ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.210.2017:57
sp. zn. 2 Azs 210/2017 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: D. H. N., zastoupen
Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalované ze dne 2. 3. 2017, č. j. CPR-27380-2/ČJ-2016-930310-V234, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2017,
č. j. 78 A 7/2017 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalované
[1] Rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 78 A 7/2017 – 18, zamítl Krajský soud v Ústí
nad Labem (dále jen „krajský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 3. 2017,
č. j. CPR-27380-2/ČJ-2016-930310-V234. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru
cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 6. 10. 2016, č. j. KRPU-158038-27/ČJ-2016-040026-SV-CV, kterým bylo
žalobci podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a zároveň stanovena doba 6 měsíců, po kterou
mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Počátek této doby byl určen
v souladu s §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění
k pobytu na území ČR, přičemž doba k jeho vycestování z území ČR byla podle §118 odst. 3
zákona o pobytu cizinců stanovena na 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Konečně bylo podle §120a zákona o pobytu cizinců vysloveno, že se na žalobce nevztahují
důvody stanovené v §179 zákona o pobytu cizinců znemožňující mu vycestovat. Důvod
pro správní vyhoštění měl žalobce naplnit tím, že v rozporu s §103 písm. n) zákona o pobytu
cizinců pobýval na území ČR od 6. 5. 2016 bez povolení k pobytu či platného víza, čímž porušil
základní povinnost cizince.
[2] Krajský soud ve svém rozsudku vyhodnotil, že správní orgány obou stupňů zohlednily
veškerá zákonem vyžadovaná kritéria pro stanovení správního vyhoštění. Nepřisvědčil námitce
žalobce spočívající v tvrzeném nedostatečném zjištění skutkového stavu ze strany správních
orgánů, neboť dospěl k závěru, že byly v souladu se správním řádem zjištěny veškeré rozhodné
skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce.
[3] Krajský soud dále přisvědčil žalované, že správní vyhoštění bylo žalobci uloženo důvodně
a v souladu se zákonem, neboť ten pobýval na území České republiky od 6. 5. 2016 neoprávněně
bez víza či platného oprávnění k pobytu. Žalobce tak naplnil §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců, které neumožňuje správním orgánům aplikovat správní uvážení a rozhodnout
o užití jiného, mírnějšího způsobu řešení, jak namítal v žalobě.
[4] Dále se krajský soud k námitce žalobce zabýval přiměřeností dopadů napadených
rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života podle §119a odst. 2 ve spojení s §174a
odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to zejména s ohledem na jím tvrzené rodinné vztahy, délku
jeho pobytu na území ČR, chování v rámci správního řízení či zdravotní stav, avšak rovněž
s přihlédnutím k závažnosti protiprávního jednání, kterého se dopustil. Krajský soud vyhodnotil
jednotlivé překážky správního vyhoštění za účelem jejich srovnání s argumentací správních
orgánů, a ačkoliv nezpochybnil sociální dopady správního vyhoštění do rodinných vazeb žalobce
a jeho vztahu k dalším osobám žijícím na území ČR, dospěl k závěru, že při komplexním
posuzování zájmů jednotlivce na pobyt v dané zemi s opačnými zájmy státu zde existují
okolnosti, jež o intenzitě závažného zásahu nesvědčí, a zásah do rodinného a soukromého života
tak nelze považovat za nepřiměřený.
[5] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, jíž žalobce zpochybnil stanovisko Ministerstva
vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), týkající se možnosti
jeho vycestování. Podle krajského soudu bylo toto hodnocení v intencích §179 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. I kdyby však ministerstvo hodnotilo otázku, jež mu nepřísluší, nezasáhla
by podle krajského soudu tato skutečnost do zákonnosti správního rozhodnutí, neboť pro řízení
o správním vyhoštění bylo toliko podstatné, že stanovisko ministerstva obsahovalo posouzení
možného nebezpečí vážné újmy.
[6] Konečně se pak krajský soud vyjádřil k námitce žalobce, že prvostupňový orgán
nedostatečně odůvodnil délku správního vyhoštění. Dle krajského soudu bylo stanoveno
vyhoštění při samé dolní hranici zákonné sazby (tedy na 6 měsíců) a zohledněny konkrétní
okolnosti daného případu, zejména rodinná situace a skutečnost, že délka neoprávněného pobytu
nepřesáhla 3 měsíce. Proto krajský soud uzavřel, že sankce uložená správním orgánem byla
přiměřená a odůvodněná přezkoumatelným způsobem vyplývajícím ze skutkových zjištění
učiněných v průběhu řízení.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované k ní
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), jelikož měl za to, že napadený rozsudek je nezákonný a nepřezkoumatelný.
[8] Podle stěžovatele byl ve správním řízení zásadním způsobem porušen §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože
správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále byl porušen i §50
odst. 3 správního řádu, protože správní orgán, jenž vedl řízení z moci úřední, byl bez jakýchkoliv
návrhů povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti případu, včetně těch, které svědčí ve prospěch
stěžovatele. Porušení dalších zásad správního řízení spatřuje stěžovatel také v tom, že správní
orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu a vůbec nešetřily oprávněné
zájmy stěžovatele.
[9] Krajský soud dle stěžovatele náležitě neposoudil stěžovatelovy námitky ohledně zjištění
skutkového stavu věci, hodnocení provedených důkazů a naplnění podmínek pro uložení
správního vyhoštění. Stěžovatel opakovaně namítal, že svou situaci neprodleně po nepřiznání
odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění aktivně řešil a doba
jeho nelegálního pobytu byla minimální. Dále se krajský soud nevypořádal s námitkou
nedostatečné přezkumné činnosti správního orgánu, pokud jde o přiměřenost rozhodnutí
o správním vyhoštění. Stěžovatel poukazoval na to, že má na území ČR celou svou rodinu,
přičemž v domovské vlasti již zázemí zcela postrádá. Dále zdůraznil, že dělal vše proto, aby svůj
pobyt zlegalizoval. Uvedl, že ale nemohl vycestovat a podat znovu žádost na zastupitelském
úřadu, neboť v dané době nebylo možné se do systému Visapoint jakýmkoliv způsobem
zaregistrovat. Tudíž mu reálně hrozí, že svou rodinu už nikdy neuvidí. Proto se stěžovatel snažil
svou situaci řešit na území ČR, ačkoliv si byl vědom, že praktické možnosti takového řešení
jsou minimální.
[10] Stěžovatel konstatoval, že soud porušil své přezkumné povinnosti, když nedostatečně
zdůvodnil své rozhodnutí. Takový postup měl pak vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, v němž soud řekl, že „podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34/1995 Sb. ÚS,
a nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85/1997 Sb. ÚS)
je jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i náležitostí právního státu odrážející
se v povinnosti soudů rozsudky odůvodňovat. Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo,
rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku
libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.“ Požadavky na formu
odůvodnění nebyly splněny, neboť soud zcela pominul prokazatelné chyby v postupu správních
orgánů. Největší pochybení soudu stěžovatel spatřoval především ve vztahu k přezkumu zásahu
rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života.
[11] Stěžovatel upozornil na dikci §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stanoví,
že „rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince“. Tyto požadavky správní orgány prakticky vůbec nedbaly,
když i přes zcela zásadní zásah do života stěžovatele spočívající v nuceném opuštění republiky,
které se ovšem s ohledem na zavedenou správní praxi (kdy správní orgány vyhoštěným
cizincům prakticky bez výjimky neumožňují návrat do země) téměř jistě změní v opuštění trvalé,
a tím de facto v kompletní znemožnění návratu do republiky, vydaly rozhodnutí o správním
vyhoštění. To je evidentně zcela nepřiměřené důvodům vedoucím k jeho vydání a zasahuje
nepřípustně do rodinného a zejména soukromého života stěžovatele, který na území ČR žije
téměř 20 let, má zde manželku, syna a veškeré sociální, kulturní i jiné zázemí. Vzhledem
k okolnostem neměly správní orgány uložit stěžovateli správní vyhoštění, neboť je nepřiměřené,
ale měly umožnit stěžovateli vycestování.
[12] Stěžovatel dále správnímu rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu vytkl zvláště
to, že nebylo vůbec nijak odůvodněno, proč je stěžovateli správní vyhoštění uloženo právě v dané
výměře. Rozhodnutí správních orgánů je tak zjevně nepřiměřené, a to nejen ve vztahu k zásahu
do soukromého a rodinného života stěžovatele, ale rovněž pokud jde o otázku délky správního
vyhoštění, která v řízení nebyla vůbec zkoumána.
[13] S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení, nebo aby alternativně zrušil
též rozhodnutí správních orgánů a vrátil věc k novému projednání jim. Stěžovatel rovněž požádal
o přiznání nákladů soudního řízení.
[14] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to z hlediska stěžovatelem tvrzeného
nedostatečného odůvodnění rozsudku. Konkrétní pochybení spatřoval stěžovatel především
v nedostatečném přezkumu zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života a v absenci zdůvodnění délky výměry správního vyhoštění.
[17] Rozhodnutí je dle judikatury Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů především tehdy, pokud soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti,
které nebyly v řízení zjišťované či byly zjištěny v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), anebo kdy není
zřejmé, zda byly nějaké důkazy v řízení vůbec provedeny (srov. rozsudek ze dne 24. 7. 2015
č. j. 3 Azs 240/2014 – 35). O nepřezkoumatelnost se bude jednat také v případě, že soud
opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 2 Afs 203/2016 - 51).
[18] Námitku nedostatečného přezkumu zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného
života stěžovatele shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou. Krajský soud se touto věcí zabýval
na str. 3-9 napadeného rozhodnutí. Nejprve shrnul skutkový stav a zopakoval, jak se s možným
zásahem vypořádaly správní orgány, které při svém rozhodování braly v úvahu soudní praxi
Nejvyššího správního soudu, podle níž je nutné vycházet především z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a svobod (dále jen „Úmluva“). Tato judikatura stanovuje, že v případě správního vyhoštění
se na základě principu proporcionality vyvažují zájmy cizince na straně jedné a protichůdné
veřejné zájmy na straně druhé (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 2011 ve věci Nunez
proti Norsku, stížnost č. 55597/09, či rozsudek ze dne 3. 10. 2014 ve věci Jeunesse
proti Nizozemsku, stížnost č. 12738/10), přičemž je třeba zohlednit několik kritérií,
která se posuzují ve vzájemné souvislosti, a poměřují se zájmy jednotlivce na pobytu v dané
zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 – 42,
či rozsudek ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014 – 41).
[19] Sám krajský soud přistoupil k hodnocení jednotlivých překážek správního vyhoštění,
aby je mohl srovnat s argumentací správních orgánů. Zabýval se předchozí trestnou činností
stěžovatele, dobou, jež od této trestné činnosti uplynula, délkou pobytu stěžovatele na území ČR,
kulturními a sociálními vazbami a jeho zdravotním stavem. Nejobšírněji se krajský soud zabýval
existencí manželského svazku a vztahu stěžovatele k nezletilému synovi, které označil
za principiální kritérium zásahu do soukromého a rodinného života. Krajský soud hodnotil
možnost rodiny odjet se stěžovatelem do Vietnamu, manželčinu finanční nezávislost
a její neochotu se do Vietnamu přestěhovat a konečně existenci nezletilých dětí stěžovatele
a jeho manželky, které v současnosti ve Vietnamu žijí. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší
správní soud shledal, že z kritérií, které uvádí judikatura Nejvyššího správního soudu a ESLP,
tedy 1. povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného
pořádku či trestného činu spáchaného cizincem), 2. délku pobytu cizince hostitelském státě,
3. dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince
v průběhu této doby, 4. rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát, 5. imigrační
historii dotčeného cizince (např. porušení imigračních pravidel v minulosti), 6. věk a zdravotní
stav dotčeného cizince, 7. rodinnou situaci stěžovatele (např. doba trvání manželství a jiné faktory
vyjadřující efektivnost rodinného života páru), 8. skutečnost, zda byl rodinný život založen
až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizí státní příslušník pobývá v dané zemi nelegálně,
a že je proto jejich rodinný život od počátku nejistý, 9. počet dětí a jejich věk, 10. rozsah,
v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen, vzaly správní orgány i krajský
soud při vyvažování zájmů stěžovatele a státu v potaz všechna relevantní kritéria,
pod něž následně podřadily skutečnosti zjištěné v průběhu řízení, pročež nelze namítat,
že by rozhodnutí krajského soudu bylo v tomto ohledu nepřezkoumatelné.
[20] Námitku chybějícího odůvodnění délky výměry správního vyhoštění Nejvyšší správní
soud shledal rovněž nedůvodnou. Krajský soud se jí zabýval na str. 10-11 napadeného
rozhodnutí. V souladu s §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců bylo možné uložit
stěžovateli za pobyt bez víza nebo platného oprávnění k pobytu správní vyhoštění až na dobu
3 let. Správní orgán I. stupně stanovil délku správního vyhoštění na 6 měsíců. Krajský soud
v tomto souhlasil s prvostupňovým orgánem v tom smyslu, že se jedná o výměru při samé dolní
hranici zákonné sazby. Dále doplnil, že správní vyhoštění je ze své podstaty „trestem“
za porušení pravidel stanovených právními předpisy ČR a jako takové musí disponovat nejen
sankčním, ale i výchovným a preventivním účinkem. Pokud by tedy dle názoru krajského soudu
bylo uloženo opatření v řádu týdnů či měsíců, nesplnilo by svůj předpokládaný účel.
Také zdůraznil, že správní orgán při stanovení výměry zohlednil konkrétní okolnosti případu,
zejména rodinnou situaci stěžovatele a fakt, že délka jeho neoprávněného pobytu nepřesáhla
3 měsíce. Proto vyhodnotil stanovenou výměru jako přiměřenou a odůvodněnou
přezkoumatelným způsobem vyplývajícím ze skutkových zjištění. K namítanému budoucímu
stigmatu stěžovatele z důvodu správního vyhoštění, jež mu způsobí další problémy,
neboť s ohledem na zavedenou praxi se opuštění ČR jistě změní na opuštění trvalé, krajský soud
uvedl, že mu není zřejmé, z čeho takový názor stěžovatel dovozuje. Jelikož stěžovatel neuvedl
žádné skutečnosti, které by toto tvrzení dokládaly, nemohl krajský soud tuto námitku
přezkoumat.
[21] Na tomto místě Nejvyšší správní soud upozorňuje, že správní vyhoštění není
rozhodnutím sankční povahy v přísném slova smyslu, jakkoli jeho dopady takto cizinec,
jemuž je uloženo, může nepochybně pociťovat, nýbrž rozhodnutím vyjadřujícím zájem státu
na tom, aby se dotyčný cizinec na území státu nezdržoval (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. října 2004, č. j. 5 Azs 125/2004 – 58). Jak už několikrát zopakoval Ústavní
soud (srov. jeho rozhodnutí ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1147/13, ze dne 13. 5. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 85/04, či ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 99/04), žádné subjektivní ústavně
zaručené právo cizince na pobyt na území ČR neexistuje, neboť je věcí suverénního státu,
za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Pokud tedy stěžovatel neměl potřebné
pobytové oprávnění, a přesto pobýval na území ČR, je zcela v souladu se zákonem, že správní
orgán I. stupně rozhodl o postupu dle příslušného ustanovení zákona o pobytu cizinců a vzal
v úvahu konkrétní okolnosti případu, což se projevilo uložením zákazu pobytu na území ČR
ve značně nižší výměře, než je horní hranice stanovená zákonem. Jak správní orgány, tak poté
i soud uvedly okolnosti v zájmu stěžovatele, které při stanovení výměry vzaly v úvahu. Nejvyšší
správní soud jejich závěry shledal odpovídajícími a dostatečně odůvodněnými, a nepovažuje
proto rozhodnutí krajského soudu ani v tomto bodě za nepřezkoumatelné.
[22] Ke stěžovatelově argumentaci judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně
rozsudkem ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, který odkazuje na rozhodnutí Ústavního
soudu vztahující se k povinnosti soudů rozsudky odůvodňovat, Nejvyšší správní soud uvádí,
že v tomto případě argument neobstojí, neboť z odůvodnění krajského soudu jednoznačně
vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry,
a nelze proto uvažovat o porušení práva na spravedlivý proces. Pokud stěžovatel pouze v obecné
rovině tvrdí, že požadavky na formu odůvodnění nebyly splněny, neboť soud zcela pominul
prokazatelné chyby v postupu správních orgánů, chybí zde konkrétní tvrzení, v čem správní
orgány měly udělat ony prokazatelné chyby. Po prostudování správního spisu Nejvyšší správní
soud žádné pochybení neshledal, námitka je proto nedůvodná.
[23] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel především nesouhlasí s tím, k jakému
závěru krajský soud dospěl při posuzování přiměřenosti zásahu do jeho rodinného a soukromého
života ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, resp. jak vyhodnotil všechny relevantní
okolnosti, které je třeba v případě správního vyhoštění zvážit.
[24] Podle §174a zákona o pobytu cizinců platí, že „při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“
[25] Jak již bylo uvedeno výše, z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že přiměřenost zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života cizince je třeba
posuzovat rovněž na základě kritérií vyplývajících z judikatury ESLP vztahující se k čl. 8 Úmluvy
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2017, č. j. 9 Azs 104/2017 – 30,
rozsudek ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45, nebo rozsudek ze dne 18. 6. 2015,
č. j. 7 Azs 75/2015 – 34). Tato kritéria při svém rozhodování zohlednily správní orgány i krajský
soud.
[26] Dále je tato kritéria nutné posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce
na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Zároveň je třeba zdůraznit, že ustanovení
čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země
jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahu mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2017, č. j. 5 Azs 274/2016-42). Při stanovení rozsahu povinností
státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (srov. rozsudek ESLP
ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94). Nejvyšší správní soud
proto přistoupil k hodnocení jednotlivých skutkových zjištění, aby mohl předložit svůj závěr
týkající se možné nepřiměřenosti zásahu správního vyhoštění do rodinného a soukromého života
stěžovatele.
[27] V tomto případě je relevantním hned první kritérium, které soudní praxe pro hodnocení
přiměřenosti zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života jedince používá,
a to povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu, kam mj. spadá závažnost trestného činu
spáchaného cizincem. Stěžovatel byl shledán vinným z úmyslného trestného činu loupeže
ve smyslu §173 odst. 1 trestního zákoníku spáchané ve spolupachatelství. Tento trestný
čin je dle §14 trestního zákoníku klasifikován jako zvlášť závažný zločin. V tomto bodě Nejvyšší
správní soud přisvědčil krajskému soudu, který konstatoval, že v případě cizince, jenž narušuje
takto značně závažným způsobem chráněný zájem státu (v případě loupeže svobodu a majetek),
zde existuje veřejný zájem na tom, aby takový cizinec na území ČR nepobýval. Z hlediska tohoto
kritéria jde tedy o hodnocení hovořící ve výrazný neprospěch stěžovatele, ačkoliv je namístě
přihlédnout k tomu, že v minulosti nikdy trestán nebyl. Právě četnost páchání přestupků,
správních deliktů či trestných činů Nejvyšší správní soud v minulosti označil (srov. rozsudek
ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 Azs 107/2015 – 56) jako důvod pro vyhoštění, na kterém je nezbytné
trvat, byť by pro cizince znamenalo nepřiměřený zásah do jeho rodinného života.
[28] Dalším posuzovaným kritériem je délka pobytu cizince v hostitelském státu. Stěžovatel
do ČR přijel v roce 1998. V roce 2010 byl pak odsouzen k trestu odnětí svobody na 66 měsíců,
propuštěn byl v roce 2016. Ve prospěch stěžovatele svědčí fakt, že na území ČR prožil
takřka polovinu svého života. Po 12 letech podnikání a bezúhonného života se však dopustil
úmyslného trestného činu, a musel tedy počítat s tím, že pokud bude tato činnost odhalena, bude
muset nést následky nejen v rovině trestněprávní, ale i v rovině zákona o pobytu cizinců
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 – 30,
či nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). V této souvislosti je třeba
vnímat i kritérium doby, jež uplynula od spáchání trestného činu, a chování cizince v průběhu
této doby. Rozhodnutí o správním vyhoštění je v tomto případě důsledkem neopuštění ČR
po zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, jež je přímým důsledkem odsouzení
pro zmíněnou trestnou činnost. Jednalo se tedy o nevyhnutelný řetězec událostí, kterým
stěžovatel mohl předejít pouze tím, že by po pravomocném rozhodnutí o zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu opustil území ČR, čímž by fakticky pouze předešel vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění, a tím pádem stanovení délky doby, po niž má vstup na území
ČR zakázán. I setrvání stěžovatele na území ČR přes vydání pravomocného rozhodnutí o zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu, resp. zamítnutí žaloby proti tomuto rozhodnutí, údajně
kvůli snaze svou situaci řešit z území ČR (neb prý z Vietnamu by ji nedokázal nejspíše řešit
způsobem pro sebe příznivým) svědčí o malém respektu stěžovatele k právnímu řádu ČR
a o tom, že své cíle (zůstat na území ČR) nadřadil pravidlům, jež je povinen dodržovat.
Okolností, již lze hodnotit příznivě, je jen to, že ač na území ČR setrvával bez nutného
oprávnění, nesnažil se skrývat, a naopak s úřady komunikoval.
[29] Pokud jde o rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát, stěžovatelova
manželka uvedla, že se s českými kamarády stýká málokdy, a nebyly předloženy další důkazy,
které by prokazovaly jiné vazby podřaditelné pod toto kritérium. Znalost českého jazyka
je v případě stěžovatele rozporuplná. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že i přes tvrzenou
znalost češtiny slovem a písmem si stěžovatel ve správním řízení, v němž je třeba vše přesně
a jasně vysvětlit a zároveň důkladně porozumět sdělení správního orgánu, vyžádal přítomnost
tlumočníka. Nejvyšší správní soud však po prostudování lékařských zpráv ve správním spisu
zjistil, že v jednom případě přímo lékař uvádí, že mezi ním a pacientem byla jazyková bariéra,
v druhém případě byl pak u vyšetření stěžovatele přítomný tlumočník. Je tedy otázkou,
do jaké míry je cizinec skutečně integrován v ČR, když i po 20 letech života v ČR má potíže
se dorozumět při vcelku jednoduché zdravotní prohlídce. Rozsah sociálních a kulturních vazeb
na ČR nedosahuje v případě stěžovatele takové míry, aby jej bylo možné vykládat ve prospěch
zájmu na setrvání stěžovatele na území ČR.
[30] Podle stěžovatele i jeho manželky trpí stěžovatel od roku 2009 psychickými problémy.
Dle manželky bere větší množství léků, které dostává na předpis a na něž zčásti doplácí, měsíční
výdej se pohybuje okolo 2000 Kč. Přestože je dle lékařské zprávy z února 2016 jeho stav
nepříznivý, neboť stěžovatel trpí úzkostnými stavy, nespavostí a depresemi, přiklání se Nejvyšší
správní soud k argumentaci krajského soudu, který je přesvědčen, že obtíže nejsou natolik
závažného charakteru, aby léčení vázaly výhradně na ČR či vylučovaly možnost léčby
v domovském státu. Plyne to především ze skutečnosti, že se stěžovatel léčí ambulantně, zvládá
se starat o domácnost a o syna a není závislý na pomoci či péči dalších osob. Trpí-li podle
manželky strachem především z toho, že bude muset odjet zpátky do Vietnamu, Nejvyšší správní
soud znovu opakuje, že pokud stěžovatel páchal závažnou trestnou činnost, měl a mohl
si možných důsledků svého být jednání vědom, a není tedy možné, aby teď obavy z již nastalých
důsledků uplatňoval ve svůj prospěch.
[31] Ve vztahu k rodinné situaci Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil,
že se stěžovatel s manželkou (rovněž vietnamské národnosti) oženil ve Vietnamu v roce 2004.
Ve stejném roce se jim narodil syn, který v současnosti žije bez obou rodičů ve Vietnamu, stejně
jako syn manželky narozený v roce 2002. Stěžovatelova manželka přicestovala do ČR v roce
2008. Zde se jim v roce 2010 narodil další syn. Ve stejném roce byl stěžovatel odsouzen k trestu
odnětí svobody, z nějž byl propuštěn v roce 2016. Manželka ho ve věznici navštěvovala každý
měsíc a podle jejích slov manželství odsouzením neutrpělo žádnou újmu. Stěžovatel dále tvrdil,
že nemá ve Vietnamu žádné příbuzné. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
však existenci společného syna a syna manželky žijících ve Vietnamu připustil a uvedl,
že se o tyto děti nemá kdo starat. Právě proto tehdy pro ně žádali o vydání povolení k pobytu
v ČR, které bylo dle stěžovatele zjevně neoprávněně zamítnuto. Nejvyšší správní soud připustil,
že pevnost manželského svazku nelze zpochybňovat pouze z důvodu, že stěžovatel byl více
jak 5 let ve výkonu trestu. Nicméně skutečnost, že část potomků stěžovatele resp. jeho manželky
žije ve Vietnamu (byť možná v rozporu s přáním rodičů proto, že jim nebyl povolen pobyt
na území ČR), naznačuje, že vztahy stěžovatele k Vietnamu a tamnímu prostředí v jistém smyslu
stále existují, případně mohou být vcelku jednoduše obnoveny.
[32] Při hodnocení kritéria rozsahu, v jakém by byl soukromý a rodinný život stěžovatele
narušen, Nejvyšší správní soud vzal v potaz především to, že stěžovatel se na území ČR stará
o domácnost a výchovu syna, čímž pomáhá manželce, která svým podnikáním finančně
zabezpečuje celou rodinu a svého manžela podle vlastních slov potřebuje. Nicméně je nutné
přihlédnout i ke skutečnosti, že podle zjištění správního orgánu I. stupně se manželé evidentně
nezdržují na adrese trvalého bydliště, pouze manželka tam občas zajíždí, aby např. vyprala
či se vykoupala u své tehdejší sousedky. Tyto skutečnosti příliš nesvědčí o existenci
fungující domácnosti. Jak již uvedl krajský soud, pochybnosti o intenzitě vztahu stěžovatele
s jeho manželkou vzbuzuje i manželčina neochota se přestěhovat zpátky do Vietnamu z důvodů
jejích podnikatelských aktivit. Ačkoliv tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že by správní
vyhoštění zasáhlo současnou podobu rodinného života stěžovatele, neshledal v případě
stěžovatelovy rodiny žádné zásadní překážky pro možnost soužití rodiny ve Vietnamu, případně
pro samostatný život stěžovatele ve Vietnamu a styk s těmi příslušníky jeho rodiny,
kteří by zůstali ČR prostřednictvím jejich návštěv stěžovatele ve Vietnamu. To dává i odpověď
na obavy stěžovatele, že ani po uplynutí doby zákazu pobytu na území ČR mu možná nebude
umožněn návrat do ČR – ano, k tomu nepochybně může dojít; stěžovatel nicméně nemá žádné
právo na to, aby v ČR žil, přičemž potřeby jeho rodinného života mohou být, byť jistě nikoli
jednoduše a nikoli bez dodatečných nákladů, uspokojeny návštěvami jeho rodinných příslušníků
za ním ve Vietnamu. Pobyt na území ČR je není samozřejmostí, na kterou má bez dalšího
kdokoli právo; o to více je třeba, aby si cizinec takové možnosti vážil a žil v souladu s pravidly,
která v ČR platí. Byl to stěžovatel sám, který se svým zavrženíhodným, závažným a úmyslným
jednáním násilné povahy této možnosti, které se mu předtím dostalo, sám zbavil.
[33] Po posouzení všech kritérií ve vzájemné souvislosti a porovnání zájmů stěžovatele
na pobytu v ČR s opačnými zájmy státu dospěl Nejvyšší správní soud ve shodě se žalovaným
i krajským soudem k závěru, že veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku převažuje, neboť
zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele, byť sám o sobě citelný, nebyl shledán
dostatečně závažným ve srovnání se značně intenzívním veřejným zájmem na tom, aby stěžovatel
ČR opustil.
[34] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou vad řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Pod tento kasační důvod podřadil stěžovatelova tvrzení, že správní orgán nezjistil
skutečný stav věci včetně okolností svědčící ve prospěch stěžovatele a současně nepřihlédl
ke specifickým okolnostem případu.
[35] Nejvyšší správní soud vycházel ze správního spisu a přisvědčil názoru krajského soudu,
který již k této námitce shrnul, že správní orgán I. stupně provedl lustraci stěžovatele
a jeho manželky týkající se jejich potomků, oba jmenované vyslechl ohledně jejich rodinných
a soukromých poměrů a dal jim možnost se ve věci podrobně vyjádřit. Přistoupil i k ověření
tvrzených skutečností týkajících se společného bydlení rodiny, a to prostřednictvím hlídky
Policie ČR. Byly tedy zjištěny veškeré rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch
žalobce ve smyslu §50 odst. 3 správního řádu. Stejně tak je třeba přisvědčit názoru
krajského soudu, že správní orgány přihlédly ke konkrétním okolnostem případu, neboť
ve svých rozhodnutích všechny zjištěné skutečnosti zohlednily. Fakt, že je následně vyhodnotily
v neprospěch žalobce, nemůže sám o sobě znamenat porušení zásad správního řízení.
Tato námitka je proto nedůvodná.
[36] Nejvyšší správní soud shrnul, že krajský soud i správní orgány řádně a přezkoumatelným
způsobem vyhodnotily otázku přiměřenosti správního vyhoštění ve vztahu k soukromému
a rodinnému životu stěžovatele a důvodům, které k vydání rozhodnutí vedly.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou, neboť
nepřisvědčil žádné z uplatněných námitek. Proto dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. kasační stížnost
zamítl.
[38] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 téhož zákona. Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů nepřiznal, protože jí v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu