ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.337.2018:30
sp. zn. 2 As 337/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. D., zastoupený JUDr. Josefem
Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: ředitel
Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2016, č. 135/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. 9 Ad 12/2016 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 5. 2016, č. 135/2016 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) bylo potvrzeno odvoláním žalobce napadené rozhodnutí ředitelky Obvodního
ředitelství policie Praha IV ve věcech kázeňských (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne
21. 1. 2016, č. 13/2016 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), v části jíž byl žalobce
uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v rozhodném znění (dále jen „zákon
č. 361/2003 Sb.“), kterého se dopustil tím, že v rozporu s §10 odst. 1 a 2 zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o policii“), a §92 odst. 3 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb. porušil povinnosti policisty uvedené
v §45 odst. 1 písm. a) a §46 odst. 1 téhož zákona, když v době mimo službu jednal v souladu
s §10 zákona o policii, kdy odvracel bezprostřední ohrožení života a zdraví, ale následně
po příjezdu policejní hlídky ve službě, kdy toto bezprostřední ohrožení života a zdraví
již nehrozilo, pokračoval dále ve své činnosti a celou věc nepředal uniformované hlídce
ve výkonu služby, a jednal tak nad rámec zákonem stanovených kompetencí, přičemž věděl,
že je ovlivněn alkoholem; současně žalovaný napadeným rozhodnutím v části I. písm. b) výroku
prvostupňového správního rozhodnutí změnil důvod pro zastavení řízení pro jiný skutek
z původního §188 písm. c) na §188 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal
nesprávnost posouzení otázky běhu prekluzivní lhůty podle §186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb.,
přičemž polemizoval s dílčími závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 27. 12. 2011, č. j. 4 Ads 166/2009 - 76. Dále odkázal na svou argumentaci obsaženou
v odvolání; upozornil přitom na závěry vyslovené senátem poradní komise žalovaného,
který doporučil řízení zastavit s tím, že jednání, pro která bylo řízení zahájeno, nejsou
kázeňským přestupkem, neboť úkony provedené žalobcem po zákroku byly učiněny v souladu
s §109 zákona o policii. Žalobce uzavřel, že byl potrestán za splnění povinnosti, kterou
mu ukládá právní předpis.
[3] Městský soud podanou žalobu rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 9 Ad 12/2016 – 41
(dále též „napadený rozsudek“) zamítl. Konstatoval, že Nejvyšší správní soud k otázce
prekluzivní lhůty dle §186 odst. 9 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb. ustáleně judikuje,
že postačí, pokud je v ní vydáno rozhodnutí služebního funkcionáře jakožto správního orgánu
prvního stupně. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 4 Ads 166/2009 - 76, ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Ads 50/2010 - 68, ze dne 24. 6. 2010,
č. j. 4 Ads 51/2010 - 77, ze dne 26. 8. 2010, č. j. 4 Ads 76/2010 - 126, ze dne 21. 12. 2010,
č. j. 9 As 89/2010 - 91, ze dne 29. 7. 2016, č. j. 2 As 129/2016 - 89, či ze dne 3. 11. 2016,
č. j. 9 As 92/2016 – 77. Městský soud proto žalovanému přisvědčil, že prvostupňové správní
rozhodnutí ani napadené rozhodnutí nejsou zatížena vadou nezákonnosti spočívající v překročení
prekluzivní lhůty pro kázeňský postih; právní skutečností prolamující běh prekluzivní lhůty
je totiž již samo vydání prvostupňového správního rozhodnutí, k němuž došlo podle obsahu
správního spisu dne 21. 1. 2016, kdy bylo toto rozhodnutí dodáno do datové schránky zástupce
žalobce. Neztotožnil se tedy s názorem žalobce, že běh prekluzivní lhůty mohlo v předmětné
věci prolomit teprve doručení předmětného rozhodnutí, neboť teprve v tomto okamžiku
lze podle jeho přesvědčení hovořit o tom, že trest je uložen; městský soud totiž neshledal
důvod odchýlit se od závěrů ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Doplnil přitom,
že §186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. na rozdíl od §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.
výslovně nepožaduje, aby bylo rozhodnutí služebního funkcionáře příslušníkovi bezpečnostního
sboru v prekluzivní lhůtě rovněž doručeno; se zřetelem k principu vycházejícímu
z tzv. předpokladu racionálního zákonodárce proto usoudil, že pokud zákonodárce v zákoně
č. 361/2003 Sb. tento požadavek v §186 odst. 9 zákona nestanovil, učinil tak s úmyslem stanovit
pravidlo odlišně oproti dřívější právní úpravě. Dále městský soud uvedl, že žalobce ve zbylé části
žaloby především odkázal na svou argumentaci obsaženou v odvolání proti prvostupňovému
správnímu rozhodnutí, přičemž takový způsob konstrukce žalobních bodů je však podle ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nepřípustný, a nemůže tedy na straně soudu
založit jeho povinnost vypořádat se s námitkami, jimiž žalobce v odvolání brojil proti závěrům
vysloveným prvostupňovým správním rozhodnutím. Městský soud proto v reakci na další obecné
žalobní námitky pouze konstatoval, že neshledal napadené rozhodnutí či jemu předcházející
prvostupňové správní rozhodnutí zatížené vadou nezákonnosti z důvodu nesprávného právního
posouzení věci; služební funkcionáři totiž své závěry přezkoumatelným způsobem zdůvodnili,
opřeli je o úvahy, které byly zachyceny v odůvodnění obou rozhodnutí, a tyto úvahy mají
dostatečnou oporu ve správním spisu. Pokud žalobce tvrdil, že byl potrestán za splnění
povinnosti, kterou mu ukládá právní předpis, je dle městského soudu z odůvodnění obou
rozhodnutí naopak jednoznačně seznatelné, že byl postižen za to, že konal v rozporu se zákonem
o policii. Městský soud nepřehlédl, že především prvostupňové správní rozhodnutí je skutečně
formulováno méně srozumitelným způsobem, to však nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
a nezakládá důvod pro zrušení. Ke zpochybnění postupu žalovaného, který se odchýlil
od doporučení senátu poradní komise, městský soud zdůraznil, že závěry senátu poradní komise
mají toliko doporučující charakter a nejsou pro žalovaného nikterak závazné; napadené
rozhodnutí proto nemůže být zatíženo vadou nezákonnosti pouze proto, že se žalovaný při jeho
vydání odchýlil od doporučení senátu poradní komise.
II. Kasační stížnost žalobce
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Nejprve
obsáhle rekapituloval předcházející jak správní, tak soudní řízení. Konkrétně ve vztahu
k napadenému rozsudku pak brojil pouze proti v jeho závěru uvedené argumentaci městského
soudu postavené na předpokladu racionálního zákonodárce. Stěžovatel konstatoval, že z absence
výslovné úpravy něčeho, co je v obdobných právních předpisech obsahujících procesní úpravu
zcela běžné (pravidlo, že rozhodnutí musí být doručeno), městský soud nesprávně usoudil,
že racionální zákonodárce mlčky zakotvil institut stavění propadné lhůty okamžikem vydání
rozhodnutí. Při srovnání s §32 zákona č. 250/2016 Sb., o přestupcích a řízení o nich, si nelze
nepovšimnout, že pokud zákonodárce stavění lhůty výslovně zakotvil, pak explicitně uvedl,
že se jedná o vydání rozhodnutí ve smyslu §71 odst. 2 správního řádu, přičemž tak učinil
se zjevným záměrem; v zákoně č. 361/2003 Sb. však taková úprava neexistuje, a to nikoli proto,
že to zákonodárce zapomněl upravit, nýbrž z důvodu, že to upravit nechtěl. V právní úpravě
služebního poměru platí, že co není povoleno, je zakázáno; vytváření nezakotveného institutu
stavění prekluzivní lhůty je proto nepřípustné. Právní předpis (§71 odst. 2 správního řádu) pojem
vydání rozhodnutí precizuje, a tam, kde je použit, má nezpochybnitelný význam. Závěrem
stěžovatel uvádí, že dle výkladu městského soudu příslušník, kterému byl uložen kázeňský
trest odnětí služební hodnosti, bude ještě 10 dnů vykonávat službu bez služební hodnosti,
neboť mu byl uložen kázeňský trest, který není pravomocný, protože o něm prozatím vůbec
neví; takové důsledky měl přitom městský soud spatřovat absurdními.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů.
Stěžovatel uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Jediná kasační námitka směřuje do právního posouzení otázky uplynutí prekluzivní lhůty
dle §186 odst. 9 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb., když stěžovatel brojí proti jednomu z dílčích
(pouze podpůrných) argumentů městského soudu týkajících se jejího výkladu, totiž předpokladu
racionálního zákonodárce.
[10] Podle §186 odst. 9 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb., v rozhodném znění,
pro prekluzivní lhůtu k potrestání příslušníka bezpečnostního sboru platilo, že „kázeňský trest
za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání,
které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku
došlo“.
[11] Jednání žalobce, které je předmětem kázeňského postihu, se odehrálo dne 22. 11. 2015,
přičemž služební funkcionář se o něm dozvěděl téhož dne na základě informace v rámci hlásné
služby; prvostupňové správní rozhodnutí pak bylo dodáno do datové schránky zástupce
stěžovatele dne 21. 1. 2016, doručeno bylo přihlášením oprávněné osoby do předmětné
datové schránky až dne 25. 1. 2016. Rozhodnou právní otázkou řešenou v projednávané věci
tedy je, zdali uložením kázeňského trestu v předmětné prekluzivní lhůtě je okamžik vydání,
či až doručení prvostupňového správního rozhodnutí.
[12] Byť stěžovatel v kasační stížnosti nenapadá samotný právní názor, že v případě řízení
o kázeňském přestupku příslušníka bezpečnostního sboru se neuplatní obecné pravidlo
přestupkového řízení ohledně prekluzivní lhůty, totiž že v ní musí rozhodnutí o přestupku nabýt
právní moci, odkazuje přesto Nejvyšší správní soud na své dřívější odůvodnění tohoto závěru,
neboť ten je výchozím předpokladem pro posouzení nyní řešené právní otázky. V rozsudku
ze dne 29. 4. 2010, č. j. 4 Ads 166/2009 - 76, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „ze znění
ustanovení §186 odst. 9 zákona o služebním poměru nevyplývá výše uvedený závěr, ke kterému dospěl krajský
soud, že uložením kázeňského trestu se rozumí okamžik, kdy účastníku řízení vznikne právní povinnost
se rozhodnutí podrobit, přičemž tato povinnost nastává materiální právní mocí rozhodnutí o uložení kázeňského
trestu. Naposledy zmíněné ustanovení zákona o služebním poměru totiž otázku materiální právní moci
rozhodnutí ve vztahu k okamžiku uložení kázeňského trestu nijak neřeší. (…) v odůvodnění napadeného
rozsudku krajský soud argumentoval tím, že neshledal žádný racionální důvod k odchýlení se od dosavadní
judikatury správních soudů týkající se posuzování okamžiku uložení sankce za správní delikt a poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004, č. j. 5 A 1/2001 – 56. (…) Nejvyšší správní
soud v nyní projednávané věci, stejně jako stěžovatel, shledává odkaz krajského soudu na rozsudek ve věci
sp. zn. 5 A 1/2001 nepřípadným, neboť v posuzované věci se jedná o přezkum rozhodnutí služebního
funkcionáře, kterým byl stěžovatel potrestán za kázeňský přestupek, tedy o rozhodnutí vydané v řízení ve věci
služebního poměru, které je upraveno v části dvanácté (§169 až §196) zákona o služebním poměru
a je koncipováno jako samostatné řízení s vlastní komplexní právní úpravou. Tato skutečnost vyplývá jednak
ze samotného znění této části zákona, která čítá šest hlav (I – VI) obsahujících obecná ustanovení týkající
se účastníků řízení – I, průběhu řízení – II, řízení o propuštění – III, řízení o kázeňském přestupku – IV,
přezkoumání rozhodnutí – V, řízení ve věci výkonu rozhodnutí a přezkoumání pravomocných rozhodnutí
soudem – VI. Upravuje tedy speciálně vymezení pojmu účastník řízení, předmět řízení, práva a povinnosti
účastníka řízení, doručování, náklady řízení, ustanovení týkající se průběhu řízení (jeho zahájení, zastavení,
podklady pro rozhodnutí), náležitosti rozhodnutí; jako zvláštní druh řízení je upraveno ukládání kázeňských
trestů, opravné prostředky (odvolání, rozklad, obnova řízení, přezkumné řízení) a výkon rozhodnutí.
Také v důvodové zprávě k zákonu o služebním poměru je uvedeno, že řízení ve věcech služebního
poměru je samostatným druhem řízení. Naproti tomu zákon o cenných papírech, ve znění účinném v době,
kdy Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci č. j. 5 A 1/2001 – 56, žádnou komplexní úpravou řízení
nedisponoval. (…) Podstatný rozdíl spočívá především v tom, že subjektivní lhůta pro vydání rozhodnutí
dle ustanovení §87 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech v délce jednoho roku, umožňovala
i s přiměřenou rezervou řízení provést a dokončit u správních orgánů obou stupňů. To samé pak platí v případě
judikatury, na kterou odkázal Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 5 A 1/2001, kdy ustanovení
§88 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, §19 odst. 6 a 8 zákona č. 110/1964 Sb.,
o telekomunikacích a ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 238/1991 Sb., shodně stanovily subjektivní lhůtu
pro uložení pokuty v délce jednoho roku a objektivní lhůtu v délce tří let. Jak již bylo uvedeno výše, jinak tomu
je v případě dvouměsíční subjektivní lhůty stanovené v §186 odst. 9 zákona o služebním poměru, která takto
rozsáhlý časový prostor správnímu orgánu (služebnímu funkcionáři) neposkytuje. Nejvyšší správní soud
je proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti přesvědčen, že z rozsudku týkajícího se délky lhůty pro uložení
pokuty podle zákona o cenných papírech nelze bez dalšího vyvozovat závěry také pro řízení ve věci služebního
poměru.“ Naopak konstatoval, že s ohledem na podobnost znění §106 odst. 3 zákona
č. 186/1992 Sb., který byl účinný od 1. 7. 1992 do 31. 12. 2006, a §186 odst. 9 zákona
č. 361/2003 Sb. může vycházet ze svých rozsudků ze dne 16. 5. 2007, č. j. 3 Ads 1/2007 – 67,
a ze dne 1. 4. 2010, č. j. 3 Ads 3/2010 – 78, které se týkaly dřívější právní úpravy, neboť
„při porovnání znění ustanovení §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. a ustanovení §186 odst. 9 zákona
č. 263/2006 Sb. je zřejmé, že tato ustanovení vymezují subjektivní a objektivní lhůtu, v níž lze rozhodnout,
prakticky totožně s jediným menším rozdílem spočívajícím v tom, že v ustanovení §106 odst. 3 zákona
č. 186/1992 o služebním poměru je navíc stanoveno, že rozhodnutí musí být v subjektivní či objektivní
lhůtě policistovi také doručeno. (…) na nesprávnost závěru krajského soudu lze usuzovat též z ustanovení
§190 odst. 8 zákona o služebním poměru, podle kterého je odvolací orgán (kterým je ve smyslu věty první
§190 odst. 6 téhož zákona služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí
vydal) povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů od jeho podání. Za situace,
kdy příslušník podá proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (služebního funkcionáře) odvolání,
by závěr krajského soudu o nutnosti pravomocného uložení kázeňského trestu ve dvouměsíční subjektivní lhůtě
prakticky znemožňoval aplikaci ustanovení §190 odst. 8 služebního zákona, které, jak již bylo uvedeno výše,
stanoví nadřízenému služebnímu funkcionáři povinnost rozhodnout o odvolání nejpozději do 90 dnů od jeho
podání. Uvedený závěr krajského soudu totiž ve svém důsledku znamená, že ve dvouměsíční subjektivní lhůtě
by muselo být vydáno jak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (služebního funkcionáře) o uložení
kázeňského trestu, tak rozhodnutí odvolacího správního orgánu (nadřízeného služebního funkcionáře),
přičemž rozhodnutí nadřízeného služebního funkcionáře musí nabýt právní moci. Nastíněný výklad krajského
soudu by tak mohl vést k tomu, že nadřízený služební funkcionář by o odvolání ve skutkově složitém případu
rozhodl v souladu s §190 odst. 6 zákona o služebním poměru v 90 denní lhůtě od podání odvolání, rozhodoval
by však za situace, kdy by již příslušníka nemohl za kázeňský přestupek, nebo jednání, které má znaky
přestupku, potrestat, přestože postupoval v souladu se zákonem. S výkladem zaujatým krajským soudem
proto nelze souhlasit, neboť by vedl k nerespektování interpretačního pravidla, že právní normy je třeba vykládat
tak, aby se některé jejich části nestaly obsoletními. Je tedy zřejmé, že shora nastíněný výklad ustanovení
§186 odst. 9 zákona o služebním poměru zaujatý krajským soudem je nesprávný a neudržitelný. Nejvyšší
správní soud je tak stejně jako stěžovatel přesvědčen o tom, že závěr krajského soudu o nutnosti pravomocného
potrestání za spáchaný kázeňský přestupek ve dvouměsíční lhůtě stanovení v §186 odst. 9 zákona o služebním
poměru je v rozporu též se systematikou tohoto zákona. Jak již bylo výše zdůrazněno, obě ustanovení,
tj. jak §186, tak §190 jsou součástí části dvanácté zákona o služebním poměru, v níž je upraveno zcela
samostatně a komplexně řízení v těchto věcech.“
[13] Ve vztahu k nyní řešené právní otázce je pak rozhodující, že Nejvyšší správní soud
ve výše citovaném rozhodnutí uzavřel, že „na subjektivní dvouměsíční lhůtu stanovenou v ustanovení
§186 odst. 9 zákona o služebním poměru je tudíž třeba nahlížet tak, že se jedná o lhůtu, v níž musí
být vydáno rozhodnutí služebního funkcionáře (správního orgánu prvního stupně).“. Totožnou
argumentaci uplatnil Nejvyšší správní soud taktéž ve svých rozsudcích ze dne 23. 6. 2010,
č. j. 4 Ads 50/2010 - 68, ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 Ads 51/2010 - 77, ze dne 26. 8. 2010,
č. j. 4 Ads 76/2010 – 126; v rozsudcích ze dne 21. 12. 2010, č. j. 9 As 89/2010 - 91, a ze dne
3. 11. 2016, č. j. 9 As 92/2016 – 77, pak již bez dalšího vyšel ze závěru, že v prekluzivní
lhůtě musí být prvostupňové správní rozhodnutí vydáno. Též v rozsudku ze dne 29. 7. 2016,
č. j. 2 As 129/2016 – 89, Nejvyšší správní soud tento právní názor prakticky aplikoval,
když uvedl, že „jelikož konec dvouměsíční prekluzivní lhůty připadl na den 5. 8. 2012, ještě dříve, než bylo
dne 7. 8. 2012 zahájeno trestní řízení, které tuto lhůtu staví, a jelikož již prvoinstanční rozhodnutí,
kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání kázeňských přestupků, bylo vydáno dne 20. 3. 2014,
tedy až po prekluzi práva uložit kázeňský trest za kázeňský přestupek, jednalo se o rozhodnutí nezákonné.“
[14] Nejvyšší správní soud tedy v rozsudku ze dne 29. 4. 2010, č. j. 4 Ads 166/2009 - 76,
sice vyšel ze své dřívější judikatury k předcházející právní úpravě, tj. zákonu č. 186/1992 Sb.,
avšak patřičně zohlednil změnu znění předmětného ustanovení upravujícího prekluzivní
lhůtu (původně §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., nyní §186 odst. 9 věty druhé zákona
č. 361/2003 Sb.), která spočívala ve vypuštění povinnosti rozhodnutí o kázeňském přestupku
v této lhůtě příslušníkovi též doručit. Jako zamýšlenou reflexi této změny právní úpravy proto
konstatoval nutnost rozhodnutí služebního funkcionáře v prekluzivní lhůtě vydat (nikoli doručit,
jako tomu bylo dříve); nejedná se tedy o pouhé formulační nedopatření, jak tvrdil stěžovatel,
nýbrž o uváženou reakci na vývoj právní úpravy.
[15] Lze proto shrnout, že v prekluzivní lhůtě dle §186 odst. 9 věty druhé zákona
č. 361/2003 Sb. musí tedy být rozhodnutí o kázeňském postihu (pouze) vydáno; není
vyžadováno jeho doručení ani nabytí právní moci. Od tohoto (jak výše uvedeno) konstantně
judikovaného právního názoru nemá Nejvyšší správní soud žádný důvod se ani v nyní
projednávaném případě odchýlit; nepostupoval proto podle §17 odst. 1 s. ř. s. a nepředložil věc
k rozhodnutí rozšířenému senátu.
[16] Pokud jde o okamžik vydání správního rozhodnutí (tedy v daném případě rozhodný
úkon), pak dle §71 odst. 2 správního řádu, na nějž ostatně odkazoval i sám stěžovatel v kasační
stížnosti, platí, že vydáním rozhodnutí se rozumí „a) předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí
k doručení podle §19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; b) ústní
vyhlášení, pokud má účinky oznámení (§72 odst. 1); c) vyvěšení veřejné vyhlášky, je-li doručováno podle
§25; d) poznamenání usnesení do spisu v případě, že se pouze poznamenává do spisu; nebo e) odeslání stejnopisu
písemného vyhotovení rozhodnutí do datové schránky kontaktního místa veřejné správy k postupu
podle §19 odst. 3“. Jestliže je tedy nezbytné ve lhůtě dle §186 odst. 9 věty druhé zákona
č. 361/2003 Sb. kázeňské rozhodnutí vydat, je pro posouzení dodržení této zákonné podmínky
v řešené věci rozhodující okamžik úkonu prvostupňového správního orgánu směřujícího
k jeho doručení, tj. odeslání do datové schránky. Lze přitom uzavřít, že v projednávaném případě
bylo prvostupňové správní rozhodnutí vydáno zavčas (dne 21. 1. 2016), neboť se tak stalo
před uplynutím prekluzivní lhůty dle §186 odst. 9 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb.
(dne 22. 1. 2016).
[17] Nad rámec obecně k dané problematice výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje
dále konkrétně ke kasační námitce stěžovatele brojící proti části odůvodnění napadeného
rozsudku, že jedním z jeho dílčích argumentů uvedených v rozsudku ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 4 Ads 166/2009 – 76, byla právě skutečnost, že §186 odst. 9 věty druhé zákona
č. 361/2003 Sb. je od předcházející úpravy §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním
poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, odlišný
v tom, že již nestanoví podmínku doručení rozhodnutí o kázeňském postihu v prekluzivní lhůtě
danému policistovi. Jestliže tedy městský soud uvedl, že „§186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb.
na rozdíl od §106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. výslovně nepožaduje, aby bylo rozhodnutí služebního
funkcionáře příslušníkovi bezpečnostního sboru v prekluzivní lhůtě rovněž doručeno. Se zřetelem k principu
vycházejícího z tzv. předpokladu racionálního zákonodárce lze usuzovat, že pokud zákonodárce v zákoně
č. 361/2003 Sb. tento požadavek v §186 odst. 9 zákona nestanovil, učinil tak s úmyslem stanovit pravidlo
odlišně“, pak pouze rozvedl odůvodnění dřívějšího rozhodnutí, s nímž se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje. Odkaz stěžovatele na §32 zákona č. 250/2016 Sb., o přestupcích a řízení o nich,
je lichý, neboť jak bylo uvedeno ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 4. 2010, č. j. 4 Ads 166/2009 – 76, „řízení ve věci služebního poměru (…) je koncipováno
jako samostatné řízení s vlastní komplexní právní úpravou“, pročež je nezbytné zohlednit „specifika právní
úpravy v oblasti služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů“. Stejně tak je zcela nepřiléhavý
též příklad popsaný stěžovatelem, jímž měla být demonstrována absurdita zaujatého právního
názoru; ten stojí na situaci, kdy příslušník, kterému byl uložen kázeňský trest odnětí služební
hodnosti, bude ještě 10 dnů vykonávat službu bez služební hodnosti, neboť mu byl uložen
kázeňský trest, který není pravomocný, protože o něm prozatím vůbec neví. Nejvyšší správní
soud k tomu konstatuje, že je-li vydáno rozhodnutí, jímž je příslušníkovi ukládán kázeňský trest
odnětí služební hodnosti [§51 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb.], pak toto je “vykonatelné,
jestliže je v právní moci nebo jestliže odvolání (rozklad) proti němu nemá odkladný účinek“
[§182 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb.], přičemž „odvolání nemá odkladný účinek, s výjimkou odvolání
proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu“ [§190 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb.]. Takový příslušník
tedy i přes vydání kázeňského rozhodnutí vykonává službu se svou dosavadní služební hodností
až do okamžiku nabytí právní moci předmětného rozhodnutí, jímž mu byla odňata;
tato modelová situace však nijak relevantně nesouvisí s nyní řešenou právní otázkou,
neboť okamžik doručení takového rozhodnutí policistovi má svůj význam (v tomto kontextu)
pouze jako jeden z předpokladů pro nabytí právní moci daného rozhodnutí. Stěžovatel však
nezpochybňuje, že by kázeňské rozhodnutí muselo ve lhůtě dle §186 odst. 9 věty druhé zákona
č. 361/2003 Sb. nabýt právní moci, nýbrž pouze to, že v ní nemusí být příslušníkovi doručeno.
Předestřený případ proto nemá žádnou argumentační hodnotu.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna stěžovatelem uplatněná
kasační námitka, taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu