ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.241.2019:36
sp. zn. 10 As 241/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: R. P., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 6. 2018, čj. 076199/2018/KUSK, sp. zn. SZ_058580/2017/KUSK, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, čj. 44 A 46/2018-
38,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, čj. 44 A 46/2018-38, se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2018, čj. 076199/2018/KUSK,
sp. zn. SZ_058580/2017/KUSK, se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 3. 2017 Městský úřad Kolín rozhodl, že žalobce se dopustil
správního deliktu provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). Jako provozovatel motorového
vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích (§10 odst. 3 zákona o silničním provozu),
neboť blíže neurčený řidič dne 27. 11. 2016 na pozemní komunikaci v obci Kolín, v ulici
U Křižovatky, ve směru ulice Havlíčkova, překročil nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h
a jel rychlostí 65 km/h (po zvážení odchylky měření ± 3 km/h). Za tento delikt městský úřad
uložil žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které po výzvě městského úřadu,
byť po uplynutí stanovené lhůty, odůvodnil. Rozhodnutím ze dne 13. 6. 2018 žalovaný odvolání
zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil
žalobou, kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu obsáhlou
kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní předně uvádí, že rozsudek
krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud odkazuje na jiné vlastní rozsudky,
aniž by z nich citoval, nebo alespoň identifikoval nosné důvody, na kterých jsou postaveny
a pro které na ně odkazuje. Navíc žalovaný ve výroku nedostatečně vymezil skutek, neoznámil
stěžovateli odložení věci přestupku řidiče, obecní policie porušila §79a zákona o silničním
provozu a správní orgány stěžovateli neprokázaly žádné zavinění, přesto o něm ve výroku hovoří.
Městský úřad ve výroku rozhodnutí navíc nedostatečně citoval právní základ skutkové podstaty
deliktu.
[4] Žalovaný s kasační stížností nesouhlasí. Kasační stížnost prý jen kopíruje žalobní námitky.
Žalovaný cituje několik judikátů, které svědčí o nesprávnosti závěrů stěžovatele a zejména o tom,
že zmocněnec stěžovatele zneužívá procesní práva. Odkazuje např. na rozsudek NSS
sp. zn. 4 As 199/2017, dle něhož preventivní uzavření tzv. pojištění proti pokutám se společností
FLEET Control, s. r. o., lze hodnotit v přestupkovém řízení jako přitěžující okolnost.
Tato společnost byla nyní nahrazena společností ODVOZ VOZU s. r. o. Žalovaný konečně
požaduje přiznání nákladů řízení – písemných úkonů a poštovného.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Kasační stížnost je důvodná.
[6] NSS předně upozorňuje, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný. Uplatňují-li
(různí) žalobci zastoupení týmž advokátem v podstatě shodné (někde až cyklostylované) námitky
proti obdobným rozhodnutím, nelze se divit krajskému soudu, že dokola neopakuje stále stejné
argumenty, ale namísto toho stručně odkáže na svá předchozí rozhodnutí a na předchozí
judikaturu v obdobných věcech.
[7] NSS k tomu dodává, že žaloba v této – ve své podstatě banální věci – měla bezmála
dvacet čtyři stran hustě psaného textu (celkem 161 odstavců vlastního odůvodnění). Šlo ve velké
většině o nejrůznější spekulativní až šikanózní argumenty (srov. k tomu též další odůvodnění
tohoto rozsudku). V takovémto případě krajský soud nemusí nutně volit cestu vypořádání
se s každým dílčím argumentem, ale naopak proti žalobě postaví právní názor, v jehož
konkurenci žalobní body jako celek neobstojí (srov. např. rozsudek ze dne 11. 6. 2015,
čj. 10 Afs 18/2015-48, bod 34). Jak k tomu trefně uvádí Ústavní soud, „[n]ení porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky
a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“
[nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68].
[8] NSS předesílá, že se pro přehlednost drží členění kasační stížnosti tak, jak ji předestřel
stěžovatel.
III. A. Tvrzený rozpor s §79a zákona o silničním provozu a procesní pochybení krajského soudu
[9] Stěžovatel tvrdí, že rychlost byla měřena v rozporu s §79a zákona o silničním provozu,
neboť obecní policie neměřila rychlost na místě určeném policií. Příslušný podklad,
který by prokazoval opak, není založen ve správním spisu. Krajský soud tuto okolnost nijak
neprokazoval, a namísto toho jen odkázal na svůj předchozí rozsudek, z něhož má plynout
oprávnění obecní policie v daném místě měřit. Stěžovatel soud kritizuje za to, že předchozí
rozsudek neprovedl jako důkaz při jednání. Nadto z něj oprávnění měřit v daném místě neplyne,
ostatně není ani vyloučeno, že tento rozsudek bude v řízení o kasační stížnosti zrušen.
[10] Podle §79a zákona o silničním provozu platí, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu
na pozemních komunikacích je Policie České republiky a obecní policie oprávněna měřit rychlost
vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených Policií České republiky.
Krajský soud při svých závěrech, že obecní policie mohla ve sporném místě provádět měření
v souladu s určením Policie České republiky, odkázal na body 25 až 28 vlastního rozsudku
ze dne 28. 2. 2019, čj. 44 A 14/2018-36. Z těchto pasáží má plynout oprávnění obecní policie
v daném místě měřit. Právě cit. rozsudek čj. 44 A 14/2018-36 však byl zrušen rozsudkem
ze dne 2. 10. 2019, čj. 6 As 53/2019-41. V tomto rozsudku NSS vytkl krajskému soudu, že odkaz
na webové stránky Městské policie Kolín (www.mpkolin.cz), na kterých jsou uvedeny
informace vymezující úseky měření rychlosti, neprovedl jako důkaz při jednání. Porušil
tak §77 odst. 1 s. ř. s. (bod 11 rozsudku 6 As 53/2019).
[11] NSS upozorňuje, že krajský soud v rozsudku mohl odkázat na skutkové poznatky,
které získal v souvislosti s vlastním rozhodováním v jiné věci (viz k tomu §121 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s., podle něhož se nedokazují skutečnosti známé soudu z jeho činnosti). V nynější věci
však jde o specifickou situaci, kdy krajský soud odkázal na skutečnosti, které zjistil v jiném řízení
nezákonným způsobem. Protože NSS zrušil právě ten rozsudek krajského soudu,
na který pak stejný krajský soud odkazoval a zjišťoval z něj skutečnost soudu známou, a navíc
NSS zrušil rozsudek právě pro to, jakou formou tuto skutečnost soud v původním rozsudku
zjistil, nezbývá ani v této věci nic jiného než zrušit i nynější rozsudek krajského soudu. Stěžovateli
dává nadto NSS za pravdu, že rozsudek krajského soudu, na který krajský soud nyní odkázal,
se týkal jiného období (léto 2015), zatímco posuzovaný skutek se stal na podzim následujícího
roku (27. 11. 2016). Prostý odkaz na předchozí rozsudek byl i z tohoto důvodu přinejmenším
sporný. Policií České republiky k měření určená místa se samozřejmě mohla během tak dlouhé
doby změnit.
[12] NSS opakuje, podobně jako ve věci 6 As 53/2019, že stěžovatel neargumentoval
rozporem s §79a zákona o silničním provozu v odvolání. Proto nelze žádné pochybení vyčítat
žalovanému. Současně se ve vztahu k zjištění, zda dané místo bylo k měření určeno Policií České
republiky, nejedná o rozsáhlé doplňování skutkového stavu. Proto měl krajský soud sám vzniklé
pochybnosti odstranit, v souladu s §52 odst. 1 a §77 s. ř. s. (rozsudek 6 As 53/2019, bod 9,
shodně již rozsudek ze dne 1. 6. 2017, čj. 9 As 274/2016-37, body 48 a 49, kterého se ostatně
dovolává stěžovatel).
[13] Tato kasační námitka je tedy důvodná.
[14] Částečná důvodnost kasační stížnosti však NSS nebrání vypořádat ostatní uplatněné
námitky stěžovatele. Obsahuje-li napadené rozhodnutí vícero argumentačních okruhů,
které jsou skutkové či právně oddělitelné, NSS je vždy přezkoumá, má-li jejich řešení význam
pro další řízení a rozhodnutí ve věci (srov. již usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS, věc SÜD).
III. B. Otázka vymezení skutku
[15] Stěžovatel kritizuje, že z výroku rozhodnutí městského úřadu není zřejmé, zda rychlost
byla měřena v jednom konkrétním místě, nebo v (například) několik kilometrů dlouhém úseku.
Dle krajského soudu je tato otázka nevýznamná. Stěžovatel souhlasí, že §18 odst. 4 zákona
o silničním provozu lze porušit jak jednorázovým překročením rychlosti, tak překročením
průměrné rychlosti v úseku několik kilometrů dlouhém. Stejně tak trestného činu vraždy
dle §140 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku se lze dopustit jak na dvou, tak na dvaceti osobách,
což ovšem nezbavuje trestní soud povinnosti konkrétně uvést, zda obviněného odsuzuje
za vraždu dvou, nebo dvaceti osob. Jen stěží je možné akceptovat argumentaci, že „je vlastně zcela
nerozhodné“, kolik osob obviněný zavraždil, neboť se stejně dopustil trestného činu vraždy
ve třetím odstavci. Aplikováno na nyní posuzovaný případ, byť §18 odst. 4 silničního zákona
lze vskutku porušit jak překročením rychlosti v jednom místě, tak překračováním rychlosti
v 10 km dlouhém úseku obce, je nutné vymezit, za jaké jednání je vlastně žalobci trestán.
To má jistě vliv jak pro případnou překážku věci rozhodnuté, tak pro posouzení protiprávnosti
samotného jednání (například, zda opravdu celý úsek procházel obcí, či úsekem se stejnou
úpravou nejvyšší dovolené rychlosti) či legality důkazů (zda obecní policie byla oprávněna měřit
rychlost v celém tomto úseku). Z výroku musí být zřejmé, zda je obviněný trestán
za to, že rychlost překročil v jednom konkrétním místě, nebo v pět kilometrů dlouhém úseku.
Krajský soud poukazuje na to, že pro objektivní odpovědnost žalobce je stěžejní, že k překročení
rychlosti „v obci došlo“. Stejně tak je však dle stěžovatele možné argumentovat, že pro závěr
o naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy dle §140 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku
je rozhodné, že bylo zavražděno 2 a více osob, a není tak nutno zjistit a vymezit,
zda byly zavražděny 2 osoby, nebo 20 osob.
[16] NSS považuje všechny uvedené argumenty za neudržitelné. Srovnávání překročení
rychlosti jízdy (jako ve své podstatě trvajícího přestupku – řidič nejvyšší dovolenou rychlost jistě
nepřekračuje jen v okamžik, kdy je měřen, ale delší dobu) s trestným činem vraždy je bizarní.
Zda řidič překročil nejvyšší dovolenou rychlost několik málo sekund, nebo několik málo minut,
je pro naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku v zásadě bez významu. Jde stále o tentýž
přestupek. Pokud by se snad prokázalo, že řidič překročil během jízdy nejvyšší dovolenou
rychlost po delší dobu, jistě by to mohlo být vzato do úvahy jako přitěžující okolnost.
Nic takového však správní orgány v nynější věci netvrdí. V nynějším případě městský úřad jasně
vymezil místo spáchání přestupku (obec Kolín, v ulici U Křižovatky, ve směru ulice Havlíčkova).
Proto přinejmenším v tomto místě vozidlo stěžovatele nejvyšší dovolenou rychlost překročilo.
Pokud by snad správní orgány chtěly jako přitěžující okolnost brát do úvahy, že se tak stalo
v delším úseku, takovýto závěr by neměl oporu ve správním spisu. Nic takového se však v nynější
věci nestalo.
[17] Městský úřad proto nepochybil, pokud blíže nevymezil, v jak dlouhém úseku řidič
stěžovatelova vozidla nejvyšší dovolenou rychlost překročil. Námitka není důvodná.
III. C. Oznámení odložení přestupkové věci řidiče stěžovateli
[18] Stěžovatel dále uvádí, že mu svědčilo právo být vyrozuměn o odložení přestupku.
Právě stěžovatel je osobou, která je jednáním podezřelého řidiče dotčena na svých právech,
neboť právě jemu je dáváno jednání řidiče k odpovědnosti. Pokud by osoba podezřelá nejednala
v rozporu s právem, nebylo by ani této žaloby; je tedy zřejmé, že jednání řidiče zasáhlo do právní
sféry žalobce.
[19] Podle §66 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění od 1. 10. 2016
(tj. poslední znění před zrušením zákona o přestupcích dne 1. 7. 2017), které se užije v nynější
věci, se o odložení věci vyrozumí osoby dotčené jednáním osoby podezřelé ze spáchání přestupku,
jsou-li správnímu orgánu známy; správní orgán tyto osoby nevyrozumí, pokud by to bylo spojeno s neúměrnými
obtížemi nebo náklady.
[20] Krajský soud k tomu uvedl, že stěžovatel ani podle §66 odst. 4 zákona o přestupcích
v jeho posledním znění nesplňoval podmínky pro vyrozumění o odložení věci. Nebylo ho možné
považovat za osobu dotčenou jednáním osoby podezřelé, které takové právo jinak obecně
svědčilo. Stěžovatel nebyl osobou poškozenou ani osobou, které by svědčilo právo podat návrh
na zahájení přestupkového řízení. Z týchž důvodů by žalobce ani nebyl oprávněn podat žalobu
proti usnesení o odložení věci.
[21] S tímto závěrem se NSS ztotožňuje. Již jen z důvodové zprávy k zákonu č. 204/2015 Sb.,
který s účinností od 1. 10. 2016 novelizoval dřívější zákon o přestupcích, plyne,
že toto ustanovení mířilo, jak správně uvádí krajský soud, na poškozeného (viz důvodová zpráva
k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon o přestupcích a o Rejstříku trestů,
ze dne 27. 10. 2014, tisk PS PČR 368/0). Provozovatel vozidla nebyl dotčen jednáním osoby
podezřelé ze spáchání přestupku. Provozovatel byl dotčen teprve tehdy, pokud se tuto osobu
nepodařilo vypátrat, tedy byl dotčen nikoliv jednáním podezřelé osoby, ale nemožností
tuto osobu vypátrat. Ostatně podobně, avšak ještě jednoznačněji, to říká §76 odst. 3 nyní
platného zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: správní orgán
o odložení věci vyrozumí osobu přímo postiženou spácháním přestupku, je-li mu známa. O této osobě
hovoří zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich na vícero místech
(§71, §79, §82 a jinde), z těchto ustanovení je přitom evidentní, že takovouto osobou bude
zpravidla poškozený, nikdy však ne jen provozovatel vozidla ve vztahu k přestupku řidiče.
Provozovatel totiž není přímo postižen spácháním přestupku, on je „postižen“ teprve tím,
že se nepodaří zjistit samotného přestupce (řidiče).
[22] Námitka proto není důvodná.
III. D. Otázka zavinění a výše pokuty
[23] Stěžovatel kritizuje, že mu městský úřad „přiřkl“ zavinění, byť stěžovatel
má za to, že přestupek vůbec nezavinil. Krajskému soudu pak stěžovatel vytýká, že pouze odkázal
na předchozí judikáty, aniž z nich citoval nosné důvody.
[24] Městský úřad ve výroku rozhodnutí ze dne 15. 3. 2017 mj. uvedl, že stěžovatel spáchal
správní delikt „z nedbalosti“.
[25] Krajský soud má zajisté pravdu, že správní delikt provozovatele vozidla podle
§125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ve znění do 30. 6. 2017, byl založen na objektivní
odpovědnosti (srov. též liberační důvody dle §125f odst. 5 zákona o silničním provozu).
Na tom ostatně není v nynější věci mezi účastníky sporu. Eventuální zavinění provozovatele
vozidla bylo pro celou věc v zásadě bez významu.
[26] Právě uvedené nebrání správnímu orgánu, aby zavinění (ať již nedbalostní, nebo dokonce
úmyslné) v nějakém případu shledal a vyvodil z něj pro věc další důsledky (např. pro konkrétní
výměru pokuty). Pak by se ale správní orgán musel otázkou zavinění poctivě zabývat, zejména
by musel v odůvodnění vysvětlit, proč k zavinění v daném případě došlo. Nic takového však
v nynějším případě ani městský úřad, ani žalovaný neudělal. Z celé věci se spíše jeví, že forma
nedbalostního zavinění se „vloudila“ do výroku rozhodnutí městského úřadu omylem. Stěžovatel
byl potrestán za to, že správní delikt spáchal zaviněně, nedbalostní formou. Nic takového však
ze spisu ani z odůvodnění obou správních rozhodnutí neplyne, k otázce zavinění se ani jeden
správní orgán nevyslovil. Krajský soud nemá pravdu, že vyslovení nedbalostní formy zavinění
ve výroku nemá na věc žádný dopad, že je to vlastně bezvýznamné, že stěžovatel nebyl postižen
za závažnější delikt. NSS (v souladu s názorem stěžovatele) má za to, že je-li forma zavinění
vyslovena přímo ve výroku, mohlo by to mít na stěžovatele např. takový dopad, že by při dalším
rozhodování o správním deliktu či přestupku správní orgán zcela legitimně přihlédl k tomu,
že předchozí správní delikt spáchal stěžovatel „zaviněně“, z nedbalosti.
[27] NSS poznamenává, že stěžovatel na tuto vadu rozhodnutí městského úřadu v odvolání
vůbec neupozornil, poprvé ji vznesl až v žalobě. Přesto však bylo povinností žalovaného
tuto vadu, kterou se výrok dostal i do rozporu s odůvodněním, odstranit změnou
prvostupňového rozhodnutí (k povinnosti odvolacího orgánu přezkoumat prvostupňové
rozhodnutí srov. nedávný rozsudek ze dne 15. 8. 2019, čj. 10 As 36/2019-33, bod 12, s citací další
judikatury).
[28] Tato námitka je tedy důvodná.
III. E. Odkaz na správné ustanovení zákona, které zakotvuje skutkovou podstatu přestupku
[29] Stěžovatel má konečně za to, že správní orgány ve výroku rozhodnutí o správním deliktu
dostatečně nevymezily skutkovou podstatu přestupku, kterého se dopustil řidič vozidla.
[30] Městský úřad ve výroku rozhodnutí mj. uvedl, že se stěžovatel dopustil správního deliktu
provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel
vozidla (ve výroku specifikované registrační značky) v rozporu s §10 zákona o silničním provozu
z nedbalosti nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, „neboť
dne 27. 11. 2016 v 13:35 hod na pozemní komunikaci v obci Kolín, ul. U Křižovatky, směr ulice
Havlíčkova, došlo ze strany řidiče shora uvedeného vozidla k nedodržení nejvyšší dovolené
rychlosti a v uvedeném místě jel nedovolenou rychlostí, a to 68 km/h, ačkoliv je zde povolena
v souladu s ust. §18 odst. 4 zákona o silničním provozu rychlost jízdy nejvýše 50 km/h.
Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h, byla jako nejnižší
skutečná rychlost jízdy stanovena hodnota 65 km/h.“ (zvýraznil městský úřad).
Za to stěžovateli městský úřad uložil podle §125f odst. 3 zákona o silničním provozu pokutu
ve výši 1 500 Kč a podle §79 odst. 5 správního řádu povinnost úhrady nákladů řízení
ve výši 1 000 Kč.
[31] Krajský soud při hodnocení obdobného žalobního bodu správně vyšel z usnesení
rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS. Rozšířený
senát tam vysvětlil, že správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části
rozhodnutí (§68 odst. 2 správního řádu) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých
právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě
správního deliktu. Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí (§68 odst. 2 správního
řádu) neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém
jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení
určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné
zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr,
jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části
správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy,
nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.
[32] NSS souhlasí s krajským soudem, že městský úřad ve výroku nevymezil všechna
aplikovatelná ustanovení. V nyní posuzované věci se stěžovatel jako provozovatel vozidla
dopustil správního deliktu tím, že porušil §10 odst. 3 zákona o silničním provozu (všechna
ustanovení zákona jsou dále citována ve znění do 30. 6. 2017). Podle něj [p]rovozovatel vozidla
zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Ustanovením navazujícím na §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu je §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, podle kterého [p]rávnická
nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí,
aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem. Obě ustanovení výroková část rozhodnutí zmiňuje.
Dále městský úřad ve výroku zmínil též §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, podle něhož
v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/h, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše
80 km/h (z výroku cit. v bodě [30] shora lze jasně poznat, že šlo o překročení nejvyšší dovolené
rychlosti v obci). Městský úřad tedy opomněl výslovně ve výroku uvést zejména §125c odst. 1
písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, jehož skutková podstata byla naplněna porušením
povinnosti stanovené v §18 odst. 4 zákona o silničním provozu (městský úřad cituje
§125c odst. 1 písm. f) bod 4 na s. 2 rozhodnutí). Na rozdíl od situace řešené ve věci
4 As 165/2016 je však klíčové, že městský úřad ve výroku dostatečně vymezil skutkový základ
věci (překročení rychlosti v jízdě), a dokonce citoval právní normu stanovící primární povinnost
(§18 odst. 4 zákona o silničním provozu). To, že ve výroku necitoval právní normu zakotvující
konkrétní – avšak již z ostatních cit. ustanovení zákona dostatečně patrnou – skutkovou podstatu
přestupku řidiče, je tedy chyba, ovšem chyba, kterou lze snadno odstranit výkladem celého
rozhodnutí, jak správně uvedl již krajský soud (srov. shodně bod 26 cit. usnesení rozšířeného
senátu 4 As 165/2016).
IV. Závěr a náklady řízení
[33] NSS napadený rozsudek podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení
rozsudku rozvedené v části III.D. shora NSS zrušil také žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. V následujícím řízení žalovaný odstraní vadu uvedenou v části III.D.,
tedy buď vysvětlí, proč stěžovatel spáchal správní delikt z nedbalosti, anebo spojení
„z nedbalosti“ z výroku rozhodnutí vypustí. Dále pak vysvětlí, zda obecní policie měřila rychlost
na místě určeném policií (III.A. shora; byl-li by to jediný důvod zrušení rozsudku krajského
soudu, mohl by na tuto otázku odpovědět krajský soud, neboť právě tento soud vadu
při dokazování způsobil. V nynější věci však s ohledem na důvody zrušení dle části III.D.
i na tuto otázku odpoví žalovaný). Konečně žalovaný odstraní i nedostatek vytčený v části III.E.
(byť NSS opakuje, že tato vada sama o sobě nezákonnost rozhodnutí nezakládá).
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Žalovaný
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch.
[35] Naproti tomu stěžovatel měl ve věci úspěch, a za normálních okolností by mu tedy
příslušelo právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s.).
V nynější věci však NSS shledal důvody zvláštního zřetele hodné, na základě kterých náhradu
nákladů řízení stěžovateli nepřiznal (§60 odst. 7 s. ř. s.). Tímto důvodem je skutečnost,
že stěžovatel v odvolání před žalovaným uvedl zcela jiné důvody, než se kterými následně uspěl
v řízení o kasační stížnosti.
[36] NSS samozřejmě nezpochybňuje obecné právo snést v řízení před soudem ve věcech
správního trestání i takové námitky skutkové či právní, které přestupce neuváděl v řízení
před správními orgány (usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015-71,
č. 3577/2017 Sb. NSS). Nynější věc je však dle obsahu spisu spojena s tzv. Motoristickou
vzájemnou pojišťovnou, tedy subjektem, o kterém je správním soudům z vlastní činnosti známo,
že využívá jako hlavní procesní strategii „obhajoby“ přestupců nejrůznější procesní obstrukce
(srov. např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018-39,
č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 37). Takovouto obstrukcí se může jevit i opakované podávání
neodůvodněných odvolání osobami spojenými s touto „pojišťovnou“. Podání blanketního
odvolání, většinou nikdy nedoplněného, je kombinováno s následným podáním komplexní
žaloby. Takovýto postup zjevně hraničí se zneužitím práva (srov. k tomu nedávno rozsudek
ze dne 15. 8. 2019, čj. 10 As 36/2019-33, bod 18).
[37] V nynější věci sice bylo blanketní odvolání posléze doplněno, toto doplnění však bylo
relativně stručné a obsahovalo v převážné míře argumenty bizarního charakteru (zmocněnec
stěžovatele jako řidiče vozidla označil pana I. H., kterého zmocněnec jen např. v měsíci červnu
2017 před žalovaným označil jako řidiče v celkem 11 jiných řízeních; údajné svědectví M. P.,
který měl vidět, že rychloměry měly poškozené značky: M. P. je osobou, o které je krajskému
soudu i soudu zdejšímu známo, že je spojena s okruhem osob kolem tzv. Motoristické vzájemné
pojišťovny – viz bod 56 napadeného rozsudku apod.). Především to však byly argumenty zcela
jiné, než s nimiž nakonec stěžovatel v nynější věci uspěl. NSS si je vědom toho, že to není
stěžovatel, kdo takto systematicky používá procesní obstrukce, ale je to okruh osob, z nichž
některé si zvolil jako zmocněnce ve správním řízení. Stěžovatel však z logiky věci ponese
procesní následky spojené s tímto rozhodnutím, jelikož se vědomě rozhodl využít služeb osob,
které zneužívají procesních práv k nejrůznějším procesním obstrukcím (k odpovědnosti
zastoupeného za abuzivní procesní strategii zástupce přiměřeně již rozsudek ze dne 18. 3. 2015,
čj. 1 As 16/2015-30, bod 32).
[38] NSS tedy uzavírá, že takto načrtnuté konkrétní okolnosti nynější věci odůvodňují
výjimečnou aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s. Proto NSS stěžovateli nepřiznal náklady řízení o žalobě
ani o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu