ECLI:CZ:NSS:2019:1.ADS.272.2019:43
sp. zn. 1 Ads 272/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Bioveta, a.s., se sídlem
Komenského 212/12, Ivanovice na Hané, zastoupen JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem,
advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce,
se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2017, č. j.
6057/1.30/16-7, sp. zn. S9-2016-181, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2019, č. j. 31 Ad 3/2017 – 54,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2019, č. j. 31 Ad 3/2017 – 54,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 20. 2. 2017, č. j. 6057/1.30/16-7,
sp. zn. S9-2016-181, se ve výroku I., V. a VI. z r ušuj e a věc se v tomto rozsahu
v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n uhradit žalobci k rukám jeho zástupce, JUDr. PhDr. Jaromíra
Saxla, advokáta, na náhradě nákladů soudního řízení 16.228 Kč do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů soudního řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj rozhodnutím ze dne
23. 6. 2016, č. j. 11425/9.30/16-15, sp. zn. S9-2016-181, shledal žalobce vinným ze spáchání
správních deliktů na úseku pracovní doby, kterých se dopustil:
1. podle §28 odst. 1 písm. k) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, tím, že nezajistil
rozvržení pracovní doby tak, aby měli zaměstnanci stanovený nepřetržitý odpočinek
v týdnu, konkrétně tím, že nerozvrhl zaměstnancům:
a) panu P. P. v období od 8. 9. 2014 do 21. 9. 2014, od 29. 9. 2014 do 12. 10. 2014
a od 12. 1. 2015 do 25. 1. 21015 pracovní dobu tak, aby jeho nepřetržitý
odpočinek v týdnu činil nejméně 24 hodin, a ani mu nebyl poskytnut nepřetržitý
odpočinek tak, aby za období dvou týdnů činila délka tohoto odpočinku celkem
alespoň 70 hodin,
b) panu V. Z., v období od 5. 1. 2015 do 18. 1. 2015 pracovní dobu tak, aby jeho
nepřetržitý odpočinek v týdnu činil nejméně 24 hodin, a ani mu nebyl poskytnut
nepřetržitý odpočinek v týdnu tak, aby za období dvou týdnů činila délka tohoto
odpočinku celkem alespoň 70 hodin,
c) panu Z. B., v období od 2. 3. 2015 do 15. 3. 2015, od 13. 4. 2015 do 26. 4. 2015
pracovní dobu tak, aby jeho nepřetržitý odpočinek v týdnu činil za období dvou
týdnů alespoň 70 hodin,
čímž žalobce porušil §92 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce;
2. podle §28 odst. 1 písm. u) zákona o inspekci práce tím, že nezajistil, aby zaměstnanci
pracující v noci byli vyšetřeni lékařem pravidelně podle potřeby, nejméně však jednou
ročně, neboť nezajistil, aby zaměstnanec P. P. byl vyšetřen nejpozději dne 29. 5. 2014 a
zaměstnanec V. Z. byl vyšetřen nejpozději dne 26. 2. 2014, čímž žalobce porušil §94
odst. 2 písm. b) zákoníku práce.
[2] Výrokem II. rozhodnutí oblastní inspektorát uložil žalobci za spáchané správní delikty
podle §28 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce pokutu ve výši 70.000 Kč; výrokem III.
mu uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[3] Žalovaný změnil výrokem I. v záhlaví popsaného rozhodnutí výrok I. rozhodnutí
oblastního inspektorátu v částech 1. a) a b) tak, že se žalobce dopustil správních deliktů na úseku
pracovní doby podle §28 odst. 1 písm. k) zákona o inspekci práce tím, že nezajistil rozvržení
pracovní doby tak, aby měli zaměstnanci stanovený nepřetržitý odpočinek v týdnu, konkrétně
tím, že nerozvrhl zaměstnancům: a) panu P. P. v období od 8. 9. 2014 od 13:30 hod. do 15. 9.
2014 do 13:30 hod., od 29. 9. 2014 od 13:30 hod. do 6. 10. 2014 do 13:30 hod. a od 12. 1. 2015
od 13:30 do 19. 1. 2015 do 13:30 hod. pracovní dobu tak, aby jeho nepřetržitý odpočinek v týdnu
činil nejméně 24 hodin; b) panu V. Z. v období 5. 1. 2015 od 13:30 do 12. 1. 2015 do 13:30
pracovní dobu tak, aby jeho nepřetržitý odpočinek v týdnu činil nejméně 24 hodin.
[4] Výrokem II. žalovaný výrok I. rozhodnutí oblastního inspektorátu v částech 1. a) a b)
týkající se neposkytnutí nepřetržitého odpočinku v týdnu tak, aby za období dvou týdnů činila
délka tohoto odpočinku celkem alespoň 70 hodin u uvedených zaměstnanců, zrušil a řízení v této
části zastavil.
[5] Výrokem III. rozhodnutí žalovaný výrok I. rozhodnutí oblastního inspektorátu v části 1.
c) zrušil a řízení v této části zastavil. Výrokem IV. rozhodnutí žalovaný potvrdil rozhodnutí
oblastního inspektorátu v rozsahu výroku I. části 2.
[6] Žalovaný výrokem V. rozhodnutí změnil výrok II. rozhodnutí oblastního inspektorátu
tak, že žalobci uložil dle §28 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce pokutu ve výši 58.000 Kč.
Výrokem VI. žalovaný rozhodnutí oblastního inspektorátu ve zbytku potvrdil.
II. Rozsudek krajského soudu
[7] Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně brojil žalobce proti výrokům I., IV., V.,
a VI. rozhodnutí žalovaného.
[8] Krajský soud žalobu zamítl. Nepřistoupil k provedení důkazu výslechem zaměstnanců,
neboť měl skutkový stav za řádně zjištěný, a provedení důkazů by tak bylo nadbytečné.
[9] Krajský soud neshledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek
důvodů. Žalovaný se vyjádřil ke všem důkazním návrhům, odůvodnil, proč navrhované důkazy
neprovedl. Není pravda, že správní orgány nepřipustily žádný z důkazů navrhovaných žalobcem.
Krajský soud se ztotožnil se žalovaným, že nekonáním ústního jednání nebylo zasaženo
do žalobcových práv, nedošlo tedy ani k porušení práva na spravedlivý proces. Nedůvodným
shledal též tvrzení, že jediným podkladem pro rozhodnutí měl být protokol o kontrole.
[10] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nesprávného výpočtu nepřetržitého odpočinku
v týdnu, který měl být založen na nevhodných údajích vycházejících z evidence vstupu a odchodu
zaměstnanců do areálu. Zaměstnavatel je nejen povinen pracovní dobu v souladu s §92 odst. 1
a odst. 3 zákoníku práce předem rozvrhnout, ale zároveň také dohlédnout na to, aby byla
dle rozvržení realizována. K prokázání splnění této povinnosti pak bezpochyby slouží evidence
pracovní doby, která vypovídá o skutečně odpracovaných hodinách. Tomu předcházející
rozvržení pracovní doby zaměstnavatelem má podle krajského soudu spíše podpůrnou funkci,
přičemž údaje v ní uvedené v zásadě nemohou vnést pochybnosti do dat zjištěných z evidence
pracovní doby. Výpočet předložený žalobcem v žalobě založený výlučně na údajích z předem
rozvržené pracovní doby proto považoval krajský soud za neprůkazný. Zprávy o pracovní době,
ze kterých vycházely správní orgány, neobsahovaly pouze údaj o tom, v jakou dobu zaměstnanec
vstoupil do areálu a odešel z něj, nýbrž i údaje o odpracované době, což vyplývá z časových údajů
nadepsaných jako „Uznáno od-do“. Prostorové a technologické podmínky provozu závodu žalobce
a jejich vliv na práci více zaměstnanců na pracovišti označil krajský soud za irelevantní.
[11] Není pravdou, že žalovaný nijak nepřihlédl k opatřením provedeným žalobcem
k odstranění nedostatků zjištěných při kontrole. Náprava a odstranění nedostatků však nejsou
způsobilé zbavit žalobce odpovědnosti za spáchání správních deliktů, mohou být zohledněny
při stanovení sankce. Za dostatečné považoval krajský soud též odůvodnění výše uložené sankce.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[12] Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Navrhuje
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[13] Podle stěžovatele správní orgány ani krajský soud neumožnily provést důkazy k prokázání
jeho tvrzení o způsobu vedení evidence pracovní doby a vůbec nepřihlédly k doloženému
stanovení začátků a konců pracovních směn na pracovním úseku posuzovaných zaměstnanců
a ke všem ostatním údajům uvedeným ve zprávách o pracovní době. Správní orgány řádně
nezjišťovaly a nehodnotily rozvržení pracovní doby ve smyslu §84 zákoníku práce. Neprokázaly
tak mimo rozumnou pochybnost spáchání správních deliktů. Správní orgány nezjistily všechny
rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch či v neprospěch stěžovatele a dále porušily povinnost
pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
[14] Stěžovatel dále namítá nesprávný postup při posuzování doby rozhodné pro výpočet
nepřetržitého odpočinku v týdnu. Výpočet odpracované doby posuzovaných zaměstnanců
předložený ve správním řízení stěžovatelem vychází nejen z rozvržení pracovní doby (směn)
a ze stanovených začátků a konců směn na daném pracovišti, ale i z údajů ze zpráv o pracovní
době. V nich je uveden údaj o počtu odpracovaných hodin v každém dni, a to v kolonce „Hodin“.
Stěžovatel nikterak neprojevil vůli posuzovaným zaměstnancům uznat jako odpracovanou dobu
časový úsek mezi údaji uvedenými v kolonce „Uznáno od-do“. Prvořadým údajem při stanovení
skutečně odpracované doby je rozvržení pracovní doby a odpočinku jednotlivých zaměstnanců
vedoucími zaměstnanci v souladu se zákonem a teprve v logickém spojení s údaji o příchodu
a odchodu z areálu závodu zaměstnavatele je možno přesně stanovit začátek a konec
odpracované doby. Při respektování zásady materiální pravdy a v případě připuštění výslechu
svědků by stěžovatel ve správním a následném soudním řízení prokázal, že kontrolovaní
zaměstnanci v třísměnném (nepřetržitém) provozu fyzicky nemohli vykonávat práci déle
než 7,5 hod. + přestávka 0,5 hodiny na jídlo, protože prostorové a technologické podmínky
provozu neumožňuji současnou práci zaměstnanců, jejichž práce byla rozvržena do různých
směn při nepřetržitém (třísměnném) provozu (tedy nemohli současně na pracovišti pracovat
například zaměstnanci z odpolední a zároveň i noční směny). Uznaný počet hodin odpracované
doby vyplývá i z výplatních pásek posuzovaných zaměstnanců. Stěžovatel uznává, že označení
kolonky „Uznáno od-do“ i automatické nastavení vyplňování časových údajů v této kolonce bylo
nedokonalé. Jestliže se stěžovatel něčeho dopustil, tak pouze nepřesné evidence pracovní doby,
což není v zákoně o inspekci práce kvalifikováno jako správní delikt. Stěžovatel dále poukazuje
na §49 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, které je podle něj třeba vykládat
ve prospěch obviněného ze správního deliktu, a vyhovět tedy jeho žádosti o ústní jednání.
[15] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[17] Podle §81 odst. 1 a odst. 3 zákoníku práce pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí
začátek a konec směn. Zaměstnanec je povinen být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet z něho
až po skončení směny. Podle §84 téhož zákona je zaměstnavatel povinen vypracovat písemný rozvrh
týdenní pracovní doby a seznámit s ním nebo s jeho změnou zaměstnance nejpozději 2 týdny
a v případě konta pracovní doby 1 týden před začátkem období, na něž je pracovní doba
rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení.
[18] Podle §92 odst. 3 zákoníku práce v případech uvedených v §90 odst. 2
a u technologických procesů, které nemohou být přerušeny, může zaměstnavatel rozvrhnout
pracovní dobu zaměstnanců starších 18 let pouze tak, že doba nepřetržitého odpočinku v týdnu bude činit
nejméně 24 hodin, s tím, že zaměstnancům bude poskytnut nepřetržitý odpočinek v týdnu
tak, aby za období 2 týdnů činila délka tohoto odpočinku celkem alespoň 70 hodin.
[19] Podle §78 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce je pracovní dobou doba, v níž je zaměstnanec
povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti
připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Dobou odpočinku je doba, která není
pracovní dobou. Definice pracovní doby v §78 odst. 1 písm. a) představuje úplnou transpozici
čl. 2 odst. 1 směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby. Pokud
jde o pojem „pracovní doba“ obsažený v tomto ustanovení, je nutné připomenout, že Soudní
dvůr opakovaně rozhodl, že tato směrnice definuje uvedený pojem jako jakoukoli dobu, během
níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává činnost nebo povinnosti,
v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, a že tentýž pojem je třeba chápat
v protikladu k době odpočinku, přičemž oba pojmy se vzájemně vylučují (rozsudky Jaeger, C-151/02,
EU:C:2003:437, bod 48; Dellas a další, C-14/04, EU:C:2005:728, bod 42, jakož i usnesení Vorel,
C-437/05, EU:C:2007:23, bod 24, a Grigore, C-258/10, EU:C:2011:122, bod 42).
[20] Podle §78 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je směnou část týdenní pracovní doby bez práce
přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn
odpracovat. Podle §96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je zaměstnavatel povinen vést
u jednotlivých zaměstnanců evidenci s vyznačením začátku a konce odpracované směny.
[21] Podle §28 odst. 1 písm. k) zákona o inspekci práce se právnická osoba dopustí
správního deliktu na úseku pracovní doby tím, že nezajistí rozvržení pracovní doby
tak, aby měl zaměstnanec stanovený nepřetržitý odpočinek v týdnu, ačkoli k tomu má povinnost
podle zvláštního právního předpisu.
[22] V posuzované věci jde o to, zda bylo prokázáno, že stěžovatel spáchal správní delikt
spočívající v tom, že u dvou svých zaměstnanců nezajistil rozvržení pracovní doby tak, aby měli
stanovený nepřetržitý odpočinek v týdnu (nejméně 24 hodin). Mezi účastníky je v zásadě sporná
pouze jediná skutková okolnost, a to, jaký okamžik měl být brán jako začátek (a konec) pracovní
doby těchto zaměstnanců, tedy jaká byla uznaná pracovní doba dotčených zaměstnanců,
od jejíhož stanovení se následně odvíjí též doba nepřetržitého odpočinku.
[23] Stěžovatel v průběhu správního i soudního řízení namítá, že správní orgány měly vycházet
z rozvržení pracovní doby (kterým stěžovatel jako zaměstnavatel určuje začátek a konec směn)
ve spojení se zprávami o pracovní době, v nichž je pro posouzení otázky, začátku a konce
pracovní doby rozhodný sloupec označený „Hodin“. Tento sloupec označuje skutečně
odpracovaný počet hodin. Stěžovatel namítá, že dotčení zaměstnanci pracovali v třísměnném
provozu se začátky směn v 6:00, 14:00 a 22:00. Ze zpráv o pracovní době vyplývá,
že zaměstnanci vždy odpracovali 8 hodin (7,5 hodiny odpracované doby a půlhodina na oddech
a jídlo, která se započítává do pracovní doby). Počet uznaných 8 hodin odpovídá rozvržení
směny a vyplývá též z výplatních pásek. Kontrolovaní zaměstnanci fakticky nemohli pracovat
déle než 8 hodin, neboť prostorové a technologické podmínky provozu neumožňují současnou
práci zaměstnanců, jejichž práce byla rozvržena do různých směn.
[24] Z rozhodnutí správních orgánů se naopak podává, že za rozhodné údaje o (uznané)
pracovní době za účelem stanovení doby nepřetržitého odpočinku považovaly údaje uvedené
ve zprávách o pracovní době v kolonce „Uznáno od-do“. Časové údaje zde uvedené
nekorespondovaly s rozvržením pracovní doby do osmihodinových směn. Úvodní hodnota
v této kolonce vždy přibližně o půl hodiny předcházela začátku rozvržené pracovní doby
(tj. např. v případě směny začínající ve 14:00 hod. bylo jako údaj „Uznáno od-do“ uvedeno
13:30 - 22:00). Podle správních orgánů je zjevné, že pracovní doba každého zaměstnance činila
pravidelně 8 hodin plus přestávka v práci v trvání 30 minut; zaměstnanci se tak nutně
na pracovišti vyskytovali minimálně 8 a půl hodiny, čemuž odpovídá i fond pracovní doby
uváděný ve zprávách o pracovní době. Správní orgány proto vycházely z této skutečně odpracované
doby.
[25] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem i správními orgány, že nelze
automaticky ztotožňovat rozvržení pracovní doby (které podle §84 zákoníku práce
zaměstnavatel vypracovává s předstihem a seznamuje s ním zaměstnance) a (skutečnou) pracovní
dobu, tedy časový úsek, po který zaměstnanci skutečně byli povinni práci vykonávat, nebo byli
připraveni na pracovišti k jejímu výkonu. Je samozřejmé, že tyto doby se od sebe fakticky
(z důvodu kratšího či delšího výkonu práce oproti původnímu rozvržení) mohou odlišovat. Doba
nepřetržitého odpočinku se pak musí odvíjet od doby skutečného výkonu práce (nikoli pouze
od výkonu práce tak, jak byl dopředu stanoven v rozvržení pracovní doby), tak aby nebyla
ochrana zaměstnanců spočívající v jejich právu na dostatečný odpočinek mezi směnami pouze
formální. Jak vyplývá z kasační i žalobní argumentace, tento výklad příslušných ustanovení
zákoníku práce nerozporuje ani stěžovatel.
[26] Pro posouzení otázky, zda stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové
podstaty správního deliktu podle §28 odst. 1 písm. k) zákona o inspekci práce tak bylo nutno
zabývat se v prvé řadě tím, jaký časový úsek představoval (skutečnou) pracovní dobu dotčených
zaměstnanců v posuzovaných obdobích.
[27] Objasnění této skutečnosti bylo ve správním řízení bezesporu na správních orgánech.
Ty byly povinny postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy tak, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jejich úkonů
s požadavky uvedenými v §2 správního řádu, čemuž odpovídá i zásada vyhledávací, podle
níž je za objasnění skutkového stavu odpovědný správní orgán. Zásada vyhledávací (srov. §50
odst. 3 správního řádu) značí povinnost správního orgánu zabývat se důkazními návrhy účastníka
řízení a rozhodovat o nich, pokud takové návrhy vznáší. Vyhledávací zásada velí správnímu
orgánu činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu na míru procesní
aktivity či naopak procesní lhostejnosti účastníka řízení. Je-li skutkový stav nejasný nebo
mezerovitý, musí se správní orgán postarat o odstranění nejasností a mezer dokazováním.
S vyhledávací zásadou rovněž souvisí to, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena
povinnost, se neuplatní koncentrace řízení zakotvená v §82 odst. 4 správního řádu, což znamená,
že účastník takového řízení je oprávněn navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu
řízení až do vydání rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48,
č. 2421/2011 Sb. NSS).
[28] Podle Nejvyššího správního soudu nebylo dosud bez důvodných pochybností prokázáno,
zda stěžovatel spáchal shora popsaný správní delikt. Správní orgány totiž dostatečně spolehlivě
nezjistily, jaká byla v případě dvou dotčených pracovníků (skutečná) pracovní doba, tedy zejména
kdy nastal její začátek, a tím pádem zda byla řádně stanovena a dodržena doba nepřetržitého
odpočinku. V řízení zůstaly nevyjasněny pochybnosti stran povahy záznamu „Uznáno od-do“
obsaženého ve zprávách o pracovní době.
[29] Správní orgány i krajský soud vycházely z předložených zpráv o pracovní době, které
považovaly za evidenci pracovní doby ve smyslu §96 odst. 1 zákoníku práce. Tomu nelze
nic vytknout. Nijak však nevysvětlily, proč vycházely právě z údaje „Uznáno od-do“, ačkoli
stěžovatel v průběhu celého řízení namítal, že tento údaj neodpovídá skutečně odpracované
pracovní době (argumentoval přitom zejména rozvržením práce a nemožností pracovat
v třísměnném provozu déle než 8 hodin). S argumenty zpochybňujícími relevanci údajů
obsažených v kolonce „Uznáno od-do“ se správní orgány řádně nevypořádaly. Z rozhodnutí
správních orgánů nelze zjistit, proč uzavřely, že „kolonka „Uznáno od-do“ vyjadřuje zřejmý postoj
stěžovatele tuto dobu uznat jako pracovní dobu a tedy dobu (směnu) rozvrženou zaměstnavatelem, nikoli
zaměstnancem“. Uvádí-li žalovaný, že i přes provozní nemožnost současné práce zaměstnanců
z různých směn, mohli být zaměstnanci na pracovišti připraveni k výkonu své práce, je třeba
zdůraznit, že jde o závěr, který nemá žádný podklad ve správním spisu. V rozporu s obsahem
správního spisu je pak závěr správních orgánů, že časový údaj uvedený v kolonce „Uznáno od-do“
sloužil též pro stanovení mezd dotčených zaměstnanců. Z předložených mzdových listů totiž
naopak vyplývá, že údaj „odpracované hodiny“ se shoduje s údajem uvedeným ve zprávě
o pracovní době jako součet údajů v kolonce „Hodin“. Všechny shora popsané nejasnosti
tak svědčí o tom, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn.
[30] Stěžovatel v souvislosti s námitkou nedostatečného zjištění skutkového stavu dále uvádí,
že správní orgány měly vyhovět jeho žádosti o nařízení ústního jednání.
[31] Nejvyšší správní soud zastává ve své konstantní judikatuře názor, že ústní jednání
v řízení o správních deliktech není nutno nařizovat vždy, ale jen tehdy, je-li to nezbytné
ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, což plyne z §49 odst. 1 správního řádu (srov.
např. rozsudky ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, ze dne 29. 3. 2016,
č. j. 1 As 7/2016 – 30, či ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 337/2016 – 45). V usnesení ze dne
3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 – 82, č. 2633/2012 Sb. NSS, rozšířený senát zdůraznil,
že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti
a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého
se ale lze odchýlit v odůvodněných případech a za splnění zákonných podmínek. Především
by měli být účastníci řízení o záměru správního orgánu provést důkaz listinou mimo ústní jednání
včas vyrozuměni (§51 odst. 2 správního řádu) a dále by o tom měl být sepsán protokol (§18
odst. 1 téhož zákona).
[32] V posuzované věci byly splněny obě zákonné podmínky provedení dokazování mimo
ústní jednání; stěžovatel byl o jeho konání vyrozuměn a v předmětné věci byl sepsán protokol.
Stěžovatel se pak k provedení důkazů mimo ústní jednání dostavil a k provedeným důkazům
se několikrát vyjádřil. I přesto má však Nejvyšší správní soud za to, že nařízení ústního jednání
a provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů bylo ke splnění účelu řízení nezbytné.
I po provedení důkazů listinami mimo ústní jednání totiž zůstal (jak bylo shora popsáno)
skutkový stav nedostatečně objasněn. Mezi stranami byla nadále sporná povaha zápisů uvedených
ve zprávách o pracovní době, zejména pak to, zda měla být pracovní doba dotčených
zaměstnanců zaznamenána v kolonce „Uznáno od-do“, nebo „Hodin“. Tato zásadní skutková
nejasnost pak způsobila, že spáchání správního deliktu dosud nebylo bez důvodných pochybností
prokázáno. Nenařízení ústního jednání tak bylo vadou řízení před správním orgánem, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Úkolem žalovaného v dalším řízení
proto bude nařídit ústní jednání, a to zejména za účelem provedení těch svědeckých výpovědí,
které by mohly vést k objasnění skutkového stavu ve vztahu ke shora předestřeným nejasnostem
(dotčení zaměstnanci a vedoucí zaměstnanci oddělení personalistiky a mezd).
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[33] Soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Vzhledem k tomu že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení před krajským soudem,
ale lze je odstranit toliko v řízení před správním orgánem, zrušil soud současně i rozhodnutí
žalovaného, který je vázán v dalším řízení právním názorem vysloveným výše [§110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud rozhodnutí žalovaného zrušil pouze
v těch výrocích, ve kterých byl napaden správní žalobou, tedy ve výrocích I., V. a VI. Pouze tyto
výroky totiž byly v souladu s dispoziční zásadou předmětem přezkumu před správními soudy
[§75 odst. 2 s. ř. s. použitý na základě §110 odst. 2 písm. a) za středníkem s. ř. s.]. Byť stěžovatel
v úvodu žaloby uvedl, že brojí též proti výroku IV. rozhodnutí žalovaného, žádný žalobní
bod vůči tomuto výroku nemířil – fakticky tak tento výrok žalobou napaden nebyl. Současně
je nutno dodat, že kasační stížností nebyly napadeny závěry krajského soudu a správních orgánů
vztahující se k výši sankce (výrok V. rozhodnutí žalovaného). S ohledem na to, že výrok o trestu
je vždy závislý na výroku o vině, zrušil Nejvyšší správní soud kromě výroku č. I. také
na něm závislý výrok č. V. rozhodnutí žalovaného. Stejně tak je závislým na výroku hlavním
výrok o nákladech řízení (zde tedy výrok VI. rozhodnutí žalovaného, kterým byla potvrzena
zbývající část prvostupňového rozhodnutí), proto Nejvyšší správní soud zrušil i jej.
[34] Za této situace je soud povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta
druhá s. ř. s.). Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží.
Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto mu soud přiznal podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou
8.000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000 Kč a soudní poplatek
za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč) a dále náklady na zastoupení.
[35] Stěžovatel byl v soudním řízení (stejně jako v řízení správním) zastoupen advokátem,
kterému podle §35 odst. 2 s. ř. s. náleží odměna za zastupování. Pro určení její výše se obdobně
užije vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). V řízení o žalobě učinil tento zástupce jeden úkon právní
služby, kterým je podání žaloby. V řízení o kasační stížnosti stěžovatelův zástupce učinil také
jeden úkon, a to podání kasační stížnosti [§11 písm. d) advokátního tarifu]. Za úkon spočívající
v dalším doplnění kasační stížnosti (podání ze dne 9. 8. 2019) soud zástupci odměnu nepřiznal,
neboť jím nedošlo k doplnění nad rámec argumentů již uplatněných v podané kasační stížnosti.
Za každý úkon právní služby náleží zástupci mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4
písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Nejvyšší správní soud tedy přiznal
zástupci stěžovatele odměnu za dva úkony právní služby ve výši 2 x 3.100 Kč a paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč, celkem tedy 6.800 Kč. Jelikož je stěžovatelův zástupce
plátcem DPH, je třeba zvýšit přiznanou odměnu o částku 1.428 Kč, která odpovídá 21% sazbě
této daně. Mimosmluvní odměna a paušální náhrada hotových výdajů tudíž činí celkem 8.228 Kč.
[36] Celkem tak náklady řízení činí 16.228 Kč. Uvedenou částku je žalovaný povinen zaplatit
stěžovateli k rukám jeho zástupce JUDr. PhDr. Jaromíra Saxla, advokáta ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu