ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.393.2019:37
sp. zn. 1 As 393/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Svaz chovatelů
ovcí a koz z. s., se sídlem Ptašínského 308/5, Brno, zastoupen Mgr. Filipem Záděrou, Ph.D.,
advokátem se sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti žalované: Česká plemenářská inspekce,
se sídlem Slezská 100/7, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2017, č. j.
2732/2017-ČPI, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 17. 10. 2019, č. j. 10 A 110/2017 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Opatřením k odstranění nedostatků ze dne 6. 4. 2017 (dále jen „opatření“) uložila
žalovaná žalobci podle §24 odst. 3 písm. c) zákona č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě
a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský
zákon), ve znění pozdějších předpisů, povinnost, aby nahlásil na Ministerstvo zemědělství
jmenovitě uvedené osoby provádějící testování a posuzování mléčné užitkovosti koz a doložil
jejich odbornou způsobilost. Proti opatření podal žalobce námitky, o nichž rozhodla ředitelka
žalované rozhodnutím ze dne 18. 4. 2017, č. j. 2732/2017-ČPI, tak, že je zamítla. Dospěla
přitom k závěru, že žalobce jako tzv. oprávněná osoba, které byl Ministerstvem zemědělství
udělen souhlas k testování a posuzování mléčné užitkovosti koz, porušil §7 odst. 2, §30
a §32 plemenářského zákona, neboť kontrolu užitkovosti prováděl prostřednictvím osob,
které buď nebyly zapsány v seznamu vedeném Ministerstvem zemědělství, nebo v něm byly
zapsány, avšak nebyla doložena jejich odborná způsobilost. Ředitelka žalované uvedla,
že jak gramatický, tak teleologický výklad těchto zákonných ustanovení vede k závěru,
že všechny činnosti prováděné v rámci kontroly užitkovosti v jednotlivých chovech
nebo testačních zařízeních musí oprávněná osoba zajišťovat pouze prostřednictvím odborně
způsobilých osob, a to i když se jedná pouze o dílčí činnosti s počívající v odebírání vzorků
a jejich odesílání k dalšímu testování. Odborně způsobilé jsou pouze osoby, které dosáhly
alespoň středního vzdělání s maturitní zkouškou v některém zemědělském oboru nebo v oboru
se zaměřením na zemědělství anebo v oboru veterinářství a veterinární prevence (§30 odst. 2
plemenářského zákona), případně osoby, které prokáží praxi v těchto oborech v délce nejméně
5 let (§30 odst. 4 plemenářského zákona). Testování a posuzování mléčné užitkovosti je podle
žalované činností, která zabezpečuje sběr dat o mléčné užitkovosti kontrolovaných zvířat,
a získaná data slouží jako podklad pro odhad plemenné hodnoty, který určuje genetické založení
zvířete a je základním parametrem šlechtitelského procesu. Přesnost a správnost odhadu
plemenné hodnoty je přímo závislá právě na objektivním a pečlivém provádění kontroly mléčné
užitkovosti v souladu s platnou legislativou.
[2] Proti rozhodnutí o námitkách se žalobce bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) zamítl. Jako nedůvodné shledal námitky žalobce, podle nichž
plemenářský zákon nestanoví povinnost, aby všechny činnosti při testování a posuzování
užitkovosti koz vykonávaly výlučně odborně způsobilé osoby, a žalobce proto nepochybil, pokud
ke sběru vzorků použil přímo jednotlivé chovatele, aniž by doložil jejich odbornou způsobilost.
Žalobce se konkrétně domníval, že jako jakákoliv jiná právnická osoba mohl k dílčím činnostem
použít jednotlivé chovatele, coby osoby v postavení tzv. pomocníků či příručích, kteří pouze
odebírali vzorky a zasílali je k dalšímu testování. Odborná úroveň testování pak byla zajištěna
tzv. odbornými garanty, což byly osoby splňující odbornou způsobilost podle §30 odst. 1
plemenářského zákona (tj. disponovali vysokoškolských vzděláním v oblasti zemědělství
nebo veterinárního lékařství a hygieny anebo biologických věd).
[3] Městský soud se naopak ztotožnil s výkladem žalované, že ustanovení §7 odst. 2
ve spojení s §30 odst. 2 plemenářského zákona jednoznačně požadují, aby veškeré činnosti
spadající pod testování a posuzování v chovech a testačních zařízeních oprávněná osoba
vykonávala výhradně prostřednictvím odborně způsobilých osob. Tato ustanovení nerozlišují,
zda je třeba odborně kvalifikovanými osobami vykonávat jen některé činnosti při testování
a posuzování, pokud formálně i materiálně pod testování spadají. Dílčí činnosti spočívající
v odebírání a odesílání vzorků mohou významně ovlivnit závěry testování, a není tak důvodu
je z působnosti §7 odst. 2 plemenářského zákona vyloučit. Úvahy žalobce o tom, že dané osoby
použil jako právnická osoba, která je nositelem oprávnění, a proto tyto jemu podřízené osoby
nemusejí splňovat kvalifikační požadavek, jsou podle městského soudu založeny výlučně
na soukromoprávní úpravě a neberou v úvahu posuzovanou speciální regulaci veřejnoprávní,
která testování a posuzování užitkovosti svěřuje výhradně do rukou kvalifikovaných osob.
Důvodem je dle soudu právě veřejný zájem na tom, aby byl zajištěn nezkreslený či jinak
neznehodnocený průběh testování, který je klíčový pro posouzení mléčné užitkovosti,
což je jeden z nástrojů pro zvelebování populací zvířat a zachování jejich genetické rozmanitosti
(§1 odst. 3 plemenářského zákona).
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Rozsudek považuje za nezákonný, neboť spočívá na nesprávném posouzení právní
otázky, konkrétně toho, zda §7 odst. 2 plemenářského zákona vyžaduje, aby oprávněná osoba
vykonávala všechny činnosti v rámci testování a posuzování mléčné užitkovosti výhradně
prostřednictvím odborně způsobilých osob podle §30 odst. 2 plemenářského zákona. Podle
stěžovatele formulace použitá zákonodárcem v §7 odst. 2 plemenářského zákona („Testování
a posuzování zajišťují v chovech nebo v testačních zařízeních oprávněné osoby, pokud k tomu mají zajištěny osoby
odborně způsobilé podle §30 a technické vybavení v rozsahu stanoveném vyhláškou.“) neznačí, že pouze
určité osoby mohou vykonávat předmětné činnosti. Rovněž teleologický výklad dle stěžovatele
vede k závěru, že plemenářský zákon vyžaduje, aby oprávněná osoba měla kvalifikované
personální zázemí, nikoliv však, aby každá osoba použitá k dílčím činnostem splňovala
předepsaná kvalifikační kritéria. Stěžovatel pro podporu své argumentace odkázal na nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1012 ze dne 8. 6. 2016 (dále jen „nařízení“), které
umožňuje testování užitkovosti v souladu se zásadami schválenými Mezinárodním výborem
pro kontrolu užitkovosti (ICAR), přičemž podle těchto zásad lze sběr vzorků provádět osobami
bez odborné způsobilosti (samotnými chovateli). Výklad zastávaný žalovanou i městským
soudem tedy směřují proti znění současné legislativy EU, která je přímo použitelná a má přednost
před zákonem.
[5] Stěžovatel pak dále zopakoval námitku, že v rámci výkonu své činnosti je oprávněn
používat jemu podřízené fyzické osoby, jimiž mohou být zaměstnanci, příkazníci, zmocněnci
či prokuristé, přičemž i z pohledu veřejnoprávního platí, že nositelem příslušného
veřejnoprávního oprávnění je právnická osoba, a jí použité osoby k určité činnosti nemusejí
splňovat požadavky pro udělení veřejnoprávního oprávnění. Konečně požadavky na odbornou
způsobilost stanovené v §30 odst. 2 plemenářského zákona jsou vymezeny natolik obecně
(způsobilost je vázána na oblast zemědělství a nemusí se jednat o odborníka na kontrolu mléčné
užitkovosti, dokonce ani na chov zvířat vůbec), že stěžovatel neshledává opodstatněnost v tom,
proč nepostačí pouhé proškolení použité osoby.
[6] Žalovaná ve svém vyjádření zdůraznila, že plemenářský zákon nepřipouští,
že by oprávněná osoba mohla používat k výkonu dílčích činností při testování a posuzování
užitkovosti osoby bez odborné způsobilosti. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že jako
právnická osoba je oprávněn provádět jednotlivé činnosti jinými osobami bez omezení,
neboť tento spor se nezakládá na soukromoprávní úpravě. S těžovatel je oprávněn
Ministerstvem zemědělství a testování a posuzování mléčné užitkovosti je tedy činnost
veřejnoprávní povahy, pro kterou jsou stanoveny kvalifikační předpoklady.
Stěžovatel jako oprávněná osoba nyní pouze nese následky svého nesprávného rozhodnutí
používat při své činnosti laiky a nutno podotknout, že způsobilými osobami
fakticky disponoval, avšak nebyly nahlášeny ministerstvu; pokud by stěžovatel splnil svou
ohlašovací povinnost, nedošlo by vůbec k tomuto sporu. Závěrem žalovaná zopakovala,
že je jednoznačně nutné, aby veškeré činnosti spadající pod testování a posuzování v chovech
a testačních zařízeních vykonávala oprávněná osoba výhradně prostřednictvím odborně
způsobilých osob; jde o činnosti, které jsou oprávněné osobě svěřovány veřejnoprávní
regulací do rukou odborně kvalifikovaných osob, a není možné k nim používat laiky.
Dodržování systému testování a posuzování mléčné užitkovosti přispívá k důvěryhodnosti
ČR jako respektovaného šlechtitele koz v rámci EU i třetích zemí.
[7] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalované k případné replice stěžovateli,
avšak ten již nereagoval.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). V této souvislosti se zabýval
úvahou, zda napadené rozhodnutí ředitelky žalované o námitkách podle §25 odst. 6
plemenářského zákona je rozhodnutím způsobilým soudního přezkumu podle §65 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že se jedná o situaci,
kdy napadeným rozhodnutím byly posouzeny námitky směřující nikoliv pouze proti
protokolu o kontrole, ale proti opatření, jímž byla stěžovateli v rámci kontroly přímo
uložena konkrétní povinnost (srov. rozsudky ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 As 13/2006 - 90,
nebo ze dne 29. 5. 2014, č. j. 5 As 152/2012 - 43). Opatření žalovaného, resp. napadené
rozhodnutí o námitkách, tedy závazně určilo stěžovateli povinnosti a je způsobilé porušit
jeho veřejná subjektivní práva, proto spadá do soudního přezkumu podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Ostatně tuto úvahu odráží i výslovné znění §25 odst. 6 plemenářského zákona, podle něhož
je sice rozhodnutí o námitkách konečné, avšak tím není dotčeno právo kontrolované osoby
uplatnit přezkoumání soudní cestou. Městský soud proto správně dovodil, že napadené
rozhodnutí nemůže být z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno (odst. 22 až 26
napadeného rozsudku).
[10] Po posouzení obsahu kasační stížnosti však dospěl soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[11] Stěžovatel založil kasační stížnost na důvodu spočívajícím v nesprávném posouzení
právní otázky městským soudem. Otázka, která je nadále me zi účastníky sporná, spočívá
ve výkladu §7 odst. 2 a §30 odst. 2 plemenářského zákona. Konkrétně jde o to, zda z těchto
ustanovení plyne povinnost tzv. oprávněné osoby provádět všechny činnosti v rámci
testování a posuzování užitkovosti hospodářských zvířat (v tomto případě mléčné užitkovosti
koz) výhradně prostřednictvím odborně způsobilých osob, nebo zda dílčí činnosti mohou
vykonávat i jiné osoby bez oborné způsobilosti.
[12] Podle §7 odst. 2 plemenářského zákona [t]estování a posuzování zajišťují v chovech
nebo v testačních zařízeních oprávněné osoby, pokud k tomu mají zajištěny osoby odborně způsobilé podle §30
a technické vybavení v rozsahu stanoveném vyhláškou.
[13] Ustanovení §30 odst. 2 téhož zákona pak stanoví, že [o]soba uvedená v §7 odst. 2 se považuje
za odborně způsobilou, pokud dosáhla alespoň středního vzdělání s maturitní zkouškou v některém zemědělském
oboru nebo v oboru se zaměřením na zemědělství anebo v oboru veterinářství a veterinární prevence; tuto skutečnost
je povinna doložit vysvědčením o maturitní zkoušce, případně jiným dokladem o ukončení vzdělání, a podle §30
odst. 4 tohoto zákona platí, že [o]soba uvedená v odstavci 2 nebo 3, která nedosáhla předepsaného
středoškolského vzdělání, se považuje za osobu odborně způsobilou, pokud prokáže, že v příslušném oboru
vykonávala praxi nejméně po dobu 5 let.
[14] Konečně podle §32 plemenářského zákona [u]znaná chovatelská sdružení, chovatelské podniky
prasat, oprávněné osoby, určená osoba a pověřená osoba jsou povinny nejpozději do 1 měsíce ohlásit ministerstvu
veškeré změny skutečností uvedených v rozhodnutí o udělení souhlasu, o uznání chovatelského sdružení, o uznání
osoby uvedené v §6 odst. 1 jako chovatelského podniku prasat, v rozhodnutí o určení a v pověření osoby
shromažďováním a zpracováváním údajů v informačním systému ústřední evidence anebo změny ve výkonu
činnosti.
[15] Městský soud dospěl při výkladu těchto ustanovení k závěru, že jednoznačně vyžadují,
aby veškeré činnosti spadající pod testování a posuzování užitkovosti vykonávala oprávněná
osoba prostřednictvím odborně způsobilých osob. Stěžovatel v rámci uplatněného důvodu
kasační stížnosti formuloval vůči tomuto závěru tři dílčí námitky, a to jeho rozpor se zněním
nařízení, rozpor s oprávněním právnické osoby používat k realizaci svých činností podřízené
osoby, které nemusejí být odborně způsobilé, a konečně se stěžovatel vymezil vůči údajně
obecnému kvalifikačnímu požadavku na odbornou způsobilost, který vyžaduje vzdělání
v jakémkoliv zemědělském oboru.
[16] Pokud jde o první stěžovatelovu námitku, zabýval se soud otázkou, zda je přípustná
(a contrario §104 odst. 4 s. ř. s.), neboť jde o tvrzený důvod nezákonnosti, který stěžovatel
neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud
ze správního spisu zjistil, že stěžovatel v námitkách proti opatření uvedl, že ve své činnosti
postupuje zcela v souladu se šlechtitelským programem schváleným Ministerstvem
zemědělství, včetně metod zjišťování mléčné užitkovosti dle pravidel Mezinárodního výboru
pro kontrolu užitkovosti (ICAR), podle nichž údaje zjišťuje buď oprávněná osoba, nebo sám
chovatel, na kterého nejsou kladeny žádné požadavky stran odborné způsobilosti.
Tuto námitku však nijak nespojil s aplikací práva EU, resp. nařízení. V žalobě k městskému
soudu pak již stěžovatel námitku odlišnými pravidly ICAR a pravidly plynoucími z práva
EU (nařízení) neuplatnil vůbec. Za této situace se jedná o námitku, kterou stěžovatel nepoužil
v řízení o žalobě, a neumožnil tak městskému soudu, aby na ni v napadeném rozsudku
náležitě reagoval. Na druhou stranu je podstatou stěžovatelovy námitky tvrzení, že správní
orgán i městský soud aplikovaly na věc nesprávné právo, neboť měly použít ustanovení
nařízení (čl. 25 a přílohu č. III), která stanoví jiná (mírnější) kritéria, pokud jde o kvalifikační
předpoklady osob účastnících se testování užitkovosti koz, a uplatní se přednostně
před vnitrostátním zákonem. Podle stávající judikatury je Nejvyšší správní soud povinen
nad rámec námitek v kasační stížnosti zohlednit právo EU pouze tehdy, pokud by jeho porušení
vedlo k vadám zmíněným v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. nebo k jiným vadám, které je tento soud
povinen zohlednit i v případě vnitrostátního práva (srov. rozsudek ze dne 18. 6. 2009, č. j.
8 As 33/2009-56 a Kühn, Z., Kocourek., T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters
Kluwer 2019, str. 608, odst. 24, str. 1009, odst. 22). Aplikace nesprávného práva je jedním
z důvodů, který by vedl k nezákonnosti napadeného rozsudku, proto se Nejvyšší správní soud
zabýval tím, zda zde existuje právo EU, jehož nezohlednění by vedlo k porušení práv stěžovatele.
[17] Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že taková situace v daném případě
nenastala. Podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází správní soud při přezkumu správního rozhodnutí
ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu.
V daném případě bylo napadené rozhodnutí o námitkách vydáno dne 18. 4. 2017. Nařízení,
na které poukazuje stěžovatel, je však podle čl. 69 použitelné od 1. 11. 2018. V době
rozhodování správního orgánu proto pravidla, na něž odkazuje stěžovatel, nebyla účinná.
Na činnost stěžovatele dopadala v té době směrnice Rady č. 89/361/EHS ze dne 30. 5. 1989,
o čistokrevných plemenných ovcích a kozách (dále jen „směrnice“), a na ni navazující
rozhodnutí Komise č. 90/256/EHS ze dne 10. 5. 1990, o metodách pro kontrolu užitkovosti
a stanovení genetické hodnoty čistokrevných plemenných ovcí a koz, která stanovila odlišná
pravidla, resp. otázku odborné způsobilosti osob provádějících testování neupravila, a bylo
proto na úvaze vnitrostátního zákonodárce, jaká pravidla, která by naplňovala účel sledovaný
směrnicí, zvolí.
[18] Ve světle zbývajících dvou námitek stěžovatele pak Nejvyšší správní soud považuje
výklad městského soudu za správný, a to jak při použití gramatické, tak teleologické metody
výkladu. Ustanovení §7 odst. 2 plemenářského zákona zcela jednoznačně stanoví,
že oprávněná osoba provádí testování a posuzování v chovech a testačních zařízeních tehdy,
pokud má k této činnosti zajištěny odborně způsobilé osoby. Toto ustanovení přitom
odkazuje na §30 zákona, který upravuje požadavky na odbornou způsobilost a jehož
odstavec 2 zpětně odkazuje právě na §7 odst. 2 zákona. Podle kasačního soudu toto
ustanovení nedává prostor vykládat je způsobem předkládaným stěžovatelem, totiž že dílčí
činnosti v rámci testování mohou vykonávat i osoby bez odborné způsobilosti, pokud
je nad nimi zajištěn dohled tzv. odborných garantů, tj. osob odborně způsobilých v oblasti
šlechtitelství podle §30 odst. 1 plemenářského zákona (vysokoškolské vzdělání v oblasti
zemědělství nebo veterinárního lékařství a hygieny anebo biologických věd). Lze souhlasit
s městským soudem, že uvedená právní úprava vyžaduje, aby cel ý proces testování, tj. jeho
jednotlivé úkony, vykonávaly odborně způsobilé osoby s kvalifikací podle §30 odst. 2
plemenářského zákona. Není sporu o tom, že odebírání testova ných vzorků je činností
spadající pod samotný proces testování a posuzování užitkovosti, což ostatně ani stěžovatel
nezpochybňuje.
[19] Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje s argumentem městského soudu,
že stěžovatel jakožto právnická osoba je jistě oprávněn ke své činnosti využívat fyzických
osob dle svého vlastního uvážení, avšak pouze pokud právní úprava nestanoví pro výkon
určitých specifických činností kvalifikační požadavek, který musí naplnit každá osoba, která
je výkonem těchto činností pověřena. Takové požadavky nejsou podle Nejvyššího správního
soudu v oblasti veřejného práva nijak neobvyklé a uplatní se právě tam, kde převáží veřejný
zájem na odborné kvalitě, který vyžaduje, aby činnost, k níž disponuje právnická osoba
veřejnoprávním oprávněním, jejím jménem a na její účet vykonávala vždy fyzická osoba
odborně způsobilá (namátkou provozování zdravotnických zařízení, lékáren, autoškol atd.).
Je pak primárně na zákonodárci, zda v konkrétním případě nalezne převahu tohoto veřejného
zájmu a stanoví pro určité činnosti kvalifikační předpoklady. V daném případě
to tedy znamená, že stěžovatel sice disponuje souhlasem Ministerstva zemědělství
k provádění testování a posuzování užitkovosti, a je proto tzv. oprávněnou osobou; z toho
však nelze dovodit, že oprávnění stěžovateli umožňuje využívat k testování osoby, které
nesplňují odborné požadavky. Jak již městský soud správně uvedl, požadavek na odbornou
způsobilost osob účastnících se procesu testování plyne i z jeho účelu, jímž je zajištění
objektivních a nezkreslených dat dále využitelných pro šlechtění a plemenitbu domácích
zvířat.
[20] Konečně stěžovatelova námitka, že požadavky na dosažené vzdělání podle §30
odst. 2 plemenářského zákona jsou příliš obecné, neboť nevyžadují vzdělání přímo v oboru
šlechtitelství či plemenitby a míjí se tak se sledovaným účelem, nemíří proti napadenému
rozsudku městského soudu, ale spíše proti tomuto zákonnému ustanovení, které stěžovatel
zjevně považuje za nerozumné. Nejvyšší správní soud naopak považuje požadovaný stupeň
a obor vzdělání, který může být nahrazen pětiletou praxí v oboru zemědělství, za racionální
a přiměřený (ostatně analogicky by pak musel stěžovatel považovat za neracionální
a nepřiměřený i požadavek na tzv. odborné garanty, u nichž zákon rovněž pouze obecně
vyžaduje vzdělání v oblasti zemědělství, nikoliv specializaci na šlechtitelství a plemenitbu).
Ostatně otázkou přiměřenosti požadavku na odbornou způsobilost se podrobně zabýval
již městský soud v napadeném rozsudku (odst. 41) a s jeho závěry se kasační soud plně
ztotožňuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná
a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalované,
která byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, pak soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť
jí žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu