ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.308.2018:24
sp. zn. 4 As 308/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. Z., zast. JUDr. Milošem
Macků, advokátem, se sídlem Mahenova 13, Blansko, proti žalovanému: Ministerstvo životního
prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 5. 2015, č. j. 2534/560/14 89298/ENV/14, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2018, č. j. 5 A 118/2015 - 104,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2018, č. j. 5 A 118/2015 - 104,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, č. j. 2534/560/14 89298/ENV/14,
ze dne 22. 5. 2015 se z r ušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí
ze dne 22. 5. 2015, č. j. 2534/560/14 89298/ENV/14, je žalovaný po v i ne n zaplatit
žalobci náhradu nákladů ve výši 35.342 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám advokáta JUDr. Miloše Macků, se sídlem Mahenova 13, Blansko.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2015, č. j. 2534/560/14 89298/ENV/14, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále „prvoinstanční
orgán“) ze dne 20. 11. 2014, č. j. ČIŽP/47/OOV/SR02/1110166.007/14/BJK. Prvoinstanční
orgán naposledy uvedeným rozhodnutím uložil žalobci podle §125d odst. 7 písm. d) zákona
č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), pokutu ve výši 60.000 Kč,
a to za správní delikt podle §125d odst. 4 písm. a) vodního zákona, jehož se měl dopustit tím,
že jako vlastník malé vodní elektrárny „[…] podle zjištění ČIŽP dne 5. 11. 2013 nesplnil povinnosti
stanovené ust. §59 odst. 1 písm. a) vodního zákona, za kterých bylo vodní dílo povoleno rozhodnutím MěÚ
Blansko, OŽP č.j. MBK 11582/2004/ŽP/Ba ze dne 3.9.2004 (opraveného rozhodnutím MěÚ OŽP
Blansko č.j. MBK 1178/2004 ze dne 13.1.2014) spočívající v nedodržení stanoveného minimálního
zůstatkového průtoku 0,460 m3/s ve vodním toku Svitava v ř.km 45,00 pod jezem v Doubravici nad Svitavou,
v kraji Jihomoravském, k.ú. Doubravice nad Svitavou dne 5.11.2013, neboť průtok zjištěný úředním měřením
Českého hydrometeorologického ústavu (dále i ČHMÚ) v uvedeném místě byl dne 5.11.2013 v době od 11:15
do 11:30 0,133 m3/s.“ Prvoinstanční orgán současně uložil žalobci povinnost uhradit náklady
řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč.
[2] Prvoinstanční orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že měření
průtoku limnigrafickou stanicí pod Letovicemi je prováděno ve vzdálenosti přibližně 14,5 km
proti proudu od malé vodní elektrárny Doubravice nad Svitavou, nicméně uvedená stanice
zaznamenává průběžný stav vody v řece Svitavě, a tudíž toto množství musí protékat i nadjezím
v Doubravici nad Svitavou. K námitce, že v nátoku na malou vodní elektrárnu žalobce dochází
ke kolísání hladiny v důsledku činnosti dalších čtyř malých vodních elektráren proti proudu řeky
Svitavy, prvoinstanční orgán uvedl, že žalobce měl přijmout opatření, kterým by tento jev
eliminoval, a to například uzavírání nátoku nebo odstavení elektrárny. Žalobce byl povinen
zachovat minimální průtok pod jezem na 45. říčním kilometru v objemu 0,460 m3/s, namísto
toho však zachoval toliko čtvrtinový průtok. Prvoinstanční orgán neshledal důvody k zastavení
řízení podle §125l odst. 3 vodního zákona, neboť žalobce neprovedl jakákoliv opatření
k odstranění následků porušení jeho povinností. Při stanovení výše pokuty prvoinstanční orgán
přihlédl k finančním poměrům žalobce a zohlednil, že porušením svých povinností ovlivnil
průtok a stav vody pod jezem a v úseku hlavního toku řeky Svitavy v délce přibližně 1.700 m,
přičemž dle vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 178/2012 Sb., kterou se stanoví seznam
významných vodních toků a způsob provádění činností souvisejících se správou vodních toků,
se jedná o významný vodní tok. Nedostatek vody může vést v letních měsících ke značnému
prohřívání vody, úbytku kyslíku, a tedy i k úhynu ryb a dalších vodních živočichů. V zimě
může dojít k úplnému promrznutí toku. Do uvedeného úseku řeky vytahují lososovité ryby
a jedná se o pstruhový revír. Nedostatek vody zabraňuje migraci ryb a ostatních vodních
živočichů. Prvoinstanční orgán s ohledem na všechny uvedené okolnosti shledal, že pokuta
ve výši 6 % horní hranice sankce odpovídá závažnosti protiprávního jednání žalobce,
avšak současně není toliko bagatelní a plní tak i preventivně výchovnou funkci.
[3] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o odvolání konstatoval, že žalobce nezpochybnil
věcná zjištění prvoinstančního orgánu a žádnými novými důkazy nevyvrátil, že došlo k naplnění
projednávané skutkové podstaty správního deliktu. Žalobce má povolení k nakládání s vodami
a od září roku 2004 provozuje malou vodní elektrárnu se stanoveným minimálním zůstatkovým
průtokem 0,460 m3/s. Vliv vodních elektráren, které se nacházejí nad elektrárnou žalobce,
je po celou dobu stejný, avšak žalobce neučinil žádné kroky, aby trvale zabezpečil stanovený
minimální zůstatkový průtok, ani s příslušným vodoprávním úřadem nejednal o změně
tohoto průtoku. Žalovaný vyložil, že žalobce může odebírat vodu do náhonu vodní elektrárny,
jen pokud je v hlavním korytě zachován minimální zůstatkový průtok vody. Vysvětlil,
že provozovatelé malých vodních elektráren jsou ekonomicky motivováni energeticky
zužitkovat veškerou vodu ve vodním toku, bez ohledu na objem průtoku. Jednou z mála
možností, jak jim tuto činnost prokázat, je přitom jednorázové měření Českého
hydrometeorologického ústavu, tj. autorizovaného subjektu pro výkon úředního měření průtoku
na vodních tocích. Kontrolu minimálního zůstatkového průtoku vody provozovatelům malých
vodních elektráren nelze oznámit dopředu, neboť jinak by mohli lehce zmařit její účel. Žalovaný
přisvědčil závěru prvoinstančního orgánu, že žalobce mohl zabránit snižování průtoku v řece
vlastním technickým řešením, například uzavíráním nátoku na malou vodní elektrárnu nebo jejím
odstavením. Ze spisu však nevyplývá, že by se žalobce o takové řešení pokusil. Žalobce působí na
úseku vodního hospodářství po dobu delší než 10 let a lze tak u něj předpokládat důkladnou
znalost relevantní právní úpravy. Nadto, ze spisové dokumentace vyplývá liknavost žalobce
i při plnění povinnosti požádat nejpozději do dne 30. 9. 2009 o revizi stávajícího manipulačního
řádu malé vodní elektrárny. Tato revize totiž nebyla do dne 22. 5. 2015 provedena. K námitce,
že žalobce nedodržením minimálního zůstatkového průtoku nezpůsobil žádnou škodu, žalovaný
uvedl, že k naplnění skutkového podstaty projednávaného správního deliktu postačuje
nedodržení uložené povinnosti, neboť již tím došlo k ohrožení životního prostředí.
V této souvislosti žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007,
č. j. 6 As 2/2007 - 95, a uvedl, že kdyby žalobce porušením povinnosti dodržet
minimální zůstatkový průtok způsobil na životním prostředí skutečnou škodu, odpovídala
by tomu i výše stanovené pokuty. K upuštění od pokuty podle §125l odst. 3 vodního zákona
žalovaný neshledal důvody, neboť žalobce neučinil žádná faktická opatření, aby odstranil
následky porušení své povinnosti. Nadto žalobce na upuštění od pokuty nemá právní nárok,
neboť zákonodárce v předmětném ustanovení použil slovo „může“. Při hodnocení výše pokuty
se žalovaný ztotožnil s úvahami prvoinstančního orgánu a dodal, že výše pokuty ve srovnání
s jinými obdobnými případy nikterak nevybočuje. Žalovaný v této souvislosti poukázal
na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1400/10, rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 8 Ca 226/2009 - 47, a na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 156. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci
se jednalo o tzv. objektivní právní odpovědnosti, žalovaný poukázal rovněž na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2008, č. j. 1 As 51/2008 - 72.
[4] Rozsudkem ze dne 14. 9. 2018, č. j. 5 A 118/2015 - 104, Městský soud v Praze zamítl
žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl,
že žalobce brojil toliko proti výši uložené pokuty, aniž by rozporoval naplnění skutkové podstaty
správního deliktu podle §125d odst. 4 písm. a) vodního zákona. Soud poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 202/2014 - 66, a dovodil, že se správní
orgány dostatečně podrobně zabývaly všemi relevantními hledisky pro uložení sankce
a s jejich hodnocením se lze ztotožnit. Pokutu ve výši 6 % horní hranice sankce totiž není možné
považovat za nepřiměřenou. K námitce ohledně likvidačního charakteru pokuty soud
poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 1 As 9/2008 - 133, a konstatoval, že správní orgány posuzovaly veškeré podklady,
které žalobce předložil, aby prokázal svou špatnou majetkovou situaci. Soud označil za klíčové,
že žalovaný v napadeném rozhodnutí upozornil žalobce na možnost rozložit úhradu sankce
na splátky, přičemž při rozložení úhrady na 72 měsíců by jedna měsíční splátka činila 834 Kč.
Uloženou pokutu proto podle soudu nelze považovat za likvidační. Nadto, ze správního
spisu neplyne, že by žalobce požádal o rozložení úhrady sankce do splátek. Soud neshledal,
že by předložené podklady prokazovaly špatnou majetkovou situaci žalobce, a to zejména
s ohledem na jeho rozsáhlý nemovitý majetek, který není zatížen zástavním právem.
Žalobce nevysvětlil, proč se domnívá, že je ve špatné majetkové situaci. Žalobci lze přisvědčit,
že má vysoké výdaje, nicméně skutečnost, že si vzal tři poměrně vysoké úvěry na zdokonalení
své podnikatelské činnosti, lze vyložit i tak, že se mu v podnikání daří a hodlá jej nadále rozvíjet
za účelem zvýšení zisků. Soud neshledal reálné riziko, že by se žalobce zaplacením pokuty dostal
do existenčních problémů ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010,
č. j. 5 As 3/2010 - 63. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem soud rovněž neshledal
podmínky pro moderaci uloženého trestu ve smyslu §78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Městský soud v Praze konstatoval, že žalobce podepřel námitku o naplnění liberačních
důvodů podle §125l odst. 3 vodního zákona toliko tvrzením, že nebylo v jeho silách přijmout
jakékoliv opatření k odstranění následků porušení povinnosti, neboť není schopen ovlivnit
průtočnost řeky Svitavy. Již z logiky věci tedy žalobcovo tvrzení nemůže představovat
liberační důvod. K námitce, že žalobce nedokáže ovlivnit kolísající hladinu řeky Svitavy
jinak než provedenou regulací vodního toku, soud připomněl měření, podle kterého v rozmezí
14,5 kilometru proti proudu řeky Svitavy docházelo ke snížení průtoku vody o 0,789 m3/s.
Jelikož v korytě řeky bylo nad místem měření dostatečné množství vody, soud posoudil námitku
žalobce ohledně kolísání hladiny vody v řece a nemožnost jejího ovlivnění za účelovou. Tvrzení
žalobce, že elektrárnu odstavil, soud označil za opožděné a nad rámec toho poukázal
na odpor proti příkazu, ve kterém žalobce uvedl, že zhruba po dobu jedné hodiny mohlo dojít
dne 5. 11. 2013 ke snížení průtoku vody, neboť po tuto dobu turbína stojí a čeká na dotečení
vody z náhonu na provozní hladinu. Žalobce tak v odporu potvrdil, že po tuto dobu porušil
provozní řád. Předložený popis regulace na malé vodní elektrárně Doubravice nad Svitavou
ze dne 30. 11. 2015 podle soudu potvrzuje, že nastavení regulátoru turbíny může způsobovat
částečné nedodržování předepsaného průtoku. Soud označil za nepřípadný odkaz žalobce
na stanovisko Povodí Moravy, s. p. k žádosti pana J. o povolení k nakládání s vodami a k návrhu
revize manipulačního řádu pro jez a malou vodní elektrárnu Zboněk ze dne 24. 4. 2004. Uvedené
dokumenty, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, č. j. 5 A 42/2015 -
80, totiž nemají žádnou návaznost na nyní projednávanou věc žalobce. K tvrzení žalobce, že v
důsledku nedodržení minimálního zůstatkového průtoku nedošlo k úhynu živočichů, soud
konstatoval, že podstatným byl v dané věci již vznik protiprávního stavu. Skutečnost, že nebyl
zjištěn úhyn živočichů, však správní orgány vzaly v úvahu při ukládání sankce. Soud přisvědčil
závěru, že správní orgány byly povinny toliko zkoumat, zda žalobce v souladu s povolením k
nakládání s povrchovými vodami dodržel minimální zůstatkový průtok na řece Svitavě, neboť to
bylo primární povinností žalobce. Vzhledem k tomu, že manipulační řád elektrárny stanoví pouze
podpůrná pravidla provozu vodního díla, nebyl v posuzované věci podstatným podkladem.
Nadto, hodnota minimálního zůstatkového průtoku byla v manipulačním řádu rovněž stanovena
v hodnotě 0,460 m3/s, a žalobce tak postupoval v rozporu i s tímto dokumentem. Soud
konstatoval, že negativně hodnotí i pasivní postoj žalobce k provedení změn v zastaralém
manipulačním řádu, a uzavřel, že ve správním řízení nebyly naplněny důvody pro zastavení řízení
podle §125l odst. 3 vodního zákona, neboť žalobce netvrdil ani neosvědčil žádné relevantní
liberační důvody. Jelikož žalobce uplatnil námitku, že nebyl přítomen u měření průtoku vody dne
5. 11. 2013, až po uplynutí lhůty k podání žaloby, soud ji označil za opožděnou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti naposledy uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, a to z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V ní namítl, že Městský
soud v Praze měl dostatek podkladů prokazujících, že na řece Svitavě dochází ke kolísání vody,
avšak dokazování v tomto ohledu provedl nesprávně. Soud se nadto vůbec nevyjádřil k tvrzení,
že zabezpečení chodu malé vodní elektrárny v Doubravici nad Svitavou nelze zajistit lépe.
Stěžovatel odmítl závěr soudu, že nepožádal o revizi či změnu zastaralého manipulačního řádu
jeho elektrárny. Uvedl, že o revizi požádal již dne 17. 2. 2014, avšak řízení bylo přerušeno
a platnost dosavadního manipulačního řádu nebyla odvolána, což doložil vyjádřením Městského
úřadu Blansko. Stěžovatel se ohradil proti závěru soudu, že námitka ohledně kolísání vody
na řece Svitavě je toliko účelová, přičemž setrval na tvrzení, že kolísání nemůže ovlivnit kvůli
činnosti jiných odběratelů vody nad jeho elektrárnou. Soud stěžovateli podle jeho názoru vyčetl,
že nepřijal žádná opatření k odstranění následků porušení povinnosti, ani opatření zamezující
dalšímu ohrožování nebo znečišťování podzemních nebo povrchových vod. Stěžovatel
však upozornil, že nechal v náhonu zabudovat regulátor, a poukázal na popis regulace a vyjádření
Ing. Z. P. z Alva Strakonice spol. s r.o., že v současnosti není známo lepší řešení pro regulaci
hladiny při provozu vodní elektrárny. Stěžovatel konstatoval, že se nemůže ztotožnit s uloženou
pokutou, neboť se ničeho nedopustil a na kolísání vody na řece Svitavě nemůže nic změnit.
Shrnul, že provoz jeho malé vodní elektrárny byl odsouhlasen všemi orgány, stál jej nemalé
finanční prostředky a v případě uložení pokuty by byl fakticky nucen živnost ukončit, neboť by
mu v budoucnu hrozilo ukládání dalších i vyšších pokut za stav, který nemůže ovlivnit. Stěžovatel
poukázal na §125l vodního zákona a uzavřel, že nezpůsobil žádnou škodu a nedopustil se
žádného správního deliktu. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského
soudu v Praze a rozhodl, že se mu žádná pokuta neukládá.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel sice požádal Městský úřad
Blansko o revizi manipulačního řádu, nicméně učinil tak až po kontrole České inspekce životního
prostředí, aniž by doložil nejdůležitější podklad, tj. vyjádření správce vodního toku a správce
Povodí Moravy, s. p. Právě proto Městský úřad Blansko řízení o žádosti o revizi manipulačního
řádu přerušil. Žalovaný uvedl, že je jedno, jakým technickým způsobem stěžovatel kontroluje
minimální zůstatkový průtok ve vodním toku řeky Svitavy, podstatné je, že tento průtok
musí zachovat, a to 24 hodin denně 365 dní v roce. V této souvislosti žalovaný poukázal
na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, č. j. 5 A 42/2015 - 80. K odkazu
na §125l odst. 1 vodního zákona žalovaný uvedl, že následek nedodržení povinnosti stěžovatele
nelze nikterak zpětně odstranit, neboť voda chybějící v korytě řeky Svitavy již protekla náhonem
v Doubravicích nad Svitavou a nelze ji vrátit. Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalovaný
navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel označil důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., z jejího obsahu
však vyplývá, že uplatňuje i důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[9] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[10] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil Městskému soudu v Praze, že stěžovatel v žalobě
nebrojil proti závěru správních orgánů o naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle §125d
odst. 4 písm. a) vodního zákona, ve znění účinném do dne 30. 6. 2017. Stěžovatel sice v žalobě
uvedl, že se při měření provedeném dne 5. 11. 2013 dopustil správního deliktu, neboť nedodržel
minimální zůstatkový průtok, současně však také v průběhu celého správního řízení a i v žalobě
namítal, že na řece Svitavě dochází ke kolísání vodní hladiny, které není schopen ovlivnit,
neboť mezi Letovicemi a Doubravicemi nad Svitavou se nacházejí čtyři další vodní elektrárny.
Uvedená námitka přitom ve své podstatě nesměřuje toliko proti nepřiměřenosti uložené pokuty,
ale také proti závěru správních orgánů, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu předmětného
správního deliktu.
[13] Podle §125d odst. 1 písm. d) vodního zákona „[p]rávnická nebo podnikající fyzická osoba
se jako vlastník vodního díla dopustí správního deliktu tím, že provozuje vodní dílo v rozporu s §59 odst. 1
písm. a).“
[14] Podle §59 odst. 1 písm. a) vodního zákona „[v]lastník vodního díla je povinen dodržovat
podmínky a povinnosti, za kterých bylo vodní dílo povoleno a uvedeno do provozu, zejména dodržovat provozní
řád a schválený manipulační řád, neprodleně oznamovat vodoprávnímu úřadu změny mající vliv na obsah
manipulačního řádu a předkládat vodoprávnímu úřadu ke schválení návrh na úpravu manipulačního řádu
tak, aby byl v souladu s komplexním manipulačním řádem podle §47 odst. 4 písm. g); náležitosti manipulačních
a provozních řádů stanoví Ministerstvo zemědělství vyhláškou.“
[15] Stěžovatel se měl podle správních orgánů dopustit správního deliktu, neboť ve smyslu
naposledy citovaného ustanovení zákona nedodržel povinnost, za které bylo vodní dílo povoleno
a uvedeno do provozu, a to konkrétně povinnost zachovat pod jezem Doubravice na řece Svitavě
v 45. říčním kilometru minimální zůstatkový průtok vody 0,460 m3/s, stanovenou rozhodnutím
Městského úřadu Blansko ze dne 3. 9. 2004, č. j. MBK 11582/2004/ŽP/Ba, resp. opravným
rozhodnutím téhož úřadu ze dne 13. 1. 2014, č. j. MBK 1178/2004. Nejvyšší správní soud
si je vědom, že správní delikt podle §125d odst. 1 písm. d) vodního zákona je postaven
na objektivní odpovědnosti pachatele, což znamená, že v posuzované věci není podstatné,
jestli stěžovatel zavinil nedostatečný minimální zůstatkový průtok vody pod jezem Doubravice
na řece Svitavě alespoň z nedbalosti. Ani tak by ovšem stěžovatele nebylo možné činit
odpovědným za stav, který by objektivně nastal, i kdyby v Doubravicích nad Svitavou vůbec
neprovozoval vodní elektrárnu s náhonem, kterým odvádí vodu z řeky Svitavy, tedy v případě,
kdyby k porušení či ohrožení zákonem chráněných zájmů vůbec nedošlo v souvislosti
s jeho provozní činností. I v případě objektivní odpovědnosti totiž zůstává znakem skutkové
podstaty deliktu objektivní stránka, jež sestává z protiprávního jednání a následku, které musí
pojit vztah příčinné souvislosti. K naplnění objektivní stránky správního deliktu je nezbytné
zabývat se otázkou, jestli je trestně relevantní následek důsledkem jednání podezřelého,
nebo tomu tak vůbec není. V této souvislosti již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne
25. 11. 1994, sp. zn. 6 A 12/94, uvedl, že „[s]právní úřad se při rozhodování o povinnosti právnické osoby
platit sankci za správní delikt v oboru práva veřejného (tzv. odpovědnost za správní delikt) řídí - nestanoví-li
zákon výslovně něco jiného - obdobnými principy jako soud v oboru práva soukromého při rozhodování o jejich
obecné odpovědnosti za škodu. Základním předpokladem pro uložení sankce tak bude zejména skutečnost,
že poškození nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu nastalo provozní činností právnické osoby, nebo tehdy,
jestliže tento důvod vznikl při činnosti právnické osoby, jednáním nebo opominutím osob, které právnická
osoba k této činnosti použila. Odpovědnost za správní delikt má objektivní, a nikoli absolutní charakter;
nejde tedy o odpovědnost za zavinění, ale ani o odpovědnost za výsledek.“ V intencích posuzované věci
bylo třeba zabývat se především otázkou, zda pokles minimálního zůstatkového průtoku
pod jezem Doubravice pod stanovenou hranici (tj. znak následku) byl podmíněn (tj. znak
příčinné souvislosti) provozní činnosti stěžovatele (tj. znak jednání), nebo jinými příčinami,
které s provozní činností stěžovatele nesouvisely. Jinou příčinou nedostatku minimálního
zůstatkového průtoku pod jezem Doubravice vedle provozní činnosti stěžovatele
by přitom mohlo být, že minimální zůstatkový průtok vody nebyl v řece Svitavě dosažen
ani nad jezem Doubravice, respektive před náhonem k malé vodní elektrárně stěžovatele.
Nelze samozřejmě vyloučit, že by se stěžovatel i v takové situaci mohl dopustit porušení
jiné povinnosti při nakládání s povrchovými vodami, tomu by však muselo odpovídat i vymezení
skutku ve správním řízení. Lze předpokládat, že právě pro vyloučení nastíněné situace provedl
Český hydrometeorologický ústav pro prvoinstanční orgán měření průtoku nejen pod jezem
Doubravice, ale také na limnigrafické stanici v Letovicích, tj. 14,5 kilometru výše proti toku řeky
Svitavy, kde naměřil vyšší než minimální zůstatkový průtok pro jez Doubravice, tj. průtok
0,922 m3/s.
[16] Námitka ohledně kolísání hladiny řeky Svitavy v úseku tvrzeného provozu dalších
čtyř vodních elektráren však podle Nejvyššího správního soudu zakládá pochybnosti
nad jinak oprávněným předpokladem, že průtok naměřený v Letovicích odpovídal v době měření
průtoku nad jezem Doubravice, respektive před náhonem do malé vodní elektrárny stěžovatele.
Stěžovatel přitom v žalobním řízení doložil tvrzení o kolísání hladiny stanoviskem Povodí
Moravy, s.p., ze dne 24. 4. 2004, ve věci jiné osoby, podle kterého „[v]livem provozu řady dalších
MVE na toku Svitavy dochází ke značnému kolísání hladiny v toku (často i vícekrát během dne) […].“
Nejvyšší správní soud není schopen z odborného vodohospodářského hlediska posoudit,
jestli v úseku řeky Svitavy mezi Letovicemi a Doubravicemi nad Svitavou mohlo v čase měření
průtoku dojít v důsledku provozu dalších čtyř vodních elektráren k takovému výkyvu hladiny,
že by minimální zůstatkový průtok stanovený pro jez Doubravice nebyl dosažen ani nad jezem,
respektive před náhonem k malé vodní elektrárně stěžovatele, byť byl téměř dvojnásobně
překročen v Letovicích, a je tak nucen uzavřít, že o této skutečnosti panují pochybnosti. Nejvyšší
správní soud přitom nepřehlédl, že podle vyhodnocení hydrometrování založeného ve spisu
správního orgánu byla v době měření tendence vodního stavu setrvalá a chyba průtoku
způsobená změnou hladiny nebyla zjištěna. Ani to však z čistě logického hlediska bez dalšího
odborného posouzení nevylučuje, že v daném okamžiku došlo ke snížení hladiny v důsledku
jejího výkyvu, byť na delší dobu, než po kterou probíhalo měření průtoku.
[17] Stěžovatel tak podle Nejvyššího správního soudu námitkou o kolísání hladiny řeky Svitavy
i předložením stanoviska Povodí Moravy, s.p. ze dne 24. 4. 2004 logicky a srozumitelně
zpochybnil, že nedodržení minimálního zůstatkového průtoku pod jezem Doubravice
bylo přičitatelné jeho provozní činnosti a vedlo k založení jeho odpovědnostního vztahu,
čímž na správní orgány přenesl břemeno tvrzení a důkazní. Správní orgány se sice k uvedené
námitce vyjádřily, aniž by však zohlednily možnost, že kolísání hladiny vedlo ke snížení průtoku
nad jezem Doubravice, respektive před náhonem na malou vodní elektrárnu stěžovatele,
pod úroveň minimálního zůstatkového průtoku stanoveného pro jez Doubravice.
[18] Vzhledem k této skutečnosti Nejvyšší správní soud uzavřel, že správní orgány zatížily
své řízení vadou, neboť spisová dokumentace neobsahuje dostatečné podklady pro závěr,
že se stěžovatel dopustil správního deliktu podle §125d odst. 1 písm. d) vodního zákona.
Skutková podstata, z níž správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí vycházel,
tak nemá oporu ve spisech, v důsledku čehož byl naplněn důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[19] Jelikož v posuzované věci dosud není postaveno na jisto, že se stěžovatel dopustil
správního deliktu, nezabýval se Nejvyšší správní soud námitkami o nepřiměřenosti uložené
pokuty, popřípadě o možnosti aplikace institutu zastavení řízení pro nepřiměřenou tvrdost
hrozící pokuty podle §125l odst. 3 vodního zákona. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
terminologicky upozorňuje, že naposledy uvedený institut nepředstavuje liberační důvod,
jak uvedl Městský soud v Praze, neboť nemá vliv na závěr, zda se obviněný dopustil správního
deliktu. Liberační důvod zákonodárce uvedl v §125l odst. 1 vodního zákona.
IV. Závěr
[20] Podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. platí, že „[d]ospěje-li Nejvyšší správní soud
k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu
řízení, pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2.“ Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. „[z]ruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový
postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout
o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí
přiměřeně.“ Pravomoc Nejvyššího správního soudu zrušit rozhodnutí žalovaného není vázána
na návrh stěžovatele; je to kasační soud, který zváží, zda je namístě zrušit pouze rozsudek
krajského soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení, či zda je racionální současně zrušit i rozhodnutí
správního orgánu. V daném případě je zřejmé, že Městský soud v Praze měl rozhodnutí
žalovaného zrušit. V dalším řízení by tak, s odkazem na tento zrušující rozsudek, pouze přednesl
žalovanému závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů Nejvyšší
správní soud zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze napadený kasační stížností,
tak i rozhodnutí žalovaného, kterému vrátil věc k dalšímu řízení.
[21] Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 téhož zákona bude žalovaný
v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, přičemž přezkoumatelným
a srozumitelným způsobem ozřejmí, zda v úseku řeky Svitavy mezi Letovicemi a Doubravicemi
nad Svitavou mohlo v čase měření průtoku dojít k takovému výkyvu hladiny, že by minimální
zůstatkový průtok stanovený pro jez Doubravice nebyl dosažen ani nad jezem, respektive
před náhonem k malé vodní elektrárně stěžovatele. Pro tyto účely žalovaný zejména zváží,
zda lze uvedené pochybnosti vyvrátit či potvrdit provedením důkazu odborným
vyjádřením, popřípadě znaleckým posudkem. Pokud žalovaný popsané pochybnosti nevyloučí,
resp. pokud neprokáže přičitatelnost posuzovaného poklesu průtoku na řece Svitavě
pod stanovenou hranici provozní činnosti stěžovatele, nemůže dospět k závěru, že se stěžovatel
dopustil správního deliktu.
[22] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. „[r]ozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí
návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.“
[23] O náhradě nákladů řízení před Městským soudem v Praze a řízení o kasační stížnosti
rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že stěžovatel má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů
řízení, které důvodně vynaložil, neboť měl ve věci plný úspěch (§60 odst. 1 věty první za použití
§120 s. ř. s.). Důvodně vynaložené náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek za žalobu
ve výši 3.000 Kč, za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1.000 Kč, za kasační
stížnost ve výši 5.000 Kč a dále odměna zástupce, kterým je advokát. Zástupce stěžovatele
neprokázal, že je plátcem DPH a Nejvyšší správní soud tuto skutečnost nezjistil ani z veřejně
dostupných registrů, tato daň proto netvoří součást nákladů.
[24] Odměnu za zastupování Nejvyšší správní soud určil podle §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11
odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Zástupci náleží odměna za šest úkonů právní
služby poskytnutých stěžovateli v žalobním řízení podle §11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního
tarifu (tj. převzetí zastoupení, podání žaloby ze dne 8. 6. 2015, podání návrhu na přiznání
odkladného účinku žalobě ze dne 8. 6. 2015, podání repliky ze dne 25. 8. 2015, podání doplnění
ze dne 21. 12. 2015 a účast na jednání soudu dne 14. 9. 2018) a za jeden úkon právní služby
poskytnutý stěžovateli v řízení o kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu
(tj. kasační stížnost ze dne 18. 10. 2018). Za každý ze sedmi úkonů právní služby podle §11
odst. 1 advokátního tarifu zástupci náleží odměna ve výši 3.100 Kč. Náhrada hotových výdajů
(režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu 300 Kč za každý ze sedmi uvedených
úkonů právní služby. Celkem tak odměna za zastupování včetně náhrady hotových výdajů
činí 23.800 Kč.
[25] Zástupci dále náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti
s cestovními výdaji na účast u ústního jednání u Městského soudu v Praze, to znamená cestovné
za zpáteční cestu osobním automobilem registrační značky X ze sídla jeho advokátní kanceláře v
Blansku do sídla Městského soudu v Praze a zpět v celkové délce 446 km, při průměrné spotřebě
nafty 5,7 l/100 km a sazbě 4 Kč základní náhrady za 1 km jízdy a sazbě 29,80 Kč náhrady za
jeden litr motorové nafty podle §1 písm. b) a §4 písm. c) vyhlášky Ministerstva práce a
sociálních věcí č. 463/2017 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních
motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely
poskytování cestovních náhrad, ve spojení s §13 odst. 5 advokátního tarifu a §157 odst. 3
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 2.542 Kč.
[26] Celkové důvodně vynaložené náklady stěžovatele činí 35.342 Kč, proto Nejvyšší správní
soud uložil procesně neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit tuto částku úspěšnému
stěžovateli na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě, a to k rukám jeho zástupce.
Ke splnění této povinnosti stanovil Nejvyšší správní soud přiměřenou lhůtu patnácti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu