ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.434.2018:6
sp. zn. 2 As 434/2018 - 6
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému:
Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, proti usnesení žalovaného ze dne
30. 7. 2018, č. j. 69 Co 246/2018-49, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 3 A 223/2018 – 5,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se domáhal, aby Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
zrušil své v záhlaví označené usnesení. Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením
žalobu pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl, neboť směřovala proti
druhostupňovému rozhodnutí soudu v civilním soudním řízení, nikoli proti správnímu
rozhodnutí. V odůvodnění konstatoval, že pravomoc správního soudu je určena i okruhem
orgánů, jejichž rozhodnutí podléhají přezkumu správním soudem. V §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
je uveden jejich výčet a současně přijata legislativní zkratka „správní orgán“. Do pravomoci
správních soudů nespadá přezkum rozhodnutí vydaných obecnými soudy, neboť nejde
o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[2] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu,
že nebyly splněny podmínky řízení před městským soudem, ve věci jednali nezákonní soudci,
stěžovatel neměl příležitost vyjádřit se k podjatosti členů příslušného senátu městského soudu,
napadené usnesení je nepřezkoumatelné a městský soud nebyl k vydání napadeného usnesení
příslušný. Nejvyšší správní soud proto vyhodnotil podání jako kasační stížnost proti napadenému
usnesení. Stěžovatel dále uvedl, že napadeným usnesením byl nesprávně poučen o možnosti
podat opravný prostředek, neboť proti napadenému usnesení nelze podat kasační stížnost,
nýbrž toliko odvolání. Konečně pak požádal Nejvyšší správní soud o nařízení jednání.
[3] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a)
ve spojení s §120 s. ř. s., a to z dále uvedených důvodů.
[4] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedená
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 370/2018, 2 As 296/2018, 2 As 219/2018, 2 As 416/2017,
2 As 172/2017, 2 As 261/2016, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014,
2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších). Stěžovatel v těchto věcech
podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním soudnictví.
Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne
další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního
poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítne
s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“ ve smyslu
§36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá dalšími
„správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“,
v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42 (dostupném
tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz),
„z procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování
dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval
tento stav Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne 18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36:
„z podání stěžovatele nelze dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze
zpochybňování jednotlivých rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční
hry bez smysluplného významu“.
[5] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností proti usnesení, kterým městský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí civilního soudního řízení. Z podané
žaloby je prima facie zřejmé, že nesměřuje proti aktu přezkoumatelnému v rámci správního
soudnictví. O uvedeném návrhu proto nejsou oprávněny rozhodovat soudy ve správním
soudnictví (viz §4 s. ř. s.), ale soudy v občanském soudním řízení. Stěžovatel ve své kasační
stížnosti neuvedl žádné relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr
městského soudu o odmítnutí žaloby z důvodu nedostatku pravomoci. Kasační námitky
uplatněné stěžovatelem proto nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně
bezúspěšná.
[6] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou
judikaturu).
[7] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o žádosti o nařízení jednání. Ani další
doplnění kasačních důvodů či jiných tvrzení by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu, že kasační
stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný a zcela
neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[9] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[10] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu