krajský soud shledal, že argumentace žalobce tak je vedena výlučně
v rovině teoretické, aniž by měla jakýkoliv dopad na postavení žalobce.
III. Obsah kasační stížnosti
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) neodůvodněnou kasační
stížnost, kterou doplnila soudem ustanovená zástupkyně.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud neodstranil vady vytýkané
Nejvyšším správním soudem v řízení o předchozí kasační stížnosti. Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud postupoval opět zcela formálně, když pouze ověřil, že nelze
vést jednání u Okresního soudu v Nymburce prostřednictvím videokonference. Sdělení, že takto
jednání z technických důvodů vést nelze, zjevně postačilo k úvaze, že tím bylo snaze v tomto
směru učiněno zadost. Krajský soud se nezabýval otázkou, zda by nemohl jednání uskutečnit
v budově Okresního soudu v Nymburce, jak mu uložil nadřízený soud, ani zda by nebylo možné
kompenzovat obtížnou situaci stěžovatele jinak, například ustanovením zástupce.
[12] Krajský soud rovněž z úřední činnosti zjistil, že se stěžovateli podařilo ojediněle k jednání
v Praze dostavit, když z toho – bez jakékoliv opory v tvrzení či vyjádření stěžovatele a bez dalších
důkazů – dovodil, že stěžovateli jeho finanční situace již umožňuje bez potíží k soudu cestovat
a jednání se zúčastnit. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že podal řádně
odůvodněný návrh na ustanovení zástupce, kterému krajský soud opět nevyhověl.
[13] Podle stěžovatele nelze rovněž přijmout argumentaci krajského soudu, že stěžovatel
ani v žalobě nevymezil žádnou konkrétní otázku, kterou se měl žalovaný zabývat i bez námitky.
Tím dochází jen k pokračování v pochybení, jehož se dopustil již žalovaný v předchozím řízení,
tj. k absenci přezkumu rozhodnutí v zákonem požadovaném rozsahu, i bez výslovně vznesených
námitek.
[14] Stěžovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí správních orgánů například v tom, že dávku
mimořádné okamžité pomoci, o niž žádal, označují za nenárokovou. Dle názoru stěžovatele
jde v případě, že žadateli hrozí vážná újma na zdraví, o dávku nárokovou.
[15] Další vadou řízení před správními orgány je jejich přesvědčení, že stěžovatel má svou
nepříznivou až ohrožující situaci řešit prostřednictvím podání nové žádosti o přiznání příspěvku
na živobytí. Tato argumentace byla již v minulosti shledána správními soudy jako vadná, neboť
o nároku stěžovatele na příspěvek bylo možné rozhodnout na základě žádosti, kterou podal
v červenci 2015, byť by tato dávka byla přiznána až od listopadu 2015. Už samotná skutečnost,
že správní orgán uděluje účastníku řízení nesprávná poučení v tom směru, že si má podat žádost,
která fakticky podána je, pouze nebyla správním orgánem projednána, je důvodem pro vrácení
věci správnímu orgánu, neboť jde o vadu řízení, kterou nelze v soudním řízení zhojit.
IV. Vyjádření žalovaného
[16] Žalovaný ve svém vyjádření toliko uvedl, že rozsudek krajského soudu považuje za věcně
správný, a Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost má požadované formální
náležitosti, byla podána včas [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§102 s. ř. s.) a zastoupenou ustanovenou advokátkou
(§105 odst. 2 s. ř. s.), přistoupil k posouzení přípustnosti kasační stížnosti i s ohledem na §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť krajský soud ve věci rozhodoval znovu po zrušení jeho původního
rozsudku Nejvyšším správním soudem.
[18] Kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval dříve ve své rozhodovací praxi (viz např. rozsudek
ze dne 10. 5. 2010, čj. 2 As 6/2010-163), smyslem a účelem zákazu opakovaného posuzování téže
věci je vyloučení situace, kdy by se Nejvyšší správní soud znovu zabýval věcí, u které již jedenkrát
vyslovil svůj závazný právní názor a tento názor byl nižším soudem respektován (k tomu
srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Podle výše
uvedeného rozsudku čj. 2 As 6/2010-163 „[s]měřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí krajského
soudu, jímž tento rozhodl poté, kdy byl jeho předchozí rozsudek Nejvyšším správním soudem zrušen, je kasační
stížnost přípustná stran právní otázky, jíž se Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku nezabýval, nebo stran
otázky, že se krajský soud závazným právním názorem neřídil.“
[19] S ohledem na předeslané je kasační stížnost v projednávané věci přípustná pouze ohledně
námitky, že vady vytýkané Nejvyšším správním soudem v řízení o předchozí kasační stížnosti,
nebyly krajským soudem odstraněny.
[20] Pokud jde o námitku týkající nedostatečného rozsahu odvolacího přezkumu podle §89
odst. 2 správního řádu, touto námitkou se Nejvyšší správní soud zabýval již v předchozím
zrušujícím rozsudku ze dne 19. 9. 2019, čj. 1 Ads 141/2018-66 (viz odst. 24 rozsudku).
[21] Námitku nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů spočívající v tom, že dávku
mimořádné okamžité pomoci označují správní orgány za nenárokovou, jakož i o námitku týkající
se podávání nové žádosti o přiznání příspěvku na živobytí, Nejvyšší správní soud hodnotí
jako nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť je stěžovatel neuplatnil v žalobě, ačkoliv
tak učinit mohl. Stěžovatel v řízení o žalobě před krajským soudem vedeným pod sp. zn.
42 Ad 5/2016 argumentoval výlučně nedostatečně provedeným přezkumem z úřední
povinnosti podle §89 odst. 2 správního řádu. Nadto soud podotýká, že již v rozsudku
čj. 1 Ads 141/2018-66 Nejvyšší správní soud stěžovateli nad rámec odůvodnění vysvětlil, že jeho
námitka týkající se výkladu zákona o pomoci v hmotné nouzi není důvodná (viz odst. 25
rozsudku).
[22] Nejvyšší správní soud se tedy dále zabýval důvodností shora uvedené námitky
týkající se neodstranění vad vytýkaných krajskému soudu v řízení o předchozí kasační stížnosti.
[23] Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] Stěžovatel namítá, že krajský soud postupoval zcela formálně, když pouze ověřil, že nelze
vést jednání u Okresního soudu v Nymburce prostřednictvím videokonference. Podle stěžovatele
se krajský soud nezabýval otázkou, zda by nemohl jednání uskutečnit v budově Okresního soudu
v Nymburce, jak mu uložil nadřízený soud, ani zda by nebylo možné kompenzovat obtížnou
situaci stěžovatele jinak, například ustanovením zástupce.
[26] Nejvyšší správní soud se stěžovatelem nesouhlasí. Předně krajský soud ve svém rozsudku
výslovně uvádí, že s ohledem na aktuální nedostatečné vybavení tohoto okresního soudu
jednacími síněmi a omezený přístup k jednací síní vybavené videokonferenčním zařízením nelze
v dohledné době nařídit jednání do budovy Okresního soudu v Nymburce, popř. využít
videokonferenční zařízení. Z úředního záznamu ze dne 14. 11. 2018 založeného ve spisu
krajského soudu (č. l. 64) dále vyplývá, že dne 2. 11. 2018 bylo u Okresního soudu v Nymburce
zjištěno, že u tohoto soudu v současnosti fakticky působí 17 soudců, kteří mají k dispozici
jen 6 jednacích síní. Při potřebě nejméně 2 jednacích dnů v týdnu na 1 soudce by bylo třeba mít
k dispozici 7 jednacích síní jen pro uspokojení stávajících potřeb okresního soudu. S ohledem
na skutečnost, že v současnosti jsou všechny jednací síně v budově Okresního soudu
v Nymburce plně obsazeny, uvolnění jednací pro potřeby jednání Krajského soudu v Praze
by bylo na úkor rozhodovací činnosti okresního soudu.
[27] Z úředního záznamu ze dne 14. 11. 2018 dále vyplývá, že krajský soud rovněž zjistil,
že u Okresního soudu v Nymburce se nachází pouze jedno videokonferenční zařízení, přičemž
jednací síň, v níž je umístěno, je plně obsazena. U Krajského soudu v Praze se nachází rovněž
pouze jedno videokonferenční zařízení, a to v jednací síni využívané trestním úsekem krajského
soudu. Správní úsek nedisponuje adekvátní jednací síní, kterou by mohl dočasně výměnou
nabídnout trestnímu úseku. Z předmětného úředního záznamu je zřejmé, že krajský
soud se otázkou, zda by mohl jednání uskutečnit v budově Okresního soudu v Nymburce,
zabýval, avšak na základě zjištěných skutečností uzavřel, že jednání není možné u tohoto
okresního soudu v dohledné době uskutečnit.
[28] V této souvislosti krajský soud poukázal na skutečnost, že ve věci vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 48 Ad 25/2017 se žalobce ve dnech 29. a 30. 10. 2018 osobně dostavil
k tomuto soudu za účelem nahlížení do spisu a účasti při jednání. Krajský soud tak učinil zcela
odůvodněný závěr, že je zjevně v možnostech stěžovatele se k soudnímu jednání v budově
Krajského soudu v Praze dostavit. Stěžovatel v kasační stížnosti nadto nepředestírá žádné
důvody, které by vysvětlovaly, proč tomu v nyní projednávané věci (na rozdíl od věci vedené
u téhož krajského soudu pod sp. zn. 48 Ad 25/2017) možné nebylo.
[29] Pokud jde o námitku týkající se neustanovení zástupce, Nejvyšší správní soud podotýká,
že o tomto opakovaně vzneseném návrhu stěžovatele krajský soud rozhodl samostatným
usnesením ze dne 28. 11. 2018, čj. 42 Ad 5/2016-73, proti kterému stěžovatel nepodal
kasační stížnost. Kasační stížnost proti předchozímu usnesení v téže věci ze dne 15. 3. 2018,
čj. 42 Ad 5/2016-33, kterým krajský soud rovněž nevyhověl návrhu stěžovatele na ustanovení
zástupce, Nejvyšší správní soud rozsudkem zamítl, tj. závěry krajského soudu o neustanovení
zástupce již obstály v kasačním přezkumu (viz rozsudek ze dne 2. 5. 2018, čj. 4 As 112/2018-19;
na tuto skutečnost ostatně poukazuje i Nejvyšší správní soud v odst. 22 rozsudku
čj. 1 Ads 141/2018-66).
[30] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v rozsudku čj. 1 Ads 141/2018-66 nespatřoval
pochybení krajského soudu v samotném neustanovení zástupce, nýbrž v kombinaci
této skutečnosti s neodročením nařízeného soudního jednání (viz odst. 19 a 20 zrušujícího
rozsudku: „Neustanovením právního zástupce a zároveň nevyhověním žádosti o odročení jednání tak stěžovateli
nezbyl žádný efektivní nástroj, jak by mohl naplnit svoje právo osobní účasti na jednání. Takové vyústění
je však dle Nejvyššího správního soudu nepřijatelné, neboť porušuje právo stěžovatele garantované mu Listinou.
Jakkoliv neustanovení právního zástupce pro řízení před krajským soudem a neodročení nařízeného soudního
jednání mohou být samy o sobě legitimními a zákonnými kroky, jejich kombinace v nynějším případě zabránila
stěžovateli účastnit se osobně či alespoň prostřednictvím ustanoveného právního zástupce jednání v jeho věci.“;
srov. v této souvislosti rovněž rozsudek ze dne 30. 12. 2008, čj. 4 Azs 82/2008-56).
[31] Krajský soud v projednávané věci v souladu se závazným názorem Nejvyššího správního
soudu odročil nařízené jednání, aby měl stěžovatel dostatečný časový prostor (13 dnů) reagovat
na zjištění, že mu nebyl ustanoven zástupce pro řízení před krajským soudem. Stěžovatel
se však k jednání soudu bez omluvy nedostavil, a nežádal ani o další odročení jednání. Krajský
soud proto žalobu projednal v nepřítomnosti stěžovatele.
[32] Nejvyšší správní soud za této situace uzavírá, že stěžovatel v projednávané věci zjevně
měl možnost realizovat své ústavně garantované právo osobní účasti na jednání, avšak z vlastního
rozhodnutí tohoto svého práva nevyužil. Na tento procesní postup má stěžovatel nepochybně
právo, nicméně musí pak rovněž nést jeho důsledek (tj. projednání věci soudem v nepřítomnosti
stěžovatele). Stěžovatel výslovně nesouhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání,
avšak na nařízené jednání se přesto bez omluvy nedostavil. Za této situace není proto vůbec
na místě, aby stěžovatel připisoval a vytýkal krajskému soudu skutečnost, že tento soud věc
projednal v souladu s §49 odst. 3 s. ř. s. v nepřítomnosti stěžovatele.
VI. Závěr a náklady řízení
[33] S ohledem na předeslané Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[34] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu
nákladů nepřiznal, protože mu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti v řízení
o kasační stížnosti nevznikly.
[35] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 2. 2019, čj. 1 Ads 22/2019-28, stěžovateli
ustanovil jako zástupkyni advokátku JUDr. Moniku Čírtkovou. Hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle §7 a §9
odst. 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b) a d)
citované vyhlášky náleží advokátce odměna za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení a doplnění neodůvodněné kasační stížnosti) v částce 2.000 Kč (tj. 2 x 1.000 Kč),
a podle §13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v částce 600 Kč (tj. 2 x 300 Kč).
Celková výše odměny ustanovené zástupkyně proto činí 2.600 Kč. Částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Josefem Baxou v právní věci žalobce:
J. G., zastoupeného JUDr. Monikou Čírtkovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 44,
Kolín, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním
právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2016, čj. MPSV-
2016/44600-912, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 17. 12. 2018, čj. 42 Ad 5/2016-84,
takto:
IV. Výrok IV. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, čj. 1 Ads 22/2019-45,
se o p rav u je tak, že správně zní následovně:
„IV. Odměna ustanovené advokátce JUDr. Monice Čírtkové se u rču je částkou
2.600 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.“
V. Vykonatelnost rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, čj.
1 Ads 22/2019-45, se odkládá do doby, dokud toto usnesení nenabude právní
moci.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud v bodě 35 odůvodnění rozsudku ze dne 4. 4. 2019, čj.
1 Ads 22/2019-45, mj. uvedl: „Podle §7 a §9 odst. 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s přihlédnutím k §11 odst. 1
písm. b) a d) citované vyhlášky náleží advokátce odměna za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení a doplnění neodůvodněné kasační stížnosti) v částce 2.000 Kč (tj. 2 x 1.000 Kč), a podle §13 odst. 4
advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v částce 600 Kč (tj. 2 x 300 Kč). Celková výše odměny ustanovené
zástupkyně proto činí 2.600 Kč.“ (podtržení přidáno).
[2] Výrok IV. shora uvedeného rozsudku však zní: „IV. Odměna ustanovené advokátce
JUDr. Monice Čírtkové se určuje částkou 6.800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ (podtržení přidáno).
[3] Ze shora uvedeného je zřejmé, že při zpracování písemného vyhotovení rozsudku došlo
ve výroku IV. ke zřejmé nesprávnosti, neboť výše odměny ustanovené advokátce, která je v něm
uvedena, neodpovídá částce uvedené v bodě 35 odůvodnění rozsudku.
[4] Podle §54 odst. 4 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož
i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit
vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
[5] V souladu s citovanými ustanoveními a ve spojení s §120 s. ř. s. tedy předseda senátu
bez návrhu opravil zjevné nesprávnosti tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto opravného
usnesení. Jelikož se oprava týká výroku rozsudku, předseda senátu současně výrokem II. odložil
vykonatelnost rozsudku ze dne 4. 4. 2019, čj. 1 Ads 22/2019-45, do doby, dokud toto opravné
usnesení nenabude právní moci.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu