ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.127.2018:40
sp. zn. 4 Azs 127/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: O. R., zast. Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem Věkoše 416,
Hradec Králové, proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 2. 2018, č. j. KRPH-10953-23/ČJ-2018-
050022-SV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 29. 3. 2018, č. j. 31 A 3/2018 - 37,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti v částce
3.400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodla
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce za účelem
správního vyhoštění. Dobu zajištění stanovila podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
na dobu 90 dnů od okamžiku omezení svobody.
II.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové (dále
jen „krajský soud“), který ji shora specifikovaným rozsudkem zamítl.
[3] Dospěl totiž k závěru, že žalovaná nepochybila, zajistila-li žalobce po vyžádání stanoviska
Ministerstva vnitra k možnému vycestování podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
na dobu 90 dnů od okamžiku omezení svobody, neboť žalobce cestoval přes území České
republiky a dalších států Evropské unie bez potřebných osobních dokladů. Ze správního spisu
vyplývá, že žalobce neodmítá dobrovolný návrat do země původu ani správnímu orgánu nesdělil
žádné obavy z toho, že by mu zde po návratu hrozilo nějaké nebezpečí. Postup žalované
koresponduje také s požadavky uvedenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150.
[4] K žalobní argumentaci, v níž se žalobce dovolával aplikace závěrů obsažených v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 4 Azs 242/2016 - 24, krajský soud uvedl,
že daný judikát není na projednávanou věc aplikovatelný. Týká se totiž skutkově odlišné věci;
cizince, jehož zemí původu byla sice rovněž Islámská republika Írán (dále jen „Írán“), který
se však (na rozdíl od žalobce, jenž ani v žalobě nepopřel své dřívější tvrzení o tom, že se chce
do Íránu dobrovolně vrátit) dobrovolně odmítal do této země vrátit. Krajský soud také zdůraznil,
že žalobce v žalobě nenamítal nesplnění jiných zákonných podmínek pro zajištění cizince
za účelem správního vyhoštění podle §124 zákona o pobytu cizinců, případně existenci
některého z důvodů znemožňujících mu vycestování vymezených v §179 téhož zákona
(či s ohledem na čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků nebo čl. 15 odst. 1
návratové směrnice).
III.
[5] Proti rozsudku krajského soudu nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností
z důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek (ve výroku I.),
stejně jako i napadené rozhodnutí, zrušit.
[6] Stěžovatel má za to, že byly nedostatečně vyhodnoceny možnosti uskutečnění účelu jeho
zajištění. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že při zvažování realizovatelnosti účelu
zajištění, tj. jeho vyhoštění do Íránu, se lze spoléhat pouze na údajné tvrzení stěžovatele,
že se chce dobrovolně vrátit zpět do země původu, a nebylo tudíž třeba do napadeného
rozhodnutí vtělit úvahu o realizovatelnosti vyhoštění stěžovatele v případě jeho odmítnutí
spolupracovat při vyhoštění, a to s ohledem na obecné odmítání íránských úřadů jakkoli
participovat na procesu realizace nedobrovolných návratů. Takový argument považuje stěžovatel
za účelový a neakceptovatelný. Právě žalovaná je správním orgánem, který se nejčastěji setkává
s účelovými výpověďmi zajišťovaných cizinců, kteří povětšinou tvrdí, že hodlají se správními
orgány plně spolupracovat, dobrovolně vycestují a nehodlají porušovat žádné předpisy. Žalované
i soudu tedy musí být z úřední činnosti zřejmé, že výpovědi jsou velmi často motivovány pouze
tím, aby žalovaná nepřistoupila k využití institutu zajištění a aby případné řízení o správním
vyhoštění bylo vedeno bez omezení osobní svobody cizince. Žalovaná se nadto podle stěžovatele
ze své nedůvěry vůči tvrzení stěžovatele usvědčila sama, neboť v napadeném rozhodnutí
dala jasně najevo, že má za to, že existuje nebezpečí útěku stěžovatele, přičemž podle jejího
názoru je nedůvěra vůči dalším krokům stěžovatele tak silná, že nelze uvažovat ani o využití
zvláštních opatření; tyto závěry ostatně stěžovatel ani v žalobě nezpochybňoval. Všem, včetně
žalované, proto muselo být jasné, že stěžovatel hodlá udělat vše pro to, aby se nemusel vrátit
do Íránu a aby mohl vycestovat z České republiky.
[7] Stěžovatel dále podotýká, byť současně zdůrazňuje svůj respekt k principu přezkumu
správního rozhodnutí k okamžiku jeho vydání, že jeho nesouhlas s návratem do Íránu vedl
až k tomu, že íránská ambasáda dala jasně najevo, že návrat stěžovatele do Íránu neumožní
a stěžovatel musel být posléze žalovanou ze zajištění propuštěn ještě před uplynutím doby
stanovené rozhodnutím o zajištění.
IV.
[8] Žalovaná v obsáhlém vyjádření navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Poukázala
na to, že rozhodnutím ze dne 2. 2. 2018, č. j. KRPH-10953-26/ČJ-2018-050022-SV,
bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění; proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel neodvolal
ani následně nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 6. 3. 2018 bylo podle §126
písm. a) zákona o pobytu cizinců provedeno přezkoumání důvodů zajištění a byly vyhodnoceny
poznatky k cizinci získané z informačních systémů Policie České republiky a Ministerstva vnitra.
Stěžovatel nepředložil žádné nové důkazy ani nebyly získány žádné nové poznatky, pro které
by bylo možné jeho zajištění ukončit. V této souvislosti byl téhož dne učiněn dotaz stran postupu
podle čl. 63 pokynu č. 20/2017 ředitele Ředitelství služby cizinecké policie o zjištění totožnosti
osoby bez cestovního dokladu- Bylo zjištěno, že dne 1. 3. 2018 proběhl konzulární pohovor
na konzulátu v Praze, stěžovatel se ho zúčastnil a odmítá vydání náhradního dokladu, nikterak
nespolupracuje ke zjištění své totožnosti, nepožádal o dobrovolný návrat. Konzul íránského
konzulátu navrhl postup k prověření uvedené adresy cizince na území Íránu k prověření jeho
totožnosti, o tomto výsledku podá informaci.
[9] Dne 17. 4. 2018 bylo podle §126 písm. a) zákona o pobytu cizinců provedeno opět
přezkoumání důvodů zajištění, v rámci něhož byl učiněn další dotaz v otázce zjištění totožnosti
osoby bez cestovního dokladu, přičemž bylo zjištěno, že cizinec nadále nikterak nespolupracuje
ke zjištění své totožnosti, nepožádal dosud o dobrovolný návrat a konzul nepodal dosud žádné
informace k prověření údajné totožnosti cizince; opětovně byl kontaktován íránský konzul
a požádán o sdělení výsledku šetření. Dne 23. 4. 2018 žalovaná odeslala v souvislosti s končící
dobou zajištění, která měla uplynout dne 30. 4. 2018, písemný dotaz na Ředitelství služby
cizinecké policie týkající se zjištění informací ohledně realizace správního vyhoštění cizince.
Dne 25. 4. 2018 obdržela sdělení, že dne 19. 2. 2018 bylo požádáno Velvyslanectví Íránské
islámské republiky v Praze o ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu
pro stěžovatele. Dne 1. 3. 2018 se konal konzulární protokol za účasti stěžovatele a tlumočníka.
Konzul mimo jiné sdělil, že další podmínkou (krom ověření totožnosti, které je zdlouhavé
a složité) pro vystavení náhradního cestovného dokladu je ochota ověřované osoby vrátit
se dobrovolně do Íránu; pokud dojde k ověření totožnosti osoby, ale tato odmítne dobrovolný
návrat, nemůže velvyslanectví náhradní cestovní doklad vydat. Ředitelství služby cizinecké policie
bylo dále informováno o tom, že neexistuje ani možnost ověřené osobě vystavit Evropský
cestovní doklad pro návrat neoprávněně zde pobývajících cizích příslušníků třetích
zemí a realizovat jejich správní vyhoštění (i v tomto případě musí navracená osoba požádat
o dobrovolný návrat do Íránu). Dne 20. 4. 2018 Ředitelství služby cizinecké policie učinilo další
dotaz k ověření totožnosti cizince, Velvyslanectví Íránské islámské republiky v Praze sdělilo,
že žádné informace dosud neobdrželo; cizinec opětovně dobrovolný návrat do země původu
odmítl.
[10] Vzhledem k nespolupráci stěžovatele ve věci zjištění jeho totožnosti a odmítání
dobrovolného návratu, tedy i nemožnosti realizovat správní vyhoštění, vydala žalovaná
dne 25. 4. 2018 příkaz k propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců a téhož dne byl stěžovatel
v 15.00 hod. propuštěn podle §127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a byl mu vydán
výjezdní příkaz.
[11] Žalovaná zopakovala svoji argumentaci uvedenou již ve v yjádření k žalobě ze dne
23. 3. 2018 a nadto doplnila, že spolupráce stěžovatele se správním orgánem a jeho původní
snaha vycestovat a podrobit se tak rozhodnutí správního orgánu doznala radikální změny
až po jeho interakci s Organizací pro pomoc uprchlíkům působící v zařízení pro zajištění cizinců,
tedy po vydání rozhodnutí o stěžovatelově zajištění. Žalovaná dále vyslovila nesouhlas jednak
s argumentací stěžovatele týkající se údajného odmítání íránských úřadů jakkoliv participovat
na procesu realizace správního vyhoštění a jednak s tvrzením stěžovatele, že se žalovaná neměla
v otázce dobrovolnosti stěžovatelova návratu do Íránu spoléhat na „údajná tvrzení stěžovatele“.
Uvedla, že z opakované procedury k realizaci správního vyhoštění vyplývá zřejmá snaha a ochota
íránských úřadů ke spolupráci v této otázce. Informace zjištěné v průběhu výslechu,
tedy důkazního prostředku upraveného zákonem a provedeného za přítomnosti tlumočníka,
pak žalovaná nepovažuje za „údajné tvrzení stěžovatele“.
[12] Z výše uvedených důvodů navrhuje žalovaná zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[13] Nejvyšší správní soud v průběhu kasačního řízení zjistil, že zajištění stěžovatele založené
napadeným rozhodnutím bylo na základě písemného příkazu k propuštění podle §127 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců ukončeno dne 25. 4. 2018.
[14] Usnesením ze dne 4. 10. 2018, č. j. 4 Azs 127/2018 - 37, Nejvyšší správní soud řízení
vedené pod nadepsanou spisovou značkou přerušil, jelikož usnesením ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, byla kasačním soudem předložena Soudnímu dvoru Evropské unie
předběžná otázka, zda „[b]rání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU
(Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie takové
vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí
ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“, přičemž tato předběžná otázka
byla rozhodující pro další postup ve věci.
[15] Ústavní soud nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, §172 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců zrušil pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Překážka řízení proto odpadla
i přes to, že dosud nebylo rozhodnuto o předběžné otázce, pro kterou bylo řízení přerušeno.
Nejvyšší správní soud proto podle §48 odst. 6 s. ř. s. rozhodl, že se v řízení pokračuje.
VI.
[16] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a z důvodů
uvedených v kasační stížnosti, neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově i právně obdobný případ týkající se cizince
(také íránské státní příslušnosti), který byl spolu se stěžovatelem zadržen dne 29. 1. 2018
ve 22:35 hod. v obci Leknice při kontrole vozidla jedoucího na trase z Rumunska do Spolkové
republiky Německo přes území České republiky a Polska již posuzoval v rozsudku ze dne
10. 1. 2019, č. j. 5 Azs 127/2018 - 36 (stěžovatel S. Y.). Jelikož stěžovatel v uvedené věci (rovněž
zastoupený zástupcem Mgr. Ladislavem Bártou) vznesl v podstatných ohledech prakticky totožné
námitky a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od závěrů uvedených v citovaném rozsudku
odchýlit, vycházel z nich také v nyní posuzovaném případě.
[19] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v právní větě usnesení ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, vyslovil, že „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince
podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy
v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo.
V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit
si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění
cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné
uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“
V odůvodnění tohoto usnesení poukázal rozšířený senát mimo jiné na čl. 15 odst. 1 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských
státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
jen „návratová směrnice“), podle kterého mohou členské státy zajistit pouze státního
příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, a to za účelem přípravy návratu
nebo výkonu vyhoštění, zejména v případech, kdy hrozí nebezpečí skrývání se nebo dotčený
státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak
ztěžuje, přičemž lze k zajištění přikročit pouze tehdy, nemohou-li být v konkrétním případě
uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější, donucovací opatření. Jakékoli zajištění musí
trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující
k vyhoštění. Ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných
důvodů existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v čl. 15 odst. 1 návratové
směrnice, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna (čl. 15
odst. 4 návratové směrnice).
[20] V citovaném usnesení č. j. 7 As 79/2010 - 150 se dále uvádí, že „že v případech,
kdy bude již v době rozhodování správního orgánu o zajištění cizince zřejmé či pravděpodobné, že účel zajištění,
tj. správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince, nebude moci být realizován, nebylo by možné zbavení
či omezení osobní svobody cizince považovat za souladné s ústavním pořádkem, s mezinárodními závazky ČR
v oblasti ochrany základních práv a podle současného právního stavu ani s citovanými ustanoveními návratové
směrnice. […] Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního
vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování
o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán
povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění
cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval první senát v citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2009,
č. j. 1 As 12/2009 - 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom, zda je správní
vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné. […] Pokud správní orgán po předběžném
zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání
cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň
potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince. V opačném případě je však správní orgán povinen
cizince neprodleně propustit na svobodu, neboť zásah do osobní svobody cizince by nemohl být považován
za odůvodněný v situaci, kdy by bylo předem zřejmé či pravděpodobné, že zákonný účel omezení osobní svobody
nebude moci být naplněn.“
[21] Výše uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na právě projednávaný případ.
[22] Žalovaná se možným překážkám realizace správního vyhoštění stěžovatele do země
původu věnovala na str. 4 – 5 napadeného rozhodnutí, a to s přihlédnutím k závěrům uvedeným
v citovaném usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 As 79/2010 - 150. V rozhodnutí vycházela
z písemného stanoviska Ministerstva vnitra, oboru azylové a migrační politiky, ze dne 1. 2. 2018,
z něhož jednoznačně vyplývá, že stěžovateli nebrání v jeho návratu do Íránu žádné překážky,
nebude tam ohrožen a je ochoten vycestovat dobrovolně; na stěžovatele se tudíž nevztahují
důvody znemožňující vycestování a stěžovatelovo vycestování do země původu je s ohledem
na §179 zákona o pobytu cizinců možné. Z odůvodnění tohoto stanoviska se podává,
že Ministerstvo vnitra zohlednilo jednak výpověď stěžovatele a jednak informace o politické
a bezpečnostní situaci v Íránu. Žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela rovněž z výpovědi
stěžovatele, v níž mimo jiné uvedl, že v zemi původu má celou rodinu, práci, nehrozí
mu tam žádné nebezpečí a chtěl by se tam co nejrychleji vrátit. Žalovaná se v napadeném
rozhodnutí zabývala podrobně i otázkou přiměřenosti dopadů vydání rozhodnutí o zajištění
do rodinného a soukromého života stěžovatele.
[23] Nejvyšší správní soud má za to, že se žalovaná ve správním řízení nedopustila žádného
pochybení, které by představovalo vadu řízení, pro niž by měl krajský soud napadené rozhodnutí
zrušit; žádné indicie v době rozhodování žalované nenaznačovaly, že by měla hodnotit
skutečnosti nevyřčené, resp. domýšlet za stěžovatele i jiné možné varianty jeho výpovědi,
a posuzovat okolnosti, které v řízení nenastaly.
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který vycházel
z toho, že stěžovatel sám uváděl, že se dobrovolně chce vrátit zpět do Íránu. Tvrdí-li stěžovatel,
že při hodnocení realizovatelnosti účelu zajištění, tedy možnosti jeho vyhoštění do Íránu,
se nelze spolehnout pouze na jeho údajné tvrzení o tom, že se chce vrátit dobrovolně, a dále
poukazuje na to, že ze své zkušenosti musí žalované i soudu být zřejmé, že výpovědi jsou velmi
často motivovány pouze tím, aby žalovaná nepřistoupila k využití institutu zajištění
a aby případné řízení o správním vyhoštění bylo vedeno bez omezení osobní svobody cizince,
je jeho argumentace pouze v rovině spekulací, které nikterak neodrážejí skutkový stav věci v době
vydání napadeného rozhodnutí. Není zřejmé, jaké údajné tvrzení má stěžovatel na mysli, neboť
tvrzení o dobrovolném vycestování bylo pouze a jen jeho vlastní. K možnosti vycestování
byl stěžovatel podrobně dotazován – k dotazu, co by pro něj návrat do domovského státu
představoval, jaké jsou jeho rodinné vazby, a zda mu hrozí doma nějaké nebezpečí, uvedl,
že mu nic nehrozí, žije tam celá jeho rodina, má tam práci, na území České republiky a Evropské
unie nemá žádnou osobu, kvůli které by ukončení svého pobytu na území považoval z hlediska
zásahu do soukromého a rodinného života za nepřiměřené. Dále vyslovil, že o mezinárodní
ochranu zde žádat nechce a po vstupu do Evropské unie ani nežádal, v České republice zůstat
nechce, nejraději by se vrátil do Íránu, nezná důvod, pro který by Českou republiku nemohl
opustit, s výjimkou nedostatku peněz a cestovního pasu. Uvedl také, že po kud
mu bude stanoveno opustit Českou republiku a Evropskou unii, vrátí se do Íránu, ohledně
finančních prostředků na vycestování požádá o pomoc nějakou organizaci, která pomáhá
uprchlíkům nebo íránskou ambasádu, případně bude kontaktovat rodiče, aby mu pomohli.
[25] Pokud stěžovatel až poté, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, začal v průběhu svého
zajištění tvrdit, že dobrovolně do země původu vycestovat nehodlá, nelze žalované a potažmo
soudu vyčítat, že se nezabývaly možnými okolnostmi vyhoštění v situaci diametrálně odlišné.
Podle §75 s. ř. s. přezkoumává krajský soud napadené správní rozhodnutí k datu jeho vydání
a k novotám, které nastaly poté, nemůže přihlížet. Ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění
přestal z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat zákonné podmínky
uvedené v §124 odstavci 1 zákona o pobytu cizinců, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba
musí být bezodkladně propuštěna (čl. 15 odst. 4 návratové směrnice). Tak žalovaná
také, jak vyplývá z jejího vyjádření a ze správního spisu, postupovala.
[26] Poukazoval-li stěžovatel v žalobě na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 1. 2017, č. j. 4 Azs 242/2016 - 24, který se měl podle něj jasně vyjádřit k otázce zajištění
íránských občanů, je třeba zdůraznit, že v daném případě byla situace zásadně odlišná. V případu
tam posuzovaném totiž žalovaný správní orgán vydal rozhodnutí o prodloužení zajištění,
a to přesto, že mu bylo již známo z obsahu sdělení Ředitelství služby cizinecké policie vyjádření
Velvyslanectví Íránské islámské republiky, ve kterém bylo uvedeno, že podle vyjádření
Ministerstva zahraničních věcí v Íránu nebude cizinci na cestovní pas, který mu byl vydán
Velvyslanectvím Íránské islámské republiky v Praze, umožněn vstup na území Íránu. V takovém
případě lze tedy správnímu orgánu důvodně vyčítat, že za této situace přistoupil k prodloužení
zajištění, neboť bylo zřejmé, že vycestování cizince nemůže být realizováno.
[27] Kasační soud tedy uzavírá, že žalovaná nepochybila, rozhodla-li podle
§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců o zajištění stěžovatele za účelem správního
vyhoštění; ani krajský soud se proto nedopustil pochybení, pokud se se závěry žalované ztotožnil.
VII.
[28] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není opodstatněná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[30] Stěžovateli byl již v řízení před krajským soudem ustanoven advokát, který jej ve smyslu
§35 odst. 9 s. ř. s. zastupuje i v řízení o kasační stížnosti; odměnu za zastupování a jeho hotové
výdaje hradí stát. Nejvyšší správní soud tedy přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 3.400 Kč. Tato částka sestává z odměny
za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti, resp. jejího doplnění, ve výši
3.100 Kč, podle §7 bodu 5, ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a z částky 300 Kč představující náhradu hotových výdajů s tímto úkonem
související (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu). Zástupci stěžovatele bude vyplacena uvedená
částka z účtu Nejvyššího správního soudu v přiměřené lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu