ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.252.2019:42
sp. zn. 4 As 252/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: HairPro Elite s.r.o.,
IČ 24716138, se sídlem Americká 890/98, Liberec, zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem,
se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje,
se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2018,
č. j. OD 715/18-2/67.1/18199/Li KULK 69261/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 5. 2019,
č. j. 59 A 85/2018 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Magistrát města Liberce, odbor dopravy (dále jen „magistrát“), rozhodnutím ze dne
18. 6. 2018, č. j. MML237013/16/6571/OD/PO, CJ MML 136437/18, uznal žalobkyni vinnou
ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
Předmětného deliktu se žalobkyně dopustila tím, že v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu jako provozovatelka motorového vozidla Volkswagen RZ X nezajistila, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na
pozemních komunikacích, neboť dne 13. 7. 2016 minimálně v době od 16:14 do 16:22 hodin
v ulici Barvířské v Liberci stálo předmětné vozidlo na vyhrazeném parkovišti s parkovacím
automatem bez viditelně umístěného platného dokladu o zaplacení parkovného. Za uvedený
správní delikt žalobkyni magistrát uložil pokutu ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady
správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 8. 2018, č. j. OD 715/18 -2/67.1/18199/Li KULK 69261/2018,
zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí magistrátu. Konstatoval, že pokud se magistrátu
nepodařilo zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení přestupkového řízení proti určité konkrétní
osobě, přičemž žalobkyně označila jako řidiče vozidla nekontaktní osobu polské státní
příslušnosti, správně již konkrétního řidiče dále nevyhledával. Bylo totiž povinností žalobkyně,
aby zajistila dodržování pravidel silničního provozu, a protože při zaparkování vozidla
nebyla respektována dopravní značka IP 13c a takovéto jednání mělo znaky přestupku
podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silniční dopravě, dopustila se žalobkyně správního deliktu
podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Zaparkování vozidla v rozporu s dopravní
značkou IP 13c vedlo k ohrožení organizace dopravy v daném místě a zájmů těch, kteří
podmínky pro parkování splnili. Žalovaný přihlédl k tomu, že žalobkyně svým jednáním
nezpůsobila dopravní nehodu, a proto uzavřel, že magistrát uložil pokutu správně na spodní
hranici zákonem stanoveného rozmezí.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 5. 2019,
č. j. 59 A 85/2018 - 27, žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Konstatoval, že v průběhu
správního řízení nabyl účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich (dále jen „přestupkový zákon“), a zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony
v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých
přestupcích. Nově se tak namísto správního deliktu hovoří o přestupku provozovatele vozidla
podle §125f a násl. zákona o silničním provozu, přičemž samotné vymezení dotčené skutkové
podstaty zůstalo nezměněno. Po přijetí výše zmíněné novely se i nadále jedná o odpovědnost
objektivní, taktéž zákonné rozmezí pro uložení pokuty zůstalo stejné. Nicméně podle §112
odst. 4 přestupkového zákona se zahájená a pravomocně neukončená řízení o dosavadních
správních deliktech dokončí podle dosavadních předpisů. Podle krajského soudu tak žalovaný
nepochybil, jestliže postupoval podle předpisů účinných v době spáchání deliktu. Podle §112
odst. 2 přestupkového zákona přitom odpovědnost za správní delikt nezanikne dřív, než uplyne
některá ze lhůt pro zánik odpovědnosti na základě dosavadní právní úpravy. V této souvislosti
krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2017,
č. j. 3 As 266/2016 - 28, a odmítl námitku žalobkyně, že odpovědnost za správní delikt již zanikla
přijetím přestupkového zákona, který promlčecí lhůty upravuje odlišně. K námitce, že správní
orgány nevyužily možnosti mimořádného snížení pokuty ve smyslu §44 přestupkového zákona,
odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2018,
č. j. 8 As 201/2017 - 39, a konstatoval, že správní orgány výslovně nemusí uvést,
proč k mimořádnému snížení pokuty nepřistoupily. Dále zdůraznil, že každý účastník provozu
na pozemních komunikacích je povinen respektovat dopravní značky s tím, že je řidič povinen
viditelně umístit platný doklad o zaplacení parkovného. Ve vztahu k námitce
žalobkyně, že magistrát nedostatečně zkoumal a prokazoval zavinění řidiče dopravního
prostředku, poukázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2016,
č. j. 8 As 156/2016 - 35, přičemž navázal s tím, že zmíněnou otázku by bylo možné řešit,
jen pokud by žalobkyně označila za řidiče existující a dostupnou osobu. V řízení o správním
deliktu provozovatele vozidla již tato otázka řešena být nemůže. Krajský soud následně
konstatoval, že žalobkyni byla v souladu s jejím přáním řádně prostřednictvím datové schránky
doručena výzva k doplnění odvolání. Následnou procesní pasivitu je potřeba přičítat
jen žalobkyni samotné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost. V ní namítla, že ji správní orgány nedoručily výzvu k doplnění odvolání ze dne
16. 7. 2017, jak mylně konstatoval krajský soud. Současně namítla, že jednání, které
jí bylo kladeno za vinu, nebylo protiprávní, neboť §4 písm. c) zákona o silničním provozu
nestanoví povinnost viditelně umístit platný doklad o zaplacení parkovného. V současné době
je také možné uhradit parkovné například pomocí SMS zprávy, nelze proto po stěžovatelce
požadovat, aby vždy umístila platný doklad o zaplacení parkovného na přední sklo vozidla.
Přitom dopravní značka IP 13c je pouze informativní a nestanovuje žádnou povinnost, kterou
by se stěžovatelka měla řídit. Stěžovatelka poukázala na to, že vozidlo nestálo na zpoplatněném
úseku komunikace. Zpoplatnit stání, resp. vjezd, na komunikaci lze pouze prostřednictvím
nařízení obce, které však v posuzovaném případě vydáno nebylo. Tuto skutečnost krajský soud
zcela přehlédl. Podle stěžovatelky žalovaný neposoudil řádně možnost uplatnění mimořádného
snížení sankce ve smyslu §44 přestupkového zákona, přestože se v průběhu dvouletého řízení
o předmětném správním deliktu jiného přestupku nedopustila. Předmětný správní delikt
je přitom promlčen, protože rozhodnutí ve věci bylo vydáno až po uplynutí lhůty jednoho roku,
kterou vymezuje pro rozhodnutí přestupkový zákon. V posuzovaném případě nelze aplikovat
§112 odst. 2 přestupkového zákona, ale je nezbytné vycházet z čl. 40 odst. 6 Listiny základních
práv a svobod, neboť prekluze odpovědnosti za přestupek je institutem hmotněprávním.
Stěžovatelka zdůraznila svůj nesouhlas s vyvěšováním osobních údajů její osoby a jejího zástupce.
Podle názoru stěžovatelky nemůže státní moc s osobními údaji svévolně nakládat formou jejich
šíření po síti internet. Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatelka navrhla, aby zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí s tím, že se plně
ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu. Nejvyššímu správnímu soudu proto žalovaný navrhl,
aby kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[7] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[8] K námitce absence výzvy k doplnění odvolání Nejvyšší správní soud konstatuje, že z plné
moci zmocňující k zastupování stěžovatelky Českou vzájemnou pojišťovnu motoristů jasně
vyplývá její požadavek, aby byly v průběhu správního řízení doručovány písemnosti přímo
stěžovatelce. Ze správního spisu dále vyplývá, že předmětná výzva k doplnění odvolání ze dne
16. 7. 2018 byla doručena stěžovatelce do datové schránky dne 17. 7. 2018. Nastíněné námitce
Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil.
[9] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, že její jednání
nebylo protiprávní a předmětný úsek komunikace nemohl být zpoplatněn z důvodu chybějícího
nařízení obce. Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj dřívější v rozsudek ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 8 As 68/2009 - 83, ve kterém uvedl, že „ze zákona o silničním provozu, prováděcích předpisů
ani z jiných právních předpisů nelze dovodit, že by účastník provozu na pozemních komunikacích sám mohl činit
soudy o zákonnosti dopravní značky a na základě svého hodnocení se rozhodnout, zda se zákazem
vyjádřeným danou značkou bude či nebude řídit.“ Zdejší soud v rozsudku ze dne 18. 7. 2009,
č. j. 1 Aos 1/2012 - 30, konstatoval, že „povaha silničního provozu zpravidla jeho účastníkům neumožňuje
vést disputace ohledně významu, platnosti či opodstatněnosti té které dopravní značky; zákon naopak v §4
písm. c) stanovuje bezpodmínečnou povinnost všech účastníků provozu řídit se těmito značkami. Tato povinnost
nepochybně vzniká právě okamžikem, kdy je taková dopravní značka umístěna v terénu: od této chvíle je zřejmý
její význam a platnost a především se stává součástí systému pravidel silničního provozu.“ Nejvyšší správní
soud poukazuje na nařízení statutárního města Liberec č. 1/2016, o stání silničních motorových
vozidel na vymezených místních komunikacích ve městě Liberci, ve kterém je místo,
kde se vozidlo nacházelo, zahrnuto mezi místa zpoplatněná. Čl. 3 bod 1 předmětného nařízení
nadto stanoví povinnost viditelně umístit platný parkovací lístek za přední sklo vozidla. Z výše
uvedeného vyplývá, že stěžovatelka jednak měla povinnost řídit se předmětnou dopravní
značkou, byť se jednalo o značku informativního charakteru. Předmětné parkovací místo
přitom bylo řádně zařazeno mezi místa zpoplatněná s tím, že řidič byl povinen označit vozidlo
platným dokladem o zaplacení parkovného, což však neučinil a důsledkem toho byl vznik
odpovědnosti žalobkyně za správní delikt.
[10] K námitce, že žalovaný neposoudil možnost aplikace §44 přestupkového zákona, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že povinností žalovaného je, aby v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl
všechna relevantní zákonná ustanovení a úvahy, které jej vedly k vydání rozhodnutí.
Nelze však z logiky věci požadovat, aby v odůvodnění uváděl také ustanovení, ze kterých
při rozhodování věci nevycházel, respektive která se rozhodl neaplikovat. Nejvyšší správní soud
proto uzavírá, že žalovaný neměl povinnost se možností aplikace §44 přestupkového zákona
zabývat, jelikož neshledal důvody pro jeho použití.
[11] Otázkou použití pro stěžovatelku příznivější právní úpravy ve vztahu k prekluzi
odpovědnosti za přestupek podle §112 odst. 2 přestupkového zákona se Nejvyšší správní soud
zabýval v rozsudku ze dne 11. 6. 2018, č. j. 3 As 84/2017 - 19, ve kterém konstatoval,
že „skutková podstata (nyní) přestupku provozovatele vozidla však zůstala totožná, včetně zachování objektivní
odpovědnosti nepodnikající fyzické osoby a konečně rovněž i výše možné sankce,“ a dále, že „odpovědnost
za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty
první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem
k tomuto ustanovení a skutečnosti, že nová úprava není pro žalobce příznivější, se tak výše uvedené závěry uplatní
vůči jednání žalobce i po vstupu zákona o odpovědnosti za přestupky a souvisejících zákonů v účinnost.“
V rozsudku ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 As 201/2017 - 39, Nejvyšší správní soud uvedl, že „nově
přijatá právní úprava kontinuálně navázala na předcházející právní úpravu a žádný prostor pro příznivější právní
úpravu, kterou by mohl soud ve prospěch stěžovatele uplatnit, tudíž nevznikl.“ Současně podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 As 339/2018 - 59, „pokud nedošlo k prekluzi
odpovědnosti stěžovatelky podle právní úpravy účinné do 1. 7. 2017, nezanikla její odpovědnost ani po nabytí
účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky.“ K totožným závěrům pak dospěl Nejvyšší správní soud
například také v rozsudcích ze dne 2. 10. 2017, č. j. 3 As 266/2016 - 28, ze dne 22. 11. 2017,
č. j. 1 As 305/2017 - 32, a ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27, č. 461/2005 Sb. NSS.
Výše uvedené závěry lze plně využít také v posuzované věci a Nejvyšší správní proto neshledal,
že by v případě stěžovatelky došlo k prekluzi odpovědnosti za správní delikt.
[12] K otázce zveřejňování osobních údajů zástupce stěžovatelky a stěžovatelky samotné na síti
internet Nejvyšší správní soud uvádí, že veřejnost soudního řízení je garantována čl. 96 Ústavy
České republiky a součástí této zásady je také veřejné vyhlášení rozsudku, což ostatně potvrdil
i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Proto platí, že jsou pravidelně při vyhlašování
uvedeny na úřední desce (i elektronické) základní identifikační údaje jednotlivých účastníků
včetně jejich zástupců, aby byl zachován požadavek na veřejnost soudního řízení. Je potřebné
doplnit, že Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu navíc konstatoval, že zájem na veřejném
vyhlašování rozsudků převažuje nad zájmem na ochraně osobních údajů účastníků řízení
(s výjimkou citlivých údajů), a proto nelze od zveřejňování základních identifikačních údajů
ustoupit.
[13] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že advokát je navíc veřejně činnou osobou a s ohledem
na specifický charakter advokátní činnosti je nutno považovat za veřejnou prezentaci advokáta
veškerou advokátní činnost, která má souvislost se soudem projednávanou věcí. Nejvyšší správní
soud odkazuje na závěr vyslovený v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29,
že jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně
přístupném seznamu. Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení ze dne 25. 5. 2017,
č. j. Nao 175/2017 - 161, ve kterém konstatoval, že „pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí
být ?sekundárně viktimizován ', je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových
jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých
rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.“
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné
náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu