ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.146.2018:35
sp. zn. 2 As 146/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. F., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 14. 1. 2016, č. j. KUJI 2908/2016, ODSH 1421/2015 Hor, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2018, č. j. 30 A 40/2016 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 1. 2016, č. j. KUJI 2908/2016,
ODSH 1421/2015 Hor (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 19. 11. 2015 č. j. MMJ/OD/9595/2015-14 JID: 187952/2015/MMJ, jímž bylo
rozhodnuto, že žalobce spáchal správní delikt provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých předpisů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) tím, že coby provozovatel vozidla
tovární značky Škoda Octavia, registrační značky X (dále jen „vozidlo“) nezajistil, aby byly při
užití vozidla dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, když
neznámý řidič předmětného vozidla dne 30. 3. 2015 v 10:55 hodin na pozemní komunikaci – ul.
Smetanova č. p. 6 v obci Jihlava v rozporu s §10 zákona o silničním provozu nerespektoval
dopravní značku B 28 „Zákaz zastavení“ a současně stál vozidlem na chodníku. Za to byla
žalobci uložena pokuta ve výši 2000 Kč.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce dne 2. 3. 2016 u Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“) žalobu, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený
rozsudek“) shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[3] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel coby provozovatel vozidla tvrdí,
že se nemohl dopustit správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť
jednání řidiče nevykazovalo znaky přestupku, jelikož tento jednal v krajní nouzi. Stěžovatel
považuje za nesprávné právní posouzení krajského soudu, podle něhož označil řidiče vozidla
pozdě, až v průběhu řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, a proto se zjišťování takto
následně tvrzených okolností správní orgán prvního stupně správně nevěnoval.
[4] Stěžovatel rozhodnutí správního orgánu vytýká hodnocení přitěžujících okolností
a nevyhodnocení polehčujících okolností a následný vliv na určení výměry pokuty. Napadenému
rozsudku pak v tomto směru vytýká nesprávné posouzení právní otázky, neboť ten ohledně
určení výměry pokuty s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uzavřel, že není
úkolem správních soudů nahradit odbornou dozorovou kompetenci správních orgánů, nýbrž
dbát, zda se (s výjimkou institutu moderace) uvážení správního orgánu prvního stupně o výši
uložené sankce nevymyká mezím stanoveným zákonem, zásadám logiky apod. Dále stěžovatel
namítá, že mu coby přitěžující okolnost bylo přičteno i to, že nesdělil správnímu orgánu jméno
řidiče, ačkoli jde o součást skutkové podstaty deliktu provozovatele vozidla. Takový postup
by však byl v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání téhož.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil i svou dřívější argumentaci o neprokázání skutku.
Podle stěžovatele z fotografií obsažených ve správním spise jako podkladů pro rozhodnutí
vyplývá, že vozidlo stálo již v působnosti dopravní značky „Parkoviště s parkovacím kotoučem“,
a nikoli již v působnosti dopravní značky „Zákaz zastavení“. Dle názoru stěžovatele aproboval
krajský soud rozhodnutí, jehož skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn. Stěžovateli není zřejmé,
jak krajský soud poznal, že by vozidlo mělo pravými koly stát na chodníku. Pouze skutečnost,
že v části vozovky jsou jiné dlažební kostky, ještě neznamená, že se jedná o chodník; nadto ani
není zřejmé, že by snad byl jakkoli vyvýšen.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odkazuje zejména
na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě, trvá na jeho věcné správnosti.
Považuje je souladné s právními předpisy a ztotožňuje se s argumentací krajského soudu
v napadeném rozsudku. Navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
a. K významu tvrzené okolnosti vylučující protiprávnost
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti předně brojil proti posouzení právní otázky existence
a hodnocení okolnosti vylučující protiprávnost krajským soudem, žalovaným i správním orgánem
prvního stupně. Podle stěžovatele mělo zjišťování existence takovéto okolnosti vést k závěru, zda
jednání řidiče bylo vůbec protiprávní, nikoli k posouzení krajského soudu, že takové zjišťování
je ve vztahu ke správnímu deliktu již irelevantní.
[10] Podstata této argumentace tedy brojí proti hodnocení významu, jenž byl správními orgány
a krajským soudem připisován stěžovatelově sdělení o identitě řidiče vozidla, podle něhož přestal
být řidič osobou blízkou osobě provozovatele až v době po odložení věci podezření ze spáchání
řidičova přestupku, a zejména o okolnostech krajní nouze vedoucích takto ex post označeného
řidiče k zastavení vozidla vytýkaným způsobem (dále jen „sdělení“).
[11] Dle posouzení právní otázky odpovídající této argumentaci v napadeném rozsudku hrálo
zásadní roli to, že na označení osoby podezřelé z přestupku bylo ve fázi řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla již pozdě. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl v této otázce
s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu k závěru, že: „Po odložení přestupkové věci, tedy
v zahájeném řízení o odpovědnosti provozovatele vozidla byla otázka krajní nouze a naplnění jejích podmínek
bezpředmětná. Hodlal-li žalobce argumentovat právě okolností vylučující protiprávnost, měl spolupracovat
se správním orgánem a sdělit detaily svého příběhu o krajní nouzi již v rámci přestupkového řízení. (shodně srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j.: 3 As 114/2016 – 46).“
[12] Krajským soudem odkazovaný rozsudek přitom zcela přiléhavě dopadá na stěžovatelem
tvrzený význam jeho sdělení, resp. na význam sdělení z hlediska a v době naplnění (subsidiárně
konstruované) odpovědnosti provozovatele vozidla. Výše citovaný význam, který krajský soud
ve sdělení provozovatele vozidla spatřoval, přitom zcela koresponduje s předchozí ustálenou
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[13] Již v rozsudku ze dne 28. 11. 2016, č. j. 8 As 156/2016 - 35 se Nejvyšší správní soud
k významu a procesním důsledkům subsidiárně pojaté odpovědnosti provozovatele vozidla
vyjádřil následovně: „Stěžovatelem sdělené okolnosti, za nichž řidič vozidlo zaparkoval v rozporu se zákonem,
spolu s označením řidiče vozidla by mohly vést k zproštění odpovědnosti řidiče za spáchaný přestupek. K uplatnění
těchto tvrzení byl však dán prostor v řízení o přestupku řidiče vozidla a nikoliv v řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla. Stěžovatel byl ve výzvě podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu poučen o možnosti
sdělit správnímu orgánu údaje o řidiči vozidla, následně byl předvolán k podání vysvětlení. Do odložení věci
(19. 1. 2015) však stěžovatel žádné okolnosti, za nichž k předmětnému jednání došlo a ani osobu řidiče
správnímu orgánu nesdělil; pouze odepřel podání výpovědi z důvodu vystavení sebe nebo osoby mu blízké riziku
stíhání pro spáchání přestupku. Stěžovatel tak nejprve odpíral součinnost při zjišťování pachatele přestupku
a až následně (16. 2. 2015), poté, co byla věc odložena, poskytl správnímu orgánu svá (nová) tvrzení o řidiči
vozidla a o okolnostech provázejících řidičovo jednání. V tu dobu však již bylo řízení o spáchání přestupku
řidičem vozidla, v němž by mohly mít stěžovatelovy údaje význam, odloženo. Znovu zahájit řízení o přestupku
řidiče vozidla poté, co bylo zahájeno řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, není podle §125g odst. 1
zákona o silničním provozu možné; (…)
Pro založení odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt je sice podle §125f odst. 2 písm. b) zákona
o silničním provozu nutné, aby porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích
vykazovalo znaky přestupku podle zákona o silničním provozu, toto ustanovení však nelze vykládat tak, že jsou
správní orgány v řízení o správním deliktu povinny zjišťovat, zda byly naplněny všechny předpoklady přestupkové
odpovědnosti řidiče vozidla. Pro splnění podmínky podle §125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu proto
postačí, že jednání řidiče vykazuje znaky přestupku.“
[14] Stejným způsobem judikoval ohledně významu ex post tvrzené okolnosti vylučující
protiprávnost Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 324/2016 - 47.
Podle tohoto rozsudku: „[Ž]alovaný a krajský soud tak správně stěžovatelku upozornili, že v řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla se posuzuje naplnění jiné skutkové podstaty než v případě přestupku
řidiče. NSS souhlasí se závěrem krajského soudu, že byla respektována subsidiarita odpovědnosti provozovatele
vozidla vůči odpovědnosti řidiče za přestupek, jak ji formuloval NSS ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2014,
čj. 1 As 131/2014-45. Při projednávání správního deliktu provozovatele vozidla se tak nelze podrobně zabývat
naplněním skutkové podstaty přestupku řidiče – tato věc byla totiž odložena. Přesně o takový postup se však
stěžovatelka svými kasačními námitkami snaží, přestože je formuluje tak, aby mířily na naplnění skutkové
podstaty správního deliktu provozovatele vozidla. NSS přitom v rozsudku ze dne 28. 11. 2016,
čj. 8 As 156/2016-35, výslovně uvedl, že správní orgány nejsou povinny v řízení o správním deliktu zjišťovat,
zda byly naplněny všechny předpoklady přestupkové odpovědnosti řidiče, ale pro splnění podmínky podle §125f
odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu postačí, že jednání řidiče vykazuje znaky přestupku.“ Na tomto
místě lze dodat, že takový závěr platí zcela nepochybně za situace, jako je ta stěžovatelova, kdy
ze spisu není patrna existence žádných okolností, které by mohly být hodnoceny jako okolnosti
vylučující protiprávnost.
[15] Ve světle tohoto ustáleného právního názoru Nejvyšší správní soud v právě projednávané
věci hodnotil způsob, jakým se správní orgány obou stupňů, resp. krajský soud, vypořádaly právě
s tím sdělením provozovatele vozidla, se kterým přišel až v době procesního stádia projednávání
podezření ze spáchání jeho vlastního správního deliktu. Stěžovatel vůbec poprvé ex post namítal
existenci krajní nouze vylučující odpovědnost za přestupek řidiče vozidla až v průběhu řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla, tj. po zastavení řízení ve věci podezření ze spáchání
přestupku řidiče vozidla.
[16] Stěžovatelovo sdělení, které je v podstatě jen tvrzením o existenci okolností krajní nouze,
bylo poprvé uplatněno až v procesní situaci, kdy bylo jeho jediným účelem znevěrohodnit
naplnění předpokladů přestupkové odpovědnosti řidiče vozidla. Účelovost argumentace ohledně
existence krajní nouze řidiče je v kontextu přezkoumávaného správního řízení zřejmá rovněž
z toho, že stěžovatel v době před tím, než v rámci své obhajoby uvedl svou argumentaci ohledně
existence krajní nouze vedoucí řidiče vozidla k jednání popsanému ve výroku prvostupňového
rozhodnutí, již odepřel ve věci objasnění spáchání téhož skutku výpověď s tím, že by jejím
provedením vystavil sebe nebo osobu sobě blízkou riziku postihu v řízení trestního charakteru.
Pokud by totiž následná argumentace stěžovatele ohledně stavu krajní nouze řidiče vozidla coby
okolnosti vylučující protiprávnost skutku byla pravdivá, nemohlo by současně být opodstatněné
jeho předchozí odepření výpovědi. Poskytnutím výpovědi, která by již zahrnovala argumentaci
ohledně existence krajní nouze řidiče, by totiž stěžovatel nemohl vystavit ani sebe ani osobu sobě
blízkou (tedy řidiče vozidla) jakémukoli riziku postihu jednoduše proto, že by v takovém případě
již jeho výpověď prokazovala okolnost vylučující protiprávnost trestaného skutku. Pokud by tedy
argumentace stěžovatele ohledně stavu krajní nouze řidiče byla pravdivá, nemohlo by současně
existovat žádné riziko postihu v řízení trestního charakteru a stěžovatel by nemohl mít skutečný
důvod pro odepření výpovědi. To se však v tomto případě nestalo.
[17] Stěžovatelem rozporované posouzení krajského soudu v napadeném rozsudku: „Hodlal-li
žalobce argumentovat právě okolností vylučující protiprávnost, měl spolupracovat se správním orgánem a sdělit
detaily svého příběhu o krajní nouzi již v rámci přestupkového řízení.“ pak z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu vychází a je s ní zcela souladné. Proto v tomto směru není kasační stížnost
důvodná.
b. K otázce neprokázání skutku
[18] Stěžovatelova kasační argumentace ohledně neprokázání trestaného skutku směřuje
dvojím směrem. Namítá, že z obsahu správního spisu jasně nevyplývá, že by vozidlo stálo ještě
v působnosti dopravní značky „Zákaz zastavení“, a dále ani to, že by vozidlo mělo pravými koly
stát na chodníku.
[19] Krajský soud ohledně těchto výtek dospěl k následujícímu závěru: „V případě žalobce
se jedná o záznam, kterým bylo podáno oznámení o přestupku. Jeho součástí jsou i výše zmíněné fotografie na č. l.
4 a 5 správního spisu, které byly v řízení o správním deliktu provedeny jako důkaz. O místě a čase provedení byl
žalobce i jeho zmocněnec předem řádně informován, avšak ani jeden se nedostavil. Soud je přesvědčen, že správní
orgány dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném
pro rozhodnutí o jiném správním deliktu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015-71, publikované pod č. 3577/2017 Sb. NSS).“
[20] Pokud se týká stěžovatelovy argumentace, že ze správního spisu nevyplývá, že by vozidlo
stálo v působnosti dopravní značky „Zákaz zastavení“, Nejvyšší správní soud souhlasí
s posouzením krajského soudu, jelikož z fotografií na č. l. 4 a 5 správního spisu je zřejmé
současně několik okolností. Vozidlo stojí za počátkem působnosti dopravní značky „Zákaz
zastavení“ a současně žádná další dopravní značka se v prostoru mezi počátkem působnosti
dopravní značky „Zákaz zastavení“ a přední částí vozidla nenalézá. Z fotografií na č. l. 4 a 5
správního spisu jasně vyplývá, že se v prostoru mezi počátkem působnosti dopravní značky
„Zákaz zastavení“ a přední částí vozidla nenalézá ani nosná část (kovový sloupek) dopravní
značky „Parkoviště s parkovacím kotoučem“. Z těchto fotografií je naopak současně dobře
patrné, a to bez jakýchkoli pochybností, že dopravní značka „Parkoviště s parkovacím kotoučem“
má počátek působnosti až za přední částí vozidla, a vozidlo se tudíž nalézá ještě v působnosti
dopravní značky „Zákaz zastavení“.
[21] Ze správního spisu dále není dle stěžovatele zřejmé, že by vozidlo mělo stát pravými koly
na chodníku, jelikož fakt, že část vozovky, která je odlišně vydlážděna, ještě neznamená,
že se jedná o chodník, nota bene není-li tato část komunikace ani vyvýšena. K této kasační
argumentaci odkazuje Nejvyšší správní soud na svůj dřívější rozsudek ze dne 11. 9. 2013,
č. j. 1 As 76/2013 – 27, podle něhož: „Tak jako není v zákoně o silničním provozu definován pojem chodec,
vozidlo či křižovatka, je nutné rovněž výraz chodník chápat shodně jako v běžném životě: chodníkem bude část
ulice nebo silnice určená pro pěší zřetelně oddělená od ostatní komunikace (zpravidla vyvýšeným obrubníkem),
která často lemuje zástavbu, resp. oplocení pozemku, na straně jedné a ostatní komunikaci na straně druhé. (…)
Odlišná struktura dlažby v místě zastavení vozidla, ohraničená obrubníkem lemujícím vozovku, byť toliko
zasazeným v úrovni okolní dlažby, mu musela signalizovat, že parkuje na chodníku. Není pochyb o tom,
že různorodá dlažba a její uspořádání na předmětném místě byla vysvětlitelná právě odlišným funkčním využitím
chodníku a ostatní komunikace, nikoliv pouze estetickým uspořádáním dlažby na náměstí, jak konstatoval
krajský soud.“
[22] V právě přezkoumávaném případě má Nejvyšší správní soud za to, že skutkové okolnosti
jsou téměř identické, neboť v místě stání vozidla je z fotografií na č. l. 4 a 5 správního spisu
zřetelné oddělení částí ulice po obou stranách vozovky určených pro pěší, a to jak zcela odlišnou
dlažbou a jejím uspořádáním, tak zřetelným ohraničením masívními obrubníky po obou stranách
ulice. V kontextu těchto skutkových okolností je pak (mimochodem tu zcela zřetelná) míra
nestejnoměrného vyvýšení obrubníků podružná, neboť ta se mění v průběhu životnosti
komunikace a jejích jednotlivých úseků.
[23] Stěžovatelovy námitky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu jsou proto
nedůvodné.
c. K otázce sankce
[24] Podle stěžovatele správní orgán prvního stupně nesprávně hodnotil coby přitěžující
okolnost fakt, že se rozhodl nesdělit totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku, jelikož
tak konkludentně dává najevo, že protiprávní jednání řidiče svého vozidla toleruje. V důsledku
toho se jedná o dvojí přičítání téhož k tíži stěžovatele, jelikož jde o součást skutkové podstaty
podle §125f zákona o silničním provozu.
[25] Krajský soud se v intencích vymezených žalobními body vyjádřil k podstatě této námitky
v odůvodnění napadeného rozsudku následovně (zvýraznění doplněno): „(…) Žalobci byla uložena
pokuta 2 000 Kč, tedy vprostřed zákonem stanoveného rozmezí. Žádné polehčující okolnosti správní orgán
prvního stupně neshledal, naopak přihlédl k tomu, že žalobce již byl jednou za stejné protiprávní jednání trestán.
(…) Soud je přesvědčen, že odůvodnění výše pokuty správními orgány je dostačující a vyhovuje shora stanoveným
požadavkům. Pokuta byla stanovena v zákonem stanoveném rozpětí a její výše byla řádně odůvodněna.“
[26] Krajský soud k tomuto závěru dospěl při přezkumu zákonnosti všech úvah správního
orgánu uvedených v rozhodnutí prvního stupně ohledně určení výměry pokuty, mezi nimiž byla
i výše uvedená úvaha o významu nesdělení totožnosti řidiče vozidla. Nejvyšší správní soud sdílí
hodnocení krajského soudu. Z odůvodnění uvedeného v rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně se totiž podává, že jedinou přitěžující okolností, která měla vliv na určení výměry pokuty
(„je třeba pohlížet přísněji“), byla recidiva stěžovatele.
[27] Se stěžovatelem lze jistě souhlasit v tom směru, že nesdělení údajů o totožnosti řidiče
vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě podle §125h odst. 3 zákona o silničním provozu
nemá jiný význam z hlediska zákona o silničním provozu než jako (objektivní) součást naplnění
předpokladů pro uplatnění subsidiární odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt
a že mu tedy nemůže být přičítáno k tíži v rámci úvah o zostření trestu v podobě vyšší výměry
pokuty. Pokud správní orgán prvního stupně zahrnul do odůvodnění svého rozhodování o výši
pokuty i výše uvedenou úvahu o konkludentnosti a významu projevu stěžovatele, pak má
Nejvyšší správní soud za to, že jde o nepříliš zdařilou původní úvahu správního orgánu
o subsidiaritě odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt vůči odpovědnosti řidiče
vozidla za přestupek. Z odůvodnění ohledně určení výměry pokuty se přitom nepodává,
že by se takováto úvaha projevila jako přitěžující okolnost, proto nemohla být ani výrazem
dvojího přičítání téhož jednání k tíži stěžovatele.
[28] Ohledně dílčí kasační námitky, že v době rozhodování krajského soudu již platil zákon
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „nový zákon
o přestupcích“), který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017 a který umožňuje mimořádně snížit dolní
hranici pokuty na jednu pětinu, nebo úplně upustit od uložení trestu, uvádí Nejvyšší správní soud
následující. K uvedené legislativní změně došlo v průběhu řízení před krajským soudem, který
ve věci rozhodl dne 5. 4. 2018. V právě posuzované věci tak došlo k situaci, kdy krajský soud
rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o vině a trestu za přestupek v situaci, kdy
zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí zrušen. Za těchto
okolností je krajský soud povinen, jak vyslovil rozšířený senát v usnesení ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 5 As 104/2013 – 46, přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod, podle nějž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní
úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele
příznivější.
[29] V projednávaném případě stěžovatel namítá, že z hlediska možné aplikace výjimky
ze zásady zákazu pravé retroaktivity ve prospěch pachatele nebyla krajským soudem explicitně
vyhodnocena možná aplikace jednotlivých ustanovení §43 a §44 nového zákona o přestupcích.
Nejvyšší správní soud má přitom za prokázaný stav věci, který krajský soud přezkoumával
a z něhož bylo nutné vycházet i ve vztahu k úvahám o tom, zda je právní úprava §43 a §44
nového zákona o přestupcích příznivější než ta, kterou aplikovaly správní orgány.
[30] Zjištěný stav věci pak použitelnost některých ustanovení namítané pozdější právní úpravy
přímo vylučuje. Tak je tomu v případě §43 odst. 1 nového zákona o přestupcích, jelikož byl
stěžovatel trestán za jediný správní delikt, i v případě §44 odst. 1 písm. b) a d) nového zákona
o přestupcích, jelikož pokuta není stěžovateli ukládána ani za pokus přestupku, ani v situaci, kdy
by stěžovatel spáchal správní delikt podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu
při odvracení útoku nebo jiného nebezpečí.
[31] U zbývajících ustanovení namítané pozdější právní úpravy pak zjištěný stav věci
znemožňuje jejich užití. V důsledku recidivy stěžovatele je podobně opodstatněná i úvaha,
že nelze očekávat nápravu stěžovatele, pokud by mu v posuzovaném případě byla uložena pokuta
v částce nižší, než je dolní hranice sazby pokuty ve smyslu §44 odst. 1 písm. a) nového zákona
o přestupcích. Tím spíše pak recidiva stěžovatele opodstatněně vede i k úvaze o tom, že samotné
projednání věci se současným úplným upuštěním od uložení pokuty ve smyslu §43 odst. 2
nového zákona o přestupcích nepostačí k jeho nápravě.
[32] Pokud se pak jedná o otázku, zda by právní úprava §44 odst. 1 písm. c) nového zákona
o přestupcích, podle níž by pokuta v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby byla
vzhledem k poměrům stěžovatele nepřiměřeně přísná, pak Nejvyšší správní soud podotýká
následující. Aby byla dána nutnost použití této pozdější právní úpravy nového zákona
o přestupcích, muselo by ze zjištěného skutkového stavu v právě projednávané vyplývat, že i výše
pokuty na samé dolní hranici sazby by byla vzhledem k poměrům stěžovatele nepřiměřeně přísná,
a výměra pokuty by tedy měla být určena v částce nižší, než 1500 Kč. V průběhu správního řízení
o přestupku ani v průběhu soudního přezkumu však ze zjištěného stavu věci ani ze žádné
procesní aktivity stěžovatele nevyšlo najevo, že by i částka ve výši 1500 Kč byla vzhledem
k poměrům stěžovatele nepřiměřeně přísná. To ostatně nenamítá ani stěžovatel v kasační
stížnosti, jíž se mj. domáhá toliko uložení pokuty „na samé dolní hranici zákonného rozmezí, tj. 1.500
Kč“. V daném případě by tedy právní úpravu §44 odst. 1 písm. c) nového zákona o přestupcích
vůbec nebylo možné aplikovat.
[33] Za situace, kdy nový zákon o přestupcích obsahuje kritéria pro upuštění od uložení
správního trestu, resp. kritéria pro mimořádné snížení výměry pokuty, jež vzhledem
ke zjištěnému stavu věci nemohla být v posuzovaném případě naplněna, Nejvyšší správní soud
uzavírá, že zde není namítaná pozdější právní úprava nového zákona o přestupcích
pro stěžovatele výhodnější, jelikož by její aplikace nebyla na posuzovaný případ vůbec možná.
Nebylo proto ani nutné, aby se krajský soud k případnému použití pozdější právní úpravy §43
a §44 nového zákona o přestupcích zabýval.
[34] Z výše uvedených důvodů tedy žádná z uplatněných výtek podřaditelných pod kasační
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) či b) s. ř. s. nebyla ze strany Nejvyššího správního soudu
shledána důvodnou.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[35] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené závěry zamítl kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty poslední.
[36] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto řízení o kasační stížnosti úspěch,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto
řízením nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost, proto mu soud jejich náhradu
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu