ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.103.2018:56
sp. zn. 1 Azs 103/2018 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: I. K., zastoupeného
opatrovníkem: Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-84/LE-LE05-LE05-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018,
č. j. 75 Az 44/2016-32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného opatrovníka Mgr. Martiny Šamlotové se u r č u je částkou
6.800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 10. 2016 neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle
§12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. V žádosti o mezinárodní ochranu a v rámci
pohovoru žalobce uváděl, že o mezinárodní ochranu žádá, neboť na Ukrajině je válka a má
nastoupit do armády.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobou, kterou Krajský
soud v Ústí nad Labem zamítl. Soud zrekapituloval obsah správního spisu a podklady, ze kterých
žalovaný vycházel, a zjištěný skutkový stav shledal dostatečným. K odmítání vojenské služby
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004-49
a uvedl, že odmítání vojenské služby samo o sobě odůvodněné obavy z pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu nezakládá, a to ani v případě, že by její výkon byl spojen
s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. O azylově relevantní důvod
by se mohlo jednat např. v případě vymezeném v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 8. 1994, č. j. 6 A 509/94-27, kdy by se žalobce musel: „podílet se na bojových akcích, z hlediska
přirozenoprávního mezinárodním společenstvím obecně odmítaných (jako např. genocida, etnické čistky, kruté
vedení války proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění zajatců ap.) a nikoli z pouhé averze k vojenské službě
nebo ze strachu o život.“ Nic takového však v dané věci z dostupných zpráv nevyplynulo.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatel nesouhlasí s posouzením věci žalovaným. Stěžovatel nemá obavy z povolání
k výkonu branné povinnosti, ale ze svého zapojení do válečné obrany Ukrajiny. Ozbrojený
konflikt na Ukrajině nadále graduje a z ukrajinských médií je navíc zřejmé, že Minské dohody
jsou neustále porušovány. Bezpečnostní situace na Ukrajině je nedostatečně zmapovaná, a ačkoliv
je ohnisko bojů především ve východní části Ukrajiny, týká se tento konflikt celého území,
a to nejen z bezpečnostního, ale i z ekonomického hlediska. Pokud by se stěžovatel musel vrátit
na Ukrajinu, byl by odeslán do války a existovalo by reálné riziko újmy na jeho zdraví a životě.
O tom, že jsou do války povoláváni i absolventi základní vojenského výcviku svědčí dle mínění
stěžovatele i rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, která řeší případy obdobné
jako je jeho případ – např. usnesení č. j. 10 Azs 238/2016-33, č. j. 6 Azs 12/2018-34, č. j.
7 Azs 34/2017-26, či č. j. 6 Azs 290/2017-23.
[5] Instituce, od kterých správní orgán získal informace o zemi jeho původu, mají současnou
situaci na Ukrajině nedostatečně zmapovanou. Situace je horší, než tyto instituce uvádějí ve svých
zprávách. Mezi ukrajinskými státními příslušníky je všeobecně známo riziko, že absolventi
základního vojenského výcviku mohou být povoláni do bojů. Způsob mobilizace
je dle stěžovatele netransparentní a pro okolní svět nezjistitelný. Informace o mobilizaci
se nezveřejňují, stěžovatel neví, jak má tyto skutečnosti prokázat, a jsou obtížně dosažitelné
i pro organizace uváděné žalovaným.
[6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem vyjádřeným v rozsudku
krajského soudu. Odkazuje proto na své vyjádření k žalobě ze dne 31. 10. 2016. K námitkám
týkajícím se povolání k výkonu vojenské služby odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu, kterou respektoval jak sám žalovaný, tak krajský soud.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou.
[8] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[9] K bezpečnostní situaci na Ukrajině existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního
soudu (srov. usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014-17 či ze dne 30. 4. 2015, č. j.
9 Azs 13/2015-69, potvrzované i aktuální judikaturou např. usnesení ze dne 31. 10. 2018, č. j.
5 Azs 45/2018-31 či rozsudek ze dne 14. 2. 2018, č. j. 1 Azs 402/2017-48). V usnesení
č. j. 7 Azs 265/2014-17 Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Ivanofranskovská oblast, ze které stěžovatel
pochází, se nachází na samém západě Ukrajiny a není boji na východě země zasažena.
[10] K nutnosti zapojení stěžovatele do bojových akcí v případě návratu na Ukrajinu jakožto
azylově relevantnímu důvodu se Nejvyšší správní soud v minulosti již také vyjádřil, a to například
v usnesení ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016-34: „Je třeba upozornit na informaci Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky výkonu
základní vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou povoláváni
do zóny ATO (tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí
povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby byl v minulém roce
znovu zaveden. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů
a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí
prezidenta Ukrajiny nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně
nerozhodne.“ Citovaná zpráva byla podkladem pro vydání rozhodnutí a je založena ve správním
spise. Z úřední činnosti je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že tyto informace jsou
potvrzovány i aktualizovanou informací Ministerstva vnitra z 24. 11. 2016, která navíc uvádí,
že na základě výnosů prezidenta republiky proběhla demobilizace a že na východoukrajinské
frontě již nejsou žádní mobilizovaní vojáci, pouze dobrovolníci a profesionální příslušníci
armády.
[11] Krajský soud s odkazem na judikaturu vysvětlil, že případná povinnost zapojení
stěžovatele do bojových akcí prostřednictvím mobilizace nezakládá odůvodněné obavy
z pronásledování. Namítá-li stěžovatel obecně, že z působ mobilizace na Ukrajině
je netransparentní, není možné jej prokázat a zprávy, ze kterých vycházel žalovaný, jsou v tomto
smyslu nedostatečné, jedná se vzhledem k výše uvedenému závěru o azylově nerelevantní
námitky. Nadto stěžovatel tato tvrzení neuvedl ani v řízení před správním orgánem, ani v žalobě
proti jeho rozhodnutí. V kasační stížnosti jsou proto tyto námitky nepřípustné.
[12] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[13] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele odmítl
jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3 větu
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[15] Nejvyšší správní soud žalobci usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. 1 Azs 103/2018-38,
ustanovil opatrovníkem Mgr. Martinu Šamlotovou, advokátku. Hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí v takovém případě stát (§140 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
ve spojení s §64 a 120 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud přiznal opatrovníkovi odměnu za dva úkony právní služby,
spočívající v převzetí zastoupení a doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], ve výši 2 x 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
a §7 bod 5. téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč
(§13 odst. 4 téže vyhlášky). Celkem tedy odměna ustanoveného opatrovníka činí částku ve výši
6.800 Kč, jež mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu