ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.103.2018:49
sp. zn. 3 Azs 103/2018 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: L. G.,
zastoupené Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Masarykovy sady
76/18, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2018, č. j. 62
Az 20/2018 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně advokátce Mgr. Beatě Kaczynské se př i z ná v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 8.228 Kč. Tato částka
bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od
právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 6. 2018, č. j. OAM-747/ZA-ZA11-ZA10-2017 (dále jen „napadené
rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „azylový zákon“).
[2] Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně
se dlouhodobě potýká se zdravotními potížemi (artritida typu juvinir artrit, problémy s kolenními
klouby, potřeba endoprotézy), přičemž v roce 2014 podstoupila v zemi původu operaci kolene.
Na doporučení lékařů stran lepší zdravotní péče se rozhodla odcestovat na české vízum ze země
původu přes ČR do Německa za účelem léčby, když se arménští lékaři neodvážili udělat
jí endoprotézu z důvodu rozkladu kostí. V Německu podala žádost o azyl, avšak dne 11. 9. 2017
byla vrácena do České republiky. Do svého transferu navštěvovala v Německu různé lékaře,
přičemž dne 20. 10. 2017 měla podstoupit operaci. Jako jediný důvod podání žádosti
o mezinárodní ochranu uvedla žalobkyně svůj zdravotní stav a snahu se v ČR léčit. V Arménii,
kde žalobkyně pracovala do svého odjezdu jako operátorka počítačů, žijí rovněž její prarodiče,
matka a sourozenci. V rámci léčby v ČR podstoupila žalobkyně dne 7. 3. 2018 totální
endoprotézu pravého kolenního kloubu a následnou rehabilitaci včetně lázeňského pobytu.
Pooperačně byla bez komplikací, její stav byl stabilizovaný a celkově lepší. Krajský soud doplnil,
že obsahem správního spisu jsou rovněž informace týkající se současné situace v Arménii,
zejména se zaměřením na dostupnost zdravotní péče.
[3] Po zhodnocení všech listinných důkazů, zejména dokládajících zdravotní stav žalobkyně,
respektive jí podstoupené léčebné úkony, dospěl krajský soud k závěru, že tato nesplňuje žádnou
z podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Ve vztahu k humanitárnímu azylu dle
§14 azylového zákona, proti jehož neudělení žalobkyně brojila žalobou především, krajský soud
zdůraznil výjimečnost situací, pro které se daná forma azylu uděluje (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55), s dodatkem, že na jeho udělení není
právní nárok. Oblast správního uvážení je potom soudnímu přezkumu otevřena pouze z hlediska
posouzení, zda toto nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, a zda k němu správní
orgán dospěl řádným procesním postupem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 11. 2005, č. j. 6 Azs 304/2004 – 43). Z tohoto hlediska krajský soud neseznal v postupu
žalovaného pochybení, když tento měl možnost udělení humanitárního azylu rozebrat dostatečně
podrobně, a to s ohledem na zdravotní stav žalobkyně, podložený shora zmíněnými dokumenty,
i dostupnost zdravotní péče v zemi původu. Krajský soud doplnil, že skutečnost, že ve vlasti
žalobkyně je zdravotnictví na nižší úrovni než v ČR, nemůže sama o sobě představovat důvod
pro udělení humanitárního azylu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 3 Azs 226/2005 – 68). Jako nedůvodnou shledal krajský soud rovněž námitku, uplatněnou
shodně v kontextu zdravotního stavu žalobkyně, o možném porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, když podotkl, že jmenovaná se na jiné závažné onemocnění
neléčí, přičemž na revmatoidní artritidu již v Arménii léčena byla. Přes závažnost onemocnění
tedy toto nevyžaduje natolik specializovanou léčbu, která by pro žalobkyni byla v zemi
původu nedostupná. Krajský soud taktéž neshledal podobnost mezi případem žalobkyně
a jí dovolávanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Uzavřel, že žalovaný náležitě
zjistil skutkový stav a své rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě zdůvodnil.
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Ve vztahu k její přijatelnosti uvedla, že přesah svých vlastních zájmů spatřuje
v „zásadním právním pochybení soudu, které mohlo mít dopad do [jejího] právního postavení “. Vadu
napadeného rozsudku stěžovatelka konkrétně spatřuje ve způsobu vypořádání otázky neudělení
humanitárního azylu, kdy setrvala na nesprávnosti závěru žalovaného ohledně dostupnosti
zdravotní péče v Arménii. Zdůraznila pokračující péči navazující na prodělanou totální
endoprotézu pravého kolena, kdy vzhledem k bolestivosti levého nevyloučila nutnost zákroku
i na této končetině. Vyjádřila přitom přesvědčení, že v Arménii by jí daný zákrok proveden nebyl.
Ukončení léčby v ČR by mělo negativní dopad na její zdravotní stav a kvalitu života.
Přes povědomí o limitech soudního přezkumu stran neudělení humanitárního azylu krajskému
soudu vytkla, že jej realizoval nedostatečně, přičemž nepřihlédl k dopadům, které bude
mít neudělení azylu, a z něj vyplývající nemožnost řádné léčby, do osobní sféry stěžovatelky.
Dané pochybení tak dle jejího názoru mohlo mít dopad do jejího hmotně právního postavení.
Závěrem stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí, stejně
jako rozsudek krajského soudu považuje za zákonné, přičemž dále odkázal na obsah správního
spisu a na své vyjádření k žalobě stěžovatelky. Vyslovil přesvědčení o podrobném vypořádání
námitky ohledně zdravotního stavu jmenované, a to při obstarání dostatečného množství
podkladů. V kontextu obsahu svého vyjádření k žalobě a napadeného rozhodnutí žalovaný
následně opětovně zrekapituloval podstatné skutečnosti stran zdravotního stavu stěžovatelky,
přičemž setrval na závěru o nenaplnění podmínek pro udělení jak humanitárního azylu
(§14 azylového zákona), tak doplňkové ochrany (§14a azylového zákona), respektive
o dostupnosti potřebné zdravotní péče v zemi jejího původu. S odkazem na judikaturu správních
soudů zdůraznil nenárokovost humanitárního azylu, stejně jako omezené možnosti
soudního přezkumu správního uvážení (viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, a ze dne 26. 5. 2011,
č. j. 4 Azs 14/2011 – 132). Při připomenutí smyslu institutu humanitárního azylu žalovaný
uzavřel, že v projednávané věci dostatečně zjistil skutečný stav věci, přičemž se zabýval všemi
skutečnostmi uvedenými stěžovatelkou. Zdejšímu soudu navrhl jí podanou kasační stížnost
odmítnout z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s., případně ji jako nedůvodnou
zamítnout.
[6] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních
námitek, musel se zabývat právě otázkou přijatelnosti kasační stížnosti dle citovaného ustanovení.
[7] Podle §104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
[8] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
(všechna rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz).
[9] V projednávané věci nenalezl Nejvyšší správní soud žádnou právní otázku,
k níž by považoval za nutné vyjádřit se v rámci sjednocování judikatury. Stěžovatelkou uváděné
hodnocení postupu krajského soudu jako „pochybení, které mohlo mít vliv na rozhodnutí soudu ve věci
a mohlo tak mít dopad do hmotně právního postavení [stěžovatelky]“ sice také může být důvodem
přijatelnosti kasační stížnosti, tento důvod je však vyhrazen jen pro zjevné excesy a natolik hrubá
pochybení v postupu či v rozhodnutí krajského soudu, že jejich ignorace by vážně zasahovala
do práva na spravedlivý proces. K takovým pochybením v projednávané věci evidentně nedošlo.
Krajský soud ve věci postupoval standardně, když v napadeném rozsudku v kontextu obsahu
spisového materiálu vysvětlil, proč nepovažuje podanou žalobu za důvodnou, přičemž zohlednil
relevantní právní závěry obsažené v judikatuře zdejšího soudu – charakter situací, v nichž
je na místě poskytnout humanitární azyl (rozsudek č. j. 2 Azs 8/2004 – 55), meze soudního
přezkumu správního uvážení (rozsudek č. j. 6 Azs 304/2004 – 43; shodně lze poukázat též
na rozsudek ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 – 47), nedostatečnost nižší úrovně
zdravotní péče v zemi původu jakožto samostatného azylového důvodu (rozsudek
č. j. 3 Azs 226/2005 – 68). Skutečnost, že krajský soud, a to i s přihlédnutím ke zmíněným
limitům soudního přezkumu správního uvážení, ergo neudělení humanitárního azylu, v rozporu
s názory a přáním stěžovatelky aproboval závěry žalovaného, samo o sobě žádnou vadu řízení,
natož hrubou, nezpůsobuje.
[10] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že podaná kasační stížnost svým významem
nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatelky, proto ji podle výše citovaného ustanovení
§104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[11] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
[12] Ustanovená zástupkyně stěžovatelky advokátka Mgr. Beata Kaczynská učinila ve věci dva
hlavní úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, za což jí náleží odměna podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) citované vyhlášky
ve výši 6.200 Kč, k níž náleží i náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
ve výši 600 Kč, což celkově činí 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že jmenovaná advokátka je plátcem
DPH, navyšuje se s přihlédnutím k §57 odst. 2 s. ř. s. uvedená částka o 21 %, takže v úhrnu
jí k úhradě nákladů právního zastoupení bylo přiznáno 8.228 Kč. Tato částka bude zástupkyni
stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatelky nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky
(§50 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 19. února 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu