ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.262.2019:31
sp. zn. 1 Azs 262/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
Mgr. Evy Šonkové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Ch. T. N., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2016, č. j. MV-1240-5/SO-2016, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2019, č.
j. 15 A 52/2016 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Žalobce podal k Ministerstvu vnitra, Oboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán I. stupně“) dne 8. 12. 2011 žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem podnikání. V průběhu řízení, dne 8. 10. 2014, podal žádost o změnu účelu
povolení k dlouhodobému pobytu. Žádal o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití
rodiny na území dle §42a odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 16. 8. 2015 (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“).
[2] V průběhu řízení správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce byl Zemským trestním soudem
ve Vídni dne 2. 7. 2010 odsouzen za trestný čin obchodování s návykovými látkami k trestu
odnětí svobody v trvání 21 měsíců, z toho k 7 měsícům nepodmíněně a 14 měsícům podmíněně
s odkladem na zkušební dobu 3 let. Trestný čin spočíval v tom, že z České republiky dovezl
do Rakouska marihuanu o hmotnosti 7.260 g obsahující minimálně 866 g čisté látky delta-9-THC.
Rozhodnutím ředitelství spolkové policie Vídeň ze dne 12. 5. 2011, č. j. III-1289081/FrB/11
mu byl uložen zákaz pobytu s časovým omezením 10 let (do 7. 6. 2021). Zákaz pobytu byl spojen
s provedením záznamu o odepření vstupu do celého Schengenského prostoru (žalobce
byl evidován v Schengenském informačním systému).
[3] Rozhodnutím ze dne 30. 10. 2015, č. j. OAM-40936-11/DP-2014, správní orgán I. stupně
dle §46 odst. 1 ve spojení s §56 odst. 1 písm. g) a §9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců
zamítl žalobcovu žádost. Ve svém rozhodnutí především zdůraznil převažující nutnost ochrany
veřejného zájmu nad zájmem žalobce (a jeho rodiny).
[4] Žalovaná v záhlaví uvedeném rozhodnutí potvrdila závěry správního orgánu I. stupně.
[5] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce správní žalobu. V ní mezi jinými namítal,
že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí
do žalobcova soukromého a rodinného života.
[6] Krajský soud považoval rozhodnutí žalované za přezkoumatelné – z rozhodnutí bylo
zjevné, z jakých podkladů vycházela a jakými úvahami se řídila. Rozhodnutí správních orgánů
jsou opřená nejenom o rakouská rozhodnutí, ale i o podklady z příslušné evidence
Schengenského informačního systému. Soud dále uvedl, že v předmětné věci byla posuzována
žádost žalobce o změnu účelu jeho dlouhodobého pobytu za jeho trvání a nikoli žádost o nový
pobyt. Zamítnutí žádosti žalobce tak není spojeno s povinností opustit území České republiky.
Lze proto konstatovat, že i stručnější odůvodnění posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého
a rodinného života žalobce ze strany správních orgánů bylo zcela přiměřené významu
a důsledkům předmětného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o změnu účelu dlouhodobého pobytu.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalované
[7] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. Spolu s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku.
[8] Stěžovatel namítl, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť ani soud
ani správní orgány neodůvodnily svůj závěr o přiměřenosti svých rozhodnutí ve vztahu
ke konkrétní situaci stěžovatele, resp. v čem spatřují trvající a intenzivní ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti. Posouzení právní otázky, zda v případě stěžovatele došlo
k naplnění důvodného nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek
(nikoliv pouze k formální konstataci, že stěžovatel je nežádoucí osobou do poloviny roku 2021)
a zda rozhodnutími správních orgánů nedošlo k porušení práva dítěte na pobyt společně se svými
rodiči (čl. §174a zákona o pobytu cizinců, čl. 9 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod [dále jen „Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv“]), považuje za stěžejní.
[9] Důležitým vodítkem pro výklad pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“
představuje čl. 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne
29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic
64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS,
90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS. Ve smyslu tohoto článku musí chování dotčené
osoby představující závažné narušení veřejného pořádku představovat reálné, aktuálně trvající
a dostatečné intenzivní ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Obdobně
na věc nahlíží i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 – 34,
č. 2835/2013 Sb. NSS.
[10] Správní soud se vůbec nezabýval posouzením intenzity a aktualnosti protiprávního
jednání v kontextu plynutí času. S plynutím času intenzita a aktuálnost ohrožení zájmu
společnosti jistě klesá. Při splnění určitých podmínek existuje zpravidla i možnost zmírnění trestu
či prominutí jeho zbytku a začlenění pachatele zpět do společnosti. Někdejší porušení právního
předpisu v minulosti by s ohledem na závěry soudu vedlo ke zbavení práva k jakémukoliv
pobytovému titulu do budoucna, což je v rozporu s principy právního státu.
[11] Správní orgány a soud nepřihlédly k zájmům stěžovatelovy nezletilé dcery. Jeho dcera
nenese žádnou vinu za protiprávní jednání svých rodičů a neexistuje žádné zákonné rozhodnutí,
dle kterého by muselo být dítě odloučeno od otce proti jeho vůli. V této souvislosti stěžovatel
poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 376/2017 – 26.
Dále stěžovatel uvádí, že v jeho případě nedošlo k posouzení protichůdných zájmů čl. 8
Evropské úmluvy o lidských právech se zájmem veřejným, obdobně jako ve věci přezkoumané
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Azs 201/2016 – 46. Závěrem
stěžovatel připomněl judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která stanovila, jaké faktory
musí být v cizineckých věcech brány v potaz (rozsudek ze dne 31. 1. 2006, ve věci Rodrigues
da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, a rozsudek velkého senátu ze dne
18. 10. 2006, ve věci Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99).
[12] Rozsudek krajského soudu navrhuje zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[13] Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že kasační stížnost není důvodná a odkázala
na své vyjádření k žalobě a spisový materiál. Krajský soud věc posoudil správně, a proto žalovaná
navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je včasná, přípustná a projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti soud
posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Ze stěžovatelem vznesených námitek se Nejvyšší správní soud prvně zabýval tvrzenou
nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Stěžovatel především uvedl, že se krajský soud
dostatečným způsobem nevypořádal s jeho žalobními námitkami ohledně přiměřenosti
rozhodnutí a intenzity narušení veřejného pořádku.
[17] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nelze nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. O nepřezkoumatelné rozhodnutí se tedy typicky bude jednat
tehdy, pokud krajský soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tehdy, pokud není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS.). Nejvyšší správní soud má za to, že žádnou z výše
uvedených vad napadený rozsudek netrpí. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých
konkrétních podkladů vycházel, jaká zjištění z nich dovodil a jakými úvahami se při hodnocení
věci řídil. Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku proto Nejvyšší správní soud
neshledal důvodnou.
[18] Krajský soud vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu a spáchaný trestný
čin (nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy), za nějž
byl stěžovatel rakouským soudem odsouzen, shledal závažným narušením veřejného pořádku,
což odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 3. 2015,
č. j. 7 Azs 285/2014 – 39, 23. 3. 2017, č. j. 2 Azs 50/2017 – 45, či rozsudek ze dne 29. 6. 2017,
č. j. 2 Azs 65/2017 – 31).
[19] Obecně vzato, aktuálnost a intenzita ohrožení veřejného pořádku jistě časem klesá.
Důležité jsou však konkrétní okolnosti. V projednávaném případě ještě ani neuplynula polovina
z uloženého trestu zákazu pobytu. Právní řád České republiky v obecné rovině povoluje upustit
od výkonu zbytku trestu zákazu pobytu až po výkonu poloviny uloženého trestu (srov. §90
zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Aktuálnost a intenzita ohrožení veřejného pořádku, která
je spojená s upuštěním od zákazu pobytu, tak v českém právním řádu klesá (je možná)
až po výkonu poloviny trestu zákazu pobytu. Je-li však cizinec (žadatel o pobytový titul) evidován
v Schengenském informačním systému je mu podle čl. 25 Schengenské prováděcí úmluvy možné
vydat pobytové oprávnění pouze ze závažných důvodů (zejména humanitárních či vyplývajících
z mezinárodních závazků), což je otázkou přiměřenosti, kterou se soud bude zabývat dále.
Bagatelizace odsouzení stěžovatelem s poukazem, že šlo o cizí stát, je však nepřípadná.
Hodnocení závažného narušení veřejného pořádku nelze omezit hraniční čárou České republiky.
Naopak, pohled za ni je zcela na místě. Jde o rub a líc vymoženosti zvané Schengenský prostor.
Stěžovatel byl sice odsouzen soudem cizího státu, ale jde o stát bezprostředně sousedící, navíc
z popisu skutku plyne, že trestný čin byl spáchán na území obou států (transport návykové látky
z České republiky do Rakouska), tedy odpovědnost stěžovatele by mohla být vyvozena i podle
českých zákonů.
[20] Jde-li o otázku přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života ve vztahu
k zamítnutí dlouhodobého pobytu, je názor krajského soudu také správný. V dané věci byla
posuzována žádost o změnu účelu jeho dlouhodobého pobytu za jeho trvání, a nikoli žádost
o nový pobyt. Zamítnutí žádosti stěžovatele tak není spojeno s povinností opustit území České
republiky. Intenzita zásahu do soukromého a rodinného života byla proto podstatně nižší.
[21] Soukromý a rodinný život navíc stěžovatel na území České republiky začal vést
až po rozhodnutí rakouského soudu a policie. Nejvyšší správní soud již v minulosti dospěl
k závěru, že (citováno z rozsudku č. j. 7 Azs 285/2014 – 39) „[ž]ije-li [stěžovatel] na území státu,
jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným
zájmům toho státu, jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo
stěžovatele na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím
spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné
příslušníky, a o to více se měl zavrženíhodného jednání vyvarovat.“ Stěžovatel uzavřel manželství
ve Vietnamu v roce 2012; dcera se narodila v roce 2013 a má vietnamské občanství. V řízení před
správními orgány ani soudy stěžovatel netvrdil, že by mu, jeho dceři či ženě něco bránilo
v realizaci rodinného života v zemi původu. V projednávané věci proto nelze ani vzdáleně
hovořit o tom, že by některý z faktorů stanovených ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti
Nizozemsku mohl s ohledem na jednání stěžovatele, který svůj rodinný život začal realizovat
po spáchání trestného činu a s vědomím své situace ve státech schengenského území (srov.
předposlední větu bodu 39 výše citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva),
zavdat pochybnosti o tom, že byl porušen čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
(případně čl. 9 Úmluvy o právech dítěte a §174a zákona o pobytu cizinců).
[22] V projednávané věci tak převážil veřejný zájem nad stěžovatelem uváděnými zájmy
soukromými. Rozsudek krajského soudu v plném rozsahu obstojí.
[23] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti kasační soud nerozhodoval,
jelikož rozhodl bez odkladu o samotné kasační stížnosti. Otázka odkladného účinku
se tak skončením řízení o kasační stížnosti stala bezpředmětnou.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[24] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné. Napadený rozsudek splňuje kritéria zákonnosti
a přezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední
věty s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu