ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.252.2019:41
sp. zn. 5 Azs 252/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: A. B., zast.
Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem, se sídlem Za Poříčskou bránou 390/18, Praha, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, pošt. Schránka 21/OAM ,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 6. 2019, č. j. 4 Az 14/2019 – 24,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2019, č. j. 4 Az 14/2019 – 24,
se r uší a věc se mu v rací k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Luisi Velázquezovi se p ři zn áv á odměna
a náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6800 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného 25. 2. 2019, č. j. OAM-15/ZA-ZA11-ZA19-2019, kterým byla žádost
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno dle §25
písm. i) zákona o azylu a bylo určeno, že státem příslušným k posouzení žádosti dle č. l. 3
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále „nařízení Dublin III“ nebo
„nařízení“) je Polská republika.
[2] Stěžovatel dne 14. 1. 2019 v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl,
že vycestoval letecky z Taškentu do Minsku, odtud letecky pokračoval do Varšavy; v Polsku
pobýval do 2. 1. 2019, do České republiky přicestoval autobusem. Měl polské vízum platné
od 23. 1. 2018 do 9. 1. 2019. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu dluhů, potřebuje vydělat
peníze na léčbu nemocné manželky. Do Polska přicestoval za prací, pokud se vrátí do vlasti, tak
mu hrozí, že mu vezmou dům a zůstane na ulici. Během pobytu v Polsku mu nebyla vyplacena
mzda ve výši cca 820 dolarů, obrátil se na policii, ta mu nijak nepomohla. Do České republiky
přicestoval s posledními penězi. Jiné potíže v Polsku neměl, zpět se tam však vrátit nechce,
protože v České republice je s cizinci lépe zacházeno.
[3] Žalovaný odkázal na čl. 3 odst. 1 a na čl. 8 – 15 nařízení dopadající na případ stěžovatele,
dne 8. 1. 2019 požádal Polskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti stěžovatele
o mezinárodní ochranu. Ve správním spise je založena zpráva Ministerstva vnitra: Informace
OAMP Polsko ze dne 8. 1. 2018, žádost o převzetí do Polska ze dne 8. 1. 2019, akceptace žádosti
Polskou republikou ze dne 14. 1. 2019, protokol o pohovoru, protokol o seznámení s podklady
rozhodnutí. Žalovaný na základě informace OAMP konstatoval, že na úrovni Evropské unie,
ať již jejich jednotlivých výkonných orgánů či Soudního dvora EU ani ze strany Evropského
soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy
Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systémové nedostatky řízení
ve věcech mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice
dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv
Evropské unie; Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky rovněž nevydal žádné stanovisko,
aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polské
republiky, jako to učinil například zcela jednoznačně v minulosti v případě Řecka. Konstatoval,
že Polská republika je členem Evropské unie, je schopna zajistit dodržování lidských práv
a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů, ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy
o lidských právech a základních svobodách. Podotkl, že rovněž skutečnost, že v Polské republice
ročně žádají o udělení mezinárodní ochrany tisíce uprchlíků, svědčí o neexistenci obav uprchlíků
z tamního azylového systému. Žalovaný posoudil žádost stěžovatele s ohledem na výše uvedené
jako nepřípustnou, a proto řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil; současně určil dle čl. 3
odst. 2 nařízení Polskou republiku jakožto zemi příslušnou k posouzení žádosti stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany.
[4] V žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost správního
rozhodnutí, uvedl, že v polském azylovém řízení dochází k vážným systémovým nedostatkům,
nebyla řádně zjištěna faktická situace v Polsku, žalovaný si neobstaral dostatečné podklady
a rozhodnutí řádně neodůvodnil. Poukázal na to, že byl využit jediný podklad, ze kterého není
možné zjistit, zda k systémovým nedostatkům dochází, dokument obsahuje jen odkaz na právní
úpravu azylového řízení; žalovaný pouze deklaruje, že využil Informaci OAMP, která však nic
nevypovídá o aktuální situaci v Polsku a přístupu polských orgánů k žadatelům o mezinárodní
ochranu; stejně tak poukaz na to, že v Polsku ročně žádají o udělení mezinárodní ochrany tisíce
uprchlíků, o stavu a kvalitě azylového řízení nic nevypovídá. Stěžovatel poukazuje na to,
že naopak velké množství žádostí může znamenat ohrožení kvality řízení.
[5] Stěžovatel v žalobě jakožto samostatný žalobní bod dále namítl systémové nedostatky
v Polské republice, odkázal výslovně na stanovisko European Council on Refugees and Exiles
(ECRE) hovořící o systémových nedostatcích v některých zemích, mimo jiné i v Polsku; přijímací
a pobytová střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu mají být přeplněná vzhledem
k množství žadatelů, žadatelé žijí ve ztížených podmínkách, je komplikován přístup k poradenství
a rovněž je složitý přístup k soudní a jiné ochraně v případě neudělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatel dále poukázal s odkazem na uvedení zdroje na rozhodnutí nizozemského soudu, který
konstatoval, že došlo k deportaci osob bez možnosti domáhat se účinné ochrany z důvodu
neefektivního systému v Polsku, dále zmínil stanovisko UNHCR, dle kterého Polsko žadatele
z Ukrajiny vrací, a to aniž by došlo k dostatečnému zhodnocení skutečností jednotlivých případů;
odkázal rovněž na další zprávy, ze kterých dle stěžovatele vyplývá, že Polská republika
systematicky neuděluje mezinárodní ochranu v jakékoli formě osobám z Ukrajiny, a to i když
pocházejí z válkou zničené části země. Poukázal rovněž na skutečnost, že Polsko zamezuje vstup
osobám, které na jeho hranicích projeví úmysl požádat o azyl, po několikaminutové kontrole
příslušné orgány žadateli sdělí, že je ekonomickým migrantem, a ne uprchlíkem, přitom
od takového jednání neodrazuje polské orgány ani příkaz Evropského soudu pro lidská práva,
který tyto praktiky polské vládě zakázal. V Polsku je rovněž obtížné dosáhnout na právní pomoc,
neboť vláda zablokovala financování této pomoci; stěžovatel uvádí, opět s odkazem na zdroje
informací, že v roce 2018 na tuto pomoc dosáhlo pouze 365 žadatelů. Dle stěžovatele průběh
azylového řízení v Polsku naplňuje obavy dle čl. 3 odst. 2 nařízení. Ze znění uvedeného článku
je zřejmé, že k jeho aplikaci postačí domněnka systémových nedostatků, pokud je založena
na existenci závažných důvodů; stěžovatel tvrdí, že tyto důvody prokazují zdroje, které
k jednotlivým svým tvrzením v žalobě uvedl; poukázal na to, že tyto zdroje měl využít již správní
orgán, na kterém primárně důkazní břemeno leží.
[6] Městský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji; konstatoval, že v Polsku jako státě
příslušném k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu nedochází k systémovým nedostatkům
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení. Ze souhrnné informace Odboru azylové a migrační politiky MV
o azylovém systému v Polsku ze dne 8. 1. 2018, jež je obsažena ve správním spise, vyplývá,
že Polsko dodržuje všechny standardy EU stran řízení a udělování mezinárodní ochrany. Polsko
má v tomto ohledu vyhovující legislativu a dostatečně právně upravené příslušné instituce
a pravomoci orgánů, součástí posouzení žádosti je lékařská prohlídka, během pohovoru k žádosti
mají žadatelé právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, při pohovoru je brán ohled na pohlaví,
příp. zranitelnost žadatele, proti rozhodnutí je možno podat odvolání s odkladným účinkem,
proti odvolacímu rozhodnutí mohou žadatelé podat žalobu k soudu, přičemž mohou požádat
o pozastavení právní moci rozhodnutí, proti němuž brojí, proti rozsudku je možno podat kasační
stížnost, jíž lze na návrh přiznat odkladný účinek, žadatelé jsou po celou dobu řízení oprávněni
komunikovat s mezinárodními a nevládními organizacemi. Dále citoval ze zprávy OAMP
nediskriminační sociální a materiální podporu, odkázal na obsazenost přijímacích středisek, počty
podaných žádostí a počty pozitivních rozhodnutí. Konstatoval, že informaci o azylovém systému
v Polsku považuje za dostatečný a objektivní zdroj údajů, a jednoznačně odmítá tvrzení
o pouhém opsání polské právní úpravy bez ohledu na skutečný stav; zpráva není toliko reflexí
psaného práva, nýbrž kompilátem faktů z různých zdrojů; souhrnná informace představuje dle
soudu důkladný, kompaktní a vyvážený soubor poznatků. Podloženou tezi o neexistenci
systémových nedostatků v polském azylovém řízení nemohou dle soudu zpochybnit tvrzení
o dílčích nedostatcích, které uvádí stěžovatel ve své žalobě. Přisvědčil stěžovateli v tom, že pouhá
skutečnost, že v Polsku každoročně požádají o mezinárodní ochranu tisíce uprchlíků, jistě
nepostačuje k vyvození podložených závěrů, avšak v souhrnu všech konstatovaných informací
je touto okolností dotvářen ucelený obraz o systémové nezávadnosti polského azylového řízení.
Z údajů obsažených ve správním spisu nic nenasvědčuje tomu, že by Polsko bylo azylovými
žádostmi přehnaně vytížené. Městský soud odkázal rovněž stran absence systémových nedostatků
v polském azylovém řízení na judikaturu Nejvyššího správního soudu; např. usnesení ze dne
16. 5. 2017, č. j. 6 Azs 123/2017 – 33, usnesení ze dne 7. 6. 2016, č. j. 8 Azs 18/2016 – 52.
Dle městského soudu žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, přičemž přihlédl ke všemu,
co vyšlo v řízení najevo, a uspokojivým způsobem své rozhodnutí odůvodnil, přijaté řešení také
odpovídalo okolnostem daného případu.
[7] Kasační stížností napadá žalobce rozsudek z důvodu jeho nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a jiných podstatných vadách
řízení před soudem, které měly za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a výslovně tak
uplatňuje stížnostní důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní
řád správní (dále jen s. ř. s.).
[8] V kasační stížnosti stěžovatel především poukazuje na to, městský soud v odůvodnění
rozsudku provedl stručnou a dle přesvědčení stěžovatele naprosto nedostatečnou rekapitulaci
obsahu podané žaloby a dále rekapitulaci vyjádření žalovaného ze dne 29. 4. 2019 /body 2., 4.
odůvodnění/ a konstatoval, že ve věci rozhodl bez nařízení jednání za souhlasu účastníků ve smyslu
§51 odst. 1 s. ř. s. V rámci přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí soud provedl
dokazování obsahem listin založených ve správním spise; v rámci hodnocení provedeného
dokazování a v reakci na stěžejní žalobní námitku stran systémových nedostatků v polském
azylovém řízení, kterou stěžovatel podpořil označenými důkazy, se soud prakticky „spokojil“
s informacemi obsaženými ve zprávě MV ČR ze dne 8. 1. 2018, kterou považoval za komplexní,
objektivní a dostatečný zdroj relevantních informací prokazující nedůvodnost žalobních námitek.
[9] Stěžovatel tvrdí, že žalobou ze dne 25. 3. 2019 napadl rozhodnutí žalovaného v celém
rozsahu a vymezil uplatněné žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když označil
konkrétní ustanovení správního řádu, které měl žalovaný při svém rozhodování porušit
a současně vytkl žalovanému nesprávnou interpretaci článku 3 odst. 2 druhý pododstavec
nařízení. Zejména namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného spočívající
v nedostatečném posouzení aktuální faktické situace v Polské republice ve vztahu k azylovému
řízení. V této souvislosti tvrdil a prokazoval, že žalovaný měl možnost a povinnost se seznámit
s veřejně dostupnými a průběžně aktualizovanými zprávami a soudními rozhodnutími ohledně
situace žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice a přístupu polských státních
orgánů k těmto žadatelům, a nikoliv pouze a jednostranně vycházet z jediného zdroje informací,
kterým byla souhrnná informace Ministerstva vnitra ze dne 8. 1. 2018, nehledě na skutečnost,
že žalovaný tento zdroj informací využívá toliko k citaci polské právní úpravy, aniž by tato
zjištění konfrontoval se skutečným stavem azylového řízení, což samo o sobě prokazuje,
že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který
je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, čímž nepochybně došlo k porušení
příslušných ustanovení správního řádu zaručující řádné a objektivní zjištění stavu věci. V žalobě
rovněž uplatnil stěžejní žalobní námitku týkající se existence závažných systémových nedostatků
v polském azylovém řízení, tato žalobní argumentace byla podpořena odkazem na konkrétní
stanoviska a judikaturu zahraničních institucí a justičních orgánů a ve vztahu k aplikaci
a interpretaci článku 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III rovněž na relevantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.
[10] Stěžovatel dále tvrdí, že v žalobě se rovněž podrobně vyjádřil ke správné aplikaci
a interpretaci článku 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III ve spojení s čl. 4 Listiny
základních práv Evropské unie, když vyslovil přesvědčení, že k použití tohoto ustanovení postačí
domněnka systémových nedostatků, pokud je založena na existenci závažných důvodů, které
v řízení tvrdil a prokázal z několika nezávislých zdrojů a takto měl v rámci dokazování
a rozhodování o podané žádosti správně postupovat žalovaný správní orgán, který však na své
zákonné povinnosti naprosto rezignoval, a proto jeho rozhodnutí vykazuje znaky nezákonnosti
spočívající v nepřezkoumatelnosti. K prokázání uplatněných žalobních námitek v žalobě řádně
označil a navrhl k důkazu pod body 1 – 12 konkrétní veřejně dostupné zdroje informací,
ze kterých bylo lze učinit skutková zjištění prokazující důvodnost žaloby a nezákonnost
napadeného rozhodnutí žalovaného.
[11] Dle stěžovatele se městský soud vůbec nezabýval podstatou uplatněné žalobní
argumentace, na kterou prakticky vůbec nereagoval s výjimkou stručné rekapitulace obsahu
žaloby, a současně se jakkoliv odmítl zabývat řádně označenými důkazními návrhy, aniž
by v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakého důvodu k jejich provedení nepřistoupil. Jestliže soud
provádí dokazování (§77 odst. 1 s. ř. s.) je povinen nařídit jednání, a to i tehdy, pokud účastníci
řízení souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.). Provedl-li
soud dokazování listinnými důkazy bez nařízení jednání, trpí jeho rozhodnutí jinou vadou řízení
před soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí a je důvodem pro zrušení tohoto
rozhodnutí podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76). Stěžovatel v žalobě namítal, že bylo povinností žalovaného
při zjišťování skutkového stavu ohledně reálné funkčnosti azylového systému v Polské republice
vycházet i z jiných zdrojů informací než z jediné inkriminované zprávy, ze které žalovaný
a rovněž tak soud při svém rozhodování výlučně vycházel, a v tomto směru shromažďovat
přesné a aktuální informace z různých zdrojů týkajících se rovněž členských států EU, do nichž
žalovaný navrací cizince v dublinském řízení; tuto námitku soud zcela pominul.
[12] Dle přesvědčení stěžovatele je kasační stížnosti přijatelná, neboť v řízení o poskytnutí
mezinárodní ochrany došlo ze strany soudu k hrubému a zásadnímu porušení základních zásad
soudního řízení správního a shora podrobně popsané nezákonné postupy mohly mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele; soud zejména nerespektoval ustálenou
a bezrozpornou soudní judikaturu a v projednávané věci hrubě pochybil při výkladu hmotného
a procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS).
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany ve všech částech výroku, tak i rozsudek městského soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy; plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání žádosti
o mezinárodní ochranu a výpověď stěžovatele učiněnou ve správním řízení, na správní
rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě ze dne 16. 4. 2019 a 29. 4. 2019. S kasačními námitkami
nesouhlasí, neboť neprokazují, že by žalovaný v průběhu své činnosti porušil některé ustanovení
správního řádu či nařízení a následně vydal nezákonné či nedostatečně odůvodněné rozhodnutí.
Se závěry napadeného rozsudku žalovaný plně souhlasí. V případě stěžovatele nebylo naplněno
žádné z kritérií stanovených v kapitole III. nařízení, které by určilo příslušnost ČR k posouzení
žádostí o udělení mezinárodní ochrany, které stěžovatel podal v Polské republice. Stěžovatel byl
držitelem dlouhodobého víza č. 010649079 vydaného Polskou republikou dne 18. 1. 2018
v Taškentu s možností vícenásobného vstupu a maximální délkou pobytu 352 dní ode dne
23. 1. 2018 do dne 9. 1. 2019. V případě stěžovatele tak bylo nezbytné aplikovat kritérium
dané článkem 12 nařízení. Žalovaný je tudíž přesvědčen, že napadené rozhodnutí je opřené
o bezprostředně závazné nařízení Dublin III a vychází ze zjištěného skutečného stavu věci.
V napadeném rozhodnutí žalovaný a posléze i městský soud rovněž dostatečně posoudili azylový
systém v Polsku a dospěli k závěru, že v případě Polska neexistují závažné důvody se domnívat,
že zde dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí
žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení
ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU. V podrobnostech odkazuje žalovaný na obsah
správního spisu, zejména pak na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Namítané systémové
nedostatky v azylovém řízení, na které stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti, dle názoru
žalovaného nejsou způsobilé zpochybnit rozhodnutí soudu v předmětné věci. Žalovaný
je přesvědčen o tom, že kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a jedná se tudíž
o nepřijatelnou kasační stížnost ve smyslu §104a s. ř. s., proto navrhuje, aby ji Nejvyšší správní
soud odmítl.
[14] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou
kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[15] Stěžovatel v tomto případě v zásadě namítá nesprávnou aplikaci čl. 3 odst. 2 druhého
pododstavce nařízení Dublin III opírající se o nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, na jehož
základě městský soud dospěl k závěru, že přemístění stěžovatele do Polské republiky je možné,
a dále nesprávné, resp. nepřezkoumatelné vypořádání žalobních námitek stěžovatele. Stěžovatel
tedy namítá taková zásadní pochybení městského soudu, která by mohla mít dopad do jeho
hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti
prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[17] Podle čl. 3 odst. 1 věty druhé nařízení [ž]ádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný
podle kritérií stanovených v kapitole III. Výjimku představuje situace popsaná v čl. 3 odst. 2 větě
druhé, dle které [n]ení-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný,
protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové
řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího
zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení
příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže
být určen jako příslušný jiný členský stát.
[18] Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud zejména v rozsudku ze dne 12. 9. 2016,
č. j. 5 Azs 195/2016 - 22, z citovaných ustanovení vyplývá, že v rámci dublinského systému nelze
přemisťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení nebo podmínky
přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují natolik závažné, tedy systémové nedostatky
z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému (resp. z hlediska
srovnatelných závazků ostatních zemí dublinského systému, které nejsou právními předpisy
Společného evropského azylového systému v té či oné míře vázány), že by zde v případě
přemístění žadatele do dané země dublinského systému vzniklo riziko nelidského či ponižujícího
zacházení s tímto žadatelem rozporné s požadavky zejména čl. 4 Listiny základních práv EU,
resp. čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak byly konkretizovány
v judikatuře obou evropských soudů, tedy Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu
pro lidská práva (přímo k možnosti vzniku takové újmy v rámci uplatňování dublinského systému
srov. zejména rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, N. S . a M . E ., C-
411/10 a C-493/10, EU:C:2011:865; ze dne 14. 11. 2013, Puid, C-4/11, EU:C:2013:740 a ze dne
10. 12. 2013, Abdullahi, C-394/12; EU:C:2013:813 a dále rozsudky velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 2011 ve věci M.S.S. proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09
a ze dne 4. 11. 2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, stížnost č. 29217/12, a to ať již přímo v této
zemi, do níž má být žadatel přemístěn, anebo - z důvodu absence řádného posouzení jeho žádosti
- v zemích třetích, včetně případně i země jeho původu (pozn. NSS: i přesto, že české znění čl. 3
odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III používá výraz „systematické nedostatky“, podrží
se zdejší soud i v tomto rozsudku přesnější formulace „systémové nedostatky“, která odpovídá např.
francouzskému i anglickému znění téhož ustanovení nařízení Dublin III, jakož i předcházející
výše zmiňované judikatuře velkého senátu Soudního dvora EU k této otázce, kterou dané
ustanovení kodifikuje).
[19] Nejvyšší správní soud v této souvislosti rovněž judikoval, že úvaha správního orgánu
týkající se možnosti přemístění žadatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení
Dublin III musí být obsažena v každém rozhodnutí o přemístění žadatele, bez ohledu
na to, do jaké země má být žadatel přemístěn (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27). Rovněž v rozsudku ze dne 12. 1. 2017,
č. j. 5 Azs 229/2016 – 44, zdejší soud konstatoval, že závěry správního orgánu o tom, zda
přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do státu určeného jako stát příslušný pro posouzení
jeho žádosti nebrání systémové nedostatky, musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového
systému v tomto státě,
případně v dalších podkladech, které budou obsaženy ve správním spise.
[20] V projednávané věci bylo na žalovaném posoudit, zda v případě Polska existují závažné
důvody se domnívat, že zde dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení
nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v této zemi, které by vedly k riziku
nelidského nebo ponižujícího zacházení se stěžovatelem v důsledku jeho přemístění do Polska
jakožto země jinak příslušné k vyřízení jeho žádosti. Na adresu žalovaného nelze říci,
že by žalovaný své stanovisko k dané otázce vůbec neodůvodnil, resp., že by správní spis
neobsahoval podklady, z nichž vycházel. Nejvyšší správní soud však na straně druhé nemůže
posoudit, zda je toto odůvodnění dostatečné, a zda obstojí závěr žalovaného, potažmo městského
soudu, že souhrnné informace podávají zcela vyčerpávající a jednoznačnou informaci o stavu
azylového řízení v Polsku.
[21] Je pravdou, že např. v rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 6 Azs 123/2017, na který
městský soud odkazuje, a jež vychází z judikatury obsažené v rozsudku ze dne 26. 5. 2016,
č. j. 2 Azs 113/2016 – 26, se uvádí: „(…) Polská republika je bezpečnou zemí, která neporušuje základní
lidská práva a dbá na jejich dodržování. K opačnému závěru by bylo možné dospět pouze tehdy, pokud by byl
prokázán opak, k čemuž v tomto řízení nedošlo. Neexistují totiž žádné důkazy, že by v Polské republice
docházelo k nelidskému či ponižujícímu zacházení, jak to má na mysli čl 4 Listiny základních práv Evropské
unie.“ V tam posuzovaném případě však stěžovatelka, na rozdíl od stěžovatele ve věci nyní
posuzované, netvrdila nic, co by nasvědčilo existenci systémových nedostatků v Polské republice,
nenavrhla žádné důkazy k prokázání jí tvrzených skutečností, z nichž by dovozovala existenci
systémových nedostatků v Polsku, pro které by tam nemohla být stran posouzení žádosti
o udělení mezinárodní ochrany předána. Nejvyšší správní soud tak musí konstatovat, že odkaz
městského soudu na uvedený rozsudek není zcela případný.
[22] Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje, že v otázce azylového řízení mezi
členskými státy platí domněnka vzájemné důvěry, žadatel tak musí uvést hodnověrná tvrzení
o systémových nedostatcích v polském azylovém řízení, jež by důkladně podepřel relevantními
důkazy. K principu vzájemné důvěry se zřetelně vyslovil Nejvyšší správní soud např. v usnesení
ze dne 7. 6. 2016, č. j. 8 Azs 18/2016 – 52: „Evropský azylový systém je totiž založen na domněnce
vzájemné důvěry a na předpokladu, že zacházení s žadateli o azyl v každém členském státě splňuje požadavky
Listiny základních práv EU, Ženevské úmluvy i Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Tato
domněnka je vyvratitelná, to však neznamená, že jakékoli porušení základního práva členským státem
automaticky znemožňuje přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu. Je tomu tak pouze tehdy, je-li třeba
se vážně obávat, že dochází systematickým nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů
v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Statistiky samy
o sobě nezakládají vážnou obavu ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III, neboť k nim chybí
konkrétní poznatky, že by posouzení žádostí ukrajinských občanů o mezinárodní ochranu bylo ze strany Polska
pouze paušální, formalistické a nezohledňující specifika konkrétního případu.“
[23] V projednávané věci otázka, zda informace, které si žalovaný obstaral (resp. jednu zprávu
Ministerstva vnitra, která byť byla datována 8. 1. 2018, shromažďovala data zejména z roku 2016,
přičemž žádost stěžovatele byla posuzována v lednu 2019) a na základě nichž své závěry
odůvodnil, byly dostatečným zdrojem relevantních zjištění. Stěžovatel v žalobě výslovně namítl,
že tímto dostatečným zdrojem nebyly a uvedl konkrétní důkazy, z nichž dle něj vyplývá,
že zjištění uváděná žalovaným a poté aprobovaná soudem, nejsou dostatečná, resp. jsou
se zjištěními stěžovatele rozporná. Bylo proto na místě tyto rozpory o tvrzených systémových
nedostatcích v Polské republice v řízení před městským soudem odstranit. Nejvyšší správní soud
např. již v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, konstatoval: „Ustanovení §77
s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán
ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec
zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce.“
[24] Městský soud měl proto dle §77 odst. 2 s. ř. s. provést a doplnit dokazování, za účelem
zjištění, zda skutkový stav byl správními orgány zjištěn dostatečně. Jak konstatoval zdejší soud
např. v rozsudku ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 As 203/2015 – 141, „soud může použít i nové důkazy, které
sice ve správním řízení nebyly předloženy, resp. nebyly součástí správního spisu, nicméně jsou schopny vypovídat
o skutkovém stavu v době vydání správního rozhodnutí, a lze jimi tedy potvrdit nebo vyvrátit skutkový stav, který
správní orgán zjistil ve správním řízení.“ Byť tedy obě strany souhlasily s rozhodnutím bez jednání,
bylo na místě nařídit jednání, provést k důkazu stěžovatelem označené zdroje informací, dát
možnost žalovanému se k nim vyjádřit a rozporné informace vyjasnit. Teprve poté mohl městský
soud dospět k závěru, zda zdroj informací, z něhož žalovaný vycházel (tj. zpráva OAMP Polsko
ze dne 8. 1. 2018) byl dostačující, jednoznačný a zda stěžovatelem v žalobě uváděné systémové
nedostatky v azylovém řízení jsou ve vztahu k jeho osobě relevantní a způsobilé zpochybnit
žalovaným zjištěný skutkový stav, z něhož v rozhodnutí vycházel či nikoli.
[25] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto dle §110 odst. 1 in fine
s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrací k dalšímu řízení; v něm
je městský soud vázán právním názorem výše vysloveným. V novém rozhodnutí rozhodne
městský soud rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti.
[26] Zástupci, který byl stěžovateli ustanoven usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 7. 2019. č. j. 5 Azs 252/2019 – 9, se dle §35 odst. 10 s. ř. s., s přihlédnutím k §7 bodu 5, §9
odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přiznává
odměna za dva úkony právní služby: převzetí zastoupení vč. nahlédnutí do spisu a doplnění
kasační stížnosti, t. j. 2 x 3100 Kč, a dále paušální náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč, celkem
6800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám advokáta
Mgr. Luise Velázqueze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. září 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu