ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.151.2018:28
sp. zn. 1 Azs 151/2018 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: X. T. T., zastoupeného
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2437/2, Plzeň,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 1. 2018, č. j. KRPP-1603-19/ČJ-2018-030022,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2018,
č. j. 17 A 22/2018 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému advokátovi žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 1. 2018 zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (zákon o pobytu cizinců). Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů
od omezení osobní svobody.
[2] Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2018 žalovaná rozhodla o prodloužení zajištění žalobce podle
§125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců o 60 dnů.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované ze dne 26. 1. 2018 žalobou u Krajského soudu
v Plzni, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil námitce, že napadené
rozhodnutí je nesprávné a nedostatečně odůvodněné s ohledem na zásah do soukromého
a rodinného života žalobce. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 4 Azs 122/2014 - 43, nelze na odůvodnění rozhodnutí o zajištění klást stejné nároky
jako na rozhodnutí o správním vyhoštění. V rozhodnutí o zajištění postačí odpovídající
vymezení důvodů pro omezení osobní svobody dotčeného cizince. Tyto závěry lze podle
krajského soudu vztáhnout i na rozhodnutí o prodloužení zajištění.
[4] Otázkou přiměřenosti zásahu se žalovaná zabývala již v prvním rozhodnutí o zajištění.
V nyní napadeném rozhodnutí pak výslovně konstatovala, že žalobce „se vozidlem dostal
na Slovensko, kde strávil několik hodin v bytovém domě, kam pro něj přijel jeho bratr, jméno bratra uvádět
nechtěl. Do České republiky přicestoval dne 29. 10. 2017 ve večerních hodinách. Bydlel u svého bratra
v rodinném domě na Folmavě. Bratr má na území České republiky povolen pobytu, ale neví jaký. Bratr má syna,
který je občan ČR. Více ke své rodině uvádět nechtěl, jelikož ho jeho bratr zklamal. Hodně se s ním na Silvestra
pohádal. Důvodem hádky bylo to, že mu bratr sliboval, že mu po příjezdu do České republiky zařídí legální
pobyt a to se nestalo.“
[5] Žalovaná v napadeném rozhodnutí shledala, že důvody zajištění žalobce i nadále trvají,
vysvětlila, proč nepovažuje uložení zvláštních opatření za dostačující, a rovněž odůvodnila dobu,
o kterou bylo zajištění prodlouženo. Krajský soud proto uzavřel, že rozhodnutí žalované
obsahuje náležité odůvodnění všech rozhodných skutečností a je plně přezkoumatelné.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s“).
[7] Stěžovatel již v žalobě namítl, že žalovaná se nedostatečně vypořádala se zásahem
do jeho soukromého a rodinného života, a to s ohledem na skutečnost, že se na území České
republiky nachází stěžovatelův bratr, který disponuje pobytovým titulem. S vypořádáním této
námitky krajským soudem stěžovatel nesouhlasil. Soud se částečně přihlásil k přinejmenším
implicitně formulovanému postoji žalované, podle nějž není třeba eventuální zásah
do soukromého a rodinného života stěžovatele zkoumat v intencích jeho vztahu s bratrem,
a částečně se pokusil nahradit chybějící úvahu žalované, což je nepřípustné.
[8] K povinnosti zabývat se zásahem do soukromého a rodinného života v řízení o zajištění
podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS. Tato
povinnost je zdůrazňována i v jednotlivých rozsudcích Nejvyššího správního soudu, např. ze dne
15. 11. 2016, č. j. 6 Azs 142/2016 - 26. Zajištění podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
je přípustné pouze tehdy, neexistují-li překážky předání. Bylo proto povinností žalované
zabývat se intenzitou vztahu stěžovatele s bratrem, který na území ČR legálně pobývá.
Neopominutelnou povinností žalované bylo posoudit, zda pobyt stěžovatelova bratra je natolik
závažnou překážkou, že by nebylo možné uvažovat o realizaci správního vyhoštění stěžovatele
s ohledem na zásah do soukromého a rodinného života. Žalovaná však intenzitu vztahu
stěžovatele s bratrem nereflektovala. Její rozhodnutí proto trpí zásadní vadou. Rozsudek
krajského soudu, který rozhodnutí žalované aproboval, nemůže obstát.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila, pouze sdělila, že zajištění stěžovatele bylo
ukončeno dne 26. 6. 2018.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
III.1 Podmínky řízení
[10] Podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 15. 8. 2017
do 20. 1. 2019 platilo, že „[v] případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince
nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince
policie neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační
stížnosti použijí obdobně.“ Toto ustanovení vylučovalo soudní přezkum rozhodnutí policie
o zajištění mimo jiné pro případ, že byl cizinec před rozhodnutím soudu ze zařízení pro zajištění
cizinců propuštěn.
[11] Citované ustanovení však Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn.
Pl. ÚS 41/17, a to ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tj. k 21. 1. 2019. Překážka soudního
přezkumu stěžovatelem předložené kasační stížnosti tak odpadla.
III.2 Posouzení kasační stížnosti
[12] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle kterého rozhodnutí
žalované nebylo nepřezkoumatelné z důvodu tvrzené nedostatečnosti odůvodnění přiměřenosti
zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[15] Především je třeba podotknout, že posouzení důvodů znemožňujících vycestování
(jedním z nichž může být i nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince,
viz §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců) v rámci řízení o zajištění cizince je předběžné
a subsidiární. Jakkoliv lze se stěžovatelem v obecné rovině souhlasit, že existence reálného
předpokladu pro vyhoštění představuje jednu z podmínek zajištění cizince, nelze přehlížet smysl
řízení o zajištění, jímž není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uloženo
správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být
realizován. Správní orgán je povinen předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní
vyhoštění cizince alespoň potenciálně možné, jsou-li překážky vycestování správnímu orgánu
v době rozhodování o zajištění známy nebo vyšly-li v řízení najevo (blíže viz usnesení
rozšířeného senátu č. j. 7 As 79/2010 - 150). V řízení o zajištění proto není nutné postavit
najisto, že vyhoštění cizince bude skutečně realizováno. Postačí závěr o možnosti vyhoštění.
[16] Rozsah odůvodnění rozhodnutí o (prodloužení) zajištění ve vztahu k posouzení
přiměřenosti případného zásahu do rodinného a soukromého života, k němuž by mohlo dojít
vyhoštěním cizince, se s ohledem na výše uvedené závěry bude odvíjet od tvrzení cizince
a od skutečností zřejmých ze spisu.
[17] Stěžovatel namítl v žalobě a v kasační stížnosti, že překážkou vyhoštění z důvodu
nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života je přítomnost stěžovatelova bratra
na území ČR, který zde má povolen pobyt. Obecně lze konstatovat, že vztah mezi dospělými
sourozenci by mohl být překážkou vyhoštění jen ve velmi výjimečných případech,
např. v případě závislosti na péči jednoho na druhém ze zdravotních důvodů. Nic takového
však stěžovatel netvrdil.
[18] Nadto, jak již poukázal krajský soud, z rozhodnutí žalované vyplývá, že stěžovatel popsal
během výslechu svůj vztah k bratrovi jako přinejmenším problematický, neboť se s bratrem
pohádal a bratr jej zklamal. Nechtěl uvést ani bratrovo jméno. Nad rámec pasáže citované
krajským soudem žalovaná poukázala také na stěžovatelovo vyjádření, že s bratrem nechce mít
nic společného. Tyto skutečnosti odpovídají obsahu protokolu o výslechu ze dne 3. 1. 2018.
K otázce, zda chce kontaktovat bratra, aby mu přivezl cestovní doklad, stěžovatel uvedl:
„Já osobně bratra kontaktovat nechci, nechci ho již vidět. Chci, aby mého bratra kontaktoval tlumočník.“
Dále stěžovatel vypověděl: „Pobýval jsem u svého bratra na Folmavě, ale v současné době nechci mít s mým
bratrem nic společného, tudíž nemám na území ČR žádnou adresu pobytu.“ K otázce na rodinné vazby
na území ČR stěžovatel zopakoval: „Mám zde bratra s rodinou, ale v současnosti je už nechci vidět. Bratr
mě velice zklamal.“
[19] S ohledem na tvrzení samotného stěžovatele žalované nevznikla povinnost
zabývat se intenzitou vztahu stěžovatele s jeho bratrem a blíže posuzovat, zda by jeho
vyhoštěním nedošlo k zásahu do soukromého a rodinného života. Povinnost posoudit
potencialitu výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění vzniká slovy rozšířeného senátu tehdy,
jsou-li „překážky vycestování správnímu orgánu v době rozhodování o zajištění známy nebo vyšly-li v řízení
najevo“. Skutečnosti tvrzené stěžovatelem popsané výše takovou překážkou bezpochyby nejsou.
V posuzované věci nevyšly najevo další okolnosti, které by žalovaná byla povinna zvážit
a neučinila tak. Uvedla-li žalovaná v rámci posouzení realizovatelnosti vyhoštění, že zhodnotila
překážky, které jí byly známy a které vyšly v řízení najevo, přičemž jako jedinou překážku
shledala skutečnost, že v době jejího rozhodování nebylo pravomocné rozhodnutí o správním
vyhoštění, neshledal Nejvyšší správní soud takový závěr s ohledem na obsahu spisu
nezákonným.
[20] Pro úplnost lze dodat, že v době rozhodnutí o prodloužení zajištění (dne 26. 1. 2018)
již bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele (ze dne 4. 1. 2018), v němž
žalovaná podrobněji posuzovala jednotlivá kritéria přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §174a zákona o pobytu cizinců. Byť rozhodnutí o správním vyhoštění nebylo
v době vydání nyní napadeného rozhodnutí ještě pravomocné, následně v soudním přezkumu
obstálo. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 11. 2018,
č. j. 1 Azs 259/2018 - 29, přičemž námitky týkající se tvrzeného zásahu do rodinného
a soukromého života vyhodnotil jako účelové.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[21] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože
jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
[23] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 8. 2. 2018, č. j. 17 A 22/2018 - 18,
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jindřich Lechovský. V takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil
odměnu advokáta částkou 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) a dále
300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 3.400 Kč. Tuto částku pak soud
zvýšil podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou
je zástupce jako plátce povinen odvést. Částka v celkové výši 4.114 Kč bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu