ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.68.2018:60
sp. zn. 2 Azs 68/2018 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) T. H. V., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, b) K. Y. H., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2017, č. j. OAM-788/ZA-ZA11-HA10-2017, v řízení
o kasační stížnosti žalobce a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018,
č. j. 4Az 1/2018 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce a) n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. Žalobkyni b) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Usnesení městského soudu
[1] Usnesením ze dne 7. 2. 2018, č. j. 4Az 1/2018 - 17, Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) odmítl jako opožděnou žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2017, č. j. OAM-788/ZA-ZA11-HA10-2017. Tímto
rozhodnutím byla žádost žalobce a) o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle
§10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno podle §25 písm. i) zákona o azylu.
Nepřípustnost byla shledána v neuvedení nových skutečností ze strany žalobce a), jež by byly
relevantní z hlediska důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.
[2] V odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že žalobci a) byla výzva
k dostavení se dne 4. 12. 2017 k převzetí napadeného rozhodnutí doručena na místo jeho
hlášeného pobytu ve smyslu §77 zákona o azylu. Jelikož žalobce a) nebyl zastižen, byla zásilka
uložena na poště a dne 20. 11. 2017 byla připravena k vyzvednutí. Žalobce a) byl k vyzvednutí
zásilky vyzván a bylo mu zanecháno poučení, nicméně si písemnost ve lhůtě 10 dní nevyzvedl,
a byla mu tedy doručena tzv. fikcí dne 30. 11. 2017. Žalovaný postupoval dle městského soudu
v souladu s §24 zákona o azylu. Žalobce a) se k převzetí rozhodnutí dne 4. 12. 2017 nedostavil.
S ohledem na §24a odst. 2 zákona o azylu ve spojení s §31a téhož zákona mu bylo napadené
rozhodnutí doručeno dne 4. 12. 2017 a stejného dne nabylo právní moci.
[3] Městský soud dále konstatoval, že podle §32 odst. 1 zákona o azylu lze proti rozhodnutí
ve věci mezinárodní ochrany podat žalobu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Lhůta
pro podání žaloby uplynula dnem 19. 12. 2017, avšak žalobci ji podali až prostřednictvím datové
schránky dne 4. 1. 2018. Žalobu proto považoval za opožděnou. Pro úplnost městský soud uvedl,
že žádosti o prominutí zmeškání lhůty nebylo možné vyhovět, protože z §72 odst. 4 s. ř. s. plyne,
že zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
II. Kasační stížnost žalobce a) a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce a) (dále jen „stěžovatel“) proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Žalobkyně b) kasační stížnost podle toho, co je Nejvyššímu správnímu soudu známo,
nepodala.
[6] V kasační stížnosti stěžovatel předně uvedl, že zákon č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), obsahuje pro případy, v nichž se adresátovi
prokazatelně nedaří doručovat, vedle doručování dle §24 odst. 1 správního řádu, tedy na základě
tzv. fikce doručení, též ustanovení o doručování veřejnou vyhláškou (§25 odst. 1 správního řádu)
a prostřednictvím správním orgánem ustanoveného opatrovníka [§32 odst. 2 písm. d) správního
řádu]. Správní řád dále v §32 odst. 3 stanovuje, že v případě, že se nejedná o účastníka, kterému
má být v řízení uložena povinnost nebo odňato právo, se doručuje veřejnou vyhláškou.
[7] V případě, že se o odnětí práva jedná, má být dle názoru stěžovatele doručováno
prostřednictvím opatrovníka. K podpoře svého tvrzení odkázal na judikaturu městského soudu
i na právní teorii. Z ní dle stěžovatele plyne, že pokud by oznámení o zahájení řízení, výzva
k vyjádření i rozhodnutí samotné bylo doručováno pouze fikcí, zajisté by nebyl naplněn účel
správního řízení a byla by porušena základní procesní práva účastníka řízení. V daném případě
šlo sice o doručování „pouhého“ rozhodnutí, ale vzhledem k závažnosti následků vyplývajících
z tohoto rozhodnutí pro stěžovatele lze mít za to, že správní orgán pochybil, pokud doručoval
prostřednictvím tzv. fikce doručení, přičemž soud pak tuto nezákonnost aproboval.
[8] Další kasační námitka směřuje proti postupu správního orgánu, který nevyužil §25 odst. 1
správního řádu a jednal v rozporu s ním, neboť při doručování veřejnou vyhláškou osobám,
jimž se nedaří doručovat, je nutné učinit alespoň dva pokusy o doručení. Z citovaného
ustanovení i judikatury vyplývá, že skutečnost, že se nedaří doručovat, nevyplyne z jednoho
neúspěšného doručení, ale z jeho opakování. K pokusu doručit napadené rozhodnutí však došlo
u stěžovatele pouze jednou. Napadené rozhodnutí bylo tedy z procesního hlediska nezákonné,
neboť nebylo řádným způsobem doručeno, přičemž stěžovatel byl po celou dobu v dobré víře
a nečinil žádné kroky ke své obraně.
[9] Stěžovatel rovněž upozornil na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že zákonná
ustanovení upravující možnost ustanovení opatrovníka nemohou být používána jen z důvodu
urychlení řízení. Nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních
práv, přičemž funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy
nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu
za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Postup,
při němž je soudem či správním orgánem bezdůvodně eliminován institut opatrovníka,
je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku zcela popírá právo nepřítomného
účastníka na spravedlivý proces. Stěžovatel tak byl zcela nezákonně zkrácen o svá procesní práva.
Stěžovatel je ze všech výše uvedených důvodů toho názoru, že napadené rozhodnutí nemůže
být v právní moci. Na základě výše uvedeného považuje stěžovatel napadené rozhodnutí za řádně
nedoručené, přičemž způsob doručení rozhodnutí jej prokazatelně zkrátil na jeho právech.
[10] Dle judikatury Ústavního soudu je i ve správním řízení - s odkazem na §32 odst. 2
písm. d) správního řádu a §128 o. s. ř. - před ustanovením opatrovníka osobě,
které se nepodařilo doručit písemnost na adresu trvalého bydliště, třeba vyčerpat všechny
možnosti za účelem zjištění místa jejího pobytu. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 23/2011 - 118, podle něhož do kategorie osob,
„jimž se prokazatelně nedaří doručovat“ [§32 odst. 2 písm. d) správního řádu], nespadají osoby
neznámého pobytu, ani osoby, které si písemnosti opakovaně nepřebírají, a písemnosti jsou
jim proto doručovány cestou náhradního doručení. Daná kategorie osob směřuje spíše
na případy, v nichž je adresátovi opakovaně doručováno náhradním doručením,
přičemž následně je k jeho žádostem opakovaně rozhodováno o určení neplatnosti takového
doručení; této osobě lze ustanovit opatrovníka za účelem efektivnějšího průběhu správního
řízení.
[11] Stěžovateli nebyla řádně doručena výzva k převzetí rozhodnutí, na základě čehož
se nemohl proti postupu správního orgánu včasně bránit. Dle názoru stěžovatele nebyl splněn
základní předpoklad pro nabytí právní moci, a sice oznámení předmětného rozhodnutí v souladu
s §73 odst. 1 správního řádu. Z uvedeného důvodu se proto domnívá, že rozhodnutí nebylo
řádně doručeno, a soud tudíž nemohl žalobu odmítnout jako opožděnou. S ohledem na výše
uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační námitky nemohou svým
obsahem zpochybnit správnost a zákonnost postupu a následného rozhodnutí správního orgánu
ani soudu. Konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo doručeno v souladu se zákonem a nabylo
řádně právní moci. V dalším odkázal na své vyjádření k žalobě. Z uvedených důvodů navrhl
kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou, pokud Nejvyšší správní soud neshledá důvody
pro její odmítnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační
stížnosti, přičemž nezjistil vadu uvedenou v odstavci 4, k níž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[14] V souladu s §104a odst. 1 s. ř. s. platí, že „[j]estliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.“ Nejvyšší správní soud se proto před případným věcným posouzením důvodnosti
kasační stížnosti musí nejprve zabývat otázkou její přijatelnosti. O přijatelnou kasační stížnost
se může jednat mimo jiné v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39). Nejvyšší správní soud
má za to, že stěžovatelova kasační stížnost podmínku přijatelnosti splňuje právě z uvedeného
důvodu, neboť v jeho judikatuře není otázka náhradního doručení výzvy k dostavení
se k převzetí rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany plně řešena.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Napadeným usnesením městský soud odmítl žalobu stěžovatele pro opožděnost.
Při přezkumu takového usnesení se Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti zabývá
pouze tím, zda krajský soud posoudil správně podmínky pro odmítnutí žaloby, tedy důvodem
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS).
[17] Rozhodnou právní otázkou je, zda městský soud správně posoudil, že při doručování
výzvy k dostavení se k převzetí rozhodnutí žalovaného nastala tzv. fikce doručení. Doručení fikcí,
pokud k němu došlo, by bylo rozhodné pro počítání lhůty k podání žaloby a tedy i pro posouzení
její včasnosti.
[18] Stěžovatel namítal, že při doručování výzvy k dostavení se k převzetí rozhodnutí
žalovaného se neměla uplatnit fikce doručení, ale právní úprava stanovená ve správním řádu,
konkrétně že žalovaný se měl pokusit doručit mu výzvu více než jednou, měl využít doručení
veřejnou vyhláškou, případně mu měl při neúspěšném pokusu při doručování ustanovit
opatrovníka.
[19] Zákon o azylu má v §24 relativně ucelenou úpravu doručování písemností v azylovém
řízení, jež je v rozsahu, v jakém stanovuje jiná pravidla než správní řád, k obecné
úpravě ve správním řádu úpravou zvláštní (ke vztahu úpravy doručování v zákoně a azylu
a ve správním řádu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2015,
č. j. 2 Azs 233/2014 - 66). Zákon o azylu rozlišuje v §24 čtyři druhy doručování. Podle
základního pravidla v odst. 1 platí (zdůraznění přidal Nejvyšší správní soud), že ( p)ísemnosti
se doručují účastníku řízení ve věci mezinárodní ochrany do vlastních rukou pouze do místa jeho hlášeného pobytu
nebo žadateli o udělení mezinárodní ochrany za podmínek uvedených v odstavci 2 na adresu pro doručování,
nedoručuje-li ministerstvo na místě nebo prostřednictvím datové schránky. Pořadí druhů doručování je zřejmé
z textace zákona: V první řadě lze doručit „na místě“, tedy při osobním styku azylového orgánu
se žadatelem. Pokud se nedoručuje „na místě“, má absolutní prioritu doručení do datové
schránky; to však z povahy věci připadá v úvahu jen tehdy, pokud žadatel datovou schránku
má zřízenu.
[20] Standardním doručením v případech, kdy se nedoručuje ani „na místě“, ani žadatel nemá
zřízenu datovou schránku, je doručení do místa jeho hlášeného pobytu. Podle §77 odst. 1 zákona
o azylu (m)ístem hlášeného pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany je azylové zařízení, do něhož
je ministerstvem umístěn, nebo zařízení pro zajištění cizinců anebo přijímací středisko, ve kterém je zajištěn. Toto
obecné pravidlo je v dalších odstavcích §77 doplněno možností žadatele změnit místo svého
hlášeného pobytu za splnění relativně jednoduchých podmínek tak, jak to vyhovuje jeho životním
potřebám, je-li současně zajištěno, že v místě takto zvoleného hlášeného pobytu bude pro účely
řízení ve věcech mezinárodní ochrany dobře dosažitelný (§77 odst. 4 a 7 zákona o azylu) a že jde
o místo, kde bude žadatel pobývat z pohledu soukromého i veřejného práva legálně
(§77 odst. 5 a 6 téhož zákona).
[21] Konečně čtvrtou alternativou je adresa pro doručování. Podle §24 odst. 2 zákona o azylu
(a)dresou pro doručování se pro účely tohoto zákona rozumí adresa uvedená v oznámení podle §82 odst. 1,
povolilo-li ministerstvo opuštění pobytového střediska podle §82 odst. 3, nebo adresa azylového zařízení,
na kterém se žadatel o udělení mezinárodní ochrany a ministerstvo dohodnou, pokud se má žadatel o udělení
mezinárodní ochrany na této adrese zdržovat alespoň 15 dní. V písemném záznamu o dohodě se uvede jméno,
příjmení a datum narození žadatele o udělení mezinárodní ochrany a datum, od kterého se mu má na adresu
pro doručování doručovat, případně datum, do kterého se mu má na adresu pro doručování doručovat, a adresa
azylového zařízení. O změně adresy pro doručování se musí žadatel o udělení mezinárodní ochrany a ministerstvo
dohodnout; věta druhá platí obdobně. Ustanovení §82 zákona o azylu umožňuje žadatelům dočasně
opouštět azylové zařízení (tedy místo svého hlášeného pobytu) a zdržovat se po určitou dobu
jinde. Za určitých podmínek se jim tedy doručuje do tohoto jiného místa.
[22] Jak je patrné z výše uvedeného přehledu, právní úprava zajišťuje, že žadatel o azyl
má po celou dobu řízení možnost přebírat zásilky buď v azylovém zařízení, nebo v jiném místě
hlášeného pobytu, které si zvolí. Dočasně pak může zásilky přijímat na doručovací adrese.
Uvedené adresy jsou zásadně evidenční povahy a žadatel má široký prostor pro vlastní úvahu
a volbu, kde bude po dobu řízení ve věcech mezinárodní ochrany zásilky přebírat. Právní úprava
doručování v zákoně o azylu mu podobně jako v obecné úpravě podle správního řádu dává
komfortní možnost se o doručování zásilky dozvědět a vyzvednout si ji i tehdy, kdy se v době
doručování na drese, kam mu bylo doručováno fyzicky nenacházel Podle §24 odst. 3 zmíněného
zákona, (p)okud nebyl účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany v místě doručení zastižen, doručovatel
písemnost uloží v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo v azylovém zařízení, kde je účastník
řízení ve věci mezinárodní ochrany hlášen k pobytu, a účastníka řízení ve věci mezinárodní ochrany
o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do 10 dnů ode dne, kdy byla písemnost
uložena, poslední den této lhůty je dnem doručení.
[23] Výše popsaná právní úprava podle zákona o azylu je dostatečně komfortní a žadatele
žádným nepřiměřeným způsobem neomezuje v jeho životě. Je to zásadně žadatel, kdo určuje,
kam mu bude doručováno. K t omu, aby se o tom, že mu je doručována zásilka, dozvěděl včas,
postačí, bude-li zhruba jednou za týden až deset dnů kontrolovat poštovní schránku v místě
doručování. Za těchto podmínek je zcela přiměřené po něm požadovat, aby výše uvedené také
činil. Nečiní-li tak a v místě, kam mu má být doručováno, nekontroluje došlou poštu, je zásadně
k jeho tíži, pokud si zásilku z tohoto důvodu nevyzvedne a uplynutím úložní doby bude zásilka
doručena fikcí.
[24] Přesně toto se stalo v případě stěžovatele. Bylo mu doručováno do místa jeho hlášeného
pobytu (to žadatel ani nezpochybňuje). Pokud si zásilku nevyzvedl, jdou důsledky doručení fikcí,
jež nastaly, k jeho tíži.
[25] Právní úprava obecného charakteru upravená správním řádem nebyla v případě
stěžovatele použitelná. Ve vztahu k samotnému správnímu řádu je již tato otázka delší dobu
vyřešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména pak jeho rozsudkem ze dne
29. 11. 2012, č. j. 7 As 130/2012 – 29. Obdobné principy, jaké byly vysloveny v tomto rozsudku,
platí i pro zvláštní úpravu doručování podle zákona o azylu.
[26] V první řadě není rozhodné, zda se v době doručování žadatel na adrese, kam mu podle
§24 odst. 1 zákona o azylu mělo být a bylo doručováno, skutečně zdržoval, anebo nikoli.
Zavedením pravidla o doručování na evidenční adresu, kterou si v podstatné míře určuje
sám žadatel, byla zásada, že je třeba doručovat na adresu, kde se žadatel skutečně zdržuje,
opuštěna. Místo ní platí zásada, že je t o ten, komu je doručováno, jenž se musí přiměřeně
postarat dostatečně častou kontrolou své pošty o to, aby se o zásilkách, jež mu jsou doručovány,
dozvěděl.
[27] Podmínkou doručení fikcí je, že doručující orgán splnil zákonné podmínky postupu
při doručování. Tato skutečnost není v případě stěžovatele zpochybňována a i ze správního spisu
je patrné, že k pochybám není důvod. Stěžovateli bylo doručováno na adresu,
která byla aktuálním místem jeho hlášeného pobytu. Prostřednictvím oznámení o neúspěšném
doručení a poučení o právních důsledcích nevyzvednutí zásilky mu bylo umožněno seznámit
se se zásilkou, anebo vlastním rozhodnutím nevyzvednout si zásilku mlčky akceptovat možnou
fikci doručení, i když se o obsahu zásilky nedozvěděl. Obálka založená ve správním spisu
(č. l. 87), v níž byla doručována výzva k převzetí rozhodnutí žalovaného, postrádá předtištěnou,
odtržitelnou část s výzvou a poučením. Je tedy velmi pravděpodobné, že tato výzva včetně
poučení byla řádně vložena do schránky stěžovatele, případně zanechána na místě samém,
pokud stěžovatel neměl označenu schránku. Jelikož stěžovatel nebyl zastižen (viz zadní strana
předmětné obálky s otiskem razítka „adresát nezastižen, oznámeno, uloženo“), zásilka byla nejdříve
připravena k vyzvednutí a po marném uplynutí lhůty vrácena odesílateli. Z dokumentace
o doručování je patrné a stěžovatelem nezpochybňované, že doručování proběhlo, jak zákon
předepisuje.
[28] S ohledem na výše uvedenou právní úpravu doručování ve věcech mezinárodní ochrany
nelze přisvědčit názoru, že pokud správní orgán nezastihne účastníka řízení ve věci mezinárodní
ochrany, je nutno tento pokus opakovat v situaci, v níž nic nenaznačuje, že se účastník řízení
na adrese nezdržuje (např. pokud se zásilka nevrátí s oznámením, že osoba je na adrese
neznámá). Úkolem azylového orgánu není z moci úřední opakovaně zjišťovat, na jaké eventuální
adrese žadatel aktuálně fakticky pobývá.
[29] Pokud byla stěžovateli doručena písemnost určená do vlastních rukou náhradním
doručením (fikcí), není to důvodem pro ustanovení opatrovníka pro ochranu práv tohoto
účastníka (v tomto ohledu platí i v řízení ve věcech mezinárodní ochrany závěry týkající
se obecné úpravy doručování podle správního řádu, jak byly vysloveny v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 6. 2009, č. j. 3 Ads 121/2008 - 45). Důvodný není ani poukaz
stěžovatele na §32 odst. 2 písm. d) správního řádu. O osobu, které se prokazatelně nedaří
doručovat nebo která je neznámého pobytu, se nejedná tehdy, daří-li se osobě doručovat,
byť fikcí (náhradním doručením) dle §24 odst. 1 správního řádu (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 As 130/2012 - 29). Totéž platí i pro obsahově podobnou
zvláštní úpravu doručování, včetně doručování fikcí, podle §24 zákona o azylu. K ustanovení
opatrovníka lze přistoupit až v situaci, v níž je žadateli v řízení opětovně doručováno náhradním
doručením, přičemž následně je k jeho žádostem opakovaně rozhodováno o neplatnosti
náhradního doručení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011,
č. j. 2 As 23/2011 - 118). Ze správního spisu nevyplývá a stěžovatel ani netvrdí, že by byla
naplněna podmínka opětovného rozhodování o neplatnosti náhradního doručení.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud uzavírá, že se neztotožňuje s námitkami stěžovatele,
z výše uvedených důvodů považuje kasační stížnost za nedůvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. zamítl.
[31] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, (n)estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[32] Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu právo na náhradu nákladu nenáleží.
[33] Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly,
a Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník
řízení o kasační stížnosti nárok na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada
nepřiznává.
[34] Žádné náklady s tímto řízením nevznikly ani žalobkyni b), která proti usnesení městského
soudu nebrojila, a tedy by rovněž jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok
na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měla. Proto ani jí se tato náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu