ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.20.2019:12
sp. zn. 10 As 20/2019 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Mgr. F.
Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 9. 7. 2018, čj. VS-2409-8/ČJ-2018-801440, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2019, čj. 15 A
153/2018-40,
takto:
I. Žalobci se ne ust a no v uj e zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal zrušení rozhodnutí uvedeného
v záhlaví, kterým žalovaná odložila žalobcovu žádost o poskytnutí informace podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neboť žalobce nezaplatil úhradu nákladů
za mimořádně rozsáhlé vyhledávání. Krajský soud dospěl k závěru, že povinným subjektem,
a tedy správním orgánem, který zasáhl do žalobcových práv, je Vězeňská služba České republiky
se sídlem v Praze. Podle §7 odst. 2 s. ř. s. shledal, že místně příslušným soudem k projednání
žalobcovy věci je Městský soud v Praze, a proto mu věc postoupil.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost.
Nesouhlasí s postoupením věci Městskému soudu v Praze, protože za povinný subjekt považuje
Věznici Litoměřice, jejíž sídlo se nachází v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Postavení
povinného subjektu stěžovatel přisuzuje věznici na základě §4 zákona č. 555/1992 Sb.,
o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“),
podle něhož je ředitel věznice oprávněn činit za vězeňskou službu právní úkony.
[3] Stěžovatel dále požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a o osvobození
od soudních poplatků. K této žádosti NSS sděluje, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu
rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí)
nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Usnesení o postoupení věci
nepochybně je takovým procesním rozhodnutím. Stěžovatele tedy netíží poplatková povinnost.
Obdobné závěry dovodil rozšířený senát v citovaném rozhodnutí i ve vztahu k povinnosti být
v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Z kasační stížnosti v této věci jsou zřejmé
důvody, pro které ji stěžovatel podal; proto není třeba trvat na tom, aby byl zastoupen advokátem
(výrok I tohoto rozsudku).
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Otázkou místní příslušnosti soudů k projednání žalob týkajících se žádostí o informace
podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které byly směřovány na Vězeňskou službu
České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již zabýval, a to mj. v řízeních, která vyvolal
právě stěžovatel (např. ve věcech sp. zn. 4 As 269/2018, sp. zn. 9 As 400/2018
či sp. zn. 10 As 274/2018). Stěžovateli jsou tedy závěry NSS k této otázce známy, proto je soud
nyní jen stručně shrne.
[6] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný zpravidla ten soud, v jehož obvodu
je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podstatou této věci je určit správní orgán, který je
povinen zabývat se stěžovatelovou žádostí o informace, a je tedy tzv. povinným subjektem.
[7] Věznice jsou podle §1 odst. 4 zákona o vězeňské službě organizačními jednotkami
vězeňské služby jakožto orgánu státní správy s celostátní působností. Jelikož jim žádný zákon
nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím
samostatnou rozhodovací pravomoc, nelze je pro účely určení místní příslušnosti soudu
považovat za správní orgán. Krajský soud proto správně dospěl k závěru, že správním orgánem
povinným projednat stěžovatelovu žádost o informace není Věznice Litoměřice, ale Vězeňská
služba České republiky se sídlem v Praze. K projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle
přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů,
místně příslušný Městský soud v Praze.
[8] NSS proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[9] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalované nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu