ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.399.2018:18
sp. zn. 1 As 399/2018 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: M. K., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2018, č. j. MPSV-2018/130989-923,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
31. 10. 2018, č. j. 19 Ad 32/2018 - 31,
takto:
I. Návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti se zamítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2018, č. j. 19 Ad 32/2018 - 31,
se ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu
v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem správního řízení byla žádost žalobkyně o přiznání dávky pomoci v hmotné
nouzi – doplatku na bydlení. Úřad práce České republiky rozhodnutím ze dne 26. 1. 2018, č. j.
53669/2018/OOI, žalobkyni doplatek na bydlení nepřiznal. Žalovaný odvolání zamítl
a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou spojila s žádostí o osvobození
od soudních poplatků a s návrhem na ustanovení zástupce. Krajský soud v Ostravě I. výrokem
v záhlaví uvedeného usnesení přiznal žalobkyni plné osvobození od soudních poplatků
a II. výrokem téhož usnesení zamítl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že z obsahu žaloby je zjevné, že se žalobkyně orientuje
v právních předpisech, zná svá práva a také je uplatňuje. Žaloba je dostatečně odborně napsána,
je vnitřně systematizována a obsahuje veškeré podstatné formální i materiální náležitosti. Krajský
soud také přihlédl k tomu, že žalobkyně v obdobných věcech průběžně podává žaloby, neměl
proto pochybnosti o znalostech žalobkyně.
[3] Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, kterou
spojila s žádostí o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce pro toto řízení.
[4] Stěžovatelka zpochybňuje závěr krajského soudu, podle kterého je schopna dostatečné
orientace v právních záležitostech způsobem potřebným pro ochranu svých zájmů. Stěžovatelka
nezpochybňuje množství řízení, ve kterých vystupuje jako žalobkyně, pro její majetkové poměry
a složitou sociální situaci často pomáhají advokáti, kteří tuto činnost vykonávají zdarma. Pouze
ze stěžovatelčina podání nelze učinit jednoznačný úsudek o tom, zda je sama schopna účinně
uplatňovat své oprávněné zájmy, její vyjádření je potřeba hodnotit komplexněji, než jak to učinil
krajský soud. Stěžovatelka připomněla, že v minulosti byla opakovaně posuzována její
svéprávnost; závěry posudků prokázaly, že není zcela zdravá, byť zatím nebyla omezena
ve svéprávnosti. Stěžovatelka uzavřela, že ustanovení zástupce pro ni nemusí v konečném
důsledku znamenat úspěch ve věci, nicméně bez právní pomoci není schopna uvést skutečnosti,
které mohou být pro rozhodnutí významné.
[5] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud II. výrok usnesení krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II. Posouzení věci
[6] Nejprve se soud zabýval stěžovatelčinou žádostí o ustanovení advokáta pro řízení
o kasační stížnosti. Zastoupení advokátem ve smyslu §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (s. ř. s.) a zaplacení soudního poplatku je nutné pouze v těch řízeních
o kasační stížnosti, kterou stěžovatel brojí proti konečnému (meritornímu) rozhodnutí ve věci
(srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, č. 3271/2015 Sb.
NSS), nikoli tedy v nynějším řízení o kasační stížnosti proti usnesení o neustanovení zástupce
pro řízení o žalobě. Současně soud dospěl k závěru, že k ochraně práv stěžovatelky není advokáta
nezbytně třeba, neboť i bez jeho pomoci podala projednatelnou kasační stížnost (srov. §35
odst. 9 s. ř. s.). Proto soud stěžovatelčinu žádost o ustanovení zástupce výrokem I. tohoto
rozsudku zamítl. Ze stejného důvodu soud po stěžovatelce nepožadoval zaplacení soudního
poplatku.
[7] Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Co do posouzení merita kasační
stížnosti vyšel z úvah vyjádřených v obdobných stěžovatelčiných věcech v rozsudcích ze dne
4. 1. 2018, . čj. 2 As 327/2017 - 82, a ze dne 6. 6. 2018, č. j. 8 As 20/2018 - 44.
[8] Podle §35 odst. 9 s. ř. s. lze účastníku řízení ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou
kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, a 2) jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
K naplnění druhé zákonné podmínky pro ustanovení zástupce soud konstatoval: „Advokát bude
ustanoven zástupcem účastníka k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právní složitou,
a jestliže potřeba ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo, např. z nekvalifikovaných podání
účastníka, jímž se na soud obrací apod. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce klade
na účastníka řízení formulování samotného návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém časovém úseku, je právě
obsahová a formální úroveň sepsané žaloby kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka.“
(srov. rozsudky ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 - 64, ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 4 Azs 390/2005 - 98, nebo ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 117/2013 - 17). Soud
při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce zvažuje, nakolik je účastník řízení sám způsobilý
před soudem hájit svá práva či zájmy. Přitom přihlíží k charakteru projednávané věci, k osobním
poměrům žalobce a k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň
povědomí účastníka řízení o jeho právech v soudním řízení (srov. rozsudek ze dne 21. 5. 2015,
č. j. 7 As 84/2015 - 14, nebo ze dne 30. 11. 2016, č. j. 6 As 206/2016 - 31).
[9] V napadeném usnesení dospěl krajský soud k závěru, že není splněna druhá podmínka
nezbytnosti právního zastoupení. Nejvyšší správní soud má však za to, že v tomto konkrétním
případě není najisto postaveno, zda je stěžovatelka schopna v řízení o žalobě proti napadenému
rozhodnutí svá práva samostatně a kvalifikovaně bránit. Stěžovatelka sice podala ke krajskému
soudu poměrně obsáhlou žalobu, neuvedla však žádná tvrzení, z nichž by bylo patrné, z jakých
důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Napadené rozhodnutí
se týká přezkumu nepřiznání dávky pomoci v hmotné nouzi – doplatku na bydlení. K nepřiznání
doplatku na bydlení došlo z důvodu ukončení platnosti nájemní smlouvy. Stěžovatelka v žalobě
neuplatnila žádné námitky zpochybňující závěry žalovaného, pouze uvedla, že předložila
potvrzení, které její nájemní vztah dokládá. Jinou argumentaci směřující vůči závěrům
v napadeném rozhodnutí žaloba neobsahuje, neboť ve zbylé části stěžovatelka pouze shrnuje
své sociální potíže a obtížnou majetkovou situaci. Žalobu tak nelze považovat za dostatečně
kvalifikovanou, obsahující nezbytné materiální náležitosti.
[10] Rovněž složitost posuzované věci není marginální. Krajský soud neodůvodnil, podle
jakých kritérií složitost případu posuzoval a jak dospěl ke svému závěru. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že z napadeného rozhodnutí nelze na jednoduchost věci usuzovat. Po právní
stránce se jedná o případ aplikace norem občanského práva ve spojitosti s právem veřejným
(otázka zániku či trvání nájemního vztahu a vliv na dávku pomoci v hmotné nouzi).
Jedná se proto o komplikovanější právní problém, k jehož řešení je nezbytné aplikovat více
právních předpisů. Není zřejmé, z čeho soud dovodil, že by stěžovatelka byla schopna takto
komplexního právního uvažování. Současně se nejeví pravděpodobným, že by dokázala uvést
skutkové okolnosti, které jsou pro právní posouzení rozhodné.
[11] K dalším úvahám krajského soudu Nejvyšší správní soud uvádí, že průběžné podávání
žalob téhož účastníka samo o sobě není relevantní pro závěr o tom, zda je ustanovení zástupce
nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Tuto okolnost by vzhledem k judikatuře bylo možné
zohlednit například v řízení, ve kterém by účastník uplatňoval svá práva svévolně,
resp. kdy by bylo možno bez pochybností konstatovat, že mu nejde o vyřešení věci, ale usiluje
pouze o vedení jakýchkoli soudních řízení bez zřetelného důvodného zájmu na jejich výsledku
(srov. rozsudek ze dne 3. 3. 2016, č. j. 10 As 7/2016-17). V posuzované věci však nelze
bez pochybností přijmout závěr, že rozhodnutí o doplatku na bydlení pro stěžovatelku není nijak
podstatné a spor vede bez racionálního zájmu o jeho výsledek. I pokud by krajský soud správně
posoudil svévoli účastníka při vedení početné skupiny jiných sporů, je nutno v každé věci zvlášť
posuzovat, zda je tento znak naplněn, nelze ho automaticky předjímat. Z napadeného usnesení
krajského soudu nelze kupříkladu ani dovodit, že by samotný počet sporů vedených
stěžovatelkou znamenal, že se kvalita jejích podání zvyšuje, resp. že v čase získala nezbytnou
erudici pro to, aby byla schopna svá práva efektivně hájit (krajský soud pouze obecně bez bližšího
odůvodnění uvedl, že nemá pochybnosti o znalostech stěžovatelky v dané problematice).
[12] Na závěr napadeného usnesení odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 As 197/2015-19, ve kterém byla kasační stížnost stěžovatelky
proti neustanovení zástupce z řad advokátů zamítnuta. Závěr tohoto rozsudku nelze zobecňovat.
Stěžovatelka podala několik kasačních stížností proti usnesením krajského soudu, kterými jí nebyl
zástupce ustanoven, avšak s rozdílným výsledkem, neboť Nejvyšší správní soud vždy posuzoval
konkrétní okolnosti případu včetně kvality podané žaloby.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Soud proto shrnuje, že lze stěží nalézt jakýkoliv žalobní bod, jímž by stěžovatelka
konkrétním způsobem zpochybňovala závěr napadeného rozhodnutí. Rovněž složitost věci není
nízká a odkaz krajského soudu na jiná řízení je nedostatečný. Ve světle těchto zjištění tak nemůže
obstát názor, podle něhož je žaloba po obsahové stránce dostatečná a stěžovatelka je schopna
orientovat se v právních předpisech. Lze uzavřít, že způsob, jakým krajský soud odůvodnil výrok
napadeného usnesení o zamítnutí návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce, je výsledkem
nesprávného právního posouzení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud proto
napadené usnesení v rozsahu jeho II. výroku zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a znovu posoudí důvodnost stěžovatelčina
návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Pokud stěžovatelčině návrhu vyhoví,
bude jeho povinností též ustanoveného zástupce vyzvat k náležitému doplnění žalobních tvrzení.
V rozhodnutí o věci samé rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu