ECLI:CZ:NSS:2019:5.AFS.320.2017:28
sp. zn. 5 Afs 320/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: V. Y., zastoupený JUDr. Pavlem
Sokolem, advokátem se sídlem Nerudova 3078, Tábor, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2016,
čj. 16895/16/5300-22442-702972, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2017, č. j. 51 Af 12/2016-58,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dvanácti
dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“)
ze dne 8. 6. 2015, jimiž byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“)
a uloženo penále za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010 až 3. čtvrtletí 2013.
[2] Finanční orgány dovodily, že žalobce v daňovém řízení neprokázal, že se zdanitelné
plnění podle faktur vystavených společností Dekor Stav CZ, s. r. o., fakticky uskutečnilo tak,
jak bylo ve fakturách deklarováno, a že jej skutečně provedla jmenovaná společnost pro žalobce,
který je následně vyfakturoval společnosti SPEZA, s. r. o. Žalobce tedy neunesl své důkazní
břemeno a neosvědčil svůj nárok na odpočet DPH v uplatněné výši.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u krajského soudu, který jeho žalobu shora
označeným rozsudkem zamítl.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž namítl, že veškeré fakturované práce byly také provedeny a předány; jedná se o zdanitelná
plnění.
[5] Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že neprovedl jeho účastnický výslech a neumožnil mu,
aby se vyjádřil k tomu, jak posuzované práce fakturoval, zda tyto práce byly z jeho strany fakticky
provedeny. Krajský soud podle stěžovatele tedy pochybil, pokud dovodil, že provedení jeho
účastnického výslechu je nadbytečné, čímž rovněž porušil zásadu ústnosti.
[6] Stěžovatel uvedl, že společnosti SPEZA zaslal fakturu ze dne 30. 6. 2013 „za pomocné
a přípravné práce za zdaňovací období II. čtvr. r. 2013 na akci Praha – Černovice“, ve vztahu k níž
žalovaný uvádí místo plnění Česká Třebová a Ostrava oproti místu plnění uvedeného
dodavatelem Dekor Stav CZ, tj. Praha - Černovice. Podle stěžovatele není zásadním pochybením,
pokud práce byly ve skutečnosti provedeny na jiném místě, než bylo uvedeno v objednávce.
[7] Stěžovatel zdůraznil, že posuzované práce pouze zprostředkoval. Na základě tohoto
zprostředkování vystavil objednateli SPEZA fakturu a za zprostředkování obdržel od uvedené
společnosti plnění, a to v rozdílu vyfakturovaném Dekor Stav CZ a SPEZA. Společnost Dekor
Stav CZ nikdy nebyla na veřejně dostupných portálech vedena jako úpadce, nespolehlivý plátce
a nebylo ani uvedeno, že je v likvidaci. Nebylo tedy v možnostech stěžovatele tyto skutečnosti
zjistit. Naopak, do poslední chvíle byla obchodní spolupráce mezi stěžovatelem a Dekor Stav CZ
v pořádku, tato společnost neměla žádné problémy a vystupovala jako „solidní subjekt“.
[8] Dále stěžovatel namítl, že doložil potvrzení vydané náčelníkem Kalužského městského
oddělení vnitra Ukrajiny, které potvrzuje, že dne 27. 1. 2014 stěžovatel nahlásil odcizení svých
osobních dokladů, živnostenského listu, výpisu z účtu, výpisu o pohybech na účtu a více
vydaných a přijatých faktur. K tomuto potvrzení měly podle stěžovatele finanční orgány
přihlédnout, neboť všechny chybějící doklady, které mu byly odcizeny, měly vztah
ke vzniku sporného nároku na odpočet DPH.
[9] Podle názoru stěžovatele není pravda, že společnost Dekor Stav CZ byla
bez zaměstnanců. Stěžovatel předložil výplatní pásku zaměstnance této společnosti V. D., jehož
výslech rovněž navrhl. Stěžovatel uvedl, že svědeckou výpovědí jmenovaného hodlal prokázat,
kolik skutečně měla zaměstnanců společnost Dekor Stav CZ, resp. kolik lidí pro ni pracovalo.
Stěžovatel zdůraznil, že v některých případech nemusí být zaměstnanec zaměstnán v hlavním
pracovním poměru, ale může být zaměstnán na základě dohody o provedení práce nebo smlouvy
o dílo.
[10] Stěžovatel rovněž uvedl, že jednatel společnosti Dekor Stav CZ pan Omelyan Bilous
navštěvoval ČR a od stěžovatele stále přebíral peníze; docházel také do kanceláře Dekor Stav CZ,
kde vykonával svou podnikatelskou činnost.
[11] Stěžovatel vytkl, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces,
neboť nevyhověl jeho důkazním návrhům na provedení svědeckých výslechů V. D., R. Y. a I. Y.,
kteří by vypovídali k pobytu O. Bilouse na území ČR a k jeho kontaktům se stěžovatelem, a to
zejména k tomu, že stěžovatel předával O. Bilousovi peníze. Pokud krajský soud stěžovateli
vytýká, že tyto důkazní návrhy nevznesl v řízení před finančními orgány, pak stěžovatel namítá,
že tyto důkazní návrhy uplatnil před kontrolní skupinou správce daně. Jeho návrhy však nebyly
zaprotokolovány a nebyly ani jinak brány v úvahu; byly ihned odmítnuty.
[12] Dále stěžovatel uvedl, že nebylo v jeho silách zjistit, zda O. Bilous je hlášen k pobytu
na území ČR, resp. má zákaz tohoto pobytu. Tyto informace stěžovateli žádný státní orgán
neposkytne; tyto skutečnosti proto neměl krajský soud vyhodnocovat v neprospěch stěžovatele.
[13] Stěžovatel navrhl, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Zdůraznil, že v daňovém řízení bylo zjištěno hned několik skutečností, na základě kterých lze
pochybovat o výkonu ekonomické činnosti obchodní společností Dekor Stav CZ, resp. jejího
jednatele O. Bilouse v posuzovaných zdaňovacích obdobích. Jedná se zejména o sdělení místně
příslušného správce daně této obchodní společnosti, z něhož plyne, že společnost Dekor Stav CZ
dlouhodobě nepodávala daňová přiznání. Dále se jedná o zjištění cizinecké policie, podle kterého
měl O. Bilous povolen pobyt na území ČR jen do 17. 9. 2011. Nelze pominout ani skutečnost,
že uvedená společnost je od 3. 6. 2016 v likvidaci. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne
10. 3. 2016, čj. 83 Cm 439/2016-5, o zrušení společnosti likvidací a jmenování likvidátora,
přitom plyne, že tato obchodní společnost je po dobu více než 4 roky nečinná a všechny pokusy
o její kontaktování byly marné.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] NSS dlouhodobě judikuje, že: „Jakkoli z §73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty vyplývá,
že prokazování nároků na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, je současně třeba respektovat soulad
skutečného stavu se stavem formálně právním. Proto ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být
podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění
fakticky došlo, resp. došlo tak, jak je deklarováno.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2011,
čj. 8 Afs 5/2011-130). V daňovém řízení se uplatňuje zásada, podle které má daňový subjekt
povinnost jednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto tvrzení prokázat
(břemeno důkazní). Daňový subjekt má povinnost v pochybnostech prokázat pravdivost údajů
deklarovaných na daňovém dokladu (viz např. rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2008,
čj. 9 Afs 93/2007-8, a ze dne 30. 8. 2005, čj. 5 Afs 188/2004-63, nebo nález pléna Ústavního
soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95).
[17] Daňový subjekt unese prvotní důkazní břemeno, pokud předloží správci daně účetnictví,
které splňuje požadavky stanovené zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, zejména pokud jde
o jeho správnost, úplnost, průkaznost a srozumitelnost. Současně je však třeba respektovat
soulad skutečného stavu se stavem formálně právním (rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2011,
čj. 5 Afs 24/2010-117). Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů nebo faktur,
totiž zpravidla sama o sobě neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu
uskutečnila.
[18] Prokáže-li správce daně v souladu s §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu důvodné
pochybnosti o tom, že ve vztahu k tvrzením uvedeným v daňovém přiznání je účetnictví
daňového subjektu věrohodné, úplné, průkazné nebo správné, přesouvá se v takovém případě
důkazní břemeno opět na daňový subjekt, který musí svými dalšími tvrzeními podloženými
důkazy rozptýlit pochybnosti správce daně. V takovém případě je daňový subjekt i přes splnění
své prvotní povinnosti povinen podle §92 odst. 3 a 4 daňového řádu prokázat soulad svých
tvrzení s faktickým uskutečněním sporného účetního případu doložením dalších důkazních
prostředků (viz např. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119, ve vztahu
k zákonu o správě daní a poplatků).
[19] NSS pro úplnost připomíná, že existují rozdíly v principech uplatňování daně z příjmů
a daně z přidané hodnoty, jakož i mezi jejich cíli, jakkoli jde o stejné ekonomické transakce téhož
daňového subjektu, přičemž dokazování ohledně nich vedené sleduje u jednotlivých daní zcela
odlišné cíle. Jak plyne již z rozsudku NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 Afs 129/2006-142:
„Především jsou v různých právních předpisech stanoveny zvláštní podmínky a pravidla pro uznání výdajů
pro účely daně z příjmů (§24 zákona o daních z příjmů), jakož i podmínky pro vznik nároku na uplatnění
nadměrného odpočtu u daně z přidané hodnoty (§19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty,
nyní §72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty – pozn. zdejšího soudu).
Po zjištění skutkového stavu (tedy, zda výdaj byl uskutečněn, resp. zda se uskutečnilo zdanitelné plnění) je třeba
podřadit tento stav pod určité ustanovení právního předpisu, resp. posoudit, zda splňuje dispozici v konkrétní
normě stanovenou. Zpravidla lze předpokládat, že v případě, kdy jsou naplněny podmínky pro uznání výdaje
podle §24 zákona o daních z příjmů, budou dány i podmínky pro vrácení odpočtu na dani z přidané hodnoty.
Tato zásada však v žádném případě není pravidlem a neplatí bezvýjimečně; zejména tak tomu nebude
např. tehdy, bude-li výdaj prokazatelně uskutečněn (o skutkovém stavu nebude pochyb), ale doklad v souvislosti
s jeho prokázáním předložený, nebude vystaven plátcem DPH (nebude splněna jedna ze zákonných podmínek
pro uplatnění nároku).“
[20] Ze správního spisu vyplynuly tyto podstatné skutečnosti: Stěžovatel ve vztahu
ke svým obchodním vztahům se společnostmi SPEZA a Dekor Stav CZ předložil formálně
bezvadné účetní a jiné doklady (faktury, smlouvy o dílo, zápisy o předání a převzetí díla).
Unesl tedy své prvotní důkazní břemeno. Správci daně však vznikly pochybnosti o uskutečnění
deklarovaných (fakturovaných) prací deklarovaným dodavatelem - Dekor Stav CZ;
z dokladů předložených stěžovatelem není zřejmé, jaké práce, v jakém rozsahu a na jakém místě
byly provedeny. Pochybnosti vznikly správci daně rovněž s ohledem na skutečnost, že práce měly
být ve většině případů uhrazeny v hotovosti společnosti Dekor Stav, což však nebylo
stěžovatelem doloženo.
[21] Ke kasační námitce, která se týkala rozporu v místě plnění posuzovaných prací,
se vyjádřil podrobně již krajský soud a NSS se s jeho závěry ztotožňuje. Nezbývá tedy než
ve shodě s krajským soudem zopakovat, že finanční orgány rozpor v místě plnění hodnotily jen
jako jednu z více skutečností, které zavdaly pochybnosti o stěžovatelových tvrzeních. Stěžovatel
tento rozpor věrohodně nevysvětlil a nedoložil. Omezil se pouze na tvrzení, že působil jen
jako zprostředkovatel a vycházel z údajů sdělených společností SPEZA. NSS přitom souhlasí také
se závěrem krajského soudu, že rozpor v místě plnění by nebyl s přihlédnutím k dalším
okolnostem věci významný v případě, pokud by jej stěžovatele hodnověrně vysvětlil, což se však
nestalo. Pokud stěžovatel namítá, že byl pouhým zprostředkovatelem, je nutné zdůraznit,
že přesto je právě on tím subjektem, který v uvedeném směru nese nejen břemeno tvrzení,
ale také břemeno důkazní. Této skutečnosti si měl být stěžovatel při zachování obvyklé míry
obezřetnosti, kterou po něm jako podnikateli lze nepochybně požadovat, vědom nejen
při sjednání smluvních vztahů se společnostmi SPEZA a Dekor Stav CZ, ale také při provádění,
ukončování a vypořádání sjednaných závazků. Krajský soud přiléhavě uvedl, že „je to tedy právě
žalobce, kdo by měl mít absolutní přehled o poskytnutém plnění a postupovat s péčí řádného hospodáře“.
[22] Kasační námitku, že společnost Dekor Stav CZ nikdy nebyla na veřejně dostupných
portálech vedena jako úpadce, nespolehlivý plátce nebo že je v likvidaci, posoudil NSS
jako námitku nepřípustnou ve smyslu §114 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení
před krajským soudem, přestože mu v tom nic nebránilo.
[23] NSS přesto považuje k této námitce za vhodné poznamenat, že chtěl-li stěžovatel
minimalizovat svá rizika, rozhodně se nemohl uspokojit nahlédnutím do registru plátců daně,
resp. jiných veřejně dostupných portálů. Z povahy věci může být údaj o nespolehlivosti plátce
DPH do registru vložen až následně, tj. po odhalení a prokázání nesrovnalostí v jeho daňových
povinnostech. I s ohledem na zásadu presumpce neviny tedy dochází k značnému zpoždění
uveřejnění tohoto údaje. Informace o „čistém“ registru tedy slouží jen jako orientační údaj,
třeba jej vždy posuzovat ve vzájemné souvislosti s ostatními specifiky obchodních partnerů
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 5. 2018, čj. 10 Afs 338/2017-70). V nyní projednávané věci
přitom stěžovatel při alespoň minimální míry obezřetnosti ve vztahu ke společnosti Dekor Stav
CZ ani nemohl být v dobré víře v její spolehlivost. Platby této společnosti (přesněji řečeno
O. Bilousovi) stěžovatel opakovaně prováděl zcela nestandardně a v rozporu se zákonem
č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, hotovostní formou, nijak nekontroloval průběh
sjednaných prací a ani nevěděl, kde vlastně byly prováděny (viz protokol o ústním jednání ze dne
11. 11. 2013). Na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že dle tvrzení stěžovatele měla být údajná
předchozí spolupráce korektní.
[24] Jako nedůvodnou vyhodnotil NSS opět ve shodě s krajským soudem námitku,
že finanční orgány měly zohlednit skutečnost, že stěžovatel potvrzením policejního orgánu
doložil odcizení faktur a dalších listin, na jejichž základě vznesl nárok na odpočet DPH. Finanční
orgány se touto skutečností zabývaly a žalovaný ve svém rozhodnutí zcela přiléhavě s odkazem
na rozsudek NSS ze dne 3. 9. 2008, čj. 1 Afs 102/2008-39, konstatoval, že ani skutečnost,
že účetnictví bylo odcizeno, nezbavuje daňový subjekt povinnosti prokázat všechny skutečnosti,
které je povinen v daňovém prohlášení uvést a které sám tvrdí. Krajský soud tuto námitku
v napadeném rozsudku rovněž vypořádal a dospěl k témuž (správnému) závěru.
[25] Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že krajský soud neprovedením
jeho účastnického výslechu porušil zásadu ústnosti.
[26] NSS v rozsudku ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 108/2018-43, konstatoval, že obecně platí
pravidlo, že k zachování zásady ústnosti a veřejnosti je nutné nařízení jednání (srov. též čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy). NSS konstatuje, že krajský soud
k projednání této věci nařídil jednání, jehož se zúčastnil stěžovatel i se svým zástupcem. Byla jim
přitom dána možnost se ve věci vyjádřit, jakož i navrhnout důkazy. Zásada ústnosti tedy
nepochybně porušena nebyla. Stěžovatel zřejmě omylem zaměňuje zásadu ústnosti za jakýsi
„nárok“ na provedení důkazu jeho účastnickou výpovědí. V této souvislosti NSS s ohledem
na svou dlouhodobou a konstantní judikaturu konstatuje, že soud není povinen provést důkazy
navrhované účastníkem řízení; je ovšem vždy povinen náležitě odůvodnit, z jakých důvodů
navrhovaný důkaz neprovedl. Splnění uvedených podmínek je zárukou práva na spravedlivý
proces (viz např. rozsudky NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 As 147/2004-89, a ze dne 15. 12. 2011,
čj. 1 As 84/2010-72). Krajský soud v nyní projednávané věci neprovedení stěžovatelem
navržených důkazů řádně zdůvodnil, jak plyne z dále uvedeného.
[27] NSS k námitkám stěžovatele, které se vztahují k neprovedení důkazů krajským soudem,
dále zdůrazňuje, že stěžovatel v řízení před finančními orgány namítané důkazní návrhy nevznesl;
uplatnil je až v žalobě (účastnický výslech stěžovatele a svědecký výslech V. D., jakož i výplatní
pásky V. D.), resp. u jednání krajského soudu. Ve vztahu ke všem těmto důkazním návrhům
ovšem v obecné rovině platí, že je v zásadě nepřípustné, aby daňový subjekt, který v daňovém
řízení neunesl důkazní břemeno, navrhoval až v řízení před správním soudem takové důkazní
prostředky, které mohl uplatnit již v daňovém řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2009, čj. 2
Afs 35/2009-91, nebo ze dne 25. 9. 2014, čj. 4 Afs 142/2014-22, anebo z poslední doby rozsudek
NSS ze dne 18. 10. 2018, čj. 5 Afs 325/2017-30). Krajský soud se přitom nespokojil s odkazem
na nepřípustnost těchto důkazních návrhů, jak byla popsána, ale těmito důkazními návrhy
stěžovatele se zabýval a rozvedl, z jakých důvodů jím navržené důkazy neprovedl; NSS přitom se
závěry krajského soudu souhlasí.
[28] V této souvislosti neobstojí ani kasační námitka, že před kontrolní skupinou správce daně
stěžovatel namítané důkazní návrhy vznášel, ale tyto nebyly vzaty v potaz. Tuto námitku totiž
stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač mu v tom nic nebránilo, jedná se tedy
opět o námitku nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
[29] Svůj účastnický výslech přitom stěžovatel v žalobě navrhl k prokázání svého tvrzení,
že „veškeré práce, které vyfakturoval, existují jako zdanitelná plnění, protože byly fyzicky provedeny a ze strany
p. V. Y. také předány“. NSS souhlasí se závěrem krajského soudu, že účastnický výslech stěžovatele
nebylo nutné v řízení před krajským soudem provádět, neboť citované stěžovatelovo tvrzení,
které jím mělo být prokázáno, je zcela nekonkrétní a vágní. Nadto je třeba zdůraznit,
že stěžovatel hodlal prokazovat skutečnost, že fakturované práce byly fakticky provedeny
a z jeho strany předány. Stěžovatel však měl z hlediska nároku na odpočet DPH především prokázat,
že tyto práce byly pro něj skutečně provedeny společností Dekor Stav CZ a jemu tímto
dodavatelem předány, nikoli tedy, že až následně z jeho strany byly předány.
[30] V této souvislosti NSS zdůrazňuje, že již v daňovém řízení byl stěžovatel opakovaně
správcem daně upozorňován a poučován o svém důkazním břemenu a byl mu poskytnut více než
dostatečný prostor k tomu, aby svá tvrzení ve vztahu k posuzovanému nároku na odpočet DPH
prokázal.
[31] Dále stěžovatel v žalobě navrhoval, aby byl jako svědek vyslechnut V. D., kterému měla
být podle dohody o provedení práce vyplácena odměna společností Dekor Stav CZ, jakož i jeho
výplatní lístky. Výpovědí jmenovaného měl být podle tvrzení stěžovatele zpochybněn závěr
žalovaného o tom, že společnost Dekor Stav CZ zaměstnance neměla. Ani kasační námitka
v tomto směru vznesená není důvodná.
[32] Pochybnost o tom, zda společnost Dekor Stav CZ pro stěžovatele fakturované práce
vykonala, totiž nebyla založena pouze na závěru, že tato společnost neměla mít žádné
zaměstnance, ale naopak vycházela z více nesrovnalostí. NSS se v tomto směru ztotožňuje též
se závěry krajského soudu, podle nichž výplatní lístky za dva měsíce roku 2011 ani nemohly
prokázat, že společnost Dekor Stav CZ disponovala po celou dobu údajného provádění prací
pro stěžovatele dostatečným množstvím pracovní síly. Krajský soud správně zdůraznil,
že plnění podle smlouvy o dílo ze dne 1. 6. 2013 (mytí a úklid vlakové soupravy) mělo být
realizováno v termínu od 10. 6. 2013 do 21. 6. 2013, tedy v době naprosto odlišné od tvrzeného
zaměstnání V. D.. Krajský soud ani nepřehlédl, že v době od 11. 7. 2011 do 31. 8. 2011, tedy v
době, kdy pro společnost Dekor Stav CZ měl V. D. vykonávat práci na základě dohody o
provedení práce, měla tato společnost pro žalobce na základě objednávky ze dne 11. 7. 2011, č.
22011, zajistit pomocné a úklidové práce v blíže neurčených obchodních domech Willi Betz,
Marks Spencer, Stavounion, Hypernova, Baumax, Makro, Tesco a Globus. NSS se i zde
ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že s ohledem na předpokládaný rozsah dotčených prací
lze mít důvodné pochybnosti, že právě tento jeden pracovník by byl schopen uvedené provést
řádně a včas tak, jak deklaruje zápis o předání a převzetí díla ze dne 31. 8. 2011, který nebyl za
společnost Dekor Stav CZ ani stvrzen.
[33] Důvodnými neshledal NSS ani kasační námitky vztahující se k neprovedení výslechů
stěžovatelem označených svědků R. Y. a I. Y., které stěžovatel navrhoval k prokázání svého
tvrzení, že O. Bilousovi předával peníze za provedené práce v hotovosti. NSS se ztotožňuje se
závěrem krajského soudu, že výpovědi těchto osob by samy o sobě, i kdyby potvrdily tvrzení
stěžovatele o předávání peněz, nemohly zpochybnit závěry finančních orgánů. Výpovědi
navržených svědků o tom, že stěžovatel předával finanční obnosy O. Bilousovi, by totiž samy o
sobě nemohly prokázat, že posuzované práce také skutečně byly provedeny, a to právě
společností Dekor Stav CZ; mohly pouze prokázat předání peněz. Stěžovatel však v průběhu
daňového řízení ani v řízení před soudem nenavrhl např. provedení svědecké výpovědi osoby,
která by se provádění těchto prací za společnost Dekor Stav CZ účastnila, a jejíž výpověď by tak
mohla skutečné provedení těchto prací právě jmenovanou společností prokázat.
[34] Za takový důkazní návrh přitom nelze považovat ani návrh stěžovatele, který učinil
až v řízení před krajským soudem, aby byl proveden svědecký výslech O. Bilouse. Krajský soud
tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl, neboť z obsahu správního spisu dovodil, že tato osoba
měla naposledy na území ČR povolen pobyt ke dni 17. 9. 2011; dále měl za prokázané,
že tato osoba je déle než čtyři roky nekontaktní, přičemž sám stěžovatel v daňovém řízení uvedl,
že od ukončení spolupráce není schopen O. Bilouse zastihnout.
[35] Pokud v této souvislosti stěžovatel v kasační stížnosti krajskému soudu vytýká,
že neměl v jeho neprospěch vyhodnocovat jeho nevědomost o tom, zda O. Bilous (ne)má zákaz
pobytu na území ČR, resp., zda je hlášen k pobytu na území ČR, neboť tyto informace státní
orgány stěžovateli neposkytnou, nelze ani této námitce přisvědčit. Krajský soud, jak plyne z výše
uvedeného, pouze konstatoval, ke kterému dni měl naposledy O. Bilous povolen pobyt na území
ČR, jakož i to, že je již déle než 4 roky nekontaktní. Z těchto důvodů pak důkaznímu návrhu
stěžovatele nevyhověl a NSS dodává, že ani vyhovět nemohl, neboť s ohledem na nekontaktnost
O. Bilouse, kterou stěžovatel ani v kasační stížnosti nezpochybňuje a jeho současnou adresu
neuvádí, je zjevné, že jmenovaného nelze k podání svědecké výpovědi ani předvolat. Bylo přitom
povinností stěžovatele, který tento důkaz navrhl, aby též uvedl adresu jím navrhovaného svědka,
aby vůbec mohl být předvolán.
[36] NSS tedy ve shodě s krajským soudem konstatuje, že výslechy stěžovatelem navržených
osoby by nemohl prokázat nic, co by zvrátilo závěr finančních orgánů o tom, že stěžovatel
v daňovém řízení neprokázal, že se zdanitelné plnění podle faktur vystavených společností Dekor
Stav CZ fakticky uskutečnilo tak, jak bylo ve fakturách deklarováno, a že jej skutečně provedla
jmenovaná společnost.
[37] Závěrem NSS shrnuje, že stěžovatel nepřesvědčil finanční orgány o tom, že plnění mu
poskytl právě jeden konkrétní, a nikoliv jiný, subjekt (tj. společnost Dekor Stav CZ),
proto se správce daně právem zaměřil na činnost toho subjektu, který měl dané plnění
poskytnout. Pokud pak i toto zkoumání přineslo jen pochybnosti, nemohlo to vést správce daně
k jinému závěru, než že stěžovatel svá tvrzení neprokázal. Stěžovatel jako daňový subjekt musel
prokázat konkrétní okolnosti vztahující se ke konkrétnímu obchodnímu případu a bylo jeho
povinností vyvrátit všechny pochybnosti, které v souvislosti s ním vznikly. Není věcí finančních
orgánů, aby svou činností nahrazovaly tyto povinnosti stěžovatele a za něj zjišťovaly,
kdo byl vlastně jeho skutečným dodavatelem. Stěžovatel musí být schopen popsat průběh
obchodního případu, na jehož základě nárok uplatňuje, bez jakýchkoli podezřelých nejasností
či trhlin. Tato podmínka ale v projednávané věci nebyla splněna. Ani případná dobrá víra
stěžovatele není v projednávané věci určující; ani dobrá víra totiž není s to odstranit pochybnosti
ohledně skutečného průběhu obchodních případů, které tu i po důkazním řízení přetrvávají
(srov. rozsudek NSS ze dne 9. 7. 2015, č. j. 9 Afs 233/2014-26). Námitky stěžovatele proto
důvodné nejsou.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] NSS tedy kasační stížnost vyhodnotil jako nedůvodnou a podle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. ji zamítl.
[39] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel úspěch neměl
a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu