ECLI:CZ:NSS:2019:5.AFS.58.2017:30
sp. zn. 5 Afs 58/2017 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: M.R.Hero cargo, s. r. o.,
se sídlem Markéty Kuncové 3801/2, Brno, zastoupený JUDr. Miroslavem Moltašem, LL.M.,
advokátem se sídlem Dobrovského 56/7, Hustopeče, proti žalovanému: Finanční úřad
pro Jihomoravský kraj, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2017, č. j. 62 A 215/2016 - 17,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2017, č. j. 62 A 215/2016 - 17, se r uší a věc
se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce podal dne 25. 7. 2016 u žalovaného daňové přiznání k dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období června 2016. Žalovanému následně vznikly pochybnosti o správnosti,
pravdivosti, průkaznosti a úplnosti údajů o přijatých zdanitelných plněních (vykázaných
v oddílu C daňového přiznání), konkrétně zejména, zda fakticky došlo k uskutečnění zdanitelných
plnění (u deklarovaného nákupu dvou motorových vozidel od společnosti Hošek Motor
a. s. a společnosti R.Hero cargo s.r.o.), proto vydal dne 22. 8. 2016 výzvu k odstranění
pochybností č. j. 3690003/16/3002-50522-708345. Dne 2. 11. 2016 byla Generálnímu
finančnímu ředitelství doručena „Stížnost na postup správního orgánu“, kterou žalobce podal
z důvodu údajného nedůvodného zadržování nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty
(za zdaňovací období června 2016) žalovaným, čímž měl žalovaný žalobci, jakožto začínajícímu
podnikateli, znemožňovat další podnikatelskou činnost. Dne 30. 11. 2016 byla u Krajského soudu
v Brně podána žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu (žalovaného)
dle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Následně
dne 2. 1. 2017 žalovaný vydal vyrozumění o výsledku šetření stížnosti č. j. 4830301/16/3002-
00065-703861, v němž byla stížnost hodnocena jako nedůvodná, resp., pokud jde o uplatněnou
námitku podjatosti, jako nepřípustná. Dále bylo dne 6. 1. 2017 provedeno místní šetření u třetí
osoby, společnosti Hošek Motor a. s. Žalobce následně žalovanému zaslal doklady, které měly
dokládat pořízení motorového vozidla a jeho zařazení do užívání. Dne 2. 5. 2017 žalovaný
žalobci zaslal sdělení výsledku postupu k odstranění pochybností dle §89 a §90 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), č. j. 2268137/17/3002-60564-705614,
v němž bylo uvedeno, že žalovaný nemá za prokázané skutečné pořízení automobilu a jeho
použití za účelem ekonomické činnosti (následný prodej) ani to, že by byl druhý automobil
pořízen výhradně za účelem vykonávání ekonomické činnosti. Nadměrný odpočet daně tak měl
činit místo 228 319 Kč pouze 17 238 Kč.
[2] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhal vydání usnesení
(správně se má jednat o rozsudek – pozn. NSS), kterým by bylo určeno, že nečinnost
žalovaného ve věci daně z přidané hodnoty u žalobce jakožto plátce daně za měsíc červen 2016
je nezákonným zásahem. V úvodu žaloby žalobce upozornil, že žalobu podává z důvodu ochrany
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (žalovaného) v souladu
s §82 s. ř. s. Samotný text žaloby se kromě skutkového vymezení věci zabývá především
uznatelností deklarovaných zdanitelných plnění, kdy žalobce v jejich uznatelnosti nevidí žádnou
překážku. V závěru žalobce uvádí, že žalovaný svým postupem zjevně oddaluje rozhodnutí
o stanovení daně z přidané hodnoty za měsíc červen 2016, případně o jejím „přeplatku“,
a ve svém důsledku je tak nečinný.
[3] Krajský soud svým usnesením ze dne 1. 2. 2017, č. j. 62 A 215/2016 – 17, žalobu odmítl
s odůvodněním, že ač žalobce oprávněně zvolil žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
(proti tomuto typu „nečinnosti“ správce daně nelze využít nečinnostní žalobu, jelikož postup
správce daně k odstranění pochybností nemusí skončit pouze rozhodnutím o stanovení daně -
krajský soud v daném ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 10. 2012, č. j. 1 Ans 10/2012 – 52, publ. pod č. 2729/2013 Sb. NSS; všechna zde citovaná
rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), je třeba nejprve vyčerpat
prostředky ochrany či nápravy dle daňového řádu. Takovým opravným prostředkem může
být dle krajského soudu i stížnost podle §261 odst. 1 daňového řádu, která je však subsidiárního
charakteru. Při faktické nečinnosti správce daně v rámci postupu k odstranění pochybností
prostředkem ochrany či nápravy není stížnost, ale podnět k ochraně proti nečinnosti
podle §38 daňového řádu, což platí bez ohledu na to, zda následně připadá do úvahy
nečinnostní nebo zásahová žaloba (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015,
č. j. 2 Afs 79/2015 – 36, a ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 Afs 60/2016 – 25).
[4] Podání žalobce ze dne 2. 11. 2016 nazvané „Stížnost na postup správního orgánu“ lze dle
krajského soudu považovat z hlediska materiálního i formálního za stížnost podle §261 odst. 1
daňového řádu. Krajský soud tedy uzavřel, že vzhledem k tomu, že ze spisového materiálu
nevyplývá, že by žalobce uplatnil podnět na ochranu před nečinností žalovaného u nejblíže
nadřízeného správce daně ve smyslu §38 odst. 1 daňového řádu, nelze tuto žalobu meritorně
projednat, a to s ohledem na subsidiaritu zásahových žalob, které mohou být využity až ve chvíli,
kdy byly použité veškeré prostředky ochrany u správních orgánů. Tento závěr platí dle krajského
soudu rovněž u deklaratorních zásahových žalob, tedy i v případě, pokud se žalobce, jako v nyní
posuzované věci, domáhá pouze určení nezákonnosti zásahu. Tento závěr podle krajského soudu
vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 8 Azs 144/2015 – 30.
[5] Krajský soud tak žalobu vyhodnotil jako nepřípustnou podle §85 s. ř. s. a dle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ji odmítl.
II.
Obsah kasační stížnosti
[6] Usnesení krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
kterou opírá o důvody vyplývající z §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[7] Stěžovatel v doplnění své kasační stížnosti uvedl, že se krajský soud nezabýval žalobou
jako takovou, pouze konstatoval, že stěžovatel neměl zvolit zásahovou žalobu dle §82 s. ř. s.,
ale nejprve měl podat podnět na ochranu před nečinností žalovaného dle §38 odst. 1 daňového
řádu. Stěžovatel odkázal na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 10. 2012, č. j. 1 Ans 10/2012 – 52, podle něhož, pokud nemusí být jediným vyústěním
postupu správce daně vydání rozhodnutí, nelze využít žalobu proti nečinnosti správního orgánu
dle §79 a násl. s. ř. s. Stěžovatel má za to, že tento zákon lze vztáhnout i na projednávanou věc.
Dále stěžovatel poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012,
č. j. 1 Ans 11/2012 – 59, podle něhož obdobně výsledkem daňové kontroly je zpráva o daňové
kontrole (nikoliv přímo stanovení daně) a tedy nelze k ochraně práv daňového subjektu
při nečinnosti správce daně v průběhu daňové kontroly použít žalobu na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu, ale žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením správního orgánu dle §82 a násl. s. ř. s. Stěžovatel uzavřel, že krajský soud tuto
judikaturu Nejvyššího správního soudu nerespektoval, když se nesprávně zabýval úvahami
o možné nečinnosti správního orgánu; stěžovatel se však nečinnostní žalobou bránit nemůže.
Závěrem stěžovatel také zmínil, že soudní řád správní u žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu nevyžaduje vyčerpání všech prostředků ochrany a odkazoval v dané
souvislosti na §87 odst. 2 s. ř. s. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byl napadený
rozsudek (správně se má jednat o usnesení – pozn. NSS) krajského soudu zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně uvedl, že se plně ztotožňuje
s právním názorem uvedeným v napadeném usnesení krajského soudu, tedy že institut
nepřípustnosti žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu
(dle §85 s. ř. s.) představuje pomyslný „filtr“, aby se správní soudy nemusely zabývat případy,
kdy účinnou ochranu lze poskytnout prostřednictvím správního orgánu; případná soudní ochrana
může nastoupit až po vyčerpání prostředků ochrany nebo nápravy v rámci veřejné správy.
V této věci se konkrétně jedná o podnět na ochranu před nečinností žalovaného, který nebyl
ke dni 4. 5. 2017 stěžovatelem podán. Žalovaný také upozornil na to, že dne 2. 5. 2017
bylo stěžovateli zasláno sdělení výsledku postupu k odstranění pochybností u daně z přidané
hodnoty za dotčené zdaňovací období. Závěrem žalovaný navrhl, aby kasační stížnost byla
pro nedůvodnost zamítnuta.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatel kasační stížností
napadl usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005
Sb. NSS). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít
za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí žaloby (viz též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53).
[12] Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí krajského soudu,
nemůže se ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou
zákonnosti žalobou napadeného postupu správce daně, resp. jemu vytýkané nečinnosti.
Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v daném řízení bude toliko otázka,
zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
odmítl jako nepřípustnou.
[13] Převážná část argumentace v kasační stížnosti směřovala k tomu, že krajský soud údajně
nerespektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, když podle stěžovatele v napadeném
usnesení uvedl, že v posuzovaném případě stěžovatel neměl zvolit žalobu na ochranu před
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82 a násl. s. ř. s.,
ale žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle §79 a násl. s. ř. s. K tomu je však
třeba podotknout, že stěžovatel brojí proti závěrům, které napadené usnesení krajského soudu
vůbec neobsahuje. Krajský soud dal naopak ve svém rozhodnutí stěžovateli plně za pravdu
v tom, že v tomto případě správně zvolil žalobu na ochranu před nezákonným zásahem,
neboť proti vytýkanému typu nečinnosti správce daně nelze využít nečinnostní žalobu vzhledem
k tomu, že postup správce daně k odstranění pochybností nemusí skončit pouze rozhodnutím
o stanovení daně. Krajský soud přitom odkázal právě na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 Ans 10/2012 – 52, který připomíná rovněž stěžovatel a v němž
je vyjádřen totožný právní názor, tedy zohledněna skutečnost, že nečinnostní žalobou se lze
v souladu s §79 odst. 1 s. ř. s. domáhat pouze toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost
vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, a k soudní ochraně před jiným typem nečinnosti
správního orgánu, než je vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení (tedy např. nečinnost
při postupu k odstranění pochybností správce daně), je tak třeba použít zásahovou žalobu
(k tomu srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, publ. pod č. 2206/2011 Sb. NSS).
[14] Krajský soud však měl za to (a rovněž v tomto ohledu odkazoval na výše uvedenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to rozsudky ze dne 2. 7. 2015, č. j. 2 Afs 79/2015 – 36,
a ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 Afs 60/2016 – 25), že vzhledem k namítané nečinnosti správce
daně při postupu k odstranění pochybností, resp. namítaným prodlevám s jeho ukončením
(a tedy i s přiznáním nadměrného odpočtu), měla být podmínka přípustnosti zásahové
žaloby stanovená v §85 s. ř. s., jíž je předchozí vyčerpání jiných prostředků ochrany či nápravy,
splněna tím, že se stěžovatel nejprve v souladu s §38 daňového řádu obrátí na nejblíže
nadřízeného správce daně s podnětem na ochranu před nečinností, která je v daném ustanovení
definována šířeji, než jak nečinnost správního orgánu (výlučně při vydání rozhodnutí ve věci
samé nebo osvědčení) koncipuje §79 odst. 1 s. ř. s.
[15] Výše uvedená kasační námitka stěžovatele se teda zcela míjí s argumentací krajského
soudu a s důvody, pro něž krajský soud žalobu stěžovatele odmítl jako nepřípustnou.
[16] Stěžovatel se však přesto až v samém závěru kasační stížnosti „dotkl“ podstaty věci svou
námitkou, z níž je přes její strohost a malou srozumitelnost patrný alespoň prostý nesouhlas
se závěrem krajského soudu o tom, že stěžovatel byl i v tomto případě povinen před podáním
zásahové žaloby vyčerpat jiný prostředek ochrany nebo nápravy.
[17] Podle §82 s. ř. s. platí, že „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen
přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat
ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“.
[18] Podle §85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná, „lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními
prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný“ (důraz doplněn
NSS).
[19] Krajský soud nepominul, že v daném případě stěžovatel podal výlučně deklaratorní
zásahovou žalobu, tedy že se právě domáhal pouze určení, že zásah žalovaného správce
daně byl nezákonný. Krajský soud ovšem odkázal na rozsudek ze dne 16. 12. 2015,
č. j. 8 Azs 144/2015 – 30, v němž skutečně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že i po novele
soudního řádu správního provedené zákonem č. 303/2011 Sb., jímž byla do 85 s. ř. s. doplněna
výše zvýrazněná část za středníkem, se podmínka vyčerpání jiných právních prostředků
ochrany či nápravy nadále uplatní u všech zásahových žalob, včetně těch, jejichž podání
tato novela nově umožnila, tedy zásahových žalob výlučně deklaratorních.
[20] Tento právní názor však byl výslovně překonán rozsudkem rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017 - 42, publ. pod č. 3686/2018
Sb. NSS, v němž rozšířený senát konstatoval:
„S předkládajícím senátem lze souhlasit, že text §85 části věty za středníkem s. ř. s. je jednoznačný
a k jeho vyložení postačuje již pouhý gramatický výklad. Podle §85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná,
lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce
pouze určení, že zásah byl nezákonný. Tímto způsobem zákonodárce stanovil výjimku pro ty případy, kdy účelem
žaloby není ukončení trvajícího nezákonného zásahu, ale zpětné konstatování, že ta která činnost správního
orgánu byla nezákonná.
Výslovnému znění zákona odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb., který s účinností
od 1. 1. 2012 zakotvil možnost soudu formulovat v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem
deklaratorní výrok určující, že zásah byl nezákonný.
Podle důvodové zprávy má nová právní úprava řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu zajistit vyšší
standard ochrany tím, že umožní fyzickým a právnickým osobám domáhat se deklarování nezákonného zásahu,
pokynu nebo donucení správního orgánu tehdy, pokud již zásah ani jeho důsledky netrvají a nehrozí jeho
opakování. I pouhé konstatování nezákonnosti zásahu může být podle zákonodárce pro občany velmi důležité,
neboť u veřejnosti posiluje důvěru v právní stát a napomáhá kultivovat činnost orgánů veřejné správy.
Vedle odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem má nová právní úprava zásahové žaloby především významný satisfakční efekt pro poškozené účastníky.
Podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, není pro uplatnění
náhrady škody způsobené úředním postupem (pod který se zařazuje i nezákonný zásah), na rozdíl
od nezákonného rozhodnutí, vyžadováno předchozí rozhodnutí o nesprávnosti úředního postupu, resp. deklarace
nezákonnosti zásahu soudem. V důvodové zprávě je výslovně uvedeno „[r]ozhodnutí správního soudu
o nezákonnosti takového zásahu nepochybně přispěje ke zrychlení rozhodování příslušných
úřadů o odškodnění a v konečném důsledku i ke zrychlení řízení o nároku na náhradu škody
u civilních soudů, u kterých se poškozený může domáhat náhrady škody, neuspokojí-li příslušný
úřad plně nárok poškozeného“ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb., sněmovní tisk
č. 319/0, 6. volební období, dostupný na digitálním repozitáři www.psp.cz).
Úpravou deklaratorní žaloby zákonodárce tedy nezamýšlel poskytovat ochranu proti ukončeným
jednáním správních orgánů přímo těmito orgány, ale prostřednictvím soudního rozhodování posílit důvěru v právní
stát, kultivovat činnost orgánů veřejné správy a umožnit rychlejší řízení o případném nároku na náhradu škody
v civilním řízení.
Ostatně i z pouhé logiky věci je zřejmé, že prostředek opravy či nápravy proti již ukončenému postupu
správce daně daňovému subjektu v řízení před správcem daně účinnou ochranu neposkytne. (…) Uplatnění jiných
prostředků ochrany nebo nápravy v řízení před správním orgánem nemůže za této situace až na výjimky
(např. nepřihlížení k výsledkům kontroly v případě prekluze) mít významný dopad do aktuální situace žalobce,
neboť nejen že k tvrzenému nezákonnému zásahu již došlo, ale postup, v rámci kterého k němu došlo a v rámci
kterého by měla být nezákonnost odstraněna, již byl správcem daně ukončen.
Soudní ochrana je subsidiární pouze tam, kde veřejná správa disponuje účinnými prostředky k ochraně
práv osob, které tvrdí, že konáním, případně nečinností veřejné správy bylo zasaženo do jejich veřejných
subjektivních práv. To má svůj smysl. Veřejná správa může rozhodnout meritorně, zásah do práv může odstranit
dříve, než jakýkoliv soudní přezkum. Jde tedy o zákonnou konstrukci, která má zajišťovat, aby se nezákonnosti
řešily předně v místě a čase, kde nastanou, orgány kompetentními. Ty na základě argumentů uplatněných
v zákonem poskytnutých prostředcích samy seznají předešlou nezákonnost a použijí vlastní procesní nástroje
k nápravě. Nejen to. Subsidiarita je i vyjádřením dělby moci, vzájemných brzd a protivah, v níž žádná z mocí
nemůže dominovat, aniž by existoval prostředek k eliminaci nepřípustné expanze (brzda) či účinné ochrany
(protiváha), jehož použití se může domáhat zákonným způsobem ten, kdo tvrdí, že bylo zasaženo (různými
formami a způsoby) do jeho veřejných subjektivních práv (…).
Podmiňovat běh subjektivní lhůty pro podání deklaratorní žaloby až vyčerpáním prostředku, který však
z povahy věci nemůže na tvrzeném nezákonném jednání nic změnit, je požadavkem bezobsažným, protože jeho
podání by ve skutečnosti pouze oddalovalo okamžik soudního přezkumu. Soudní ochrana nastupuje tehdy a tam,
kde ochranné prostředky ve veřejné správě k dispozici nejsou, nebo sice jsou, ale nedošlo jejich použitím ke zjednání
nápravy, případně i tam, kde takové prostředky nejsou dostatečně efektivní a soudní ochranu odsouvají v čase tak,
že ji vlastně činí toliko formální.“
[21] Je tedy zřejmé, že ani v nyní posuzované věci nebyl stěžovatel povinen pro podání
výlučně deklaratorní zásahové žaloby vyčerpat jakýkoli jiný prostředek ochrany či nápravy
(bez ohledu na to, že v době podání této žaloby tvrzený zásah žalovaného správce daně ještě
trval), a tedy důvod, pro nějž krajský soud žalobu odmítl jako nepřípustnou, nemůže obstát.
Lze podotknout, že krajskému soudu rozhodně nelze vytýkat, že postupoval podle stavu
judikatury v době svého rozhodování, to však na nezákonnosti jeho usnesení o odmítnutí žaloby
pro nepřípustnost nemůže nic změnit.
V.
Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude
Krajský soud v Brně vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. dubna 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu