ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.338.2018:34
sp. zn. 4 Azs 338/2018 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Q. D. T., zast. Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova
930/27, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 8. 2018, č. j. KRPU-
167846-13/ČJ-2018-040022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 41 A 12/2018 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Jindřichu Lechovskému
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4.114 Kč.
Tato částka mu bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne
právní moci rozsudku. Náklady právního zástupce žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 8. 2018, č. j. KRPU-167846-13/ČJ-2018-040022,
zajistila žalobce podle §124 odst. 1 písm. b) ve spojení s §124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění na 90 dnů ode dne
omezení svobody. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 10. 2018,
č. j. 41 A 12/2018 - 38, zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované.
[2] Krajský soud uvedl, že má-li být využito mírnějších prostředků než zajištění,
a to zvláštních opatření, musí být dán předpoklad, že cizinec bude se státními orgány
spolupracovat. Pokud však zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný
výkon správního vyhoštění mařit, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování
cizince. Žalobce nedisponoval žádným cestovním dokladem, vízem či povolením pobytu nejen
pro Českou republiku, ale ani pro schengenský prostor. Při svém zadržení v Německu uvedl
nepravdivé datum narození a s těmito falešnými údaji byl z Německa předáván. Až při jednání
před žalovanou uvedl skutečné datum narození. Tím naplnil podmínky pro zajištění podle §124
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce nejenže vědomě nelegálně cestoval přes území
České republiky, ale zároveň chtěl nelegálně pracovat v Německu, přičemž uvedl nepravdivé
datum narození. Za této situace je zde důvodná obava, že by žalobce se správními orgány
nespolupracoval a případnému správnímu vyhoštění se vyhýbal. Tvrzení žalobce o možnosti
opatřit si prostředky jsou pouze teoretické, ničím nepodložené, úvahy, když i právní zástupce
byl žalobci ustanoven pro nedostatek prostředků. Naopak se lze důvodně domnívat,
že by žalobce po propuštění ze zajištění opět směřoval na území Německa. Podmínky
pro uložení zvláštního opatření tak nebyly v případě žalobce dány a žalovaná postupovala ve věci
zcela správně.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. V ní namítl, že žalovaná nesprávně a nedostatečně posoudila možnost uložení zvláštních
opatření podle ustanovení §123b a §123c zákona o pobytu cizinců a zajistila ho, ačkoliv
nezvážila důkladně jeho situaci a svůj závěr založila jen na skutečnosti, že se nacházel nelegálně
na území České republiky, kam byl vrácen bezprostředně po svém zadržení v Německu.
Stěžovatel považuje vyhodnocení možnosti uložení zvláštních opatření krajským soudem
za obdobně nepřijatelné jako v případě téhož vyhodnocení situace žalovanou. Žalovaná i krajský
soud vycházely ze skutečnosti, že stěžovatel použil území České republiky pro nelegální vstup
na území Německa, což zcela nadřadily skutečnosti, že se jedná o osobu, která se zjevně
nedopustila jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky
v řádu hodin a nikdy v minulosti se neprotivila jakémukoliv správnímu rozhodnutí.
[4] Právní předpis musí být podle stěžovatele vykládán v souladu se smyslem, cíli
a požadavky návratové směrnice. Stěžovatel dále ke smyslu čl. 15 návratové směrnice a zavedení
tzv. zvláštních opatření citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011,
č. j. 1 As 132/2011 - 51. Ze skutečnosti, že stěžovatel se původně snažil ilegálním způsobem
vycestovat ze své vlasti do Německa, nelze vyvozovat, že je v jeho případě nezbytné přistupovat
k zajištění. Stěžovatel se na území České republiky ani schengenského prostoru dosud nedopustil
žádného protiprávního jednání, za nějž by byl uznán vinným ať již z hlediska práva správního
či trestního, přičemž v době vydání napadeného rozhodnutí dosud nebylo pravomocně
rozhodnuto ani o správním vyhoštění stěžovatele. Nejvyšší správní soud prostý nelegální pobyt
na území České republiky nepovažuje za natolik závažnou okolnost, aby nebylo možné využít
zvláštní opatření (srov. rozsudek ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18), když je třeba
hodnotit i pobytovou historii, případně obecnou bezúhonnost. Pouhé okolnosti zajištění
stěžovatele nejsou dostatečným důvodem pro závěr o nemožnosti přistoupit k uložení zvláštních
opatření.
[5] Stěžovatel byl podle další námitky již samotným zahájením správního řízení dostatečně
poučen o svých právech a povinnostech a žalované sdělil všechny potřebné údaje
ke své identifikaci, čímž vyloučil pochybnosti o své snaze o poskytnutí dostatečné spolupráce
a potvrdil to, že již hodlá postupovat v souladu s legálními instituty umožňujícími mu pobyt
na území České republiky, i tím, že následně zde podal žádost o mezinárodní ochranu. Zajištění
není na místě, a proto napadený rozsudek a rozhodnutí žalované nemohou obstát. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení.
[6] Žalovaná podala vyjádření ke kasační stížnosti obsahově shodné s vyjádřením k žalobě.
Uvedla, že nepřistoupila k uložení zvláštních opatření, neboť z dosavadního jednání a chování
stěžovatele je zřejmé, že cílem jeho cesty je Německo, kde chtěl nelegálně pobývat a pracovat
bez povolení. Jeho důvěryhodnost byla snížena uváděnými odlišnými údaji jeho identity,
ale také promyšleným záměrem nelegálního pobytu a práce. Možnost uložení zvláštních opatření
byla vyloučena i tím, že stěžovatel na území České republiky nikoho nezná, nemá žádnou
možnost ubytování a nemá žádné finanční prostředky ani přístup k nim. Žalovaná dále poukázala
na to, že stěžovateli není vytýkán pouze neoprávněný pobyt v České republice v řádu několika
hodin, nýbrž i neoprávněný vstup a pobyt v několika státech EU a vědomé uvádění nepravdivých
údajů. Žalovaná proto navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti:
[9] Stěžovatel byl zadržen dne 21. 8. 2018 v Německu poté, co ve vozidle s dalšími osobami
překročil státní hranice. Následně byl předán na základě readmisní dohody do České republiky.
Dne 23. 8. 2018 zahájila žalovaná se stěžovatelem správní řízení ve věci správního vyhoštění.
V rámci výslechu stěžovatel uvedl, že z Vietnamu vycestoval za úplatu za pomoci převaděče, jeho
cílovou zemí bylo Německo, kde chtěl pracovat. Rovněž sdělil, že nemá prostředky, aby si zajistil
ubytování či návrat do Vietnamu, ani v České republice nikoho nezná. Nemá ani možnost zajistit
si finanční prostředky pro složení kauce. Stěžovatel nedisponuje žádným cestovním dokladem,
ani vízem či povolením k pobytu pro Českou republiku, nebo pro schengenský prostor.
[10] Podle ustanovení §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie „oprávněna
zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož
správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie
zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil
úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“
[11] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[z]vláštním opatřením za účelem vycestování
cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující
pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním
vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo;
peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.“
[12] Podle §123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie zvláštní opatření za účelem vycestování
neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně
vstoupit na území jiného smluvního státu.“
[13] Volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, mezi něž lze řadit také zvláštní opatření
za účelem vycestování cizince, je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí být schopen splnit
povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a zároveň nesmí existovat důvodná obava,
že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Pokud
zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude výkon správního vyhoštění mařit,
nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 2 Azs 315/2018 - 25).
[14] Pouhý nelegální pobyt na území České republiky sám o sobě bez posouzení dalších
skutečností nepostačuje pro odmítnutí použití zvláštních mírnějších opatření; tento názor vyjádřil
Nejvyšší správní soud mimo jiné v rozsudku ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18,
citovaném v kasační stížnosti. V něm se však jednalo o případ cizince, který na území České
republiky pobýval a pracoval, skutkový stav tak byl odlišný od případu stěžovatele. Nejvyšší
správní soud v dalším rozsudku ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015 - 52, dospěl k závěru,
že důvodné podezření, že by cizinec mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
ve smyslu §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, existuje mj. tehdy, pokud cizinec
vyjádřil záměr pokračovat v cestě přes území jiných členských států EU, aniž by byl držitelem
oprávnění k pobytu v rámci EU. V usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, publikovaném pod č. 3559/2017 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud
poukázal na skutkové okolnosti výše citovaného rozsudku č. j. 8 Azs 171/2015 - 52 (cizinec,
který jen projížděl územím ČR, neměl k ČR žádné ekonomické nebo sociální vazby,
nedisponoval dostatečnými prostředky ke složení finanční záruky a takovou skutečnost
ani netvrdil) a konstatoval, že v takovém případě bude užití zvláštních opatření v zásadě
vyloučeno (srov. bod 37 usnesení rozšířeného senátu).
[15] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že žalovaná nesprávně
posoudila možnost uložení zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel klade důraz na skutečnost, že se na území České republiky nedopustil jiného
protiprávního jednání než nelegálního pobytu v řádu hodin. Nejvyšší správní soud
však konstatuje, že žalovaná a následně krajský soud v souladu se zákonem a judikaturou
vyhodnotily všechny rozhodné skutečnosti, tedy nejen nelegální pobyt na území České republiky
a nelegální vstup z České republiky na území Německa. Pro posouzení toho, zda existuje
nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
byl významný i jeho úmysl bez povolení pobývat a pracovat v Německu a jeho snaha uvést
správní orgány v omyl uvedením jiného data narození. Žalovaná dále vzala v úvahu skutečnost,
že stěžovatel neměl prostředky ke složení finanční záruky nebo možnost zajistit si ubytování
a dospěla k závěru, že stěžovateli nelze účinně uložit zvláštní opatření.
[16] Nejvyšší správní soud dodává, že k vydání rozhodnutí o zajištění za účelem správního
vyhoštění není nezbytné, aby bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění. Z ustanovení
§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců totiž vyplývá, že postačuje doručení oznámení
o zahájení řízení o správním vyhoštění. Tato podmínka byla v posuzovaném případě splněna.
Se stěžovatelem bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění, v jeho případě
bylo dáno nebezpečí, že by mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a stěžovateli
nebylo možné uložit zvláštní opatření za účelem vycestování z důvodů, které žalovaná
dostatečným způsobem objasnila. Sdělení nových identifikačních údajů správnímu orgánu
ani podání žádosti o mezinárodní ochranu (ke kterému došlo po vydání napadeného rozhodnutí)
samo o sobě neznamená možnost uložení zvláštních opatření. Nejvyšší správní soud proto
dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalované byly v souladu se zákonem
a kasační námitky neshledal důvodnými.
IV. Závěr
[17] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 větou
druhou s. ř. s. kasační stížnost zamítl. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší
správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který
neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné
náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[18] Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2018,
č. j. 41 A 12/2018 - 18, ustanoven stěžovateli zástupcem advokát Mgr. Jindřich Lechovský.
Podle §35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci stěžovatele, který mu byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený
zástupce stěžovatele provedl v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby,
a to písemné podání soudu ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), kterým bylo podání
kasační stížnosti. Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč
podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu, která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Ustanovenému zástupci
dále náleží částka 714 Kč, tj. 21% DPH z částky 3.400 Kč. Odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů tak činí 4.114 Kč a bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu