ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.12.2018:111
sp. zn. 4 As 12/2018 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Z. H., zast. Mgr. Lenkou
Lobovskou, advokátkou, se sídlem Kopeckého sady 152/15, Plzeň, proti žalovanému: Magistrát
města Plzně, se sídlem Škroupova 4, Plzeň, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Prof. Dr.
Ing. E. R., DSc., II) MUDr. V. R., Ph.D., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2016 č. j.
MMP/138754/16, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 1. 7. 2016, č. j. MMP/162189/16 a
opravného rozhodnutí ze dne 13. 7. 2016, č. j. MMP/162189/16, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2017, č. j. 30 A 140/2016 - 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Lence Lobovské, advokátce se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 10.200 Kč, která
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Úřad městského obvodu Plzeň 2 – Slovany, odbor stavebně správní a dopravy
(dále jen „stavební úřad“), rozhodnutím ze dne 10. 2. 2016, č. j. UMO2/01851/16
(dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“), vydaným podle §115 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a §18c vyhlášky č. 503/2006 Sb.,
o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, udělil
osobám zúčastněným na řízení (dále také „stavebníci“) stavební povolení na stavbu „X“ (dále jen
„stavba“), na pozemku parc. č. X, v katastrálním území B.
[2] Rozhodnutím ze dne 20. 6. 2016, č. j. MMP/138754/16 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), ve spojení s opravným rozhodnutím ze dne 1. 7. 2016, č. j. MMP/162189/16,
a opravným rozhodnutím ze dne 13. 7. 2016, č. j. MMP/162189/16, žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu.
II.
[3] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“). Ten v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
žalobu zamítl. Krajský soud za nedůvodné shledal žalobní námitky týkající se vlivu stavby
na okolí, stejně jako neaplikaci §90 písm. a), b), c), a d) stavebního zákona stavební úřadem
a žalovaným. Zdůraznil, že tyto námitky jsou předmětem územního, nikoliv stavebního řízení.
Jelikož žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí vydanému ve stavebním řízení, správní orgány
a posléze ani krajský soud se nemohly těmito námitkami žalobkyně zabývat. Provedení místního
šetření shledal krajský soud ve shodě se správními orgány za neúčelné, neboť dovodil,
že správním orgánům byly dobře známy poměry staveniště a žádost stavebníků poskytovala
dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby a stanovení podmínek k jejímu provádění.
Na závěr krajský soud uvedl, že stavebníci podáním žádosti o vydání stavebního povolení
dne 22. 12. 2014, tedy v době platnosti územního rozhodnutí, naplnili podmínku plynoucí z §93
odst. 4 písm. a) stavebního zákona. K navrženému výslechu žalobkyně při ústním jednání krajský
soud nepřistoupil s odůvodněním, že úmyslem žalobkyně bylo pouze vyjádřit se k postupu
správního orgánu a k listinným podkladům založeným ve spise, což krajský soud shledal
nadbytečným.
III.
[4] Proti napadenému rozsudku žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí kasační
stížností z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. Navrhuje zrušit
jak napadený rozsudek, tak napadené rozhodnutí včetně opravných rozhodnutí a věc vrátit
žalovanému k dalšímu řízení.
[5] V kasační stížnosti a jejím následném doplnění stěžovatelka uvedla,
že jí nebylo umožněno vypovídat při ústním jednání před krajským soudem. Dále poukázala
na jednání soudců při tomto ústním jednání, kteří si nečinili žádné poznámky a rozsudek
měli v podstatě hotový, což považovala za neobvyklé. Senát krajského soudu označila za podjatý.
[6] Stěžovatelka též namítala, že se krajský soud řádně a zákonně nevypořádal
se všemi námitkami a neprovedl všechny jí navržené důkazy.
[7] Stěžovatelka podotkla, že stavba garáže bude mít negativní vliv na její dům a zahradu,
jakož i na životní prostředí v podobě škodlivých exhalací, hluku, otřesů, vibrací, prachu, zápachu
z odvětrávání garáže či zastínění jejího pozemku. Je přesvědčena, že stavební úřad nesprávně
posoudil soulad stavby se schválenou územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního
plánování, s obecnými požadavky na využití území a s požadavky na veřejnou dopravní
a technickou infrastrukturu.
[8] Stěžovatelka je přesvědčena, že ačkoliv krajský soud tvrdil, že po dobu vedení územního
řízení o umístění stavby garážového objektu byla nemovitost osob zúčastněných na řízení
na pozemku parc. č. X, č. p. X vedena v katastru nemovitostí jako rodinný dům, jedná se od doby
jejího vzniku až do současnosti pouze o chatu. Tento závěr vyvodila ze skutečnosti, že osoby
zúčastněné na řízení nikdy nepředložily rozhodnutí stavebního úřadu o změně užívání stavby z
chaty na rodinný dům.
[9] Stěžovatelka dále polemizovala o platnosti územního rozhodnutí o umístění stavby
garážového objektu č. 5582 (dále jen „územní rozhodnutí“). Územní rozhodnutí nabylo právní
moci dne 9. 6. 2014; dvouletá lhůta jeho platnosti uplynula dne 9. 6. 2016. Stavební úřad vydal
stavební povolení dne 10. 2. 2016, přičemž to nabylo právní moci až dne 10. 8. 2016,
tedy dva měsíce po uplynutí uvedené dvouleté lhůty. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že územní
rozhodnutí pozbylo platnosti, tudíž ani stavební povolení není platné.
[10] V kasační stížnosti stěžovatelka také upozornila, že krajský soud pouze převzal tvrzení
žalovaného a osob zúčastněných na řízení o tom, že dne 22. 12. 2014 byla podána žádost
o vydání stavebního povolení. Při ústním jednání v této věci však vyšlo najevo, že tuto žádost
soud vůbec nemá k dispozici.
[11] V kasační stížnosti stěžovatelka dále namítla, že ke stavbě povede cesta před trávník,
kde je uložena její kanalizace a další inženýrské sítě, není zde žádný zpevněný povrch, přemostění,
a tudíž budou-li v tomto terénu jezdit auta, aniž je zřejmé, kolik jich bude, dojde k poškození
kanalizace.
[12] Nakonec stěžovatelka podotkla, že se správní orgány nezabývaly skutečností,
že u předmětných pozemků probíhá již několik let změna výměr obnovou operátu a existuje
možnost budoucího posunu hranic dotčených pozemků. Ačkoliv stěžovatelka souhlasí,
že správní orgán vychází ze zápisu v katastru nemovitostí v době rozhodování, podotýká,
že je zde riziko budoucí změny hranice pozemků směrem na pozemek stěžovatelky.
IV.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že obsahuje argumentaci týkající
se umisťování staveb, tedy problematiky spadající do územního, nikoliv stavebního řízení.
K tomu dodal, že v rámci územního řízení byly využity jak řádné, tak mimořádné opravné
prostředky a územní rozhodnutí v přezkumu obstálo. Rovněž námitka stěžovatelky týkající
se vedení cesty přes její kanalizaci byla řešena již v územním řízení. Ke stěžovatelkou tvrzené
neplatnosti územního rozhodnutí žalovaný uvedl, že žádost o stavební povolení byla podána
v průběhu dvouleté lhůty od nabytí právní moci územního rozhodnutí. Územní rozhodnutí
tudíž nemohlo pozbýt platnosti.
V.
[14] Osoby zúčastněné na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti a jejích doplněních uvedly,
že námitky stěžovatelky míří proti územnímu rozhodnutí, nikoliv proti stavebnímu povolení,
které je předmětem tohoto řízení. Dále doplnily, že stavba na pozemku parc. č. X byla po dobu
vedení územního řízení o umístění stavby vedena jako rodinný dům. Přitom samy jako vlastníci
obou pozemků (parc. č. X a parc. č. X) od počátku vlastnictví až do vydání povolení k umístění
stavby nežádaly o změnu v užívání stavby pro rodinnou rekreaci na rodinný dům. Ke změně
došlo na základě stěžovatelčiny iniciativy v únoru 2016, kdy uvedená nemovitost byla označena
jako objekt k rekreaci. V této souvislosti však dodaly, že stavba garáže na pozemku parc. č. X,
navíc v lokalitě zastavěné rodinnými domy s garážemi, není nikterak podmíněna současným
stavem stavby č. p. X na pozemku parc. č. X.
[15] Dle tvrzení osob zúčastněných na řízení stěžovatelka po celou dobu vedení správního
řízení působila obstrukce a průtahy v řízení; poukázaly přitom na žádost stěžovatelky
o prodloužení lhůty pro vydání stavebního povolení do 15. 6. 2016 s odůvodněním zamýšleného
podání žaloby.
[16] Co se týká vlivu stavby na kanalizaci stěžovatelky, osoby zúčastněné na řízení odkázaly
na obsah projektové dokumentace, z níž jasně vyplývá jejich povinnost přijmout taková opatření,
která bezpečně ochrání kanalizaci stěžovatelky jak při provádění stavby, tak při jejím následném
využívání.
VI.
[17] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení formálních náležitostí kasační
stížnosti. Kasační stížnost byla podána včas a směřuje proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo
a jedná za ni osoba se vzděláním podle §105 odst. 2 s. ř. s.
[18] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že ač stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně
neuplatňovala kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., přesto však některé z jejích
stížnostních námitek lze pod tento kasační důvod podřadit. Nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, nebo i vady řízení před krajským soudem,
jež by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, jsou přitom natolik závažnými vadami,
že je k nim soud povinen přihlížet i bez návrhu, z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
Pokud by kasační soud shledal opodstatněnost tohoto kasačního důvodu, již to by odůvodňovalo
zrušení napadeného rozsudku, aniž by bylo možno přistoupit k posouzení zbylých kasačních
námitek uplatněných z jiných důvodů.
[21] Kasační soud tudíž nejprve posuzoval, zda lze přisvědčit stěžovatelčiným výtkám,
že se krajský soud řádně a zákonně nevypořádal se všemi jejími námitkami a neprovedl
jí navržené důkazy. Právě tyto námitky lze totiž pod uvedený kasační důvod podřadit.
[22] Stěžovatelce ale nelze v jejích výtkách přisvědčit. Z napadeného rozsudku je nade vší
pochybnost zjevné, že ve shodě s žalobními tvrzeními krajský soud rozčlenil stěžovatelčiny
námitky do čtyř okruhů (posouzení vlivů stavby na stěžovatelčinu nemovitost; neprovedení
místního šetření stavebním úřadem; nesprávné posouzení splnění požadavků §90 písm. a) až d)
stavebního zákona; platnost územního rozhodnutí) a ke každému z těchto okruhů žalobní
argumentace se srozumitelně a v dostatečném rozsahu vyjádřil a žalobní námitky vypořádal,
aniž některou opomněl. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Ke správnosti krajským soudem přijatých závěrů se kasační soud vyjádří dále.
[23] Také námitka neprovedení důkazu výslechem žalobkyně je podřaditelná pod kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ani té však nelze přisvědčit. Jak vyplývá z §52 odst. 1
s. ř. s., soud je oprávněn rozhodnout, které důkazy provede a které nikoliv. To v souzené věci
krajský soud respektoval a vysvětlil, že výslech stěžovatelky jako účastníka řízení považuje
za nadbytečný, neboť skutkové okolnosti případu má za nesporné (viz poslední odstavec
na straně 7 napadeného rozsudku).
[24] Podrobnou úpravu týkající se dokazování a způsobu provádění důkazů soudní řád správní
neobsahuje. Ve smyslu §64 s. ř. s. lze při provádění důkazů přiměřeně použít občanského
soudního řádu. Ten v §131 odst. 1 stanoví možnost provést důkaz též výslechem účastníka
řízení. Jedná se však o svým způsobem „krajní“ důkazní prostředek pro případ, kdy dokazovanou
skutečnost nelze prokázat jinak a za předpokladu, že s tím účastník souhlasí. Jelikož ve shodě
s krajským soudem Nejvyšší správní soud shledal, že v souzené věci taková potřeba dokazování
nevyvstala, nepovažuje postup krajského soudu za vadný, zvláště s přihlédnutím k tomu,
že jej krajský soud v napadeném rozsudku, ale stručně též při ústním jednání soudu, odůvodnil.
[25] Krajský soud vysvětlil, že neprovedl výslech stěžovatelky, neboť ta především
měla v úmyslu vyjádřit se k postupu správních orgánů a k listinným podkladům, které
jsou již součástí správního spisu, a že neshledal potřebu prohlubovat znalosti ohledně skutkového
stavu věci, neboť jej shledal v řízení nesporným. Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským
soudem za to, že výslech stěžovatelky by byl v tomto řízení nadbytečný, neboť veškeré relevantní
skutečnosti byly patrné již ze správního spisu a zásadní spornou otázkou v řízení byl výklad
použitého §93 odst. 4 písm. a) s. ř. s., k čemuž by výslech stěžovatelky nemohl jakkoliv přispět.
[26] Na základě právě uvedeného lze shrnout, že námitky spadající pod kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nejsou důvodné.
[27] Nejvyšší správní soud se tudíž dále zabýval posouzením otázky platnosti stavebního
povolení v návaznosti na platnost územního rozhodnutí. Stěžovatelka totiž namítala, že stavební
povolení nenabylo v době platnosti územního rozhodnutí právní moci a tudíž na základě
něj nevzniklo stavebníkům právo stavbu realizovat.
[28] Podle §93 odst. 1 stavebního zákona, územní rozhodnutí o umístění stavby, změně využití území,
změně vlivu užívání stavby na území a o dělení nebo celování pozemků platí 2 roky ode dne nabytí právní moci,
nestanoví-li stavební úřad v odůvodněných případech lhůtu delší, nejdéle však 5 let.
[29] Stavební zákon dále vyjmenovává případy, v nichž k pozbytí platnosti územního
rozhodnutí nedochází, ačkoliv zákonná dvouletá lhůta již uplynula. Jedním z nich je i případ
předpokládaný v §93 odst. 4 písm. a) stavebního zákona, použitý i v právě souzené věci,
podle nějž územní rozhodnutí nepozbývá platnosti, bylo-li na základě žádosti podané v době jeho platnosti
vydáno pravomocné stavební povolení.
[30] Ze správního spisu se podává, a mezi účastníky řízení není sporné, že územní rozhodnutí
bylo vydáno dne 3. 2. 2014, právní moci nabylo dne 9. 6. 2014. Dvouletá lhůta jeho platnosti
podle §93 odst. 1 stavebního zákona by tedy uplynula dne 9. 6. 2016. Dne 22. 12. 2014
požádaly osoby zúčastněné na řízení o vydání stavebního povolení. To bylo vydáno 10. 2. 2016
a nabylo právní moci dne 10. 8. 2016, tedy dva měsíce po uplynutí dvouleté lhůty platnosti
územního rozhodnutí.
[31] Krajský soud, shodně jako i žalovaný, přitom zastával názor, že pro zachování platnosti
územního rozhodnutí postačí, pokud v době jeho platnosti je podána žádost o stavební povolení,
aniž je současně třeba, aby v téže době stavební povolení také nabylo právní moci.
S tímto výkladem §93 odst. 4 písm. a) stavebního zákona se stěžovatelka neztotožňuje,
neboť má za to, že v době platnosti územního rozhodnutí musí stavební povolení
také nabýt právní moci. Se stěžovatelčiným výkladem se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje
a nepovažuje jej za správný. Souhlasí naopak s výkladem, který podali krajský soud i žalovaný
a stavební úřad.
[32] Jakkoliv je nutno přiznat, že formulace použitá ve zmíněném zákonném ustanovení
(viz odst. [29]) není úplně šťastná a precizní, lze k závěru vyslovenému krajským soudem
i správními orgány obou stupňů dospět nejen logickým výkladem, ale též výkladem
teleologickým. Uvedená právní úprava, o kterou se v souzené věci jedná, se v jazykovém
vyjádření od předchozí (účinné do 31. 12. 2012) liší. Původně totiž zákonodárce vymezil platnost
územního rozhodnutí negativně (územní rozhodnutí pozbývá platnosti, nebyla-li ve lhůtě platnosti podána
úplná žádost o stavební povolení, ohlášení nebo jiné obdobné rozhodnutí podle tohoto zákona nebo zvláštních
právních předpisů, nebylo-li započato s využitím území pro stanovený účel, nebo bylo-li stavební
nebo jiné povolovací řízení zastaveno anebo byla-li podaná žádost zamítnuta po lhůtě platnosti územního
rozhodnutí). Smysl a podstata věci však podle Nejvyššího správního soudu zůstala i v nové právní
úpravě nezměněna, byť z jazykového hlediska je nyní otázka platnosti územního rozhodnutí
vymezena opačně (tedy slovy, že územní rozhodnutí „nepozbývá platnosti“). Úmysl zákonodárce
ponechat i při změněném jazykovém vyjádření právní úpravu z hlediska jejího obsahu a smyslu
v podstatě bez zásadních změn lze dovodit z důvodové zprávy k zákonu č. 350/2012 Sb., kterým
k novelizaci §93 stavebního zákona došlo. Totiž důvodová zpráva k této změně neuvádí
ničeho. Lze tak bez větších pochyb usuzovat, že úmyslem zákonodárce nebylo měnit oproti
předchozí právní úpravě podstatu věci, nýbrž zákonodárce byl veden pouze snahou
o „zpřesnění“ či snad „zjednodušení“ znění uvedeného ustanovení. I když lze polemizovat
o tom, zda tato jazyková „úprava“ byla provedena dostatečně kvalitně z pohledu jejího
budoucího výkladu, je dobře možné usoudit, že zákonodárce nehodlal z hlediska obsahového
v otázkách platnosti územního rozhodnutí v případech, jako je i ten nynější, cokoliv měnit.
[33] Tedy shodně, jako by tomu bylo i podle původního znění §93 stavebního zákona
ve znění do 31. 12. 2012, platí i nyní, že je-li v době platnosti územního rozhodnutí (zde v době
dvou let od jeho právní moci, tj. do 9. 6. 2016) podána žádost o vydání stavebního povolení,
pro zachování platnosti územní rozhodnutí jemu předcházejícího postačí, že toto stavební
povolení v budoucnu, a to i po uplynutí dvou let od právní moci územního rozhodnutí, nabude
právní moci. K tomu také v souzené věci došlo.
[34] Ostatně tento výklad je i logický. Přistoupil-li by kasační soud na výklad zastávaný
stěžovatelkou, pak by právní úprava, řešící dobu platnosti územního rozhodnutí a zejména
upravující případy, kdy po uplynutí doby nepozbývá územní rozhodnutí platnosti, neměla
v podstatě žádný praktický význam; v případech žádostí o stavební povolení, na něž dopadá §93
odst. 4 písm. a) stavebního zákona, by nebylo třeba otázku platnosti územního rozhodnutí vůbec
řešit. Platnost územního rozhodnutí by byla v podstatě konzumována pravomocným stavebním
povolením.
[35] Obdobně jako krajský soud v napadeném rozsudku přistupuje k výkladu §93 odst. 4
písm. a) stavebního zákona i odborná literatura. Dovozuje, že „[ú]zemní rozhodnutí nepozbývá
platnosti za stanovených podmínek. V prvé řadě jde o případy, kdy ve lhůtě doby platnosti územního rozhodnutí
byla podána žádost o stavební povolení nebo o jiné obdobné rozhodnutí, které je povolovacím aktem pro daný
záměr.
(…)
Také v případě stavebního povolení není zachování platnosti územního rozhodnutí vázáno na jeho
účinnost, neboť v praxi by to bylo často jen těžko realizovatelné. Pokud je žádost o stavební povolení podána
v době platnosti územního rozhodnutí, lhůta se staví. To platí i v případě, že je podána neúplná žádost o stavební
povolení.“ (srov. Průcha, P., Gregorová, J. a kol.: Stavební zákon. Komentář. Praha: Leges, 2017,
s. 367; zvýraznění v textu přidáno Nejvyšším správním soudem).
[36] K právě uvedenému kasační soud doplňuje, že výklad, k němuž se kloní stěžovatelka,
by v řadě případů mohl vést k tomu, že ač by stavebník třeba i bezprostředně po právní moci
územního rozhodnutí, tedy v době jeho platnosti, podal žádost o stavební povolení,
přesto by v důsledku nejrůznějších okolností, které by ani sám nemusel mít možnost ovlivnit
(např. obstrukce ze strany dalších účastníků stavebního řízení apod.), nakonec stavební povolení
nenabylo právní moci v době platnosti tohoto územního rozhodnutí. Tudíž by již práv
z něj vyplývajících nemohl žadatel o stavební povolení využít. To jistě úmyslem zákonodárce
nebylo.
[37] Pro zachování platnosti územního rozhodnutí tedy postačí, je-li v době jeho platnosti
podána žádost o stavební povolení a toto stavební povolení také následně, nerozhodno
kdy, nabude právní moci. Teprve v případě, že by se stavební povolení nestalo v budoucnu
pravomocným, územní rozhodnutí by v podstatě „zpětně“ pozbylo platnosti k poslednímu
dni doby, na niž byla jeho platnost podle §93 odst. 1 stavebního zákona stanovena. Nakonec
zbývá dodat, že ke shodnému výkladu §93 odst. 4 písm. a) stavebního zákona se Nejvyšší správní
soud přiklonil již v rozsudku ze dne 25. 1. 2018, č. j. 10 As 47/2017 - 48 (srov. zejména
jeho odst. [37]).
[38] S ohledem na právě uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud při výkladu
použitého §93 odst. 4 písm. a) stavebního zákona nepochybil a napadený rozsudek nezákonností
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. netrpí.
[39] Ani další stěžovatelčiny kasační námitky Nejvyšší správní soud důvodnými
neshledal. Především se zcela ztotožňuje s žalovaným a krajským soudem, že námitky týkající
se posuzování vlivů stavby na stěžovatelčinu nemovitost spadají do územního řízení. Územní
rozhodnutí však nebylo v souzené věci předmětem soudního přezkumu, a tudíž tyto námitky
nemohou mít při přezkumu stavebního povolení jakoukoliv relevanci.
[40] Nejvyšší správní soud přesto nebo právě proto považuje za vhodné vymezit v obecné
rovině rozdíl mezi územním a stavebním řízením. Územní řízení lze definovat jako zákonem
stanovený postup příslušných orgánů (stavebních úřadů), jejichž cílem je vydání územního
rozhodnutí. Ustanovení §90 stavebního zákona stanoví taxativní vymezení hledisek, na základě
kterých stavební úřad posuzuje žádost žadatele o vydání územního rozhodnutí.
Pouze tato hlediska jsou předmětem územního řízení a pouze v něm se jimi také stavební úřad
zabývá. V případě, že stavební úřad dospěje k závěru, že záměr je v souladu s veškerými
požadavky vymezenými ve zmíněném §90 stavebního zákona, vydá územní rozhodnutí.
Za předpokladu, že s územním rozhodnutím některý z účastníků územního řízení nesouhlasí,
v takovém okamžiku je oprávněn proti územnímu rozhodnutí v zákonné lhůtě brojit
nejprve odvoláním k nadřízenému správnímu orgánu a následně u správního soudu žalobou
proti rozhodnutí. Na územní řízení pak zpravidla navazuje stavební řízení,
jež může být zakončeno mj. vydáním stavebního povolení. Ve stavebním řízení
však účastník nemůže ve smyslu §114 odst. 2 stavebního zákona uplatňovat námitky, které
byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení. Místo zde mají jen námitky proti projektové
dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo proti požadavkům dotčených orgánů,
pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést
stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě
(srov. §114 odst. 1 stavebního zákona).
[41] Je tedy zřejmé, že zatímco v územním řízení posuzuje stavební úřad stavbu z hledisek
vymezených §90 stavebního zákona, ve stavebním řízení ji posuzuje z hledisek uvedených
v §111 odst. 1 a 2 stavebního zákona. Z toho plyne i odlišný rozsah a předmět námitek, které
mohou účastníci v územním a stavebním řízení proti zamýšlené stavbě uplatnit (viz výše).
[42] V souzené věci je nepochybné, že námitky týkající se negativního vlivu stavby
na stěžovatelčinu nemovitost, ať již v podobě namítaných škodlivých exhalací, hluku, otřesů,
vibrací, prachu, zápachu z odvětrávání garáže, zastínění apod., stejně jako postupy stavebního
úřadu při jejich posouzení, mohly najít své uplatnění v územním řízení. Jako již výše uvedeno,
podle §114 odst. 2 stavebního zákona se k námitkám účastníků řízení, které mohly být uplatněny
v územním řízení, ve stavebním řízení nepřihlíží. Tudíž ani v řízení o žalobě proti rozhodnutí
vydanému ve stavebním řízení (stavebnímu povolení) tyto námitky posuzovat nelze. Krajský soud
tudíž správně shledal uvedenou žalobní argumentaci za nedůvodnou již z povahy věci.
[43] Totožné závěry je třeba zaujmout i ke stěžovatelčině námitce, že v územním řízení
byla stavba p. č. X na pozemku parc. č. X označována jako rodinný dům, nikoliv jako stavba pro
rodinnou rekreaci. I v tomto případě stěžovatelka uplatnila námitku týkající se územního řízení,
respektive územního rozhodnutí, které není předmětem tohoto řízení. Nejvyšší správní soud pro
úplnost dodává, že nepřehlédl, že v napadeném rozsudku výslovně není o této otázce pojednáno.
S ohledem na skutečnost, že se vztahuje k územnímu řízení a krajský soud správně shledal, že
tento okruh žalobních námitek nemůže být předmětem posouzení v řízení, jehož předmětem je
přezkum rozhodnutí vydaného ve stavebním řízení, implicitně tím vypořádal i uvedený žalobní
bod. Nadto není zřejmé, k jakému vyústění vůbec daná námitka směřuje, neboť mezi účastníky
řízení není spornou skutečnost vyplývající i ze správního spisu, že v únoru 2016, tedy poté, co již
územní rozhodnutí nabylo právní moci, z iniciativy stěžovatelky došlo ke změně v zápisu
v katastru nemovitostí a zmíněná nemovitost je zde od této doby uvedena jako objekt pro
rekreaci.
[44] Nedůvodnou je i stěžovatelčina námitka, že krajský soud neměl k dispozici žádost
o stavební povolení ze dne 22. 12. 2014. Po nahlédnutí do správního spisu, který měl k dispozici
rovněž krajský soud, Nejvyšší právní soud ověřil, že žádost o stavební povolení
v něm byla obsažena. Ostatně tuto listinu krajský soud neopomněl citovat jako součást správního
spisu při ústním jednání, jak se podává ze zvukového záznamu tohoto jednání. Je tedy zjevné,
že tento podklad je ve správním spise obsažen.
[45] Výše uvedené námitky, jež souvisely s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem
a jež by tak představovaly kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
taktéž nejsou opodstatněné.
[46] Za nepřípustnou považuje Nejvyšší správní soud námitku týkající se probíhající obnovy
katastrálního operátu. Stěžovatelka v kasační stížnosti nově namítá, že „již několik let (probíhá)
změna výměr obnovu operátu (…).“ Z uvedeného je zřejmé, že tuto námitku mohla stěžovatelka
uplatnit také v řízení před krajským soudem. Přesto tak neučinila a poprvé ji vznáší až v řízení
o kasační stížnosti. Taková námitka, kterou stěžovatelka mohla uplatnit dříve, je ale podle §104
odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, a kasační soud se jí tudíž nyní nemůže zabývat.
[47] Nejvyšší správní soud přesto v této souvislosti dodává, že obnova katastrálního operátu
je vyhotovením nového souboru geodetických informací a nového souboru popisných informací
v elektronické podobě [§40 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]
a o otázkách obnovy katastrálního operátu přísluší rozhodovat katastrálnímu úřadu.
Jedná se o samostatné řízení nesouvisející s řízením týkajícím se stavby podle stavebního zákona.
Stavebnímu úřadu, potažmo žalovanému, tedy nepříslušelo se touto otázkou v rámci
probíhajícího stavebního řízení týkajícího se stavby zabývat.
[48] Obdobný závěr o nepřípustnosti kasační námitky podle §104 odst. 4 s. ř. s. přijal
Nejvyšší správní soud i ohledně tvrzení, že může dojít k poškození stěžovatelčiny kanalizace
na pozemku, přes který budou v budoucnu projíždět auta ke stavbě. I tuto námitku mohla a měla,
považovala-li ji za důvodnou, uplatnit stěžovatelka již v řízení o žalobě. Nyní se jí kasační soud
zabývat nemůže.
[49] Konečně nelze přisvědčit ani námitce o podjatosti senátu, kterou stěžovatelka spatřovala
v tom, že nesměla být ve věci vyslechnuta a že senát již měl při jednání připravený rozsudek
a nečinil si v průběhu ústního jednání žádné poznámky. Jednak se jedná o námitku opožděnou.
Jednou z podmínek pro rozhodnutí soudu o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
určité věci je totiž podle §8 odst. 5 s. ř. s. skutečnost, že je řízení o této věci stále vedeno
a že o věci samé nebylo ještě rozhodnuto. Jednalo-li se o podjatost, jejíž důvody zjistila
stěžovatelka při jednání, pak měla tuto námitku uplatnit již při tomto jednání, což neučinila;
to Nejvyšší správní soud ověřil ze zvukového záznamu ústního jednání konaného u krajského
soudu.
[50] I pokud by stěžovatelka předmětné námitky směřovala ke zmatečnosti řízení
před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nemohla by být úspěšná. Podjatost
soudce totiž v souladu s §8 odst. 1 s. ř. s. nelze namítat z důvodu jeho postupu v řízení
o projednávané věci (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014,
č. j. Nao 232/2014 - 18, nebo ze dne 21. 10. 2014, č. j. 8 As 136/2014 - 67).
VII.
[51] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[52] Výrok o nákladech řízení vychází z §60 odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení s §120
téhož zákona. Stěžovatelka v řízení neměla úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Naopak žalovaný byl v řízení účastníkem úspěšným. Jelikož mu nad rámec
jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, kasační soud rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[53] V řízení před Nejvyšším správním soudem byla zástupkyní stěžovatelky ustanovena
Mgr. Lenka Lobovská, advokátka. Ta má podle §35 odst. 10 s. ř. s. právo na odměnu a náhradu
hotových výdajů a tyto náklady platí stát. Nejvyšší správní soud jí přiznal odměnu za 3 úkony
právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení včetně porady s klientem dne 5. 6. 2018,
v doplnění kasační stížnosti a v poradě s klientem přesahující jednu hodinu dne 20. 6. 2018 [§9
odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], vždy po 3.100 Kč, celkem tedy 9.300 Kč. Vedle toho náleží
ustanovené zástupkyni náhrada hotových výdajů s těmito úkony související vždy po 300 Kč,
tedy celkem 900 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovená zástupkyně není plátkyní daně
z přidané hodnoty, o tuto daň se tudíž přiznaná odměna nezvyšuje. Celkem má ustanovená
zástupkyně právo na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 10.200 Kč.
[54] Osoby zúčastněné na řízení mají v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností jim uložených
soudem a dále z důvodů zvláštního zřetele hodných. Protože ani krajský soud, ani Nejvyšší
správní soud osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti neuložil a nebyly shledány
ani důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že osoby zúčastněné
na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu