ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.194.2018:21
sp. zn. 3 Azs 194/2018 -21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: P. T. H., zastoupená
JUDr. Danielem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018,
č. j. 29 A 170/2018 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 7. 2018, č. j. MV-51596-7/SO-2016
(dále jen „rozhodnutí žalované“), na základě odvolání žalobkyně změnila výrok rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 22. 3. 2017, č. j. OAM-70858-52/DP-2011 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), tak, že „Žádost se zamítá a platnost povolení k dlouhodobému pobytu se neprodlužuje
dle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) s odkazem na §56 odst. 1 písm. j) zákona
č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do 17. 12. 2015, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu
účastnice řízení na území.“ Žalovaná tímto rozhodnutím zamítla žádost žalobkyně o prodloužení
doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podanou
dle §44a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Ke změně výroku prvostupňového
rozhodnutí přistoupila žalovaná proto, že podle ní nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav,
aby mohla být žádost žalobkyně zamítnuta také dle §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
jak to učinilo Ministerstvo vnitra ve svém prvostupňovém rozhodnutí.
[2] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji postoupil Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) jako soudu místně příslušnému.
Krajský soud žalobu usnesením ze dne 28. 11. 2018, č. j. 29 A 170/2018 - 33, odmítl
dle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). S odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu totiž dospěl k závěru, že žaloba neobsahovala žádný řádně
vymezený žalobní bod, přičemž žalobkyně ani na výzvu soudu tuto chybějící náležitost žaloby
nedoplnila.
[3] Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Konkrétně namítala, že krajský soud svým
výkladem „nepřiměřeně zatěžuje stěžovatelku soudním řízením správním, když takto striktně zpřísňuje
náležitosti žaloby“. Je přesvědčena, že v žalobě dostatečně identifikovala postup správního orgánu,
který měl být podle jejího názoru v rozporu se zákonem. Odmítnout žalobu je podle ní možné
jen tehdy, pokud v žalobě nejsou vůbec obsažena skutková tvrzení. V této souvislosti odkázala
na §37 odst. 1 s. ř. s. , z něhož vyplývá, že není vyloučeno, aby ve svém podání odkázala
na listinu, která obsahuje „její konkrétní skutková tvrzení“. Pokud se v žalobě dovolávala porušení
konkrétních ustanovení zákona a dala je do souvislosti s tím, že napadá rozhodnutí žalované,
pak žaloba obsahovala jak obecné náležitosti dle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s., tak i náležitosti
dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nakonec dodává, že pochybení krajského soudu je o to závažnější,
že stěžovatelka je cizinkou neovládající český jazyk.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[5] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102, věta první
s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu 102 s. ř. s. přípustná
a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Napadené usnesení Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Mezi účastníky není sporný skutkový stav. Lze tedy vyjít z toho, že rozhodnutí žalované
bylo doručeno zmocněnému zástupci stěžovatelky do datové schránky dne 27. 7. 2018.
Od tohoto data se odvíjela lhůta pro podání žaloby v délce třicet dnů (§172 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců). Žalobu stěžovatelka podala dne 24. 8. 2018 prostřednictvím svého zástupce
k Městskému soudu v Praze. Ve stejný den také požádala o osvobození od soudních poplatků,
a proto v souladu s tehdy účinným §35 odst. 9 s. ř. s. stěžovatelce lhůta pro podání žaloby
od tohoto dne neběžela, přičemž do jejího uplynutí zbývaly tři dny (srov. rozsudek rozšířeného
senátu ze dne 29. 8. 2017, č. j. 5 As 154/2016 – 62, č. 3632/2017 Sb. NSS; všechna citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Žádost o osvobození od soudních
poplatků krajský soud zamítl usnesením ze dne 15. 11. 2018, č. j. 29 A 170/2018 – 29, které bylo
zástupci stěžovatelky doručeno dne 23. 11. 2018, čímž nabylo právní moci. Tento den byl
rozhodující pro opětovný počátek běhu třicetidenní lhůty k podání žaloby. Rozběhla-li se lhůta
pro odstranění vad žaloby znovu po nabytí právní moci výše uvedeného usnesení, k jejímu
uplynutí došlo v pondělí dne 26. 11. 2018. Stěžovatelka však do tohoto dne neodstranila vady
žaloby, a to přesto, že byla krajským soudem v již zmíněném usnesení č. j. 29 A 170/2018 – 29
poučena, že nebude-li v této lhůtě nedostatek žaloby odstraněn, krajský soud ji usnesením
odmítne.
[9] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že krajský soud svým výkladem
„striktně zpřísnil náležitosti žaloby“, čímž ji nepřiměřeně zatížil soudním řízením správním. Ba právě
naopak - krajský soud postupoval v souladu se zákonem i relevantní judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Nelze proto tvrdit, že by na stěžovatelku kladl nepřiměřené nároky.
[10] Obecně platí, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat nejen obecné
náležitosti podání stanovené v §37 odst. 2 a 3 s. ř. s., ale také zvláštní náležitosti žaloby vymezené
v §71 odst. 1 písm. a) až písm. f) s. ř. s. Mezi náležitosti žaloby pak patří také požadavek na řádné
vymezení žalobních bodů [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], přičemž žaloba musí vždy obsahovat
alespoň jeden žalobní bod (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, č. 113/2004 Sb. NSS).
[11] V této souvislosti krajský soud trefně odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, ze kterého
vyplývá, že „[s]myslem uvedení žalobních bodů je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu
ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným
a stručným – nicméně srozumitelným a jednoznačným – vymezením skutkových i právních důvodů tvrzené
nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek
se má soud věcí zabývat.“ Neobsahuje-li žaloba žádný žalobní bod, lze jej doplnit ve lhůtě pro podání
žaloby, neboť po uplynutí lhůty pro její podání nelze vznášet další výhrady proti správnímu
rozhodnutí a toto rozhodnutí přezkoumávat z hlediska později uplatněných žalobních bodů
(§71 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že stěžovatelka podala žalobu,
která neobsahovala žádný žalobní bod, který by vyhovoval požadavkům vyplývajícím ze zákona
a výše citované judikatury, a proto byla podána, aniž by byla naplněna kritéria vyplývající
z §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Těmto požadavkům nevyhovuje ani stěžovatelčino obecné tvrzení
uvedené v části III. žaloby, že „nemůže souhlasit a nesouhlasí s odůvodněním a rozhodnutím, neboť právě
v jeho případě existují důvody na žadateli nezávislé“ s dodatkem, že žalobou napadá rozhodnutí
žalované. Kromě toho není pravdou, jak stěžovatelka tvrdí v kasační stížnosti, že se dovolávala
porušení konkrétních ustanovení zákona. Odkaz na zákonná ustavení totiž uvedla pouze
v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku žaloby. Navíc ani odkaz na zákonná
ustanovení, pokud by nebyl dán do souvislosti se skutkovými výtkami, by sám o sobě nemohl
představovat projednatelný žalobní bod (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017 – 72).
[13] Jelikož krajský soud nedostatek žaloby v podobě absence řádně vymezeného žalobního
bodu zjistil, postupoval správně, pokud stěžovatelce ve výzvě k doplnění žaloby uložil, aby tento
nedostatek odstranila ve zbývající lhůtě pro podání žaloby (při současném poučení, jaké následky
bude mít nevyhovění této výzvě). Takový postup je v souladu s konstantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu (zejména pak rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 – 31, č. 3733/2018 Sb. NSS). Jak je již uvedeno
v odstavci [8] výše, stěžovatelka na výzvu soudu nereagovala. Krajský soud tedy postupoval
správně, pokud její žalobu odmítl (srovnej zmiňovaný rozsudek rozšířeného senátu
č. j. 3 Azs 66/2017 – 31).
[14] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadené usnesení krajského soudu je zákonné.
Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[15] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovaná náhradu nákladů výslovně neuplatnila a Nejvyšší
správní soud ani ze spisu neshledal, že by jí vznikly náklady překračující její
běžnou administrativní činnost. Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému
z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 30. dubna 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu