ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.175.2019:34
sp. zn. 1 As 175/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: COMPAG CZ s. r. o., se sídlem
v Lukách 95, Mimoň, zast. JUDr. Petrem Doušou, advokátem, se sídlem Na Kozině 1438, Mladá
Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65,
Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2015, č. j. 64654/ENV/15 982/540/15,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019,
č. j. 5 A 203/2015 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Krajský úřad Libereckého kraje (dále jen „krajský úřad“) dne 17. 10. 2013 výzvou
č. j. KULK 71409/2013, vyzval žalobce, aby ve lhůtě 20 dnů od doručení výzvy předložil doklady
prokazující zaplacení poplatků za uložení odpadů na skládce Svébořice, a to v období
od 1. 9. 2007 do 30. 6. 2008, dále, aby prokázal, že množství odpadů odpovídá množství
svezenému od města Ralsko, dále, aby uvedl, kdy jako právní nástupce Technických služeb
Mimoň s. r. o. odvedl městu Ralsko poplatky vybrané za období od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2007, dále
aby uvedl, kdo vybral poplatky za období od srpna 2007 do května 2008, a dále aby prokázal
zaplacení poplatků za odpady uložené v prosinci 2008 a také v období let 2009 až 2012. Žalobce
ve stanovené lhůtě požadované doklady nepředložil.
[2] Dne 11. 12. 2013 podal krajský úřad podnět České inspekci životního prostředí (dále
jen „ČIŽP“). Na základě tohoto podnětu dne 23. 1. 2014 zahájila ČIŽP správní řízení ve věci
spáchání správního deliktu podle §66 odst. 2 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech
a o měně některých zákonů (dále jen „zákon o odpadech“).
[3] Žalobce dne 26. 2. 2014 opětovně obdržel výzvu krajského úřadu, který mu stanovil
novou lhůtu k doložení dokladů, a to do 15. 3. 2014. Stěžovatel požadované doklady poskytl dne
17. 3. 2014, tj. poslední den lhůty (15. 3. 2014 připadlo na sobotu).
[4] Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014, č. j. ČIŽP/51/OOH/SR01/1321266.004/14/LMP
uložila ČIŽP žalobci pokutu 250 000 Kč podle §66 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech
za protiprávní jednání, kterého se žalobce dopustil tím, že neumožnil kontrolnímu orgánu výkon
kontrolní činnosti a nepředložil ve stanovené lhůtě vyžádanou dokumentaci a neposkytl pravdivé
a úplné informace související s nakládáním s odpady.
[5] Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 5. 2014, č. j. 37251/ENV/14 581/540/14, zamítl
odvolání žalobce a napadené rozhodnutí ČIŽP potvrdil.
[6] Žalobce podal dne 11. 6. 2014 podnět k provedení přezkumného řízení v souladu
s §94 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Ministr životního
prostředí na základě tohoto podnětu rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2014 zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný následně v záhlaví popsaným rozhodnutím změnil
rozhodnutí ČIŽP tak, že výroková část 1.) napadeného rozhodnutí zní
takto:„Účastník řízení
se dopustil správního deliktu podle ustanovení §66 odst. 2 písm. c) zákona ve znění účinném do 30. 4. 2014
tím, že nepředložil Krajskému úřadu Libereckého kraje jako kontrolnímu orgánu ve stanovené lhůtě dokumentaci
vyžádanou výzvou k předložení dokladů ze dne 17. 10. 2013, tj. neumožnil kontrolnímu orgánu výkon
kontrolní činnosti a neposkytl pravdivé a úplné informace související s nakládáním s odpady. Za výše uvedený
správní delikt, který svou skutkovou podstatou odpovídá správnímu deliktu podle §16 odst. 1 písm. a) zákona
č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) se účastníku řízení ukládá pokuta podle §16 odst. 2 kontrolního
řádu ve výši 125 000 Kč. Pokuta je splatná v plné výši do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí
na účet České inspekce životního prostředí.“
[7] Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl.
[8] Městský soud uvedl, že krajský úřad žalobci opakovaně a jednoznačně sdělil, že lhůta
stanovená výzvou ze 17. 10. 2013 prodloužena nebude. Žalobce však i přes tato sdělení předložil
požadované doklady až dne 17. 3. 2014, a to po nové výzvě a v nově stanovené lhůtě. Tímto
svým jednáním tak naplnil skutkovou podstatu správního deliktu.
[9] K výši uložené pokuty soud uvedl, že odvolací i prvoinstanční orgány přihlédly zejména
k tomu, že se nejedná o první porušení právních předpisů ze strany žalobce. Odvolací orgán
vzal v úvahu i ekonomický dopad protiprávního jednání žalobce na veřejné prostředky. Zároveň
přihlédl k polehčující okolnosti, tj. že žalobce požadované doklady nakonec předložil.
K namítané metodice výpočtu výše pokuty soud uvedl, že správní orgán je oprávněn realizovat
své správní uvážení, které následně dostatečně zachytí v odůvodnění, což se v posuzovaném
případě stalo. Závěrem soud uvedl, že není možné vyhovět požadavku žalobce
týkajícímu se moderace výše pokuty, neboť dle §78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) je možné moderovat pouze pokutu uloženou ve zjevně
nepřiměřené výši. Žalobce však v řízení netvrdil skutečnosti, ze kterých by se dala nepřiměřenost
vyvodit.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
kterou se domáhá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu
řízení.
[11] Stěžovatel soudu vytýká nesprávné posouzení právní otázky §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Uvádí, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu, jelikož doklady
dodal ve stanovené lhůtě.
[12] Pochybení soudu a správního orgánu spatřuje stěžovatel zejména v nesprávném
posouzení běhu lhůty. Je pravdou, že stěžovatel obdržel dne 22. 10. 2013 výzvu krajského úřadu
ze dne 17. 10. 2013, ve které krajský úřad požadoval předložení dokladů ve lhůtě 20 dnů ode dne
doručení. Stěžovatel nepopírá, že tuto lhůtu nedodržel. Namítá, že výzvou krajského úřadu ze
dne 26. 2. 2014 byla tato lhůta prodloužena až do 15. 3. 2014 (potažmo do 17. 3. 2014).
Stěžovatel pak doklady v této lhůtě poskytl a tím odpadl důvod pro vedení správního řízení.
Správní orgán však toto nerespektoval.
[13] Správní orgán naopak uvedl, že lhůta nebyla prodloužena, nýbrž byla stanovena lhůta
nová. S tímto tvrzením stěžovatel nesouhlasí. Uvádí, že možnost stanovení nové lhůty není
ve správním řádu uvedena, a proto se jednalo o prodloužení původně stanovené lhůty.
[14] Nadto stěžovatel uvádí, že se soud nezabýval tím, zda byla lhůta poskytnutá pro dodání
dokladů přiměřená ve smyslu §39 odst. 1 správního řádu. Dále namítá, že výzva krajského úřadu
ze dne 17. 10. 2013 neměla formu usnesení, a trpí tak procesními a formálními vadami.
[15] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že názor stěžovatele ohledně běhu lhůty je mylný.
Nelze mít za to, že lhůta k poskytnutí dokladů byla prodloužena. Stěžovatel v původně stanovené
lhůtě, tj. do 11. 11. 2013, požadované doklady neposkytl, a proto se dopustil deliktu, za nějž byl
následně sankcionován. K tomuto žalovaný uvádí, že nesplnění povinnosti dle §10 odst. 2
kontrolního řádu je deliktem hmotněprávním, a proto není relevantní, že ke splnění povinnosti
později došlo.
[16] Žalovaný je toho názoru, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná a přezkoumatelná.
Stejně tak považuje žalovaný za správný napadený rozsudek městského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[17] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud na úvod předesílá, že skutkově obdobnou situací se zabýval
již v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, č. j. 4 As 80/2019-39, a od vyslovených závěrů nemá v nyní
projednávané věci důvod se odchýlit.
[20] Námitky, směřující proti nepřiměřenosti lhůty a procesním a formálním nedostatkům
výzev, jsou nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel tyto námitky v řízení
před městským soudem řádně neuplatnil, ačkoliv mu v tom nic nebránilo. Nejvyšší správní soud
se jimi proto nemohl zabývat. Soud tak posoudil jedinou přípustnou kasační námitku, která
se týká nesprávného posouzení běhu lhůty k předložení požadovaných dokladů.
[21] Ustanovení §10 odst. 2 kontrolního řádu stanoví, že: „kontrolovaná osoba je povinna vytvořit
podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem
a poskytovat k tomu potřebnou součinnost a podat ve lhůtě určené kontrolujícím písemnou zprávu o odstranění
nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou, pokud o to kontrolující požádá“.
[22] Podle §16 odst. 1 písm. a) téhož zákona platí, že: „právnická osoba nebo podnikající
fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jako kontrolovaná osoba nesplní některou z povinností podle §10
odst. 2.“
[23] Za tento správní delikt je v souladu s §16 odst. 2 kontrolního řádu možné uložit pokutu
do výše 500.000 Kč.
[24] Sankční ustanovení zahrnující tento správní delikt obsahoval i §20 písm. g) a §66 odst. 2
písm. c) zákona o odpadech, ve znění účinném do 30. 4. 2014. Podle tehdy účinné právní úpravy
bylo možné za porušení této povinnosti uložit pokutu až do výše 1.000.000 Kč.
[25] Dne 1. 5. 2014 však vstoupil v účinnost zákon č. 64/2014 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím kontrolního řádu. Správní delikt, kterého se stěžovatel dopustil,
nově odpovídal správnímu deliktu vymezenému v §16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu.
Ten v §16 odst. 2 umožnil uložit pokutu v maximální výši 500.000 Kč, a představoval
tak pro stěžovatele výhodnější právní úpravu ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních
práv a svobod, neboť předchozí úprava v zákoně o odpadech umožňovala uložit pokutu
až do výše 1.000.000 Kč. Proto byl stěžovatelův případ následně posouzen podle mírnější právní
úpravy.
[26] Výzvou ze dne 17. 10. 2013, doručenou dne 22. 10. 2013, vznikla stěžovateli povinnost
součinnosti spočívající v předložení dokladů. Tato výzva obsahovala jasně stanovenou lhůtu
20 dnů a poučení ohledně sankce v případě nesplnění této povinnosti. Stěžovatel na ni reagoval
žádostí o prodloužení lhůty. Tu odůvodnil komplikovanými problémy, které společnost v tehdejší
době řešila. Krajský úřad jeho žádost zamítl dne 26. 11. 2013. Zároveň stěžovatele poučil,
že v případě nesplnění povinnosti v této lhůtě podá podnět k zahájení správního řízení.
[27] Na tento přípis stěžovatel reagoval opětovnou žádostí o prodloužení lhůty. Té krajský
úřad nevyhověl a dne 11. 12. 2013 podal podnět k zahájení správního řízení k ČIŽP.
[28] Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovateli byla výzva k předložení dokladů řádně
doručena, a ten si tak musel být vědom své povinnosti spočívající v předložení vyžádaných
dokladů. Skutečnost, že si stěžovatel byl své povinnosti vědom, lze dovodit i z jeho opakovaných
žádostí o prodloužení lhůt pro poskytnutí vyžádaných dokladů. Z obsahu přípisů krajského
úřadu (přípis č. j. KULK 81820/2013 a přípis KULK 87713/2013) pak zřetelně vyplývá,
že se jednalo o lhůtu konečnou, neboť jimi byly jasně zamítnuty stěžovatelovy žádosti
o prodloužení lhůty.
[29] Stěžovatel dne 21. 2. 2014 požádal krajský úřad o opětovné zaslání výzvy k předložení
dokladů ze dne 17. 10. 2013 a také o prodloužení lhůty. Krajský úřad jeho žádosti vyhověl
přípisem ze dne 26. 2. 2014 a opětovně mu zaslal výzvu k předložení dokladů. Ta obsahovala
stanovení nové lhůty k předložení dokladů, a to do dne 15. 3. 2014. Tuto lhůtu stěžovatel
dodržel, neboť dne 17. 3. 2014 dodal potřebné doklady.
[30] Ze shora popsaného stěžovatel vyvozuje, že krajský úřad lhůtu pro předložení dokladů
prodloužil. Tomuto názoru však nelze přisvědčit. V přípisu ze dne 26. 2. 2014 je jasně stanoveno,
že krajský úřad stanovuje lhůtu novou, nikoliv, že prodlužuje lhůtu původní. Námitka stěžovatele,
že správní řád pojem „nová lhůta“ neuvádí, není relevantní. Uvedený postup, tj. opětovné zaslání
výzvy a stanovení nové lhůty, totiž umožňuje správnímu orgánu opakovaně vymáhat splnění
zákonem stanovené povinnosti.
[31] Jestliže stěžovatel předložil doklady až v nové lhůtě, nemůže to znamenat, že se zprostil
odpovědnosti za předchozí správní delikt. Povinnost součinnosti stanovenou v §10 odst. 2
kontrolního řádu totiž stěžovatel porušil tím, že v původní lhůtě, stanovené přípisem ze dne
17. 10. 2013, nepředložil požadované doklady. Toto bylo vymezeno i ve výroku rozhodnutí
ČIŽP ze dne 7. 4. 2014.
[32] Z uvedeného je tak zřejmé, že se správní orgán zabýval správním deliktem, kterého
se stěžovatel dopustil v souvislosti s nedodržením lhůty stanovené výzvou ze dne 17. 10. 2013.
Odpovědnost stěžovatele za tento správní delikt nemohla být ovlivněna ani stanovením nové
lhůty pro poskytnutí dokladů, jelikož nejpozději dne 12. 11. 2013 (tj. první den po uplynutí
stanovené lhůty) stěžovatel naplnil skutkovou podstatu přestupku vymezeného v §10 odst. 2
kontrolního řádu. Ostatně pokud by stěžovatel nesplnil svou povinnost ve lhůtě stanovené
přípisem ze dne 26. 2. 2014, opět by naplnil skutkovou podstatu vymezenou v §16 odst. 1
kontrolního řádu. Za tento delikt by pak taktéž mohl být sankcionován.
[33] Nadto lze uvést, že dodatečné splnění povinnosti stěžovatelem není relevantní.
I opožděné dodání dokladů totiž představuje porušení povinnosti součinnosti a naplňuje
skutkovou podstatu vymezenou v §10 odst. 2 kontrolního řádu.
[34] Závěr městského soudu týkající se neprodloužení běhu lhůty je s ohledem na výše
uvedené správný.
[35] Námitce týkající se nesprávného posouzení právní věci ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s.
ř. s. tak z výše uvedených důvodů nelze přisvědčit.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[37] Současně rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů
řízení tak nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující
rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu