ECLI:CZ:NSS:2019:1.AFS.184.2018:31
sp. zn. 1 Afs 184/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: multigate a. s., se sídlem
Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem
Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,
se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne
24. 3. 2016, č. j. JMK 42114/2016 a č. j. JMK 43042/2016, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2018, č. j. 29 Af 49/2016 – 72,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2018, č. j. 29 Af 49/2016 – 72,
se z r ušuj e a věc se v ra cí krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně ohlásila Městskému úřadu Břeclav (dále jen „správce poplatku“) provozování
jiných technických herních zařízení povolených Ministerstvem financí v období od 1. 10. 2010
do 31. 12. 2010, od 1. 1. 2011 do 31. 3. 2011 a od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011 podle příslušné
obecně závazné vyhlášky města Břeclav o místním poplatku za provozovaný výherní hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Místní poplatek za uvedená období v celkové částce
614.964 Kč žalobkyně uhradila v několika splátkách dne 18. 3. 2011 v částce 175.220 Kč,
dne 29. 4. 2011 ve výši 215.007 Kč a dne 23. 6. 2011 ve výši 224.737 Kč.
[2] Žádostmi doručenými dne 9. 5. 2011 žalobkyně požádala o vrácení vratitelného přeplatku
na místních poplatcích za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 a od 1. 1. 2011 do 31. 3. 2011
ve výši 175.220 Kč. Správce poplatku nevyhověl těmto žádostem rozhodnutím ze dne
31. 5. 2011.
[3] Žádostmi doručenými dne 3. 8. 2011 žalobkyně požádala o vrácení vratitelného přeplatku
na místních poplatcích za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010, od 1. 1. 2011 do 31. 3. 2011
a od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011 ve výši 439.744 Kč. Správce poplatku nevyhověl těmto žádostem
rozhodnutím ze dne 26. 8. 2011.
[4] Žalovaný k odvoláním žalobkyně rozhodnutími ze dne 24. 3. 2016, č. j. JMK 42114/2016
a č. j. JMK 43042/2016, změnil formulaci výroků rozhodnutí správce poplatku ze dne 31. 5. 2011
a ze dne 26. 8. 2011, se závěry prvostupňových rozhodnutí se ovšem ztotožnil.
[5] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který
je v záhlaví označeným rozsudkem zrušil a vrátil věci žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud
úvodem zdůraznil, že zařízení provozovaná žalobkyní nepochybně podléhala poplatkové
povinnosti podle §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, jak je ostatně žalobkyni
známo již z množství jiných řízení, které v obdobných věcech před správními soudy iniciovala.
[6] Podstatou sporu mezi účastníky je otázka, zda je v případě sporné poplatkové povinnosti
nutné, aby správce poplatku vydal platební výměr, či zda postačí, aby hmotněprávní povinnost
byla přezkoumána v rámci řízení o přeplatku, jestliže byla podána žádost o vrácení přeplatku
podle §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34, č. 3096/2014 Sb. NSS, podle
krajského soudu vyplývá, že v případě sporné poplatkové povinnosti je nutné vydat platební
výměr, u něhož se lze domoci přezkoumání poplatkové povinnosti. Toto právo však v nyní
posuzované věci nebylo žalobkyni upřeno, ačkoli nebyl správcem poplatku vydán platební výměr,
neboť to, zda jí hmotněprávní povinnost zaplatit místní poplatek svědčí či nikoli, a v jaké výši,
přezkoumaly správní orgány v rámci rozhodování o žádostech o vrácení přeplatku, včetně
přezkumu v odvolacím řízení. V řízení však došlo k pochybení, které zapříčinilo nezákonnost
napadených rozhodnutí.
[7] Ustanovení §11 odst. 1 zákona o místních poplatcích hovoří o tom, že pokud nejsou
poplatky zaplaceny poplatníkem ve správné výši nebo včas, obec poplatek vyměří platebním
výměrem. Proto je z hlediska posuzované věci rozhodné též znění příslušné obecně závazné
vyhlášky obce ohledně lhůty splatnosti poplatku. Podle čl. 2 odst. 1 vyhlášky č. 5/2010 vznikala
poplatková povinnost dnem, od kterého bylo provozování jiného technického herního zařízení
povoleno. Poplatník byl podle čl. 3 této vyhlášky povinen splnit ohlašovací povinnost do patnácti
dnů od vzniku poplatkové povinnosti. V případě zařízení povolených již ke dni účinnosti
vyhlášky byl poplatník povinen podle čl. 6 vyhlášky č. 5/2010 ohlásit jiná technická herní zařízení
správci poplatku ve lhůtě do 30 dnů od účinnosti této vyhlášky. Poplatek byl splatný vždy
k poslednímu dni prvního měsíce každého zpoplatňovaného období podle čl. 5 vyhlášky
č. 5/2010. Vyhláška nabyla účinnosti dne 1. 10. 2010.
[8] Žalobkyně sice splnila ohlašovací povinnost včas, ani za jediné řešené poplatkové období
však neuhradila místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši. Z tohoto důvodu
nebylo možné použít speciální úpravu pro nesporné poplatkové povinnosti podle §11 zákona
o místních poplatcích. Správce poplatku byl tudíž povinen vydat platební výměr. Pokud
tak neučinil, místní poplatek nebyl zákonným způsobem předepsán. Byl-li pak tento poplatek
žalobkyní následně z opatrnosti uhrazen a evidován na jejím daňovém účtu, s ohledem
na neexistenci právního podkladu pro jeho zaplacení jej bylo nutno posoudit jako přeplatek
(což však správní orgány neučinily). Napadená rozhodnutí správce poplatku i rozhodnutí
žalovaného jsou proto nezákonná.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s“).
[10] Namítl, že žalobkyně se ani v jednom z projednávaných případů nevydání platebního
výměru nijak nebránila v rámci vyměřovacího řízení. Namísto toho požádala o vrácení
vratitelného přeplatku podle §155 daňového řádu a rozporovala zejména svou hmotněprávní
povinnost poplatek platit. Všechny námitky žalobkyně byly v řízení o žádosti náležitě vypořádány.
Přestože nebyl vydán platební výměr, žalobkyně měla poplatkovou povinnost a poplatky
sama zaplatila. Platební výměr by tak byl pouze deklaratorním rozhodnutím tuto povinnost
stvrzujícím. Skutečnost, zda žalobkyni poplatková povinnost tíží, byla správními orgány
přezkoumána v rámci řízení o vrácení přeplatku a trvání na vydání platebních výměrů by bylo
pouze formalismem. Tyto skutečnosti krajský soud nijak nezpochybnil, překvapivě však dospěl
k závěru, že v případě nevydání platebního výměru nebyl poplatek vůbec předepsán, pokud
poplatník zaplatil poplatek ve správné výši, avšak po lhůtě splatnosti.
[11] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že v takovém případě je nutno
v řízení o přeplatku podle §155 daňového řádu zohlednit skutečnost, zda byl vydán deklaratorní
platební výměr, který by se poplatníkovi nedoručoval, ale pouze založil do spisu s tím,
že poplatník svou povinnost splnil a poplatek zaplatil. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, podle níž „trvat na tom, aby hmotněprávní povinnost zaplatit místní poplatek byla
přezkoumána v řízení o vydání platebního výměru, by bylo za situace, kdy byla tato povinnost plnohodnotně
přezkoumána v řízení o navrácení přeplatku, pouhým formalismem“. Podle stěžovatele bylo stanovení
poplatkové povinnosti platebním výměrem nahrazeno rozhodnutím o žádosti o vrácení
přeplatku, které bylo následně přezkoumáno v odvolacím řízení.
[12] Krajský soud se v napadeném rozsudku taktéž odchýlil od svých dříve vyslovených
závěrů v rozsudcích ze dne 21. 2. 2018, č. j. 29 Af 31/2016 – 74 a č. j. 29 Af 44/2016 – 151.
Odchýlení se od své rozhodovací praxe soud nijak nevysvětlil, napadený rozsudek je z tohoto
důvodu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Napadený rozsudek je dále podle stěžovatele
nesrozumitelný pro vnitřní rozpornost a formalistický, neboť krajský soud postupu stěžovatele
přisvědčil (body 23 – 35 napadeného rozsudku), přesto následně vyslovil odlišný závěr,
pro který napadená rozhodnutí zrušil.
III. Vyjádření žalobkyně
[13] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornila, že kasační argumentací stěžovatel
vyvrací závěry napadených rozhodnutí, podle nichž „odvolatel poplatkovou povinnost splnil, neboť
uhradil místní poplatek za předmětné období ve správné výši. Správce poplatku proto již nepřistoupil k vydání
platebního výměru, neboť takový postup by popřel shora popsaný obecný princip daňového řízení spočívající
v povinnosti poplatníka si daň sám vypočítat a následně odvést a rovněž by popřel výše uvedenou úpravu §11
zákona o místních poplatcích, z jehož dikce plyne, že správce poplatku není povinen vydat platební výměr
při včasné či správné úhradě poplatku.“ Ačkoliv stěžovatel dospěl ke správnému závěru, že platební
výměr je třeba vydat v případě, není-li poplatek uhrazen řádně a včas, nerespektoval tento svůj
vyslovený názor a namísto toho potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí jako správné.
[14] Podle názoru žalobkyně je právním důvodem připsání poplatkové povinnosti na daňový
účet výlučně platební výměr, který je konstitutivním rozhodnutím. Žalobkyně o vydání
platebního výměru řádně požádala, bylo proto povinností správce poplatku jej vydat, aniž
by jej žalobkyně musela urgovat.
[15] Žalobkyně souhlasila s tím, že řízení o vrácení přeplatku není řízením, v němž
by měl správce poplatku vydávat platební výměr. Bez předchozího vyměření poplatku však není
možné, aby správce poplatku žádosti o vrácení přeplatku nevyhověl.
[16] Zároveň není zřejmé, kdy měl být podle stěžovatele poplatek vyměřen, zda již tím,
že jej žalobkyně uhradila a sama si jej tak vyměřila, nebo tím, že stěžovatel přezkoumal
žalobkyninu hmotněprávní povinnost (což učinil až po uplynutí prekluzivní lhůty).
[17] Žalobkyně dále citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 2 Afs 120/2015 – 31: „Poněvadž správce poplatku v nyní projednávané věci nevydal platební výměr
na spornou poplatkovou povinnost, poplatek nebyl předepsán zákonným způsobem. Byl-li pak tento poplatek
právním předchůdcem žalobce z opatrnosti uhrazen a byl evidován na daňovém účtu poplatníka, s ohledem
na neexistenci právního podkladu pro jeho zaplacení jej bylo nutno posoudit jako přeplatek a dále se zabývat
ostatními kritérii pro jeho vrácení “ a z rozsudku ze dne 27. 10. 2015, č. j. 2 Afs 50/2015 – 60,
kde Nejvyšší správní soud uvedl, že „pokud mají správní orgány povinnost vydat platební výměr za situace,
kdy poplatník místní poplatek uhradí včas a ve správné výši (za podmínek daných usnesením rozšířeného senátu),
tím spíše měly povinnost vydat platební výměr za situace, kdy samy měly pochybnosti o řádném splnění poplatkové
povinnosti.“
[18] Podle žalobkyně navíc k přezkumu její hmotněprávní povinnosti v řízení o přeplatku
v posuzovaném případě ani nedošlo, neboť v napadených rozhodnutích a v rozhodnutích
správce poplatku nejsou jmenovitě uvedena konkrétní herní zařízení.
[19] Řízení v nyní posuzované věci je obdobné řízení ve věci sp. zn. 2 Afs 120/2015,
kde byl shledán správným postup Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích,
který se rovněž otázkami hmotného práva nijak nezabýval, neboť by to bylo v dané situaci
předčasné.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[20] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[21] Kasační stížnost je důvodná.
[22] Podle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích v rozhodném znění platilo,
že „[p]oplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí “.
Podle §11 zákona o místních poplatcích platilo, že „[n]ebudou-li poplatky zaplaceny poplatníkem včas
nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad poplatek platebním výměrem nebo hromadným předpisným
seznamem“.
[23] Úvodem je třeba konstatovat, že ve věci vyměření místních poplatků za provozované
jiné technické herní zařízení existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, která
je žalobkyni známa, neboť v mnoha případech byla účastnicí řízení (ke dni tohoto rozhodnutí
takových řízení před Nejvyšším správním soudem ve věci žalobkyně proběhlo či probíhá více
než 90). Žalobkyně v rámci těchto řízení zpochybňovala zejména svou hmotněprávní
poplatkovou povinnost a právně problematické situace vznikaly z důvodu specifické právní
úpravy procesu vyměření místního poplatku. Zákon o místních poplatcích předpokládá,
že poplatník či plátce sám svou poplatkovou povinnost ohlásí a v souladu s příslušnou obecně
závaznou vyhláškou místní poplatek v příslušné výši zaplatí, aniž by byl ze strany správce
poplatku vydáván platební výměr, neboť při placení místních poplatků obvykle nebude vzhledem
k jejich jednoduchosti docházet k rozporům mezi poplatníkem (plátcem) místního poplatku
a obecním úřadem, který jej spravuje, ohledně toho, zda má být místní poplatek uhrazen a v jaké
výši. Pokud by poplatník zákonem předpokládaným způsobem nejednal, nejenže bude místní
poplatek předepsán platebním výměrem, ale včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo
část těchto poplatků může obecní úřad podle §11 odst. 3 zákona o místních poplatcích zároveň
zvýšit až na trojnásobek. Poplatník je tak zákonem de facto nucen ohlásit a zaplatit místní poplatek
i v případě, kdy se oproti správci poplatku domnívá, že jej poplatková povinnost vůbec netíží.
[24] V takovém případě je nezbytné poskytnout poplatníkovi možnost efektivního přezkumu
poplatkové povinnosti jak před správními orgány, tak i v řízení soudním. Takový přezkum
by měl logicky proběhnout již ve vztahu k vyměření místního poplatku. Právě z tohoto důvodu
rozšířený senát v usnesení č. j. 2 Afs 68/2012 – 34 dovodil v případě sporné poplatkové
povinnosti a včasné a kvalifikované žádosti poplatníka povinnost správce poplatku vydat platební
výměr i tehdy, pokud je místní poplatek zaplacen včas a ve správné výši. Odmítnutí vydat
v takovém případě platební výměr by totiž ve svém důsledku mohlo vést k rezignaci poplatníka
na jakoukoliv právní obranu, nebo poplatníka nutilo stát se neplatičem a čelit hrozbě zvýšení
místního poplatku až na trojnásobek.
[25] Tyto závěry však zároveň s ohledem na navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu
nelze absolutizovat. Pokud se poplatník nevydání platebního výměru (třebaže by byly splněny
podmínky pro jeho vydání) dostupnými prostředky ochrany nedomáhá a zvolí jinou procesní
cestu, tj. žádost o vrácení vratitelného přeplatku podle §155 daňového řádu a správní orgány
v rámci tohoto řízení hmotněprávní poplatkovou povinnost přezkoumaly (včetně následného
soudního přezkumu), účelu zdůrazňovanému rozšířeným senátem bylo dosaženo a trvat
na vydání platebního výměru by bylo formalismem (viz rozsudky ze dne 29. 8. 2014,
č. j. 5 Afs 113/2013 – 41, ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 64/2014 – 40, nebo ze dne 1. 3. 2017,
č. j. 6 Afs 211/2016 – 27 a č. j. 6 Afs 212/2016 – 21). Mimo to lze dále odkázat na judikaturu
Ústavního soudu, který v obdobné věci žalobkyně v usnesení ze dne 11. 9. 2014, sp. zn.
III. ÚS 2581/14, uvedl: „K námitce, že nelze rozhodovat o existenci přeplatku za situace, kdy poplatek nebyl
předepsán (resp. řádně vyměřen), a tudíž bylo za této situace povinností správce poplatku jej k žádosti vrátit,
kterou stěžovatelka nově podpořila i odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. 2 Afs 68/2012, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že se i jí již zabýval,
a v usnesení sp. zn. III. ÚS 3243/14 či sp. zn. III. ÚS 3343/13 s poukazem na ‚převažující formální povahu‘
námitky vyslovil, že ‚nerozporuje vznik poplatkové povinnosti … z hlediska naplnění hmotněprávních podmínek
zákona a vyhlášky. Pouze nesouhlasí s formální (procesní) stránkou věci – že správní orgán nepromítl svůj závěr
o naplnění hmotněprávních podmínek právních předpisů o vzniku poplatkové povinnosti do „formy“ v podobě
doručeného platebního výměru.‘ “
[26] Z napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud odlišuje situaci, kdy povinnost vydat
platební výměr ve věci místního poplatku plyne správci poplatku z výkladu zákona provedeného
rozšířeným senátem v citovaném usnesení č. j. 2 Afs 68/2012 – 34 („pokud nejpozději v poslední den
lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost, sdělil poplatník správci poplatku kvalifikovaným
způsobem své pochybnosti o tom, zda je poplatníkem daného místního poplatku, a současně o vydání platebního
výměru požádal “), a na druhé straně situaci, kdy povinnost vydat platební výměr plyne správci daně
přímo z gramatického výkladu zákona, tj. poplatník nezaplatil poplatek včas nebo ve správné výši.
V prvním případě by podle krajského soudu nevydání platebního výměru nezpůsobilo
nezákonnost rozhodnutí žalovaného, pokud by poplatník vydání platebního výměru nevyžadoval
ani neurgoval a jeho hmotněprávní poplatková povinnost byla přezkoumána v řízení o vrácení
nedoplatku. Ve druhém případě, který nastal v nyní posuzované věci, krajský soud dospěl
k závěru, že místní poplatek nebyl žalobci bez příslušného platebního výměru vůbec předepsán.
Napadený rozsudek není s ohledem na takto provedené rozlišení rozporný s postupem krajského
soudu ve věcech, na něž stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje, a kde se krajský soud zabýval
výlučně první z uvedených situací (rozsudky sp. zn. 29 Af 54/2014, 29 Af 45/2014,
29 Af 31/2016 a 29 Af 44/2016).
[27] Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje se závěrem krajského soudu, že v případě,
kdy místní poplatek byl uhrazen ve správné výši, avšak po lhůtě splatnosti, nemohl
být bez příslušného platebního výměru vůbec předepsán.
[28] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobkyně splnila ohlašovací
povinnost s výhradou, že místní poplatek nelze podle zákona vůbec stanovit a vybírat, neboť
zařízení, která žalobkyně provozovala, poplatkové povinnosti podle jejího názoru nepodléhají
(ohlášení ze dne 9. 2. 2010, ohlášení ze dne 28. 3. 2011 doplněné dne 26. 7. 2011, ohlášení ze dne
19. 10. 2010, ohlášení ze dne 2. 12. 2010 doplněné dne 26. 7. 2011). Poté místní poplatky zaplatila
dne 18. 3. 2011, dne 29. 4. 2011 a dne 23. 6. 2011. Následně žádostmi doručenými dne 9. 5. 2011
a 3. 8. 2011 požádala o vrácení vratitelného přeplatku podle §155 daňového řádu.
[29] Krajský soud správně shrnul, že hmotněprávní poplatková povinnost žalobkyně byla
žalovaným v obou řízeních o vrácení přeplatku řádně přezkoumána. Byly vypořádány právě
ty námitky, kterými žalobkyně svou poplatkovou povinnost zpochybňovala. Správní orgány
srozumitelně vysvětlily význam pojmu „jiná technická herní zařízení“ a vyložily, co je předmětem
místního poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích. Správní orgány v napadených
rozhodnutích dostatečně určitě specifikovaly žalobkyní provozovaná jiná technická zařízení
i dobu, po kterou byla provozována, ostatně žalobkyně v průběhu správního řízení proti
specifikaci jednotlivých zařízení žádným způsobem nebrojila.
[30] Stěžejní otázkou v posuzovaném případě zůstává, zda v době rozhodování správce
poplatku existoval zákonný podklad k vybrání místního poplatku za provozování jiného
technického herního zařízení a zda byl na daňovém účtu poplatníka evidován přeplatek.
[31] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 Afs 57/2017 – 32, uvedl,
že pro posouzení existence zákonného podkladu k vybrání místního poplatku a následné
evidence přeplatku je důležitá povaha a funkce platebního výměru. Vydání platebního výměru
má v případě řádně ohlášeného a zaplaceného místního poplatku sloužit k tomu, aby mohla
být přezkoumána sporná poplatková povinnost. Platební výměr „je deklaratorní a slouží jen jako
podklad pro další obranu v případě sporné poplatkové povinnosti, jak vyplývá z již zmíněného usnesení
rozšířeného senátu NSS“. Deklaratorní povahu platebního výměru v případě místního poplatku
zdůrazňuje i odborná literatura citovaná krajským soudem v napadeném rozsudku. „Rozhodnutí,
kterým správce poplatku vyměří včas nebo ve správné výši nezaplacený (neodvedený) místní poplatek, může
obsahovat dva druhy výroků. Nejprve se bude jednat o výrok, ve kterém bude vyměřen místní poplatek a případně
uvedena výše zaplacené části poplatku. Tento výrok má deklaratorní povahu, neboť správce poplatku jím pouze
autoritativně osvědčuje existenci poplatkové povinnosti, která poplatkovému subjektu vznikla na základě
zák. o místních poplatcích, příslušné obecně závazné vyhlášky a relevantní právní skutečnosti, se kterou je vznik
poplatkové povinnosti spojen“ (Těžký, V., Jantoš, M., Siuda, K. Zákon o místních poplatcích, Komentář.
Praha, Wolters Kluwer, 2017). Poplatková povinnost tedy vzniká přímo na základě zákona,
obecně závazné vyhlášky a právní skutečnosti, spojené se vznikem poplatkové povinnosti.
Účelem vydání platebního výměru je podání informace poplatníkovi o vzniku povinnosti, výši
poplatku, skutečnostech tuto výši určujících a v neposlední řadě výzva k zaplacení (srov.
též rozsudek ze dne 24. 4. 2009, č. j. 5 Afs 55/2008 – 38, ve vztahu k deklaratornímu platebnímu
výměru na daňové penále).
[32] Desátý senát v citovaném rozsudku dospěl k závěru, který je podle Nejvyššího správního
soudu aplikovatelný i v nyní projednávané věci, totiž že „jak k okamžiku rozhodování žalovaného,
tak v době rozhodování krajského soudu existoval zákonný podklad pro vybrání místního poplatku v podobě
obecně závazných vyhlášek“. Není podstatné, zda uplynula prekluzivní lhůta pro vydání platebních
výměrů, pokud se žalobkyni již dostalo odpovědi na její pochyby o existenci vlastní poplatkové
povinnosti v rozhodnutích ve věci přeplatku.
[33] V případě žalobkyně i v nyní posuzované věci existoval zákonný podklad pro vybrání
místního poplatku (zákon o místních poplatcích, příslušná obecně závazná vyhláška města
Břeclav), nastala skutková okolnost v podobě provozování jiných technických herních zařízení
v daném období, s níž právní úprava spojuje vznik poplatkové povinnosti, žalobkyně
provozování jiných technických herních zařízení správci poplatku řádně ohlásila (třebaže
s výhradou) a poplatek ve správné výši zaplatila (třebaže po lhůtě splatnosti). Vydání platebního
výměru žalobkyně neurgovala a podala žádost o vrácení přeplatku. Žalobkyni poplatková
povinnost v předmětném období tížila, což bylo se stejným výsledkem přezkoumáno v rámci
řízení ve věci žádosti o vrácení přeplatku správcem poplatku, žalovaným, krajským soudem a nyní
i Nejvyšším správním soudem. Za této situace nelze konstatovat nezákonnost rozhodnutí
o (ne)vrácení přeplatku pouze z toho důvodu, že v procesu vyměření poplatku nebyl zároveň
vydán deklaratorní platební výměr na ohlášenou, zaplacenou a přezkoumanou poplatkovou
povinnost, který by se nadto ani žalobkyni nedoručoval, ale pouze založil do spisu, neboť
žalobkyně svou poplatkovou povinnost splnila. Rozsudek krajského soudu je proto s ohledem
na výše uvedené nezákonný z důvodu nesprávného posouzení rozhodné právní otázky.
[34] Uvedené závěry nebyly překonány ani zpochybněny, jak se žalobkyně domnívá,
ani v rozsudcích ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015 – 31, a ze dne 27. 10. 2015,
č. j. 2 Afs 50/2015 – 60, v nichž Nejvyšší správní soud uvedl, že s ohledem na nejednotnou
správní praxi správců místních poplatků i nejednotnou judikaturu správních soudů lze žádost
o vydání stanoviska, jak byla v tehdy přezkoumávaných případech formulována v ohlášení
poplatkové povinnosti s výhradou, posoudit z materiálního hlediska jako žádost o závazné
posouzení věci a rozhodnutí o ní, tedy jako žádost o vydání platebního výměru. Již v rozsudku
ze dne 28. 4. 2016, č. j. 4 Afs 20/2016 – 33, Nejvyšší správní soud podotkl, že v uvedených
věcech Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, rozhodnutí o odvolání proti
žádostem o vrácení vratitelného přeplatku v souladu se závěry rozšířeného senátu zrušil
a nepřezkoumával, zda byla otázka existence poplatkové povinnosti správně posouzena. Nejvyšší
správní soud poté sám v těchto rozsudcích vysvětlil, že se nejedná o postup rozporný s postupem
zvoleným v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013 – 41. Uvedl, že v rozsudku
č. j. 5 Afs 113/2013 – 41 zvolil řešení s ohledem na to, „aby jím řešená věc nebyla nadále prodlužována,
neboť byl toho názoru, že zde hmotněprávní povinnost posouzena byla, a nepovažoval ji za jakkoli spornou,
stejně jako krajský soud. To je právě důsledkem výše zmíněné situace řady sporů, kdy procesní fáze nastiňovala
i jiný způsob řešení, než k jakému dospěl rozšířený senát tohoto soudu. Podstatné je, že i tento způsob řešení
zahrnoval posouzení hmotněprávní povinnosti. V nyní projednávané věci se však krajský soud, jenž vycházel
z usnesení rozšířeného senátu, hmotněprávní stránkou poplatkové povinnosti vůbec nezabýval a s ohledem
na konstantní judikaturu i rozsah kasačního přezkumu tak nemůže učinit ani Nejvyšší správní soud “
(rozsudek č. j. 2 Afs 120/2015 – 31).
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[35] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského soudu
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm krajský soud rozhodne vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4
s. ř. s.). Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu