ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.223.2018:33
sp. zn. 4 Azs 223/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: H. H., zast. Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalované: Policie České republiky,
Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, se sídlem Pražská 759, Pardubice,
proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2018, č. j. KRPE-33018-20/ČJ-2018-170022-SV, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 18. 6. 2018, č. j. 52 A 78/2018 - 50,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se sídlem
Purkyňova 6, Ostrava, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů za řízení o kasační stížnosti v částce 3.400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodla
podle §124 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce
za účelem správního vyhoštění. Dobu zajištění stanovila podle §124 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců v návaznosti na §125 téhož zákona na dobu 50 dnů od okamžiku omezení svobody,
ke kterému došlo dne 19. 4. 2018 v 10:10 hodin.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl.
[3] Uvedl, že ve věci je sporné, zda žalovaná správně a komplexně vyhodnotila možnost
použití zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců, než přistoupila
k nejintenzivnějšímu zákroku, a to omezení svobody žalobce formou zajištění v zařízení
pro zajištění cizinců. Dospěl přitom k závěru, že žalovaná se zabývala zvlášť každou jednotlivou
možností zvláštního opatření podle citovaného zákona, přičemž u každého opatření přihlížela
ke všem dostupným skutečnostem; shledal tudíž, že napadené rozhodnutí namítanou vadou
nepřezkoumatelnosti netrpí. Krajský soud také vyslovil, že žalovaná neodmítla použití zvláštních
opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců paušálně pouze na základě existence
falešného cestovního pasu, ale naopak zvážila všechny zjištěné skutečnosti, a to zejména finanční
situaci stěžovatele, pobytovou historii, vazby k České republice a jeho zdravotní stav. Ztotožnil
se proto se závěrem žalované, že zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území
ve smyslu §123b a §123c zákona o pobytu cizinců v případě žalobce nebylo možno využít.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností
z důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel má konkrétně za to, že žalovaná nedostatečně a nesprávně posoudila možnost
uložení zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců, neboť důkladně
nezvážila jeho situaci a svůj závěr založila pouze na skutečnosti, že si stěžovatel vědomě opatřil
padělaný rumunský cestovní pas a prokazoval se jím; takové zdůvodnění přitom nemůže
bez zohlednění individuálních okolností případu stěžovatele samo o sobě obstát. Institut
zvláštních opatření podle stěžovatele do českého právního řádu implementuje čl. 15 směrnice
Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských
státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
jen „návratová směrnice“), a proto je třeba interpretovat jej v souladu s touto směrnicí,
což odpovídá i závěrům, které Nejvyšší správní soud vyslovil například v rozsudcích ze dne
7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, či ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 - 57.
[6] Stěžovatel zdůrazňuje, že nelze připustit paušalizované rozhodování ve věcech jednotlivých
skupin zajišťovaných cizinců, čemuž se podle jeho názoru blíží praxe žalované, která v případech
cizinců, kteří využili padělaný pas, bez bližšího zkoumání individuálních okolností případu vždy
přistupuje k zajištění takových cizinců. K tomu odkazuje na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38. Podle stěžovatele
měla žalovaná přihlédnout i k tomu, že stěžovatel již byl z České republiky vyhoštěn,
na což reagoval tak, že rozhodnutí o vyhoštění respektoval a z České republiky řádně vycestoval.
Stěžovatel také žalované vytýká, že ohledně padělaného cestovního pasu k němu přistupovala
jako k recidivistovi, ačkoliv on spoléhal na to, že si opatřil občanství Evropské unie, čímž si chtěl
vyřešit svůj dřívější pobytový problém, a nerespektování platných právních norem bylo z jeho
strany pouze nedbalostního charakteru.
[7] Z důvodu, že krajský soud ve shodě s žalovanou uzavřel, že zvláštní opatření za účelem
vycestování cizince z území ve smyslu §123b a §123c zákona o pobytu cizinců v případě žalobce
nebylo možno využít, nesouhlasí stěžovatel ani se závěry napadeného rozsudku.
[8] Stěžovatel rovněž odmítá závěr krajského soudu, že byl k zajištění odsouzen fakticky
již pro svoji nemajetnost, a to protože jako zdravý muž v produktivním věku jistě nemusí
být odkázán na „ubytování“ v zařízení pro zajištění cizinců, a není sporu o tom, že by dokázal
omezený čas setrvat na území České republiky s pomocí kontaktů, které zde v minulosti navázal,
a na Ukrajinu jednoduše odcestovat např. s pomocí neziskové organizace IOM nebo ve vlastní
režii.
IV.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě ze dne
11. 6. 2018 a také uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry uvedenými v napadeném rozsudku.
[10] Žalovaná upozornila, že stěžovateli rozhodnutím ze dne 6. 6. 2018, č. j. KRPE-33018-
59/ČJ-2018-170022-SV, uložila správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie v délce 5 let. Rovněž kasační soud informovala o
tom, že stěžovatel byl dne 27. 4. 2018 propuštěn ze zajištění, neboť jako žadatel o udělení
mezinárodní ochrany podle §46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), byl
rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odborem azylové a migrační politiky, ze dne 27. 4. 2018, č. j.
OAM-76/LE-VL14-VL11-PS-2018, zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu §46a odst.
1 písm. e) zákona o azylu. Dne 12. 8. 2018 byl však stěžovatel i z tohoto zajištění propuštěn.
V.
[11] Nejvyšší správní soud v průběhu kasačního řízení zjistil, že zajištění stěžovatele založené
napadeným rozhodnutím bylo ukončeno dne 27. 4. 2018, kdy byl stěžovatel jako žadatel
o mezinárodní ochranu zajištěn rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odborem azylové a migrační
politiky, ze dne 27. 4. 2018, č. j. OAM-76/LE-VL14-VL11-PS-2018 podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu.
[12] Usnesením ze dne 4. 10. 2018, č. j. 4 Azs 223/2018 - 30, Nejvyšší správní soud řízení
vedené pod nadepsanou spisovou značkou přerušil, jelikož usnesením ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, byla kasačním soudem předložena Soudnímu dvoru Evropské unie
předběžná otázka, zda „[b]rání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU
(Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie takové
vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí
ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“, přičemž tato předběžná otázka
byla rozhodující pro další postup ve věci.
[13] Ústavní soud nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, §172 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců zrušil pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Překážka řízení proto odpadla
i přes to, že dosud nebylo rozhodnuto o předběžné otázce, pro kterou bylo řízení přerušeno.
Nejvyšší správní soud proto podle §48 odst. 6 s. ř. s. rozhodl, že se v řízení pokračuje.
VI.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Podle §124 odst. 1 písm. b) a e) zákona o pobytu cizinců je „[p]olicie (…) oprávněna zajistit
cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož
správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie
zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, pokud (…) b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést
anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání, (…), e) je cizinec
evidován v informačním systému smluvních států.“
[17] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je zvláštním opatřením za účelem
vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“): „a) povinnost
cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den
policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení
peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním
(dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní
prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době
policií stanovené.“
[18] Podle článku 15 odst. 1 návratové směrnice „[n]emohou-li být v konkrétním případě účinně
uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního
příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění,
zejména v případě, že a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá
přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu,
a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.“
[19] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2017, č. j. 1 Azs 130/2017 - 17, uvedl,
že „[…] zajištění cizince za účelem jeho vyhoštění nesmí být automatismem. Právě naopak, právo EU i český
zákon o pobytu cizinců jednoznačně směřují k subsidiaritě zajištění, které by mělo být použito pouze
tehdy, nepostačuje-li uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Krom práva EU tu hraje roli i obecný
ústavní požadavek proporcionality zásahů veřejné moci do osobní svobody. Zajištění jako nejzávažnější zásah
do svobody cizince je nutno aplikovat pouze tam, kde je ho skutečně třeba (rozsudek ze dne 7. 12. 2011,
č. j. 1 As 132/2011 - 51, rozsudek ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 - 50, rozsudek Soudního dvora
ze dne 28. 4. 2011, Hassen El Dridi, věc C-61/11). Správní orgán je povinen vždy posuzovat specifické
okolnosti každého případu, zohlednit individuální situaci cizince a tyto skutečnosti náležitě promítnout
do odůvodnění svého rozhodnutí. Vzhledem k závažnosti zajištění jakožto opatření omezující osobní svobodu
cizince nemohou nosné důvody rozhodnutí o zajištění spočívat na obecných, paušálních frázích. Správní orgán musí
přezkoumatelným způsobem vyjádřit své úvahy ve vztahu ke konkrétnímu cizinci.“
[20] Stěžovatel v právě posuzované věci namítá především to, že žalovaná i krajský soud
nedostatečně, respektive nesprávně, posoudily podmínky pro uložení zvláštních opatření
za účelem vycestování a že přitom bez bližšího zkoumání individuálních okolností stěžovatelova
případu vycházely z jediné skutečnosti, a to, že si stěžovatel opatřil padělaný rumunský pas
a prokázal se jím hlídce Policie České republiky při pobytové kontrole.
[21] Žalovaná se možností využití mírnějších opatření ve formě zvláštních opatření za účelem
vycestování zabývala na str. 4-5 napadeného rozhodnutí; vycházela přitom zejména z vyjádření
stěžovatele do protokolu, z výpisů z informačních systémů a dalších materiálů obsažených
ve správním spise.
[22] Konkrétně uvedla, že stěžovatel nedisponuje žádným vízem vydaným Českou republikou,
resp. nebyl do 11. 1. 2019 do České republiky vůbec oprávněn vstoupit (na podkladě
rozhodnutí Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odbor cizinecké policie,
ze dne 24. 11. 2015, č. j. KRPH-108905-7/ČJ-2015-050026-SV, kterým mu bylo uloženo správní
vyhoštění na dobu 3 let – od 11. 1. 2016 do 11. 1. 2019), v současné době má u sebe finanční
hotovost ve výši 500 Kč, bankovní účet, ze kterého by mohl čerpat finanční prostředky,
nemá k dispozici, nemá ani jiné finanční prostředky, možnost legálního pracovního výdělku
či jiného legálního obstarání peněz je nulová, stěžovatel se nemůže spolehnout ani na finanční
pomoc od kamarádů nebo krajanů žijících v České republice, nebylo ani zjištěno,
že by byl stěžovatel příjemcem sociálních dávek v domovské zemí, a absence platného dokladu
totožnosti zamezuje také zaslání peněz od nejbližší rodiny ze zahraničí prostřednictvím
mezinárodního peněžního převodu (např. skrze Western Union). Dále žalovaná zjistila, že ačkoliv
je z informačního systému patrné, že stěžovatel není v České republice nikde hlášen k pobytu,
a nesplnil tak povinnost oznámit do 3 dnů od vstupu na území České republiky místo pobytu,
stěžovatel pobývá v ubytovacím zařízení na adrese Hradecká 400, Opatovice nad Labem; jeho
pobyt zde přitom hradí zaměstnavatel. Lze tedy podle žalované důvodně předpokládat,
že ztrátou, resp. ukončením zaměstnání, zaměstnavatel přestane stěžovateli toto ubytování hradit.
Jelikož stěžovatel nemá ani si nemůže legálně opatřit dostatek finančních prostředků k dalšímu
pobytu a obstarání si ubytování v České republice do doby, než bude vše připraveno k realizaci
správního vyhoštění, nemůže proto ani složit finanční záruku ve výši předpokládaných nákladů
spojených s realizací předání. V České republice přitom nežije žádný jeho příbuzný ani známý,
který by jej mohl ubytovat či by za něj mohl složit dostatečnou finanční záruku.
[23] Z napadeného rozhodnutí se dále podává, že žalovaná má za to, že pokud si stěžovatel
dokázal za účelem svého ekonomického prospěchu a skrytí své skutečné identity obstarat
bez jakýchkoliv vnitřních zábran padělaný doklad totožnosti a následně se nezdráhal
se tímto padělaným dokladem totožnosti prokazovat zaměstnavateli či policejním orgánům,
a to i přes to, že věděl, že až do ledna 2019 není oprávněn vstoupit na území České republiky,
neskýtá stěžovatel záruku toho, že by si v případě nezajištění opět neopatřil za účelem dosažení
svého cíle další padělaný doklad totožnosti. Stěžovatel svým předchozím (správní vyhoštění
mu bylo uloženo již v roce 2016) i současným chováním (nerespektoval předchozí rozhodnutí
o správním vyhoštění a na padělaný doklad na území České republiky opět přicestoval a začal
zde pracovat) výrazně oslabil svou důvěryhodnost, neboť dal jasně najevo, jak se staví k plnění
zákonných povinností. Žalovaná je tudíž toho názoru, že účel správního vyhoštění by byl zmařen,
pokud by byl využit jiný mírnější institut, než právě správní zajištění.
[24] Žalovaná se v napadeném rozhodnutí zabývala i zdravotním stavem stěžovatele a jeho
vazbami k České republice. Vyslovila, že stěžovatel je dospělý samostatný zdravý muž
v produktivním věku, který se setrvale s ničím neléčí. V České republice nemá od roku 1997
vytvořeno žádné bytové, rodinné ani sociální zázemí. Nemá zde žádné příbuzné či jiné blízké
osoby s povoleným pobytem a kromě pracovních příležitostí zde nemá vytvořeny ani žádné jiné
významné a rozhodující kulturní či sociální vazby, které by potenciálně mohly být překážkou jeho
umístění v zařízení pro zajištění cizinců a následné realizaci správního vyhoštění do země
původu. Sám stěžovatel nadto uvedl, že pobyt v České republice vnímá jako prospěšný pouze
z pohledu možnosti práce a ekonomického zabezpečení. Žalovaná rovněž nezjistila žádné jiné
překážky, které by z objektivních důvodů bránily či jakkoliv znemožňovaly zajištění stěžovatele
a jeho vyhoštění do země původu.
[25] S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou stěžovatelovu
námitku, podle níž žalovaná možnost užití zvláštních opatření za účelem vycestování paušálně
či automaticky odmítla pouze s ohledem na to, že si stěžovatel opatřil padělaný rumunský pas
a prokázal se jím hlídce Policie České republiky při pobytové kontrole. Žalovaná předtím,
než rozhodla o zajištění stěžovatele, zevrubně posuzovala, zda by nepostačovalo uložení
mírnějších opatření ve formě zvláštních opatření za účelem vycestování a neopomněla přitom
zvážit individuální okolnosti stěžovatelova případu; ohledně zvláštních opatření za účelem
vycestování podle §123 odst. 1 písm. a) a c) zákona o pobytu cizinců tak sice učinila implicitně,
ale s odkazem na konkrétní skutkové okolnosti. S ohledem na osobní a majetkové poměry
stěžovatele tedy žalovaná dospěla k závěru, že jejich uložení by nepostačovalo. S tímto závěrem
se Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud, plně ztotožňuje.
[26] Z napadeného rozhodnutí lze dovodit, že žalovaná vyloučila možnost použití zvláštního
opatření ve formě pobytové kontroly v místě bydliště ve smyslu §123b odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců, jelikož stěžovatel neměl nikde na území České republiky nahlášen pobyt
a žalovaná teprve dokazováním ve správním řízení zjistila, že stěžovatel pobývá v ubytovacím
zařízení na náklady svého zaměstnavatele (bylo proto možné rozumně předpokládat, že úhrada
za ubytování je spjata s výkonem práce stěžovatele pro zaměstnavatele, a bude tudíž ukončena
poté, co přestane stěžovatel práci pro zaměstnavatele vykonávat), přičemž sám stěžovatel neměl
ani si nemohl legálně opatřit dostatek finančních prostředků k dalšímu pobytu a obstarání
si ubytování v České republice do doby realizace správního vyhoštění. Z napadeného rozhodnutí
je také zřejmé, že nebylo možné vůči stěžovateli uplatnit ani zvláštní opatření ve formě finanční
záruky podle §123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s §123c téhož zákona,
s ohledem na skutečnost, že žalovaná zjistila, že stěžovatel nedisponuje žádnými finančními
prostředky ani neexistuje žádná legální cesta, jak by si je mohl obstarat. Z napadeného rozhodnutí
rovněž vyplývá, že ani pro uplatnění zvláštního opatření spočívajícího v povinnosti hlásit
se na policii v době policií stanovené ve smyslu §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
neshledala žalovaná ve stěžovatelově případě podmínky, přičemž vycházela zejména
z opakovaného vědomého nerespektování právního řádu České republiky a tudíž nedostatečné
důvěryhodnosti stěžovatele.
[27] S ohledem na uvedené skutečnosti lze dovodit, že zajištění stěžovatele bylo přiměřené
zjištěným okolnostem a nelze je považovat za pouhý automatismus ve smyslu rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 1 Azs 130/2017 - 17. Napadené rozhodnutí
neodporuje ani smyslu a cíli návratové směrnice, popřípadě závěrům vyplývajícím z rozsudků
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, a ze dne 28. 3. 2012,
č. j. 3 As 30/2011 - 57, resp. usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2016, č. j. 5 Azs 20/2016 -
38, jak namítal stěžovatel. Naopak má kasační soud za to, že požadavkům vytčeným rozšířeným
senátem ve zmiňovaném usnesení napadené rozhodnutí dostálo.
[28] Namítal-li stěžovatel v kasační stížnosti také to, že žalovaná k němu ohledně padělaného
cestovního pasu přistupovala jako k recidivistovi, ačkoliv on spoléhal na to, že si opatřil občanství
Evropské unie, čímž si chtěl vyřešit svůj dřívější pobytový problém, a nerespektování platných
právních norem bylo z jeho strany pouze nedbalostního charakteru, zdůrazňuje Nejvyšší správní
soud, že si měl být stěžovatel i jako právní laik vědom toho, že legální cestu, jak získat rumunské
občanství, nepředstavuje koupě cestovního pasu na ulici (viz str. 5-6 protokolu o výslechu
účastníka správního řízení ze dne 19. 4. 2018), tím spíše, že o svůj ukrajinský cestovní pas
a veškerá předchozí víza stěžovatel žádal u oficiálních autorit daných států.
[29] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani kasační námitku, v níž stěžovatel
nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že stěžovatel byl k zajištění odsouzen fakticky
již pro svoji nemajetnost. Takový závěr totiž není v napadeném rozsudku obsažen a nelze
jej z něj ani nikterak dovodit.
[30] Kasační soud tedy uzavírá, že žalovaná nepochybila, rozhodla-li podle
§124 odst. 1 písm. b) a e) zákona o pobytu cizinců o zajištění stěžovatele za účelem správního
vyhoštění; krajský soud se proto správně se závěry žalované ztotožnil.
VII.
[31] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není opodstatněná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[33] Stěžovateli byl již v řízení před krajským soudem ustanoven advokát, který jej ve smyslu
§35 odst. 9 s. ř. s. zastupuje i v řízení o kasační stížnosti; odměnu za zastupování a jeho hotové
výdaje hradí stát. Nejvyšší správní soud tedy přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 3.400 Kč. Tato částka sestává z odměny
za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti, resp. jejího doplnění ve výši
3.100 Kč, podle §7 bodu 5, ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášk y
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a z částky 300 Kč představující náhradu hotových výdajů s tímto úkonem
související (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu). Zástupci stěžovatele bude vyplacena uvedená
částka z účtu Nejvyššího správního soudu v přiměřené lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu