ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.95.2018:48
sp. zn. 5 As 95/2018 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce:
Mgr. et Mgr. Ing. J. N., zast. Mgr. Davidem Rašovským, advokátem, se sídlem Hlinky
135/68, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2018, č. j.
41 A 8/2017 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 19. 12. 2016, č. j. KUJI 95654/2016; tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo
odvolání proti usnesení Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, ze dne 17. 5. 2016,
č. j. MMJ/OD/12594/2012-43 (dále „správní orgán prvního stupně“), jímž byla zamítnuta
žádost o prominutí zmeškání úkonu podání odporu proti příkazu ze dne 7. 8. 2012,
č. j. MMJ/OD/12594/2012-4.
[2] Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, v níž především namítal
nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, žalovaný dle jeho názoru pouze převzal
argumentaci správního orgánu prvního stupně a nevypořádal se s námitkami uvedenými
v odvolání; dále se též nevyjádřil k námitce zásady „zákon slouží bdělým“. Rozhodnutí
označil za překvapivé, jelikož se žalovaný neřídil svým původním názorem vyjádřeným
ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí, jímž zavázal správní orgán prvního stupně
k provedení dokazování, když další dokazování poté sám vyhodnotil jako bezpředmětné;
z překvapivosti rozhodnutí vyvozuje též podjatost správního orgánu. Dále považoval posouzení
svého zahraničního pobytu, který správní orgán neshledal závažným důvodem bez zavinění
na straně stěžovatele, za nesprávné, a to i vzhledem k běžné praxi správních orgánů,
kdy je zahraniční dovolená jako důvod pro prominutí zmeškání úkonu běžně akceptována,
či rovněž kvůli tomu, že po novele přestupkového zákona již není možné doručit příkaz fikcí.
Takovým postupem nebyla dle jeho názoru šetřena jeho práva. Nesouhlasí se zamítnutím žádosti
o prominutí zmeškání úkonu pro neunesení důkazního břemene, neboť řadu důkazů k provedení
nabídl. Argumentuje též svými nepříznivými podmínkami pro zasílání odporu doporučeným
dopisem v zákonné lhůtě, jelikož se v té době nacházel v norských horách.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti, uvedl, že nosné
právní a skutkové otázky byly v rozhodnutí obou stupňů řádně vypořádány; neshledal rozhodnutí
žalovaného ani překvapivým, neboť v situaci, kdy správní orgán dospěl k závěru, že zahraniční
dovolená nemohla být překážkou ve včasném podání odporu, by bylo dokazování stěžovatelova
pobytu v zahraničí logicky zcela nadbytečné (pokud by správní orgán zahraniční pobyt
shledal překážkou, pak by další dokazování samozřejmě bylo nezbytné). Krajský soud
rovněž nepřisvědčil stěžovateli v existenci závažných důvodů bez zavinění na straně stěžovatele,
které jsou dle §41 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“),
nezbytné k prominutí zmeškání úkonu; s odkazem na rozsudek NSS č. j. 7 As 208/2015 - 48,
ze dne 26. 11. 2015 konstatoval, že v případě plánované zahraniční dovolené tyto podmínky
naplněny být nemohou. K námitce nevypořádání dalších argumentů krajský soud upozornil,
že tyto se týkaly např. materiální stránky přestupku, přičemž předmětem probíhajícího řízení
je pouze přezkum ve věci prominutí zmeškání úkonu; správní orgány se nemohly zabývat
námitkami uvedenými v odporu. Zásadu bdělosti účastníka při doručování písemností správní
orgán dle soudu aplikoval vhodně. K namítané podjatosti krajský soud podotkl, že stěžovatel
nenavrhl žádné konkrétní důkazy, že by v dané věci rozhodovaly úřední osoby, které by měly
zájem na výsledku řízení; podjatost navíc nelze vyvozovat z pouhého opakovaného zrušení
prvostupňových rozhodnutí. Krajský soud nad rámec odůvodnění poukázal na svůj rozsudek
ze dne 23. 2. 2017, č. j. 62 A 66/2015 - 93, kde stěžovatel vystupoval jako jednatel společnosti
JONEA s. r. o.; v tomto případě taktéž zmeškání lhůty k podání odporu proti příkazu odůvodnil
tím, že jediný zástupce (jednatel – stěžovatel v nyní projednávané věci) společnosti
JONEA s. r. o. se zdržoval v zahraničí; krajský soud uvedl, že je mu taktéž z jeho činnosti
známo, že stěžovatel působil jako koncipient u advokátky Mgr. Kateřiny Tomáškové,
z jejíž internetových stránek se podává, že stěžovatel vystupuje ve vztahu k této advokátní
kanceláři jako „Spolupracující odborník na řešení dopravních deliktů“ (viz usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 8. 2016, č. j. 29 A 57/2016 - 45); stěžovatel by si tedy jako odborník
na přestupkové řízení měl být vědom, že e-mail zaslaný bez zaručeného elektronického
podpisu nemůže vyvolat následky řádného podání, stejně tak, že zahraniční dovolená sama
o sobě nemůže vyvolat důvody pro prominutí zmeškání podání odporu.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uplatnil kasační námitky dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Rozsudek krajského soudu považuje za nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, jelikož soud nevypořádal některé žalobní námitky. Dle stěžovatele
se soud nevyjádřil k námitce překvapivosti rozhodnutí a zákazu nových důvodů. Toho se správní
orgán i žalovaný měli dopustit tím, že po čtyřech letech řízení o žádosti ve smyslu prokázání
dočasné nepřítomnosti stěžovatele na adrese trvalého pobytu náhle zamítli žádost na základě
neprokázání důležitosti důvodu. Soud se nevyjádřil ani k tomu, že kvůli absenci vyjádření
k témuž je nepřezkoumatelné i rozhodnutí žalovaného. Dále se krajský soud nevyjádřil k tomu,
že žalovaný nevypořádal námitku nepřípadnosti odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 7 As 208/2015 – 48, ze dne 26. 11. 2015, a rovněž jeho vlastní vyjádření k této
námitce je poměrně nepřesné. Stěžovatel považuje za nesprávný též související výklad
§41 odst. 4 správního řádu, neboť v uvedeném judikátu bylo ustanovení aplikováno na zcela
odlišný případ, kdy se žalobce pokoušel odjezdem na dovolenou dosáhnout prekluze přestupku.
[5] Dle stěžovatele má §41 odst. 4 správního řádu sloužit k eliminaci právě takových případů
a nikoliv k postihu jakékoliv absence na trvalé adrese, kdy by bylo možné prominout zmeškání
úkonu pouze v extrémních případech jako např. hospitalizace. K tomu stěžovatel opětovně
upozorňuje na nepřípadnost průběhu celého řízení, jedná se o bagatelní přestupek,
který nevykazuje materiální znaky přestupku, tudíž by přestupkové řízení zřejmě ani nebylo
zahájeno, a pokud ano, tak bylo běžnou praxí žádosti o prominutí zmeškání úkonu akceptovat.
O příkazním řízení stěžovatel nevěděl a dle praxe správních orgánů nelze příkaz jakožto první
úkon v přestupkovém řízení doručit fikcí. Poukazuje dále i na gramatický výklad §41 odst. 4
správního řádu; ze souvislosti s odst. 5 téhož ustanovení pro případ nesplnění podmínek obou
těchto ustanovení vyvozuje, že správní orgán může, ale nemusí zmeškání úkonu prominout,
avšak takové rozhodování na základě správního uvážení musí být vždy odůvodněné
dle konkrétních okolností případu. Na základě této úvahy se stěžovatel domnívá, že správní
orgán jej měl vyzvat k doložení dalších důvodů, aby je mohl řádně vyhodnotit, a jistě by dospěl
k závěru, že jsou omluvitelné.
[6] Dostatečně se dle stěžovatele soud nevyjádřil také k námitce týkající se zásady
„zákony slouží bdělým“, když se vyslovil pouze k její části a opomenul argumenty ohledně
obstrukčního postupu správního orgánu a žalovaného či ohledně komunikace stěžovatele
prostřednictvím e-mailu se zaručeným elektronickým podpisem. Rozsudek stěžovatel dále
považuje za nepřezkoumatelný též pro jeho nesrozumitelnost, kterou spatřuje v použití
argumentace opírající se o hodnocení překážek na straně stěžovatele, ačkoliv k námitce překážek
krajský soud sám uvedl, že se k nim žalovaný nemusel vyjadřovat pro nesplnění podmínky
dle §41 odst. 4 správního řádu. Stěžovatel zde nerozumí ani dikci soudu, dle níž se žalovaný
nemusel vyjadřovat např. k materiální stránce přestupku, neboť stěžovatel namítal absenci
materiální stránky přestupku právě v souvislosti s výkladem tohoto ustanovení zákona.
[7] Dále stěžovatel namítá porušení §75 odst. 1 s. ř. s., kdy soud měl vycházet ze skutkového
a právního stavu v době prvního rozhodnutí ve věci (7. 11. 2012), nikoliv ze stavu ke dni
finálního rozhodnutí žalovaného (15. 12. 2016), a to z důvodu použití zcela nového
rozhodovacího důvodu správním orgánem, navíc založeného na rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2015, tedy více než tři roky po vydání původního rozhodnutí.
To zakládá značnou právní nejistotu, protože v době vydání prvního rozhodnutí ve věci
byla zcela odlišná praxe správních orgánů, které žádostem o prominutí zmeškání úkonu
po prokázání nepřítomnosti na adrese pobytu běžně vyhovovaly. V situaci, kdy rozhodovací
proces nikoliv vinou stěžovatele probíhal nepřiměřeně dlouho, je dle stěžovatele ústavně
konformní posuzovat žádost dle skutkového a právního stavu ke dni 7. 11. 2012. Soud
pak pochybil i v tom, že osobu stěžovatele a překážky na jeho straně hodnotil dle stavu ke dni
15. 12. 2016, ačkoliv je relevantní stav v době prvotního rozhodování.
[8] Stěžovatel vytýká soudu též nedostatečné vypořádání námitky podjatosti správních
orgánů, dle jeho názoru soud své závěry ničím neodůvodnil. S jeho závěry se navíc stěžovatel
neztotožňuje, neboť uvedl řadu indicií, jež v souhrnu naznačují nikoliv objektivní přístup
správních orgánů k věci, další indicie pak vyplývají též ze správního spisu. Stěžovatel v této
souvislosti poukazuje na objektivní až systémovou podjatost správních orgánů, jejichž jednání
považuje za značně nestandardní, a s odkazem na judikaturu požaduje pro své podezření
objektivní test.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[10] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů [stěžovatel uplatnil kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.] a dospěl k názoru, že kasační stížnost není
důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. července 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soudy nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi
stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Jinými slovy, soud se nemusí výslovně vyjadřovat ke každé dílčí námitce,
pokud vyčerpávajícím způsobem vypořádá všechny stěžejní otázky případu (srov. též rozsudky
NSS sp. zn. 1 As 299/2016, ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 4 Afs 351/2018, ze dne 7. 3. 2019,
či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 989/08, ze dne 12. 2. 2009). Stěžovatel namítal
nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu též pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní
soud v tomto ohledu považuje rozsudek za naprosto srozumitelný. Krajský soud se k hodnocení
překážek na straně stěžovatele uchýlil pouze proto, aby stěžovateli vysvětlil, že jeho námitky
by neobstály ani v případě, kdy by byly překážky hodnoceny, a aby připomněl některé další
okolnosti případu; též proto, že stěžovatel v průběhu řízení urputně trvá na vypořádávání všech
dílčích podotázek a námitek mimo meritum věci. K přestupku samotnému se pak správní orgán
skutečně vyjadřovat nemusel, ačkoliv to stěžovatel namítal, jelikož se řízení od počátku zabývá
pouze zmeškáním lhůty k podání odporu proti příkazu. Proto je nepřípustné se zabývat
samotným obsahem příkazu, tedy posuzovat skutek samotný. Věcné námitky tak již z logiky věci
nemohou být projednány a k posouzení žádosti o prominutí zmeškání úkonu nejsou relevantní.
Krajský soud tuto otázku stručně shrnul vymezením předmětu řízení, čímž naprosto
srozumitelně vyjádřil nepřípustnost projednání přestupku jako takového, i v této části je tedy jeho
rozhodnutí zcela přezkoumatelné. Námitku nepřezkoumatelnosti neshledal Nejvyšší správní soud
důvodnou, neboť žádný deficit v tomto směru v rozsudku krajského soudu neshledal.
[13] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení důvodnosti stěžovatelových námitek;
považuje přitom za vhodné předestřít stručnou rekapitulaci průběhu řízení. Ze spisového
materiálu vyplynuly pro posouzení věci tyto podstatné skutečnosti: dne 2. 6. 2012 byl stěžovatel
kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž bylo zjištěno, že užil jako řidič k jízdě vozidlo
bez platné technické kontroly; při kontrole stěžovatel odmítl projednání věci v blokovém řízení
a požadoval projednání věci ve správním řízení.
[14] Správní orgán prvního stupně vydal dne 7. 8. 2012 příkaz o uložení pokuty
č. j. MMJ/OD/12594/2012-4, JID: 88419/2012/MMJ (dále jen „příkaz“), tímto příkazem
byla stěžovateli dle §125c odst. 4 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení
s §11 odst. 1 písm. b) a §13 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon
o přestupcích“), uložena pokuta ve výši 1500 Kč pro porušení §5 odst. 1 písm. a) zákona
o silničním provozu. Příkaz byl stěžovateli doručen dle §24 odst. 1 správního řádu
dne 21. 8. 2012 za použití fikce.
[15] Stěžovatel dne 27. 8. 2012 (tedy v zákonné 15-ti denní lhůtě zaslal správnímu orgánu
prvního stupně e-mailovou zprávu bez uznávaného elektronického podpisu nazvanou
jako podání odporu proti příkazu; v podání uvedl, že se dozvěděl, že mu byl poslán příkaz
ze dne 7. 8. 2012, č. j. MMJ/OD/12594/2012-4, dále uvedl, že se od 1. 7. - 30. 9. 2012 zdržuje
převážně v zahraničí, což předem oznámil jak Policii ČR, tak oddělení dopravy Brno-město;
navrhl další postup, jak věc vyřídit: akceptovat e-mailem zaslaný odpor s tím, že jeho pravost
bude potvrzena telefonicky nebo sms, až se vrátí; odpor nebude akceptován a bude podán znovu
po návratu společně s žádostí o zmeškání úkonu a v řízení bude pokračováno; příkaz bude zrušen
z moci úřední – pro tento případ stěžovatel ve třech bodech argumentuje tím, že se přestupek
nestal, poukazuje na absenci materiální stránky přestupku, uvádí, že bezprostřední technická
kontrola ze dne 7. 6. 2012 neodhalila žádná negativní zjištění, vozidlo tedy nemohlo nikoho
ohrozit; poukázal rovněž na to, že téhož dne byl policií ještě kontrolován a je podezříván
z dalších provinění (nesprávně nalepená dálniční známka, překročení rychlosti a zakázané
předjíždění); je tedy pravděpodobné, že může dojít k projednání některých těchto přestupků
v jednočinném souběhu, přitom právě projednávaný skutek bude absorbován; z toho důvodu
požaduje vyčkat na ukončení šetření Policie. Toto podání stěžovatel zákonným způsobem do pěti
dnů nedoplnil.
[16] Dne 15. 10. 2012 zaslal stěžovatel správnímu orgánu prvního stupně podání označené
jako „žádost o prominutí zmeškání úkonu ve věci č. j. MMJ/OD/12594/2012-4“ (dále též „žádost“).
V podání je mj. uvedeno, že žádá o prominutí zmeškání úkonu, kterým je podání odporu proti
příkazu, a to z důvodu, že v období od 30. 6. do 30. 9. se každoročně zdržuje v zahraničí a o této
skutečnosti vždy předem informuje dotčené úřady. Tak tomu bylo i letos, kdy o této skutečnosti
informoval dne 3. 7. 2012 mimo jiné MMB-ODSČ, což je správní orgán místně příslušný dle jeho
trvalého pobytu. Příkaz byl doručen na jeho adresu někdy v srpnu 2012 tak, že byl vložen
do poštovní schránky po uplynutí úložní doby. Tuto skutečnost mu oznámil rodinný příslušník,
tedy na základě sdělení základních informací mohl alespoň reagovat e-mailem ze dne 27. 8. 2012.
Správní orgán prvního stupně toto jeho podání neakceptoval, ani mu neodpověděl, a proto
po návratu do ČR a podrobném seznámení se s textem příkazu dne 1. 10. 2012 podal následně
v zákonné lhůtě odpor a tuto žádost. K žádosti přiložil oznámení o dočasné nepřítomnosti
zaslané dne 3. 7. 2012. Uvedl, že pokud by toto jako důkaz jeho nepřítomnosti na adrese trvalého
pobytu správnímu orgánu prvního stupně nestačilo, je připraven své tvrzení doložit dalšími
případnými důkazy – výpovědí svědků, účty, smlouvou apod. Přílohu podání taktéž tvořil
nepodepsaný odpor proti příkazu ve věci č. j. MMJ/OD/12594/2012-4 (dále jen „odpor“)
a oznámení o dočasné nepřítomnosti na adrese trvalého pobytu ze dne 2. 7. 2012 adresované
Magistrátu města Brna, odboru správních činností, oddělení evidence obyvatel. Na výzvu
správního orgánu vadu absence podpisu odstranil.
[17] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že správní orgány vedly ohledně žádosti stěžovatele
řízení od roku 2012 po dobu 4 let, vč. řízení před krajským soudem.
[18] Dne 7. 11. 2012 bylo vydáno usnesení č. j. MMJ/OD/12594/2012-13,
JID: 127105/2012/MMJ, kterým byla žádost zamítnuta; o odvolání rozhodl žalovaný
rozhodnutím ze dne 19. 2. 2013, č. j. KUJI 12214/2013, sp. zn. OOSČ 1040/2012 OOSC/AS/3,
tak, že usnesení zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání;
konstatoval, že správní orgán prvního stupně rozhodl o zamítnutí žádosti o určení neplatnosti
doručení písemnosti - příkazu ze dne 7. 8. 2012, ačkoliv předmětem podání ze dne 15. 10. 2012
byla podle skutečného obsahu žádost o prominutí zmeškání úkonu – podání odporu proti
předmětnému příkazu. Správní orgán v rámci nového projednání věci vydal dne 21. 3. 2013
nové usnesení č. j. MMJ/OD/12594/2012-17, JID: 35692/2013/MMJ, kterým žádost
o prominutí zmeškání úkonu zamítl. Žalovaný o odvolání rozhodl dne 5. 11. 2013 rozhodnutím
č. j. KUJI 75051/2013, sp. zn. OOSČ 288/2012 OOSC/PZÚ/AS/4, tak, že usnesení dle §90
odst. 4 správního řádu opět zrušil a řízení ve věci žádosti zastavil.
[19] Na základě podané žaloby bylo toto rozhodnutí žalovaného rozsudkem Krajského soudu
v Brně ze dne 19. 11. 2014, č. j. 41 A 4/2014 - 59, zrušeno a věc byla vrácena žalovanému
k dalšímu řízení. Krajský soud se neztotožnil s žalovaným ohledně jeho výkladu §41 odst. 2
správního řádu, dle něhož předmětný úkon odporu proti příkazu správního orgánu prvního
stupně měl být učiněn nejpozději dne 4. 9. 2012 a uplynutím prekluzivní lhůty 1 roku nelze
o žádosti o prominutí zmeškání úkonu věcně rozhodnout, a zavázal žalovaného právním
názorem, že o žádosti stěžovatele o prominutí zmeškání úkonu, tedy odporu proti příkazu,
je třeba ze strany správních orgánů rozhodnout.
[20] Žalovaný poté vydal dne 14. 4. 2015 rozhodnutí č. j. KUJI 26414/2015,
sp. zn. OOSČ 288/2013 OOSC/PZÚ/AS/20, kterým usnesení ze dne 21. 3. 2013 zrušil
a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Správní orgán
prvního stupně v rámci nového projednání věci vydal dne 10. 6. 2015 usnesení
č. j. MMJ/OD/12594/2012-33, JID: 97821/2015/MMJ, kterým žádost zamítl. O odvolání proti
tomuto usnesení žalovaný rozhodl dne 8. 1. 2016 rozhodnutím č. j. KUJI 1316/2016,
sp. zn. OOSČ 606/2015 OOSC/PZÚ/AS/7, tak, že usnesení zrušil a věc vrátil správnímu
orgánu prvního stupně k novému projednání. Žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán
prvního stupně nerespektoval jeho právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí.
Správní orgán prvního stupně v rámci opětovného projednání věci vydal 17. 5. 2016 poslední
usnesení, kterým žádost zamítl; konstatoval, že pobyt v zahraničí nebyl důležitým důvodem.
Toto usnesení žalovaný potvrdil; jeho rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, o které rozhodl
krajský soud nyní kasační stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl.
[21] Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že argumenty a postupy správního orgánu I. stupně
a žalovaného se v průběhu řízení měnily (to však na základě závazných právních názorů
žalovaného, resp. soudu) a tudíž mohlo vyznít konečné odůvodnění rozhodnutí žalovaného
pro stěžovatele do určité míry překvapivě. I přes uvedené však nelze dospět k závěru, že postup
žalovaného vedl k vydání nezákonného rozhodnutí.
[22] Se stěžovatelem nelze souhlasit v tom, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 As 208/2015 - 48, je zcela mylný, neboť se týkal jiného případu.
Byť lze připustit, že skutkový základ případu byl jiný, výklad neurčitého právního pojmu
(závažné důvody), který zde soud vyložil, lze beze zbytku aplikovat i na případ stěžovatele.
Nicméně tento rozsudek odkazuje na již dřívější rozhodnutí téhož soudu ze dne 17. 2. 2015,
č. j. 7 Azs 13/2015 – 28, který posuzuje věc s věcí stěžovatele srovnatelnou, z něhož plyne:
„Závažné důvody, které představují překážku, jež bránila účastníkovi řízení učinit zmeškaný úkon
(§41 správního řádu), musí být objektivní povahy, přičemž závažnost těchto důvodů se posuzuje vždy podle
okolností konkrétního případu.“
[23] Správní řád v §41 odst. 4 vyžaduje, aby bylo zmeškání úkonu prominuto, pokud podatel
prokáže, že překážkou vykonání úkonu v původně stanovené lhůtě byly závažné důvody nastalé
bez jeho zavinění.
[24] Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgány zcela jistě nejsou povinny výkon
správní činnosti odvíjet od časových možností jednotlivých účastníků řízení (tedy např. vyčkávat
se zahájením řízení do doby, než se účastník např. vrátí z dovolené apod.); na stranu druhou
jsou povinny přihlížet k odůvodněným překážkám na straně účastníků řízení tak,
aby nedocházelo k bezdůvodnému odnětí práva účastnit se na řízení a uplatňovat svá práva.
Zmiňovaný rozsudek sp. zn. 7 As 208/2015 tento požadavek rozvíjí dle konkrétních skutkových
okolností: „Musí se tedy jednat o takovou skutečnost, kterou adresát neplánoval a která nastala bez možnosti,
aby ji jakkoliv mohl ovlivnit, např. hospitalizace z důvodu vážného úrazu apod. Tedy skutečnost nahodilou,
mimořádnou. Nikoliv však skutečnost zcela závislou na vůli stěžovatele, jímž bylo v daném případě s velkým
předstihem před rozhodnou událostí učiněné rozhodnutí odjet na dovolenou. Plánovaná dovolená nemůže být
v žádném případě vyhodnocena jako závažný důvod, který nastal bez stěžovatelova zavinění. Pokud stěžovatel
v předstihu věděl, že se nebude v době od 5. 7. 2012 do 19. 7. 2012 z důvodu plánované dovolené zdržovat
v místě bydliště, takže si v této době nebude moci přebírat doručované písemnosti, musel si být vědom důsledků,
které v souvislosti s doručováním písemnosti od správního orgánu mohou nastat. V tomto kontextu Nejvyšší
správní soud poukazuje na právní zásadu vigilantibus iura (každý ať si střeží svá práva).“. V případě
stěžovatele se jednalo zjevně o plánovaný pobyt v zahraničí (což uvádí sám i v žádosti
o prominutí zmeškání úkonu: „…v období od 30. 6. – 30. 9. se každoročně zdržuji v zahraničí...“).
Bylo na stěžovateli, aby si po dobu své dlouhodobé nepřítomnosti zajistil patřičný způsob
přebírání doručené pošty, obzvláště v případě, kdy věděl, že je jeho přestupek projednáván.
Navíc se stěžovatel o doručení příkazu dozvěděl včas, mohl tak učinit náležité kroky k podání
odporu v termínu. Pokud stěžovatel argumentuje tím, že by nebylo v souladu se zásadou
ekonomie řízení zasílat odpor správnímu orgánu v situaci, kdy se nacházel v norských horách,
je na místě upozornit, že zde se právě projevuje zásada vigilantibus iura, neboť si stěžovatel v době
odjezdu byl vědom svého přestupku, možností dalšího postupu i důsledku zmeškání případných
lhůt a pro tyto případy si mohl např. zřídit (pokud jím již nedisponoval) elektronický podpis
(tím spíše, pokud dlouhodobě pobývá v zahraničí pravidelně), datovou schránku či zplnomocnit
právního zástupce. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatel podání učiněné e-mailem učinil
(tedy i v norských horách) včas, nicméně jej neopatřil zaručeným elektronickým podpisem,
tudíž vlastní vinou způsobil, že uvedené podání nemá účinky řádně podaného odporu.
[25] Lze v této souvislosti poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017,
sp. zn. II. ÚS 36/17, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl: „Stěžovatelova zahraniční cesta podle všech
předchozích instancí nebyla závažným důvodem zmeškání lhůty k odvolání. Stěžovatel navíc podle nich své
vycestování ve výše uvedeném smyslu nepochybně „zavinil“. Námitky stěžovatele pak směřují proti právě
popsanému výkladu podústavního práva. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou
judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních
předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud
musí stejně jako Nejvyšší správní soud poukázat na zásadu vigilantibus iura (práva náleží bdělým),
jejíž uplatnění se mělo promítnout do jednání stěžovatele. Stěžovatel „nebděle“ očekával, že v době jeho zahraniční
cesty Komise nerozhodne. A pro případ jejího rozhodnutí neučinil žádné kroky, díky kterým by předešel doručení
rozhodnutí na základě fikce doručení. To bylo hlavní příčinou vzniklé situace, jejíž následky proto stěžovatel musí
nyní nést.“ (obdobně např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2317/10).
[26] Závažným důvodem pro prominutí zmeškání tedy nutně musí být vždy objektivní
skutečnost, nikoliv plánovaný pobyt v zahraničí; pokud stěžovatel v této souvislosti namítá,
že pobyt v zahraničí avizoval, činil tak vůči různým správním orgánům v místě svého bydliště,
tj. v Brně - tedy jinému správnímu orgánu. Stěžovatel si nadto, s ohledem na své osobní poměry
musel být vědom, že místně příslušným správním orgánem bude obecní úřad obce s rozšířenou
působností v místě přestupku, tj. Magistrát města Jihlavy. Současně věděl, nebo vědět měl a mohl
s ohledem ke svým osobním poměrům (jakožto avizovaný expert na dopravní přestupky),
který správní orgán je k projednání přestupku příslušný, jakož i to, jaká je zákonná lhůta
pro zahájení řízení o přestupku, a že tedy tato lhůta bude probíhat právě v době jeho tříměsíčního
zahraničního pobytu. Do této lhůty pro zahájení řízení spadá i provedení zkráceného příkazního
řízení, protože doručením příkazu o uložení sankce je zahájeno řízení ve věci přestupku.
K námitce doručení příkazu Nejvyšší správní soud dodává, že správní orgán postupoval
při doručování zcela v souladu se správním řádem, neboť ani správní řád ani zákon o přestupcích
v rozhodném období možnost doručení za použití fikce nevylučovaly.
[27] K zásadě vigilantibus iura (zákony slouží bdělým), již stěžovatel rovněž považuje
za nedostatečně vypořádanou, Nejvyšší správní soud pouze dodává, že krajský soud smysl této
zásady a její aplikaci na případ stěžovatele dostatečně vyjasnil. Krajskému soudu nelze vytýkat,
že podrobně nerozebíral další námitky stěžovatele vztahující zásadu na jeho další postup i postup
správních orgánů, neboť soud nemusí výslovně odpovídat na vše, co žalobce tvrdí, pokud text
rozhodnutí obsahuje jasné vysvětlení názoru na námitku jako celek. Krajský soud zde navíc zcela
případně odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu v části, jež zřetelně kopírovala linky případu
stěžovatele, a přiléhavě tak vyjádřil svůj názor k námitce jako celku, aniž by zabíhal do zbytečných
podrobností.
[28] Nejvyšší správní soud neshledal důvodné ani namítané porušení §75 odst. 1 s. ř. s.;
dospěl k názoru, že krajský soud postupoval zcela v souladu se zákonem. Nemusí být ani tak
určující, kdy a za jakého skutkového a právního stavu bylo zahájeno řízení před správním
orgánem. Soudní přezkum je vázán skutkovým stavem zjištěným správním orgánem a právním
stavem v době rozhodování správního orgánu, jenž vydal napadené rozhodnutí (jímž bylo
ukončeno správní řízení), zde tedy právním stavem v době posledního rozhodnutí žalovaného.
Nadto v případě stěžovatele nebyl skutkový stav nijak zpochybňován a měněn, nedošlo
ani ke změně právního stavu (změně v právních předpisech); v průběhu správního řízení došlo
pouze k odlišnostem v právním posouzení, a to v závislosti na vyslovených právních názorech
v průběhu řízení vydaných zrušujících rozhodnutí žalovaného a krajského soudu. Krajský
soud zcela správně vycházel z původního skutkového stavu i požadavků zákona na proces
rozhodování o žádosti o prominutí zmeškání úkonu platných v době vydání příkazu.
Pokud krajský soud v rámci argumentace odkázal i na judikaturu z pozdější doby, činil tak zcela
legitimně na podporu svého názoru a nelze mu ničeho vyčítat.
[29] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tvrzenému nevypořádání se s námitkou podjatosti,
kterou stěžovatel v průběhu správního řízení zcela v obecné rovině uváděl. Krajský soud
ji vypořádal dostatečně. Jelikož se jedná o námitku již od počátku pouze obecně formulovanou
a stěžovatel ani nevěděl, jakou úřední osobu označit, bylo možné uvažovat pouze nad podjatostí
systémovou. Stěžovatel ale namítá podjatost pouze na základě procesních pochybení správních
orgánů a toho, že závěrečné rozhodnutí považuje za překvapivé, tyto důvody však ani
samostatně, ani ve spojení na podjatost neukazují. Další indicie, které stěžovatel označil,
rovněž nejsou průkazné. Krajský soud přehledně shrnul předpoklady, za nichž lze uvažovat
o podjatosti správního orgánu, navázal je na konkrétní okolnosti případu a po jejich vyhodnocení
dospěl k názoru, že zde žádná pochybnost o nepodjatosti dána není. Za situace, kdy námitka
podjatosti objektivně neměla předpoklady vyvolat důvodné pochybnosti, nebylo povinností
soudu detailně rozvádět zcela zřejmé skutečnosti. Dle Nejvyššího správního soudu tak krajský
soud postupoval správně a jeho odůvodnění je dostatečné.
[30] Stěžovatel dále odkazoval na přístup ke spravedlnosti a zásadu ústnosti s důrazem
na vyvažování práv. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že i přes to, že řízení trvalo déle
než obvykle, byla práva stěžovatele naopak vážena, neboť se důsledně napravovaly všechny
procesní nedostatky v celém řízení. Řízení však bylo zatíženo též tím, že stěžovatel stále
lpěl na některých tvrzeních, ačkoliv mu již byly dané otázky na různých úrovních
srozumitelně vysvětleny. Nejvyšší správní soud považuje stěžovatelem porovnávané zájmy
za důležité, nikoliv však aplikovatelné, např. právo na spolehlivé zjištění skutkového stavu,
na něž stěžovatel upozorňuje ve vztahu ke svému přestupku, tímto způsobem zásadně
nelze použít, jelikož meritem sporu je zmeškání lhůty k podání odporu proti příkazu, a právě
příkaz takové zjištění presumuje.
[31] Nejvyšší správní soud k námitce legitimního očekávání již pouze dodává, že každý případ
je nezbytné vyhodnocovat dle konkrétních okolností; nelze tedy paušálně stanovit kriteria
pro rozhodování jednotlivých případů. Tvrzené zkušenosti stěžovatele s rozhodováním jiných
správních orgánů v té době pak nemusí být relevantní, stěžovatel příslušná rozhodnutí, z nichž
dovozoval, že by mělo být jeho žádosti vyhověno, nedoložil, ani nenastínil jejich obsah.
Zmiňované informace o rozhodování správního orgánu, jež si hodlal stěžovatel vyžádat
postupem dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jak uvedl v kasační
stížnosti, pak Nejvyššímu správnímu soudu nedodal, tudíž je ani nebylo možné při posouzení
jeho námitky jakkoli zohlednit.
[32] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl. Krajský soud se přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi
námitkami stěžovatele, jeho hodnocení skutkového stavu má oporu ve spise a jeho právní
posouzení nikterak nevybočilo ze zákona ani z konstantní judikatury.
[33] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
mu proto nenáleží. Žalovanému v rámci řízení žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti
nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu