ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.171.2018:40
sp. zn. 4 Azs 171/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. V., zast. Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2018,
č. j. OAM-53/LE-VL17-VL13-PS-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2018, č. j. 19 A 12/2018 - 33,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamít á.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti v částce
3.400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zajistil žalobce podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), v zařízení pro zajištění cizinců; doba
trvání zajištění byla ve smyslu §46a odst. 5 téhož zákona stanovena do 18. 7. 2018.
II.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který
ji shora označeným rozsudkem zamítl.
[3] Nepřisvědčil totiž žalobní argumentaci, podle níž žalovaný v napadeném rozhodnutí
nedostatečně a nesprávně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle §47 zákona
o azylu (dále také jen „zvláštní opatření“). Uvedl, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí
s uvedenou problematikou vypořádal dostatečně a ztotožnil se s jeho závěrem, že by uplatnění
zvláštních opatření podle citovaného ustanovení nebylo ve stěžovatelově případě účinné. Žalobce
nerespektoval právní řád České republiky i jemu uložené povinnosti, včetně povinnosti
vycestovat z území České republiky poté, co skončila platnost jeho víza dne 7. 9. 2011, a z jeho
jednání bylo zřejmé, že využije jakékoliv možnosti k tomu, aby se vyhnul vyhoštění a mohl setrvat
a pracovat (byť nelegálně) na území České republiky. Propuštěním žalobce ze zajištění
by tak byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany, neboť cílem
žalobce ve skutečnosti není získat ochranu před pronásledováním, resp. vážnou újmou, když
se jich ani neobává, nýbrž snaha vyhnout se svému zajištění a vyhoštění.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti I. výroku tohoto rozsudku Krajského
soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), o tom, že se žaloba zamítá, kasační stížností z důvodu
vyplývajícího z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek, stejně jako i napadené
rozhodnutí, zrušit.
[5] Podle stěžovatele žalovaný i krajský soud nesprávně posoudily využitelnost zvláštních
opatření podle §47 zákona o azylu a v důsledku toho pochybily při vyhodnocení podmínek
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) téhož zákona. Nemožnost využití zvláštních opatření
i nutnost zajištění přitom odůvodnily stejnou argumentací. To podle stěžovatele nepostačuje
k řádnému a individuálnímu posouzení závažnosti jeho protiprávního jednání. S poukazem
na bod 15. odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, kterou
se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen přijímací směrnice“),
stěžovatel zdůraznil, že zajištění by mělo být možné pouze v jasně vymezených výjimečných
případech, čemuž odpovídá požadavek na prvořadé využití zvláštních opatření podle §47 zákona
o azylu. Z logiky věci tedy důvody umožňující zajištění jako takové v naprosté většině případů
nejsou totožné s důvody znemožňujícími využití zvláštních opatření, a žalovaný byl tudíž povinen
se při vysvětlení údajné nemožnosti využití zvláštních opatření vypořádat se všemi klíčovými
prvky stěžovatelovy pobytové historie.
[6] Stěžovatel dále zdůrazňuje, že se na území České republiky „dopustil“ prostého
nelegálního pobytu, a tudíž nelze hovořit o jakémkoliv úmyslném maření správního
nebo trestního rozhodnutí či o tom, že by stěžovatel Českou republiku použil pro vycestování
do jiné členské země schengenského systému. Žalovanému i krajskému soudu stěžovatel vytýká,
že založily své úvahy o nutnosti jeho zajištění pouze na skutečnosti, že stěžovatel po skončení
platnosti jeho víza pobýval na území České republiky nelegálně; to však podle něj samo o sobě
nemůže být důvodem pro nemožnost uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu.
Poukázal přitom na rozsudek ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, v němž Nejvyšší
správní soud vyslovil, že samotný nelegální pobyt na území České republiky nemůže
být důvodem pro nemožnost využití zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“).
[7] Stěžovatel má pro uvedené za to, že, napadené rozhodnutí i napadený rozsudek
jsou zjevně excesivní a zbytečně zasahují do jeho práva na osobní svobodu, a nemohou tudíž
obstát.
IV.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační námitky kopírují žalobní
body, ke kterým se již vyslovil ve vyjádření k žalobě ze dne 30. 4. 2018. Zopakoval,
že ve stěžovatelově případě zjistil skutečný stav věci a zcela důvodně a po právu mu uložil
povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. V napadeném rozhodnutí přitom
také dostatečně vyargumentoval, proč nepřistoupil k uložení některého ze zvláštních opatření
podle §47 zákona o azylu. Žalovaný má tudíž za to, že napadený rozsudek byl vydán v souladu
s právními předpisy a uplatněné kasační námitky tedy nejsou důvodné. Navrhuje proto zamítnutí
kasační stížnosti.
V.
[9] Nejvyšší správní soud v průběhu kasačního řízení zjistil, že zajištění stěžovatele založené
napadeným rozhodnutím bylo ukončeno dne 18. 7. 2018.
[10] Usnesením ze dne 3. 10. 2018, č. j. 4 Azs 171/2018 - 36, Nejvyšší správní soud řízení
vedené pod nadepsanou spisovou značkou přerušil, jelikož usnesením ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, byla kasačním soudem předložena Soudnímu dvoru Evropské unie
předběžná otázka, zda „[b]rání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU
(Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie takové
vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí
ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“, přičemž tato předběžná otázka
byla rozhodující pro další postup ve věci.
[11] Ústavní soud nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, §46a odst. 9 zákona
o azylu zrušil pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Překážka řízení proto odpadla
i přes to, že dosud nebylo rozhodnuto o předběžné otázce, pro kterou bylo řízení přerušeno.
Nejvyšší správní soud proto podle §48 odst. 6 s. ř. s. rozhodl, že se v řízení pokračuje.
VI.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Ze správního spisu se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství
policie Pardubického kraje, Odbor cizinecké policie, rozhodnutím ze dne 28. 3. 2016, č. j. KRPE-
26538-20/ČJ-2018-170022-SV, stěžovatele zajistila za účelem správního vyhoštění podle §124
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Doba jeho zajištění byla stanovena na 40 dnů od
okamžiku omezení osobní svobody, ke kterému došlo dne 28. 3. 2018 v 9:15 hod. Dne 30. 3.
2018 podal stěžovatel v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty žádost o udělení mezinárodní
ochrany, kterou zdůvodnil obavami ze zakarpatské mafie na Ukrajině. Uvedl rovněž, že ve svém
domovském státě má pouze svoji matku, jeho sestry zde sice také žijí, ale v kontaktu s nimi není.
Žalovaný následně vydal napadené rozhodnutí o zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění
cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný i krajský soud posoudily nesprávně
možnost využití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu, a tudíž i podmínky jeho zajištění
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu; v dostatečné míře totiž nezohlednily osobnost
a pobytovou historii stěžovatele.
[16] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže …e) byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána
v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího
rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl
požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.
[17] Není sporu o tom, že k vydání rozhodnutí o zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu je třeba splnit zákonnou podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47
téhož zákona. K účelu zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu (tzn. v situaci, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení
mezinárodní ochrany byla podána pouze účelově) Nejvyšší správní soud v právní větě rozsudku
ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, uvedl, že jím „není pouze zabezpečení účasti žadatele
v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečení jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí o vyhoštění,
vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu pro případ, že by se tato rozhodnutí stala vykonatelná
v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně.“ Dále v tomto rozsudku kasační soud
vyslovil, že „[p]ři posouzení účinnosti zvláštních opatření podle §47 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl,
k němuž by jinak zajištění směřovalo. Je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele o mezinárodní
ochranu, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění.“
[18] Žalovaný se možností uložení zvláštních opatření zabýval na str. 3-4 napadeného
rozhodnutí; dospěl přitom k závěru, že jejich uložení by ve stěžovatelově případě nebylo účinné.
O této neúčinnosti podle žalovaného svědčilo jednak stěžovatelovo soustavné nerespektování
právního řádu České republiky a jemu uložených povinností (pobýval dlouhodobě na území
České republiky neoprávněně - bez cestovního dokladu a jakéhokoliv pobytového oprávnění,
nerespektoval svou zákonnou povinnost vycestovat z území členských států Evropské unie)
a také jeho zcela účelové jednání, kdy v průběhu správního řízení o zajištění za účelem správního
vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců tvrdil, že jeho vycestování a návratu na Ukrajinu
nic nebrání a má se v zemi původu kam vrátit, a následně po svém zajištění v zařízení
pro zajištění cizinců se snažil svému vycestování zabránit podáním žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, přitom tuto žádost podal s velkým časovým odstupem od svého prvního vstupu
na území České republiky v roce 1998.
[19] Nejvyšší správní soud má s ohledem na uvedené za to, že se žalovaný možností uplatnění
zvláštních opatření v napadeném rozhodnutí zabýval dostatečně, a to především právě s ohledem
na individuální okolnosti stěžovatelova případu.
[20] Z nich je zřejmé, že od 8. 9. 2011 stěžovatel pobýval na území České republiky nelegálně,
neboť mu dne 7. 9. 2011 skončila platnost dlouhodobého víza, o potřebné vízum k pobytu
ani o pracovní vízum nebo pracovní povolení však nežádal, rovněž nežádal ani o vyhotovení
nového cestovního dokladu po skončení jeho platnosti ke dni 4. 10. 2017. Stěžovatel
si byl vědom svého protiprávního jednání spočívajícího v nelegálním pobytu na území České
republiky a nedokázal vysvětlit, proč nečinil žádné kroky k jeho legalizaci, nebo k odjezdu
na Ukrajinu. Nejvyšší správní soud tudíž přitkává žalovanému, že uvedeným jednáním prokázal
stěžovatel neúctu k právnímu řádu České republiky.
[21] Ve věci je také nesporné, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany
v zařízení pro zajištění cizinců. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje i s názorem
žalovaného, že existují oprávněné důvody se domnívat, že stěžovatel podal tuto žádost pouze
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet. Tomuto závěru nasvědčuje taktéž
skutečnost, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany teprve po přibližně deseti
letech nepřetržitého pobytu na území České republiky (zemi původu stěžovatel naposledy
navštívil v roce 2008), z čehož byl takřka sedm let pobyt nelegální. Navíc tak učinil
až v okamžiku, kdy byl zajištěn, a uskutečnění správního vyhoštění se pro něj stalo reálným.
[22] Nejvyšší správní soud tedy dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že žalovaný
v napadeném rozhodnutí správně - s ohledem na osobnost stěžovatele a jeho pobytovou historii
na území České republiky – uzavřel, že uplatnění zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu
by nebylo v právě posuzovaném případě účinné, a tento závěr také řádně odůvodnil. Vzhledem
k předchozí aktivitě a pobytové historii stěžovatele se lze naopak oprávněně domnívat,
že v případě, že by nebyl zajištěn, pokusil by se svého cíle, tedy neopuštění České republiky,
dosáhnout skrýváním se před orgány veřejné správy, nikoliv spoluprací s nimi.
[23] Nejvyšší správní soud pro právě uvedené také nemůže přisvědčit námitce, v níž stěžovatel
nesouhlasí s tím, že žalovaný v napadeném rozhodnutí stejnou argumentací zdůvodnil jednak
důvodnost zajištění stěžovatele podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a jednak nemožnost
využití zvláštních opatření podle §47 téhož zákona.
[24] Ve stěžovatelově věci existovaly opodstatněné důvody se domnívat, že žádost o udělení
mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se již reálně hrozícímu správnímu
vyhoštění, a to na základě takových skutkových okolností, z nichž je zřejmé, že stěžovatel
nemá respekt vůči právnímu řádu České republiky a opakovaně porušuje povinnosti stanovené
zákonem o pobytu cizinců. Na tyto skutečnosti poukázal nejen žalovaný (viz odst. [18] až [21]),
ale poukázal na ně i krajský soud (srov. 12. a 13. odstavec napadeného rozsudku).
Z tam uvedeného lze bez pochyb dovodit, že ve stěžovatelově případě nebylo lze uložit zvláštní
opatření podle zákona o azylu, neboť v jeho případě nebylo možno opodstatněně očekávat
ani jeho součinnost ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud přitom
nepovažuje za problematické, pokud žalovaný zčásti ztotožnil důvody vedoucí k závěru
o účelovosti podání žádosti o mezinárodní ochranu (tedy důvody pro samotné zajištění podle
§46a zákona o azylu) s důvody vedoucími k závěru o nemožnosti využití zvláštních opatření
podle §47 téhož zákona. Žalovaný, jak právě uvedeno, totiž současně vzal v potaz veškeré
individuální okolnosti stěžovatelova případu. Nepochybil tedy ani krajský soud, pokud takový
postup aproboval v napadeném rozsudku. S ohledem na uvedené závěry shledává kasační soud
nedůvodným také stěžovatelem namítané porušení čl. 15 odůvodnění přijímací směrnice.
[25] Stěžovatel nakonec namítá i to, že žalovaný založil svůj závěr o nemožnosti uplatnit
zvláštní opatření podle §47 zákona o azylu pouze na skutečnosti, že stěžovatel po skončení
platnosti jeho víza pobýval na území České republiky nelegálně; poukazuje k tomu na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, z něhož vyplývá,
že nelegální pobyt na území České republiky nemůže být sám o sobě důvodem pro nemožnost
využití zvláštních opatření podle zákona o pobytu cizinců.
[26] Nejvyšší správní soud neshledal ani tuto kasační námitku důvodnou. Z napadeného
rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný svůj závěr o nemožnosti uplatnění zvláštních opatření podle
§47 zákona o azylu nezaložil pouze na skutečnosti, že stěžovatel na území České republiky
pobýval nelegálně, ale vzal v úvahu i jiné okolnosti, zejm. nerespektování povinnosti vycestovat
z území Evropské unie po skončení platnosti jeho víza; žádost o udělení mezinárodní ochrany
stěžovatel učinil po více než deseti letech nepřetržitého pobytu na území České republiky,
kde pobýval od roku 1998 s menšími pauzami na základě polských víz za účelem práce a výdělku
až do roku 2008; přestože platnost českého víza skončila dne 7. 9. 2011, stěžovatel na území
České republiky setrval až do doby svého zadržení dne 28. 3. 2018, aniž v mezidobí o pracovní
vízum či pracovní povolení požádal či se snažil obstarat nový cestovní doklad po skončení jeho
platnosti. Z toho usoudil na účelovost stěžovatelova jednání při podání žádosti o mezinárodní
ochranu a jeho snahu vyhnout se správnímu vyhoštění, neboť shledal, že stěžovatel využije
jakékoliv možnosti setrvat na území České republiky, aby zde mohl nadále pracovat,
aniž skutečně chce dosáhnout ochrany před pronásledováním či vážnou újmou. Sám totiž
při svém zadržení dne 28. 3. 2018 uvedl, že mu v zemi původu žádné nebezpečí nehrozí,
má tam zázemí i vazby a v České republice je právě jen kvůli práci a výdělku. Krajský soud tudíž
nepochybil, pokud i zde neshledal v postupu žalovaného vadu. Kasační soud nadto podotýká,
že odkaz na rozsudek č. j. 5 Azs 294/2016 - 18 není v právě posuzované věci zcela přiléhavý.
V tam posuzovaném případě jednak kasační soud dovodil nepřezkoumatelnost správního
rozhodnutí a dále shledal vady napadeného rozsudku spočívající v tom, že soud v rámci
přezkumu sám doplňoval odůvodnění přezkoumávaného správního rozhodnutí. Taková
pochybení a vady však v souzeném případě nenastaly.
[27] Kasační soud tedy uzavírá, že žalovaný nepochybil, rozhodl-li podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu o zajištění stěžovatele; krajský soud se proto správně se závěry žalovaného
ztotožnil.
VII.
[28] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není opodstatněná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[30] Stěžovateli byl již v řízení před krajským soudem ustanoven advokát, který jej ve smyslu
§35 odst. 9 s. ř. s. zastupuje i v řízení o kasační stížnosti; odměnu za zastupování a jeho hotové
výdaje hradí stát. Nejvyšší správní soud tedy přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 3.400 Kč. Tato částka sestává z odměny
za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti, resp. jejího doplnění, ve výši
3.100 Kč, podle §7 bodu 5, ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a z částky 300 Kč představující náhradu hotových výdajů s tímto úkonem
související (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu). Zástupci stěžovatele bude vyplacena uvedená
částka z účtu Nejvyššího správního soudu v přiměřené lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu