ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.235.2018:32
sp. zn. 5 Azs 235/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: D. T., zast.
advokátkou Mgr. Gabrielou Kopuletou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou
936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 31. 5. 2018, č. j. 46 Az 19/2016 - 55,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 46 Az 19/2016 - 55,
se ve výroku I. a II. ruší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2016, č. j. OAM-745/ZA-ZA11-P10-2016,
se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Gabriele Kopuleté se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3400 Kč; tato částka jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 11. 2016, č. j. OAM-745/ZA-ZA11-P10-2016; tímto bylo rozhodnuto,
že se stěžovatelce mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neuděluje.
[2] Dne 30. 8. 2016 podala zákonná zástupkyně stěžovatelky (matka) jménem stěžovatelky
žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky bez bližšího odůvodnění.
Při ústním pohovoru popsaly svou současnou situaci, problémy s opatřením výpisu z rejstříku
trestů, který stěžovatelka potřebuje pro účely žádosti o povolení pobytu v ČR, a rodinné vztahy.
Stěžovatelka uvedla, že Kazachstán opustila spolu se svými rodiči ve věku přibližně 4 až 6 měsíců
a jednou zde navštívila prarodiče (přibližně ve věku sedmi let). V Kazachstánu však již žádný její
příbuzný nežije, neboť babička před třemi lety zemřela; chodila do české školy a ovládá český
jazyk, rovněž mluví rusky, avšak neumí v ruštině číst ani psát. Doplnila, že v České republice
po rozvodu svých rodičů střídavě bydlí u matky a otce, přičemž péče není oficiálně upravena.
Žalovaný vydal dne 7. 11. 2016 napadené rozhodnutí, kterým rozhodl tak, že se stěžovatelce
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu neuděluje.
V odůvodnění uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem
žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou potíže s pobytovým oprávněním v ČR z důvodu
uplynutí platnosti cestovního dokladu zanedbáním postupu ze strany rodičů; stěžovatelka
se obává návratu do země původu s ohledem na skutečnost, že je plně integrovaná v ČR a v zemi
svého původu fakticky nikdy nežila, neovládá kazašský jazyk, nemá zde rodinné vazby a zázemí;
konstatoval, že stěžovatelka od dětství pobývá s rodiči na území ČR, v zemi původu dlouhodobě
fakticky nikdy nežila. Poukázal na to, že během řízení se nezmínila o jakýchkoliv veřejných
aktivitách, které by se daly považovat za uplatňování politických práv a svobod, či jakýchkoliv
potížích, kterým by musela kvůli těmto aktivitám čelit. Správní orgán jí proto azyl podle §12
písm. a) zákona o azylu neudělil; nedospěl ani k závěru, že by mohla ve vlasti pociťovat
odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu;
neshledal ani, že by splňovala podmínky pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu; oba její
rodiče mají v ČR trvalý pobyt. V souvislosti s udělením azylu z humanitárních důvodů správní
orgán uvedl, že se zabýval celkovou situací stěžovatelky, přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu
stavu. Pokud jde o rodinnou situaci, konstatoval na základě její výpovědi, že v tomto směru
nezjistil informace o její závažné osobní situaci, na základě kterých by měl dojít k závěru
o udělení humanitárního azylu. Uvedl, že skutečnost, že by stěžovatelka, která žije v ČR
od raného dětství, v ČR ráda zůstala a vyřešila tak potíže se splněním podmínek pro povolení
k pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, zaviněnou jejími zákonnými zástupci,
takovou situací není. Pro tyto účely však nelze humanitární azyl, který je pobytovým statusem
zcela výjimečným, využívat. Poukázal na to, že nezletilá žadatelka, resp. její zákonní zástupci měli
a nadále mají možnost řešit situaci nezletilé podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu
a v rámci tohoto řízení učinit maximum pro nápravu věci. Správní orgán proto konstatoval,
že v průběhu řízení nezjistil zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle §14 zákona
o azylu a azyl jí neudělil. Současně správní orgán posoudil, zda žadatelka nesplňuje důvody
pro udělení doplňkové ochrany; vycházel z její výpovědi, materiálů, které doložila, z cizineckého
informačního systému k dosavadnímu pobytu stěžovatelky a jejích rodinných příslušníků
na území ČR a z informací ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských
práv v Kazachstánu; konstatoval, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých
by jí v případě návratu do vlasti mohla hrozit újma uložením nebo vykonáním trestu smrti
a obavy žadatelky z budoucnosti v případě návratu do země původu s ohledem na stupeň
integrace v ČR, nelze vyhodnotit jako reálně hrozící nebezpečí vážné újmy ve formě mučení či
ponižujícího zacházení. Správní orgán dále konstatoval, že zákonná zástupkyně nezletilé má
možnost do země původu cestovat a osobně nebo písemně komunikovat s kazašskými úřady,
stejně tak jako otec nezletilé. Fakt, že by nezletilá, která hovoří rusky, musela strpět určitý
administrativní postup nebo případně s rodiči vycestovat do země původu a svou situaci tam
řešit, nelze považovat za vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Nezletilá, která disponuje
kazašskými doklady, měla a nadále má možnost získat povolení k trvalému pobytu, za tím účelem
však musí v řízení doložit všechny potřebné doklady, popř. doklady o nemožnosti doklady získat.
Od r. 2014, kdy bylo řízení nezletilé o povolení k trvalému pobytu zastaveno, zákonná
zástupkyně vůbec zajištění náležitostí pro udělení povolení k trvalému pobytu neřešila. Správní
orgán po zjištění všech skutečností o okolnostech pobytu nezletilé a aktuálních informačních
pramenů nedospěl k závěru, že by žadatelce v případě návratu do země hrozilo přímé
a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. Dále
správní orgán konstatoval, že případné vycestování stěžovatelky nepředstavuje ani rozpor
s mezinárodními závazky ČR; má možnost upravit svůj pobyt na území ČR podle zákona
o pobytu cizinců, k tomuto účelu nelze institut mezinárodní ochrany využívat. Mezinárodní
ochranu nelze udělit za situace, kdy zákonná zástupkyně zanedbala své povinnosti po uplynutí
platnosti cestovního pasu nezletilé. Správní orgán konstatoval, že rodiče nezletilé mají možnost
stejně jako nezletilá do země svého původu cestovat nebo dlouhodobě pobývat nebo minimálně
vycestovat na omezenou dobu, kontaktovat státní orgány země a proto nelze dojít k závěru,
že by stěžovatelka neměla možnost realizovat své blízké rodinné vazby. Správní orgán proto
nedospěl k závěru, že neudělením mezinárodní ochrany by mělo dojít v případě stěžovatelky
k nerespektování práva na rodinný a soukromý život a k porušení mezinárodních závazků ČR.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu; v ní namítla, že dle jejího mínění
splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, protože politická situace
v zemi původu není v posledních letech stabilní a stěžovatelka má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině – dětí, které v důsledku nestabilní
politické situace byly a nadále jsou ohroženy. Přitom podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte náleží
dětem specifická právní ochrana, na kterou musí být bráno při posuzování žádosti zřetel; dále
namítla, že žalovaný v souvislosti s udělením azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu pouze konstatoval, že „správní orgán se v této souvislosti zabýval zejména rodinnou, sociální
a ekonomickou situací jmenovaného a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Na základě všech těchto
aspektů správní orgán nenalezl zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů
podle §14 zákona o azylu a tento se tudíž jmenovanému neuděluje“. Stěžovatelka má za nepochybné,
že udělení azylu podle §14 zákona o azylu je na volné úvaze správního orgánu, nicméně je dle
ní nutné, aby bylo z uvedené úvahy zřejmé, o co se opírá. Tedy, aby bylo možné přezkoumat, zda
správní orgán při své úvaze nevybočil z mezí daných právními principy a procesními předpisy;
žalovaný dle jejího názoru překročil meze volného správního uvážení. Závěrem namítla,
že žalovaný při posuzování důvodů k udělení doplňkové ochrany nevycházel ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu a poukázala na judikaturu, z níž vyplývá, že při posuzování
doplňkové ochrany musí správní orgán vycházet zejména z objektivních informací o stavu
dodržování lidských práv v dané zemi, které si za tímto účelem opatří. Podle stěžovatelky si však
žalovaný v rozporu s §2, §3 a §68 odst. 3 správního řádu neopatřil žádnou aktuální zprávu
o postavení dětí v Kazachstánu; sice v napadeném rozhodnutí uvedl, že vycházel z podkladů
obsažených ve správním spise, nicméně žádný ze zde obsažených dokumentů se nevěnuje
dodržování práv dětí v Kazachstánu (např. systému sociální a zdravotní péče o nezletilé
nezaopatřené děti).
[4] Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalovaný při posuzování důvodů
k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu nepřekročil meze volného správního
uvážení, neboť žalovaný přes nevymezení pojmu „důvody hodné zvláštního zřetele“ popsal, jaké
skutečnosti bral v potaz, přičemž své závěry odůvodnil. Soud dále neshledal důvodnou námitku
splnění podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Dle krajského soudu
skutková zjištění žalovaného jsou dostatečná pro závěr o neudělení mezinárodní ochrany,
přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí soud považuje za jasné a srozumitelné. Krajský
soud konečně nepřisvědčil ani námitce, že žalovaný při posuzování důvodů k udělení doplňkové
ochrany nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu; uvedl, že žalovaný si za účelem
posouzení důvodů udělení doplňkové ochrany opatřil překlad relevantních částí Zprávy
o dodržování lidských práv v Republice Kazachstán Ministerstva zahraničí Spojených států
amerických ze dne 13. 4. 2016 a informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 3. 6. 2016,
č. j. 103512/2016-LPTP; s těmito podklady rozhodnutí se stěžovatelka seznámila (respektive
přisvědčila vyjádření matky, že postačuje výčet podkladů uvedený v protokolu), přičemž
nenavrhla jejich doplnění ani vůči nim nevznesla námitky. Žalovaný při svém uvážení o neudělení
doplňkové ochrany vycházel z výše uvedených zpráv o zemi původu stěžovatelky. Z odůvodnění
rozhodnutí dle krajského soudu plyne, že žalovaný neshledal obavy stěžovatelky z obtížné
integrace v zemi původu (neznalost země a kazachštiny) důvodné, neboť podle zastupitelského
úřadu je návrat a zařazení zpět do společnosti většinou bezproblémový, a tudíž dle žalovaného
v případě stěžovatelky bez přistoupení dalších okolností nehrozí reálné bezprostřední nebezpečí.
Nedostatečné zázemí a obtíže při začlenění nelze dle žalovaného ztotožnit s nebezpečím mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení. Soud na základě uvedených skutečností dospěl
k závěru, že se žalovaný vypořádal se všemi argumenty uvedenými v průběhu správního řízení,
přičemž dle soudu založil své úvahy na relevantních a dostatečně aktuálních informacích o zemi
původu. Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[5] V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.,
namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, vady řízení, nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
a nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatelka podotýká, že v průběhu řízení před správním
orgánem uvedla, že Kazachstán opustila spolu se svými rodiči bezprostředně po svém narození
téměř před devatenácti lety (ve věku 4 až 6 měsíců); uvedla, že v České republice vyrostla,
vystudovala zde a plynně ovládá český jazyk, přičemž Kazachstán navštívila jen jednou ve věku
7 let. V Kazachstánu od té doby nikdy nebyla, neboť zde již nemá žádné příbuzné, všichni
členové její rodiny trvale žijí v České republice. Dále stěžovatelka upřesnila důvody, které dle
jejího názoru vedly k zamítnutí její žádosti o pobytové oprávnění v České republice; tyto
okolnosti považovala za relevantní jednak z hlediska §12 písm. b) zákona o azylu, jednak
z hlediska §14 a §14a zákona o azylu, a proto se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí
žalovaného správního orgánu. Stěžovatelka je názoru, že krajský soud pochybil, když v době
vydání napadeného rozhodnutí nezohlednil skutečnost, že stěžovatelka dosáhla zletilosti. Tato
okolnost je přitom dle názoru stěžovatelky významná (viz níže) a soud se měl odchýlit od §75
odst. 1 s. ř. s. a k této skutečnosti, která vyšla najevo až po vydání žalobou napadeného
rozhodnutí, přihlédnout.
[6] Stěžovatelka považuje dosažení své zletilosti za relevantní okolnost jak z hlediska udělení
azylu z humanitárních důvodů, tak i z hlediska udělení doplňkové ochrany. Dosažení zletilosti
je dle stěžovatelky totiž relevantní ve vztahu k vyhodnocení otázky humánnosti neudělení azylu
a otázky, zdali stěžovatelka má do budoucna možnost získat povolení k pobytu a tedy pro
posouzení toho, zda vycestování stěžovatelky nemůže představovat rozpor s mezinárodními
závazky České republiky z důvodu nepřiměřeného zásahu do práva stěžovatelky na respektování
soukromého a rodinného života. Stěžovatelka poukazuje na to, že z judikatury NSS plyne
povinnost rozlišovat, zda žadatel po eventuálním vycestování do země původu má možnost
získat jiný typ pobytového oprávnění na území ČR, nebo nikoliv. Samotná možnost vycestování
z ČR zpravidla nebude představovat nepřiměřený zásah do jeho práva na respektování rodinného
nebo soukromého života za situace, kdy po návratu do země původu má možnost požádat
o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR podle zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky.
[7] Stěžovatelka poukazuje na to, že dosažení zletilosti je aktuálně významnou překážkou pro
získání pobytového oprávnění z důvodu sloučení s rodinou, neboť stěžovatelka již není a nebude
pro účely žádosti o pobytové oprávnění za účelem společného soužití rodiny na území
posuzována jako „nezletilé dítě cizince s povoleným pobytem na území“ a získání pobytového oprávnění
je tak vysoce nepravděpodobné. Pokud jde o silné rodinné a osobní vazby v České republice,
pak ty zůstávají i nadále neměnné. Pro stěžovatelku je návrat do země, s níž jí pojí maximálně jen
6 měsíců jejího života, zcela nepředstavitelný, neboť veškerý svůj rodinný a soukromý život
spojuje s Českou republikou, která se pro ni osobně stala jejím druhým domovem. V České
republice vyrostla, studovala zde, má zde rodinu, zázemí. Naproti tomu ve své mateřské zemi
strávila jen několik měsíců svého života, nemá zde zajištěno žádné zázemí, včetně materiálního.
[8] Stěžovatelka s ohledem na změněné okolnosti, kdy dosažení zletilosti významně
komplikuje možnost získání pobytového oprávnění a sloučení stěžovatelky s její rodinou,
považuje za nutné, aby správní orgán výpověď zopakoval, a v doplňujícím pohovoru se zaměřil
na potvrzení či vyvrácení těchto tvrzení, včetně provedení výslechů členů rodiny a za účelem
řádného zjištění skutkového stavu doplnil spisový materiál o spis vedený v souvislosti s žádostmi
stěžovatelky podanými v minulosti ve věci žádosti o pobytové oprávnění a dále o aktuální
informace, pokud jde o otázku možnosti opatření osobních dokumentů neúspěšných žadatelů
o mezinárodní ochranu žijících dlouhodobě v zahraničí, včetně časového rámce vyřízení
takovýchto dokumentů (např. dotazem u zastupitelského úřadu). Jen tak lze dle názoru
stěžovatelky s ohledem na změněné okolnosti, které nastaly až v době po vydání rozhodnutí
žalovaného správního orgánu, vyhodnotit žádost o udělení mezinárodní ochrany ve formě
humanitárního azylu a doplňkové ochrany za důvodnou či nedůvodnou. S ohledem na výše
uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí
žalovaného zrušil.
[9] Žalovaný odkázal ve vyjádření ke kasační stížnosti na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a na obsah spisu, z něhož vycházel. Poukazuje na to, že stěžovatelka neuvedla žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by naplňovala podmínky pro udělení humanitárního azylu dle §14
nebo doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Uvedl, že to, že stěžovatelka dosáhla zletilosti,
není důvodem, aby krajský soud posuzoval otázku humanitárního azylu odlišně, než
v předchozím rozsudku a odlišně od rozsudku sp. zn. 5 Azs 295/2017. Dle žalovaného se správní
orgán nedopustil při posuzování žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu žádné
nezákonnosti; navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[10] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou
kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[11] Stěžovatelka namítá taková zásadní pochybení krajského soudu, která by mohla mít
dopad do jejího hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti
kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační
stížnost je přijatelná.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že ve věci stěžovatelky rozhoduje opakovaně.
Rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 5 Azs 295/2017 - 20, Nejvyšší správní soud zrušil předchozí
rozsudek krajského soudu ze dne 10. 10. 2017, č. j. 46 Az 19/2016 – 29, z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti.
[14] Předně je třeba uvést, že krajský soud závěry ve zrušujícím rozsudku zdejšího soudu
poněkud dezinterpretoval, dospěl-li k tomu, že ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud
vyslovil právní názor, v němž by dospěl k nedůvodnosti žaloby a shledal by postup žalovaného
souladný se zákonem. Nejvyšší správní soud toliko konstatoval, že nebylo důvodu rušit
rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost, neboť rozhodnutí žalovaného přezkoumat lze,
neboť je z něj zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění žalovaný rozhodl a jak je právně
posoudil. Závazný právní názor, kterého se krajský soud nyní (v odst. 15 odůvodnění) dovolává,
byl vysloven ve vztahu k přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, nikoli ve vztahu
ke správnosti skutkových zjištění a věcnému posouzení. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím
rozsudku uvedl, že rozhodnutí stěžovatele (žalovaného) nebylo zatíženo žádnou vadou ve smyslu
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rovněž podotkl, že krajský soud zcela nesprávně spojuje důvody
pro udělení humanitárního azylu s důvody doplňkové ochrany či překážky vycestování; rovněž
konstatoval, že vše to, co krajský soud stěžovateli vytýká, přezkoumávané rozhodnutí obsahuje;
správností obsahu se však nezabýval.
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud ani v novém rozhodnutí
dostatečně nevypořádal zejména s otázkou doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu; převzal
závěr žalovaného, který si dle soudu obstaral dostatečné informace o zemi původu stěžovatelky,
tato se s nimi seznámila, nenavrhla jejich doplnění a nevznesla žádné námitky; krajský soud
konstatoval, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že správní orgán neshledal její obavy
z obtížné integrace v zemi původu, neboť podle zastupitelského úřadu je návrat a zařazení zpět
do společnosti většinou bezproblémový. Krajský soud uzavřel, že se žalovaný vypořádal se všemi
argumenty stěžovatelky dostatečně.
[16] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že žalovaný měl dostatek informací o zemi původu
stěžovatelky, nemá pochyb ani o tom, že obecně lze považovat návrat do země původu
za bezproblémový. Nicméně žalovaný, potažmo krajský soud, nikterak nebrali v potaz konkrétní
situaci stěžovatelky. Nelze především souhlasit s žalovaným, potažmo krajským soudem,
že stěžovatelka neuvedla žádné relevantní skutečnosti pro možné udělení doplňkové ochrany.
Stěžovatelka opakovaně uváděla, že je plně integrovaná v České republice, v zemi svého
původu fakticky nikdy nežila, v podstatě od svého narození pobývá s rodiči, kteří mají udělen
dlouhodobý pobyt, na území České republiky; v současné době v Kazachstánu už nemá ani žádné
příbuzné; neovládá kazašský jazyk, povinnou školní docházku i následné studium absolvovala
v České republice.
[17] Aplikace zákona o azylu se nemůže dostat do kolize s mezinárodními závazky České
republiky, které vyplývají z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“), který garantuje ochranu v situacích skutečně nepřiměřeného zásahu do soukromého
či rodinného života cizince. Proto ani při posuzování otázky možného udělení doplňkové
ochrany nelze odhlížet od čl. 8 Úmluvy. Nejvyšší správní soud konstatuje, že samotná existence
rodinného života automaticky neznamená povinnost udělit doplňkovou ochranu za účelem jeho
realizace. Je třeba zkoumat, zda případné vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními
závazky České republiky; zejména, zda se nemůže jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah,
nejčastěji dlouholeté manželství či dokonce rodinu s dětmi, aby i s ohledem na stupeň integrace
jednotlivých členů rodiny, (ne)bylo možno vyloučit pravděpodobnost reálné zpětné integrace
v zemi původu cizince.
[18] V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, zdejší soud mimo jiné
konstatoval: „Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených
závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby,
že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování
z území ČR.“ Obdobně v rozsudku ze dne 2. ledna 2012, č. j. 6 Azs 35/2011 – 47, se uvádí: „Není
vyloučeno podřadit některé zásahy do rodinného života pod důvody pro udělení doplňkové ochrany, např. případy,
kdy by si stěžovatel vytvořil na území České republiky takové rodinné a osobní vazby, že by nepřiměřeným
zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území České
republiky.“
[19] Z konstantní judikatury (srov. též např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 Azs 15/2011 - 54, ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 Azs 7/2011 – 79, ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Azs 11/2011 – 68, ze dne 29. 6. 2011) vyplývá, že soud ve své rozhodovací činnosti
rozlišuje, zda je cizinci znemožněn jeho rodinný život existující v České republice (k případnému
porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod dochází již samotným vyhoštěním)
či zda je cizinci znemožněn jeho rodinný život v zemi jeho původu (extrateritoriální účinek čl. 8
Úmluvy); srov. shrnutí judikatury v rozsudku ze dne 6. 8. 2010, č. j. 2 Azs 24/2010 - 90, bod 29.
[20] S ohledem na skutkový příběh stěžovatelky, o jehož pravdivosti, tak jak jej vylíčila
a jak jej vzaly za nesporný i správní orgány a potažmo krajský soud, nevznikly žádné pochyby,
bylo na místě zabývat se především případnými extrateritoriálními účinky čl. 8 Úmluvy, tedy tím,
do jaké míry je stěžovatelce znemožněn její rodinný, případně soukromý život v zemi původu.
[21] Citovaný článek Úmluvy garantuje ochranu v situacích skutečně nepřiměřeného zásahu
do soukromého či rodinného života cizince (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Bensaid proti Spojenému království ze dne 6. 2. 2001, stížnost č. 44599/98). Za takový
nepřiměřený zásah lze dle názoru Nejvyššího správního soudu považovat i nucené vycestování
stěžovatelky, a to především s ohledem na dobu jejího pobytu v České republice, charakter jejího
rodinného, resp. soukromého života na území České republiky a reálnou (ne) možnost jeho
přenesení do domovského státu. Je proto třeba brát v úvahu, do jaké míry byla tehdy nezletilá
stěžovatelka schopna vést rodinný, případně soukromý život v zemi původu, pokud její rodiče
trvale žijí v České republice, stěžovatelka zde žije fakticky od narození, po skončení povinné
školní docházky zde studuje střední školu, v Kazachstánu nemá žádné příbuzné a neovládá tamní
jazyk. Jakkoli z judikatury Soudu pro lidská práva vyplývá, že podmínky pro spuštění
extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné a mnohdy nestačí ani to, že cizinec
v daném státě delší dobu žije a má tam rodinný a/nebo soukromý život (srov. mutatis mutnadis
rozsudek ve věci Bensaid), je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že v případě stěžovatelky výše
zamýšlený účinek nastal.
[22] Mezinárodní závazek České republiky v podobě čl. 8 Úmluvy zcela jistě nelze chápat
jako neomezený všeobecný závazek respektovat volbu stěžovatelky ohledně země jejího pobytu.
Při stanovení rozsahu povinností státu je nutno uvážit okolnosti každého konkrétního
případu (viz např. rozsudek ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94),
k čemuž v případě stěžovatelky však nedošlo. Žalovaný, potažmo krajský soud se spokojili
s konstatováním, že dle všech dostupných informací obecně začlenění do života v Kazachstánu
není problematické, nicméně nikterak se již nezabývaly tím, zda tomu tak reálně je i v případě
nezletilé stěžovatelky; stěžovatelka přitom důvody, pro které není pro ni vycestování
do Kazachstánu možné a reálné, opakovaně uváděla. Lze tak uzavřít, že spisový materiál
obsahuje dostatek skutkových zjištění, správní orgán však tato neúplně a nedostatečně
vyhodnotil. Pokud tedy žalovaný, potažmo krajský soud dospěli k závěru, že případné
vycestování stěžovatelky nebude znamenat zásah do jejího života natolik, aby znamenal porušení
článku 8 Úmluvy znamenající naplnění hrozby vážné újmy pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, nelze s ním souhlasit.
[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu, jakož
i rozhodnutí žalovaného z hlediska práva nemohou obstát, byť k tomuto závěru dospěl z důvodů
i částečně jiných, než stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nedůvodnou především shledal
Nejvyšší správní soud námitku stěžovatelky stran prolomení zásady vázanosti skutkovým
a právním stavem v době rozhodování správního orgánu (§75 s. ř. s.). Krajský soud správně
vycházel ze skutkového stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného; skutečnost,
že stěžovatelka v průběhu soudního řízení dosáhla zletilosti, tak nemohla mít na posouzení věci
krajským soudem vliv. Nicméně, jak uvedeno výše, skutkový stav krajský soud, který ustal
na převzetí jeho vadného posouzení žalovaným, nesprávně vyhodnotil, a na základě toho dospěl
i k nesprávným právním závěrům.
[24] Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Vzhledem k tomu,
že vady, které Nejvyšší správní soud napadenému rozsudku krajského soudu a rovněž rozhodnutí
žalovaného vytkl, jsou takové povahy, že je není možno odstranit v řízení před krajským soudem,
zrušil současně i rozhodnutí žalovaného, kterému věc vrací k dalšímu řízení. V něm je žalovaný
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku [ §110 odst. 2 písm. a) ve spojení
s odst. 4 s. ř. s.].
[25] O nákladech řízení rozhodl Nevyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka, byť měla ve věci úspěch a náležela by jí po právu náhrada nákladů řízení,
žádné náklady v řízení nevynaložila, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[26] Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené právní zástupkyni stěžovatelky odměnu
za zastupování, a to za 1 úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu] ve výši 3100 Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů podle
§13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, celkem 3400 Kč. O odměně za zastupování
před krajským soudem bylo rozhodnuto již napadeným rozsudkem krajského soudu (bod 21).
Podle §35 odst. 9 s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu