ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.210.2019:29
sp. zn. 1 As 210/2019 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: doc. JUDr. D. Z., Ph.D.,
zastoupen doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, advokátem se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti
žalovanému: Rektor Policejní akademie České republiky v Praze, se sídlem Lhotecká 559/7,
Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí rektora žalovaného ze dne 24. 9. 2015, č. j. PA-1556/ČJ-2015,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č.
j. 6 A 187/2015 – 88,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 A 187/2015 – 88,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Rektora Policejní akademie České republiky v Praze ze dne 24. 9. 2015, č. j.
PA-1556/ČJ-2015, se z r ušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
IV. Žalovaný je po v i n e n uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 26.000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce doc. JUDr. et Mgr. Jana Brázdy, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rektor Policejní akademie České republiky v Praze (dále jen „Policejní akademie“) vydal
dne 24. 9. 2015 rozhodnutí č. j. PA-1556/ČJ-2015, kterým podle §28 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, odvolal žalobce z funkce děkana Fakulty bezpečnostně právní Policejní
akademie (dále jen „fakulta“), neboť považoval za dostatečně odůvodněný závěr, že žalobce
závažným způsobem poškozuje zájmy Policejní akademie.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou městský soud neshledal důvodnou
a zamítl ji. Vzhledem k tomu, že rektor vydal rozhodnutí podle §28 odst. 3 zákona o vysokých
školách (tj. z vlastního podnětu), nebylo potřebné, aby odvolání žalobce z funkce děkana bylo
schváleno kvalifikovanou většinou členů akademického senátu fakulty. Výsledek hlasování
byl ostatně v zápisu zasedání akademického senátu fakulty ze dne 17. 9. 2015 interpretován
tak, že se jedná o kladné vyjádření k zamýšlenému rozhodnutí rektora o odvolání žalobce
z funkce děkana fakulty. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí městský soud
uvedl, že si lze představit konkrétnější odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalobce z funkce
děkana, avšak napadené rozhodnutí nelze hodnotit jako nepřezkoumatelné. Z rozhodnutí
je zřejmé, že rektor vycházel ze zápisu ze zasedání akademického senátu Policejní akademie,
kde jsou popsány jednotlivé případy jednání žalobce, které byly důvodem jeho odvolání z funkce
děkana. Závěr napadeného rozhodnutí má tedy oporu v obsahu správního spisu. Žalobce
se dle zápisu ze zasedání akademického senátu Policejní akademie snažil ve dvou případech
přemluvit studenty doktorského studia ke změně školitele pro vypracování potřebné práce.
Žalobce přitom nebyl členem oborové rady a navrhoval studentům osobu, která nesplňovala
podmínky pro výkon funkce školitele (navrhovaná osoba nebyla v seznamu školitelů
a ani pracovníkem vysoké školy). Rovněž jednání s akademickými pracovníky nasvědčují tomu,
že žalobce z titulu vedoucího fakulty změnil vyučovací předmět u jednoho z akademických
pracovníků, u druhého pak vyvolal pocit nejistoty pro případ, že by chtěl změnit Fakultu
bezpečnostně právní za Fakultu bezpečnostního managementu. Ve všech uvedených případech
je třeba vzít v potaz, že jednal v pozici děkana fakulty, to znamená, že jak akademičtí pracovníci,
tak studenti doktorského studia jeho vyjádření pociťovali jako vyjádření vedoucího, která jsou
pro ně velmi významná. Pokud se jedná o otázku získání nájmu bytu z magistrátní kvóty Policie
ČR, soud uvedl, že z dokladů založených ve spisu vyplývá, že žalobce nedisponoval doporučením
rektora k získání nájmu, neboť měl jinou možnost bydlení v Praze. Snaha o získání nájemního
bytu v Praze tak dle soudu nesvědčí o respektování zájmů školy a takovéto jednání mohlo
poškodit pověst vysoké školy navenek vůči veřejnosti. K namítanému odvolání Mgr. K. z funkce
člena akademického senátu soud uvedl, že jde o zcela jinou záležitost než odvolání z funkce
děkana rektorem vysoké školy. Podle městského soudu bylo podstatné, že řada méně závažných
pochybení ze strany žalobce ve svém souhrnu odůvodňovala závěr, že žalobce vážným způsobem
poškozuje zájem vysoké školy.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí
žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Namítl, že v §28 odst. 3 zákona o vysokých školách (tj. který upravuje odvolání děkana
z vlastního podnětu rektora) je presumována první aktivita rektora. Rektor, který je v denním
styku s děkanem a má nejvíce informací o jeho pochybeních, aktivizuje akademický senát,
aby se vyjádřil k jeho odvolání. V posuzovaném případě byl však postup odlišný: akademický
senát fakulty svolal jednání, na němž projednal odvolání děkana fakulty. Potřebný počet hlasů
k odvolání děkana nebyl získán, proto až následně po delší době tento bod jednání posloužil jako
souhlas nebo vyjádření k odvolání děkana. Tímto postupem byl porušen zákon a je jednoznačně
zřejmé, že určitá skupina na Policejní akademii měla zřejmě zájem na odvolání děkana. Pokud
by soud sledoval časovou souslednost jednotlivých podání návrhů, musel by dojít ke stejným
závěrům jako stěžovatel.
[5] V souvislosti s řešením situace Mgr. K. (pozn. NSS: jedná se o vysokoškolského
pedagoga, člena akademického senátu fakulty), který několikrát v podnapilém stavu jel vozidlem
a naboural řadu osobních vozidel zaparkovaných v ulici, stěžovatel připomněl, že tato skutečnost
byla uvedena v úvodních titulcích v hlavních zprávách České televize i televize NOVA, z nichž
bylo zřejmé, že se jedná o pracovníka Policejní akademie. Následně byl Mgr. K. odsouzen pro
trestný čin. Dle stěžovatele je podivné, že soud v uvedeném nespatřoval závažné poškození školy
(nebo to z rozsudku nevyplývá), pouze konstatoval, že se jedná o jiný postup než odvolání
z funkce děkana.
[6] Stěžovatel zásadně nesouhlasí se stanoviskem městského soudu, že řada méně závažných
pochybení ze strany stěžovatele ve svém souhrnu odůvodňovala závěr, že stěžovatel závažným
způsobem poškozuje zájem vysoké školy. Pokud soud považuje tato pochybení za závažná,
je nutné, aby ve smyslu zásady audiatur et altera pars rovněž slyšel druhou stranu. Stěžovatel
se k těmto důvodům rozsáhle vyjádřil v žalobě a replice, které přiložil ke kasační stížnosti.
Nepovažuje proto za nutné tyto skutečnosti znovu rozvádět. Pouze uvedl, že v době, kdy žádal
o byt, měl pravomoci vůči příslušníkům policie zařazeným v Policejní akademii ministr vnitra,
nikoliv rektor Policejní akademie. Stěžovatel nechápe, jak mohl poškodit dobrou pověst vysoké
školy navenek vůči veřejnosti, pokud podal řádnou žádost na Magistrát města Prahy, který
ji přijal, a ministr vnitra jeho žádost doporučil.
[7] Pokud se jedná o obsah správního spisu, kterým soud argumentuje, stěžovatel upozornil,
že do něj neměl přístup, čehož patrně žalovaný využil a do spisu zařadil dokumenty, které
neodpovídají realitě, a s nimiž se v podstatě stěžovatel neměl možnost seznámit. Pokud by soud
vycházel z toho, že Policejní akademie je „akademický orgán“, který spadá do zájmové
samosprávy veřejné správy, a vzhledem k tomu není možné jeho rozhodnutí přezkoumávat
a je nutno vycházet z premisy jeho správnosti, je potom zbytečné, aby zákon o vysokých školách
kogentně upravoval postup při odvolání děkana.
[8] Na okraj stěžovatel uvedl, že po jeho odvolání se děkankou fakulty stala předsedkyně
akademického senátu fakulty, která odvolání děkana navrhovala. Po ní se stal děkanem člověk,
který podal podnět k trestnímu stíhání partnerky stěžovatele.
III. Vyjádření žalovaného
[9] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí se stěžovatelovou interpretací §28
odst. 3 zákona o vysokých školách. Na rektora se postupně obrátili předsedové všech
akademických senátů, tj. univerzitního senátu a dvou fakultních senátů, aby byl stěžovatel
odvolán z funkce děkana. Stěžovatelův výklad by ad absurdum předpokládal, že je rektor povinen
sám aktivně vyhledávat a zjišťovat pochybení děkana fakulty, aby mohl následně postupovat
podle §28 odst. 3 zákona o vysokých školách. V posuzované věci si rektor osvojil zdůvodněný
názor všech akademických senátů, že stěžovatel jako děkan závažným způsobem poškozuje
zájmy vysoké školy. Zákon přitom toliko stanoví, že před tím, než rektor odvolá děkana z funkce,
musí mít souhlas univerzitního akademického senátu a věc má být projednána v akademickém
senátu fakulty.
[10] Logickým a systematickým výkladem §28 zákona o vysokých školách ve spojení s §27
téhož zákona lze dle žalovaného dospět k závěru, že slovní spojení „z vlastního podnětu“ rektora
jinými slovy znamená „bez návrhu akademického senátu fakulty schváleného třípětinovou
většinou všech členů“ podle §28 odst. 1 a §27 odst. 4 zákona o vysokých školách. Ve stejném
smyslu toto slovní spojení ostatně používá řada jiných právních předpisů. Stěžovatel brojí proti
svému odvolání argumenty, které nejsou v souladu se standardními metodami interpretace práva
a dopouští se přepjatého formalismu.
[11] Žalovaný upozornil, že stěžovatel neuplatnil v kasační stížnosti důvod dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost napadeného rozsudku. U jednotlivých skutků, které jsou
stěžovateli přičítány, stěžovatel nesplnil důkazní povinnost podle §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
a nenavrhl provedení důkazů, které by tato zjištění vyvracely, a to ani v žalobě ani v replice
ani při jednání soudu před vydáním napadeného rozsudku.
[12] S městským soudem se žalovaný ztotožnil v tom, že případ Mgr. K. s posuzovaným
případem nijak nesouvisí. Dále nepřisvědčil stěžovateli, že v době, kdy žádal o magistrátní byt,
nebyl v pravomoci rektora Policejní akademie. Pravdivé není ani tvrzení stěžovatele,
že neměl přístup do správního spisu, stěžovatel totiž o nahlédnutí do spisu nikdy nepožádal.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil,
že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[14] Poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Zkoumal přitom, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, které by musel zohlednit z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Byl proto
povinen přihlédnout k případné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že přezkoumá-li krajský soud
rozhodnutí žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé,
zatíží vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, či ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 110/2008 – 99). Stěžovatel
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí namítal ve své žalobě, městský soud nicméně jeho
námitce nepřisvědčil. Shledal-li by nyní Nejvyšší správní soud, že napadené rozhodnutí skutečně
bylo nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, byl by dán důvod pro zrušení napadeného
rozsudku i napadeného rozhodnutí.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Na úvod Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud nesprávně uvedl jako žalovanou
Policejní akademii, ačkoliv ze zákona o vysokých školách vyplývá, že žalovaným má být v této
věci rektor vysoké školy, který rozhoduje o odvolání děkana. Ze spisové dokumentace je však
zřejmé, že žalovaný byl s průběhem soudního řízení seznámen, resp. za něj jednali jím pověření
zaměstnanci Policejní akademie.
[17] Odvolání děkana upravuje §28 odst. 2 a 3 zákona o vysokých školách
takto:
(2) Děkana jmenuje a odvolává na návrh akademického senátu fakulty rektor.
(3) Rektor může odvolat děkana z vlastního podnětu, a to pouze po předchozím vyjádření akademického
senátu fakulty a se souhlasem akademického senátu veřejné vysoké školy v případě, kdy děkan závažným
způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty.
[18] Rektor tedy může odvolat děkana fakulty příslušné vysoké školy buď na návrh
akademického senátu fakulty [dle §27 odst. 1 písm. g) ve spojení s odst. 3 věty druhé
za středníkem zákona o vysokých školách se pro návrh na odvolání děkana musí vyslovit neméně
tři pětiny všech senátorů], nebo z vlastního podnětu za splnění podmínek stanovených v §28
odst. 3 zákona o vysokých školách.
[19] Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře uvedl, že pravidlem bude odvolání děkana
na návrh akademického senátu fakulty (viz shora cit. §28 odst. 2), výjimečně bude představitelné
i odvolání děkana z vlastního podnětu rektora. Podle toho, o kterou z uvedených situací
jde, se liší míra uvážení rektora o důvodech odvolání děkana. V situaci, kdy akademický senát
navrhuje odvolání děkana podle §28 odst. 2 zákona o vysokých školách, zpravidla rektor
takovémuto návrhu na odvolání vyhoví. Zákon totiž zjevně vychází z předpokladu, že s ohledem
na rozhraničení kompetencí uvnitř fakulty bude fakultu poškozovat, pokud děkan nemá důvěru
akademického senátu vlastní fakulty. Zákon ostatně ani neukládá žádné podmínky, za kterých
může akademický senát návrh na odvolání děkana učinit. Platí tu však zákaz svévole
akademického senátu, zákaz šikanózního jednání a zákaz diskriminace. Druhým typem situace
je pravomoc rektora odvolat děkana z vlastního podnětu (§28 odst. 3 zákona o vysokých
školách). Půjde o případy, kdy děkan jako osoba stojící v čele fakulty závažným způsobem neplní
své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty, ovšem
akademický senát fakulty na tyto závažné okolnosti nereaguje návrhem na odvolání děkana.
Na rozdíl od řízení o odvolání podle §28 odst. 2 (na návrh akademického senátu fakulty),
kde není nutno zkoumat protiprávnost jednání děkana, jsou v tomto případě určité protiprávnosti
či jiná pochybení vyjmenovány ve skutkové podstatě právní normy. S ohledem na princip
akademické samosprávy má závažnost důvodů k odvolání děkana hodnotit primárně rektor,
nikoliv správní soudy. Nelze připustit, aby správní soudy nahrazovaly uvážení rektora uvážením
vlastním, resp. aby samy zjišťovaly vnitřní poměry na fakultě, či například hodnotily legitimní
zájmy jednotlivých „zájmových akademických skupin“ (viz rozsudek NSS ze dne 4. 7. 2018, č. j.
10 As 60/2018 - 45, č. 3770/2018 Sb. NSS).
[20] V posuzované věci se jednalo o rozhodnutí rektora o odvolání děkana dle §28 odst. 3
zákona o vysokých školách, tedy z vlastního podnětu rektora, jak vyplývá i ze samotného textu
napadeného rozhodnutí. Nelze přitom přisvědčit argumentaci stěžovatele, že by k takovému
rozhodnutí byla nutně nezbytná první aktivita rektora v tom smyslu, že by rektor nemohl získat
informace o důvodech pro odvolání děkana na základě podnětu akademického senátu fakulty
či vysoké školy, resp. že by nemohl čerpat ze zápisů ze zasedání těchto senátů. Pokud rektor
na základě takto zjištěných informací dojde k závěru, že děkan závažným způsobem neplní
své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty, a zároveň
nebyly splněny podmínky pro to, aby mohl přistoupit k odvolání děkana na návrh akademického
senátu fakulty (§28 odst. 2 zákona o vysokých školách), může rozhodnout o odvolání děkana
z vlastního podnětu (ovšem za splnění podmínek stanovených v §28 odst. 3, tj. po předchozím
vyjádření akademického senátu fakulty a se souhlasem akademického senátu vysoké školy).
[21] Zákonem stanovené procesní podmínky pro vydání rozhodnutí o odvolání děkana
z vlastního podnětu rektora v posuzovaném případě naplněny byly, neboť akademický senát
fakulty věc projednal a vyjádřil se k ní (viz zápis ze zasedání senátu fakulty ze dne 17. 9. 2015,
z něhož je zřejmé, že 7 senátorů bylo pro odvolání děkana, 5 proti) a akademický senát Policejní
akademie s odvoláním vyslovil souhlas (viz zápis ze zasedání akademického senátu Policejní
akademie ze dne 24. 9. 2015, na němž byl jednomyslně stvrzen souhlas s odvolání stěžovatele
z funkce děkana fakulty). Nelze tedy považovat za procesní pochybení, jak se domnívá stěžovatel,
že se pro návrh na jeho odvolání z funkce děkana nevyslovily více než tři pětiny všech členů
akademického senátu fakulty. Tento požadavek by byl nutný, pokud by rektor odvolal děkana
na návrh akademického senátu fakulty, o toto řízení se však v nyní řešené věci nejednalo.
[22] Jak již bylo uvedeno výše a jak vyplývá ze zákona, důvodem pro odvolání děkana
z vlastního podnětu rektora může být pouze to, že děkan závažným způsobem neplní
své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty (§28
odst. 3 zákona o vysokých školách). V souladu s požadavky na přezkoumatelnost správního
rozhodnutí, musí být z takového rozhodnutí zřejmé, v čem rektor naplnění uvedené skutkové
podstaty spatřuje.
[23] Žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil odvolání stěžovatele z funkce děkana
tím, že stěžovatel závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy (Policejní akademie).
[24] Pojem „poškozování zájmu vysoké školy závažným způsobem“ je dle Nejvyššího
správního soudu nutno považovat za neurčitý právní pojem, který musí správní orgán (rektor)
nejprve obecně vymezit a vyložit, poté jej poměřit s konkrétním skutkovým stavem v dané věci
a nakonec usoudit, zda tento skutkový stav je podřaditelný pod neurčitý právní pojem
(viz rozsudek NSS ze dne 12. 6. 2012, č. j. 1 As 52/2012 – 242, č. 2703/2012 Sb. NSS, který
se týkal odvolání vedoucího státního zástupce, či rozsudek ze dne 20. 10. 2004, č. j.
1 As 10/2003 - 58, č. 849/2006 Sb. NSS, jež se zabýval propuštěním policisty ze služebního
poměru). Pokud dospěje k závěru, že je tento pojem naplněn, provede správní uvážení,
zda děkana odvolá. Výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav
jsou pak v souladu s §75 s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné soudem, na rozdíl
od omezeného soudního přezkumu správního uvážení (§78 odst. 1 věta druhá s. ř. s.) rektora,
zda bylo ze zjištěných důvodů namístě děkana odvolat (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne
28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014 – 27, č. 3200/2015 Sb. NSS).
[25] Z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný pod pojmem „závažné poškozování
zájmů vysoké školy“ spatřuje jednání stěžovatele, kterým poškozuje „zájem na dobrém jménu vysoké
školy v očích studentů i širší veřejnosti, zájem na dodržování akademických svobod, zájem na stabilním vnitřním
pracovním prostředí založeném na dobrých mezilidských vztazích, vzájemné úctě a respektu a zájem
na tom, aby funkci děkana vykonávala pouze osoba, jejíž mravní vlastnosti poskytují záruku řádného výkonu
této funkce“. Žalovaný tak v podstatě obecně vymezil, jakým způsobem tento neurčitý právní
pojem vykládá. Ze samotného odůvodnění jeho rozhodnutí však není vůbec zřejmé, jakým
konkrétním jednáním se měl stěžovatel poškození uvedených zájmů dopustit, neboť žalovaný
pouze odkázal na případy jednání stěžovatele ve funkci děkana, kterými se zabývaly akademické
senáty fakulty a Policejní akademie.
[26] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s městským soudem v tom, že postačí, pokud jsou
důvody pro odvolání stěžovatele z funkce děkana zřejmé ze správního spisu, resp. ze zápisů
ze zasedání akademických senátů. Takové odůvodnění by teoreticky mohlo obstát za situace,
že by rektor odvolal děkana na návrh akademického senátu dle §28 odst. 2 zákona o vysokých
školách, neboť v takovém případě, jak bylo výše vysvětleno, záleží spíše na vůli akademického
senátu, zda shledá důvody pro odvolání děkana, neboť zákon žádné konkrétní podmínky
pro odvolání neuvádí. Pokud však jde o odvolání děkana z vlastního podnětu rektora (§28
odst. 3 zákona o vysokých školách), které bude zpravidla spíše výjimečné, je nutno trvat
na tom, aby rektor ve svém rozhodnutí přesně vymezil, jakým jednáním děkan naplňuje
skutkovou podstatu právní normy, resp. čím konkrétně závažným způsobem poškozuje zájmy
vysoké školy nebo fakulty či z jakého důvodu závažným způsobem neplní své povinnosti. Nelze
připustit, aby rektor pouze v obecné rovině konstatoval naplnění důvodů pro odvolání děkana
a odkázal na usnesení akademických senátů, aniž by se sám konkrétními případy jednání děkana
zabýval, ověřil si jejich pravdivost a v rozhodnutí vysvětlil, proč dosahují takové intenzity
závažnosti, že je lze podřadit pod pojem „poškozování zájmu vysoké školy závažným
způsobem“. Pokud taková úvaha v rozhodnutí absentuje, je nutno jej považovat
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní soud totiž pak nemůže v rámci přezkumu
tohoto rozhodnutí relevantně zhodnotit, zda rektor správně podřadil zjištěný skutkový stav
pod uvedený neurčitý právní pojem. Není možné, aby soud sám vyhledával konkrétní důvody
pro odvolání děkana ve správním spisu a v podstatě tak nahrazoval úvahy rektora, které z jeho
rozhodnutí nejsou zřejmé.
[27] Kasační soud tedy dospěl k závěru, že napadený rozsudek trpí nepřezkoumatelností,
neboť městský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného, které nebylo pro absenci odůvodnění
vůbec způsobilé přezkumu.
[28] Pro úplnost soud ke kasační námitce týkající se řešení situace Mgr. K. (resp. jeho odvolání
z funkce člena akademického senátu) uvádí, že tato okolnost nebyla pro posouzení věci nijak
rozhodná.
V. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek městského
soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). Protože již v řízení před městským soudem byly důvody
pro zrušení rozhodnutí žalovaného, rozhodl kasační soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. současně zrušil i toto ve výroku označené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
[30] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Ve vztahu k výsledku celého soudního řízení
je pak nutno posuzovat procesní úspěšnost účastníků řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
§120 s. ř. s. má úspěšný žalobce právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti
účastníku řízení, který úspěch ve věci neměl. Z tohoto pohledu je nutno za úspěšného účastníka
považovat stěžovatele; naopak žalovaný měl v řízení zájem na zachování svého rozhodnutí.
[31] Co se týče nákladů řízení o žalobě, ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu
ve výši 3.000 Kč a za návrh na p řiznání odkladného účinku žaloby ve výši 1.000 Kč a v odměně
advokáta. Odměna advokáta zahrnuje čtyři úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí
zastoupení, sepsání žaloby, sepsání repliky k vyjádření žalovaného a účasti na soudním jednání
[§11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a činí v dané věci 3.100 Kč za jeden
úkon [§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za jeden úkon
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Odměna advokáta v řízení před krajským soudem tak činí
13.600 Kč. Náklady řízení před krajským soudem tedy celkově představovaly 17.600 Kč.
[32] Náklady řízení o kasační stížnosti spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
5.000 Kč a odměně advokáta, která zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby spočívající
v sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], tj. 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Celkově tedy náklady řízení před Nejvyšším správním soudem představovaly 8.400 Kč.
[33] Žalovaný je proto povinen stěžovateli uhradit náklady řízení o žalobě a kasační stížnosti
v celkové výši 26.000 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
stěžovatele doc. JUDr. et Mgr. Jana Brázdy, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu