ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.278.2019:20
sp. zn. 5 Azs 278/2019 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: X. Y., zast.
JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem Benešova 628/12, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou
936/3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 12. 6. 2019, 41 Az 6/2018 - 146,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobkyně,
JUDr. Bc. Stanislava Bruncka, Ph.D., advokáta se sídlem Benešova 628/12, Brno,
se ur č uj e částkou ve výši 4114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaný správní orgán (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zrušeno rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018, č. j. OAM-183/ZA-ZA11-P15-2016. Tímto rozhodnutím
stěžovatel neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Dne 19. 2. 2016 žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany. Následně poskytla
ke své žádosti základní údaje dle §10 odst. 2 zákona o azylu, v nichž uvedla, že se hlásí
ke křesťanskému náboženskému vyznání a v zemi původu je vystavena pronásledování
z náboženských důvodů. To, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jsou
její obavy z pronásledování a zatčení z náboženských důvodů, neboť je členkou náboženské
menšiny - konkrétně církve Yi Xin Chengyi (v překladu: „Díky víře se stát spravedlivým“), bylo
potvrzeno i v dalším průběhu správního řízení, a to především během pohovorů provedených
se žalobkyní. Z nich vyplynulo, že jmenovaná církev je v Číně zakázána, je označována za zlé
kulty a v důsledku toho žalobkyně žila velmi nesvobodně a v každodenním strachu. V roce 2014
se jí rozpadlo manželství, neboť manžel byl ovlivněn ateistickou vládní propagandou a chtěl, aby
žalobkyně od své víry ustoupila. Od roku 2014 také začala zesilovat perzekuce zakázaných církví
v Číně. Žalobkyně se obávala pronásledování ze strany čínské policie, protože zatýkání a fyzické
napadání věřících zakázaných náboženství bylo celkem běžné a docházelo k jejich stupňování.
V podstatě posledním impulsem pro odchod žalobkyně ze země původu se stal incident
z července 2015, kdy se do bytu, v němž měla se svými spoluvěřícími náboženské shromáždění,
snažili dostat cizí muži, což se jim nepodařilo. Nicméně následujícího dne do daného okrsku
přišla spousta ozbrojených policistů a udělali tam zátah na křesťany.
[3] Stěžovatel připustil, že členové náboženských menšin „se obecně mohou stát terčem negativního
jednání ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek“, nicméně na základě individuálního
posouzení žádosti žalobkyně neshledal naplnění důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Podle
žalovaného nebylo zjištěno, že by žalobkyně měla odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
náboženství, neboť sama z tohoto důvodu nebyla nikdy zadržena ani vězněna; svoji situaci mohla
řešit využitím možnosti vnitřního přesídlení do jiné oblasti či provincie v rámci Číny,
což neučinila. Namísto toho bez problémů získala cestovní pas a vycestovala z vlasti, čímž ztrácí
na věrohodnosti její strach z pronásledování i ze zatčení v případě návratu. Stěžovatel proto vydal
výše citované rozhodnutí, proti němuž žalobkyně podala žalobu, v níž zopakovala své obavy
s tím, že dostatečně odůvodňují udělení mezinárodní ochrany.
[4] Napadeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Primárně stěžovateli vytkl, že se nedostatečně vypořádal s otázkou intenzity
pronásledování žalobkyně a možností jejího vnitřního přesídlení, neboť z použitých informací
o zemi původu vyplývá, že k pronásledování křesťanské komunity dochází na celém území Číny.
Krajský soud současně považoval za nedostatečně odůvodněné i závěry o snížené věrohodnosti
žalobkyně a stěžovateli vytkl rovněž to, jakým způsobem se vypořádal s neudělením doplňkové
ochrany, kdy doslovně opsal odůvodnění v části týkající se neudělení azylu. V závěru pak krajský
soud – s odkazem na zprávu veřejné ochránkyně práv vydanou pod sp. zn. 4861/2018/VOP/BZ
– poznamenal, že rozhodnutí žalovaného neobstojí ani z hlediska principu předvídatelnosti,
neboť není zřejmé, proč ve většině případů čínských křesťanů, mezi nimiž je i žalobkyně,
žádostem nevyhověl, zatímco v jiných případech dospěl k závěru o udělení mezinárodní ochrany.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel obecně uplatnil důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
tj. nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky. Stěžovatel popřel, že by byla žalobkyně v zemi původu
pronásledována pro svoji víru a členství v domácí neregistrované křesťanské církvi, neboť nikdy
nebyla ze strany čínských státních orgánů ani kontaktována, natož zadržena či dokonce
opakovaně zadržována nebo vězněna. Stěžovatel v tomto směru zopakoval závěry svého
rozhodnutí s tím, že pokud by policejní či jiné složky čínských státních orgánů měly zájem
na zadržení žadatelky, nepochybně tak měly možnost učinit. Krajský soud dle názoru stěžovatele
nehodnotil situaci žalobkyně komplexně a pominul právě ty skutkové okolnosti, které svědčí
o účelovém vygradování azylového příběhu žalobkyně a o nadhodnocení jejích obav. Stěžovatel
zpochybnil též to, že krajský soud vycházel ze srovnání negativních a pozitivních rozhodnutí
ve věci dalších žadatelů o mezinárodní ochranu, jak je provedla veřejná ochránkyně práv,
aniž by se zabýval tím, že její zpráva není konečná a „je pouze výsledkem jednostranné etapy šetření“.
Závěrem stěžovatel zmínil, že jeho kasační stížnost naplňuje kritéria přijatelnosti z důvodu
zásadního pochybení krajského soudu, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel opakuje závěry svého
rozhodnutí, což nijak nenapravuje nelogičnost jeho odůvodnění spočívající v tom, že nerozporuje
příslušnost žalobkyně k dané domácí církvi a její konkrétní obtíže, ale následně činí závěr,
že nikdy nebyla terčem negativního jednání ze strany čínského státu, ani jí nikdy nebylo bráněno
ve víře. Taková úvaha je dle žalobkyně nesrozumitelná, nesplňuje požadavek na řádné
odůvodnění a námitky stěžovatele stran jejího pronásledování nelze než odmítnout jako liché.
Obdobně se žalobkyně vyjádřila i k dalším námitkám stěžovatele a současně navrhla zamítnutí
kasační stížnosti jako nedůvodné.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná pověřená osoba s vysokoškolským
právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele (tím je zde
sice správní orgán, nicméně i v takovém případě lze považovat kasační stížnost za přijatelnou,
pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo
procesního práva, příp. pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, č. 1143/2007 Sb. NSS).
[9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační
stížnost předestírá k rozhodnutí několik na sebe navazujících otázek vztahujících se primárně
k pronásledování žalobkyně z důvodu její příslušnosti k jedné z menšinových křesťanských
církví, a dále k otázce možného vnitřního přesídlení žalobkyně, její snížené věrohodnosti a vůbec
návratu do země původu. Žádná z těchto otázek ovšem v daném případě podle přesvědčení
Nejvyššího správního soudu nezasluhuje pozornosti z důvodů ad 1) až 4) kritérií přijatelnosti.
Nejedná se o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny,
resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ
zásadního pochybení krajského soudu, a proto Nejvyšší správní soud dospěl k následujícímu
závěru.
[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (pro nedostatek důvodů)
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nepřezkoumatelnost by obecně mohla být důvodem
přijatelnosti kasační stížnosti podle výše uvedeného výčtu, neboť v takovém případě by se pro
hrubé pochybení procesního práva stěžovatel neměl vůbec možnost seznámit s důvody
rozhodnutí a bylo by namístě každé takové rozhodnutí zrušit a nahradit novým.
Nepřezkoumatelností soudního rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů se Nejvyšší správní
soud již opakovaně zabýval např. v rozsudcích ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS.
V daném případě krajský soud postupoval plně v souladu s touto judikaturou, neboť se pečlivě
vypořádal s žalobními námitkami a zohlednil přitom všechny rozhodné skutečnosti. Jedná
se o srozumitelné rozhodnutí opřené o odůvodnění, ze kterého je zcela zřejmé, proč krajský soud
žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že samotný incident z července 2015, kdy se cizí
osoby snažily dostat do bytu, v němž měla žalobkyně se svými spoluvěřícími náboženské
shromáždění, sám o sobě intenzity pronásledování nedosahuje. Na druhé straně je ovšem nutno
souhlasit s krajským soudem, že hodnocení odůvodněného strachu z pronásledování musí mít
širší a komplexnější podobu; nemůže zahrnovat jen fyzické, ale i psychické násilí a dále –
a to především – nemůže být založeno jen na retrospektivním zkoumání toho, zda a příp. jakým
aktům pronásledování pro své náboženské přesvědčení již žalobkyně čelila. Odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu náboženství podle §12 písm. b) zákona o azylu totiž může být
shledán i u žadatele, který nebyl v minulosti vystaven žádnému konkrétnímu aktu pronásledování;
postačí zjištění, že už z důvodu členství v určité náboženské skupině je přiměřeně
pravděpodobné, že by žadatel byl v budoucnu pronásledování vystaven – viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 - 77, v němž je výslovně
uvedeno, že posuzování „odůvodněných obav z pronásledování má prospektivní povahu, takže není zcela
nezbytné, aby žadatel o mezinárodní ochranu v minulosti již konkrétní akt pronásledování utrpěl“ (bod 23).
[13] Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 39/2019 - 77 se zabýval velmi
obdobnou skutkovou a právní situací, tedy situací příslušníka křesťanské církve, který v Číně
neutrpěl žádný konkrétní (bezprostřední) akt pronásledování, přesto tvrdil, že je u něho přítomen
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství. V tomto rozsudku se zdejší soud
vypořádal v podstatě se všemi otázkami, které nyní stěžovatel uplatňuje, proto lze na daný
rozsudek odkázat s tím, že při posuzování odůvodněného strachu z pronásledování
je rozhodující, jakým neblahým důsledkům by byli členové církve vystaveni, pokud by se státní
orgány o jejich členství v církvi dozvěděli; k tomu srov. rovněž rozsudek velkého senátu
Soudního dvora EU ze dne 5. 9. 2012 ve spojených věcech C-71/11 a C-99/11, Spolková republika
Německo proti Y a Z.
[14] K otázce možného vnitřního přesídlení lze konstatovat, že nepostačuje odkázat pouze
na to, že k pronásledování docházelo výlučně v místě bydliště žalobkyně, aniž by stěžovatel
důsledně zkoumal a zdůvodnil, v jakých jiných částech Číny by byla pravděpodobnost
pronásledování menší, a zejména, z čeho dovozuje, že by tato hrozba byla v různých částech Číny
různá, když vychází z trestního zákoníku (bod 32 rozsudku č. j. 9 Azs 39/2019 - 77).
[15] K otázce bezproblémového vycestování ze země původu a v důsledku toho odvozené
snížené věrohodnosti žalobkyně nelze nepřipomenout, že fakt bezproblémového vycestování
sám o sobě nemůže způsobit snížení věrohodnosti žalobkyně (bod 49 rozsudku
č. j. 9 Azs 39/2019 – 77 odkazující na předchozí judikaturu – a sice rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 4. 2010, č. j. 1 Azs 7/2010 - 114, a ze dne 4. 1. 2018,
č. j. 10 Azs 254/2017 - 40, z nichž vyplývá, že státní orgán, který je příslušný k vydávání
cestovních dokladů, nemusí vždy za všech okolností disponovat informacemi o akcích všech
státních složek plánovaných proti určitým subjektům či seznamem tzv. „nepohodlných“ osob).
Jinými slovy, závěry o snížené věrohodnosti žalobkyně musejí být založeny na konkrétních
a individualizovaných skutečnostech nikoli na prostém faktu, že jí byl vydán cestovní pas a mohla
opustit zemi původu.
[16] Konečně k návratu do země původu je pak potřeba připomenout, že stěžovatel byl
povinen – konkrétními argumenty podloženými objektivními a aktuálními poznatky o situaci
v zemi původu – naplnit standard důkazního břemene (a jeho rozložení), který je významně
determinován tím, jaké jsou důvody udělení azylu (§12, §13 a §14 zákona o azylu) a důvody
udělení doplňkové ochrany (§14a a §14b zákona o azylu). Obě uvedené formy mezinárodní
ochrany, vč. rozdílných důvodů, které k jejich udělení vedou, je nutno důsledně rozlišovat s tím,
že neudělení doplňkové ochrany rozhodně nelze vypořádat prostým opsáním důvodů týkajících
se neudělení azylu, jak správně poukázal krajský soud.
[17] Závěrem, již jen pro úplnost, Nejvyšší správní soud konstatuje, že správním soudům
nic nebrání v tom, aby relevantní zprávy či stanoviska veřejného ochránce práv zohlednily,
což ostatně činí zcela běžně; viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2008,
č. j. 2 Afs 107/2007 - 168, č. 1545/2008 Sb. NSS, a ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015 - 14,
č. 3371/2016 Sb. NSS. Navíc, i kdyby krajský soud – s odkazem na zprávu veřejné ochránkyně
práv – nepřihlížel k tomu, že stěžovatel rozhodoval „v obdobných věcech odlišně“, musel
by ze shora uvedených důvodů napadené rozhodnutí tak jako tak zrušit pro nezákonnost
a rozhodnutí krajského soudu by proto, pokud jde o samotný věcný výsledek řízení, nebylo
odlišným.
[18] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno
žádné zásadní pochybení krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje
od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal
žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu
§104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
[20] Žalobkyni byl během řízení o žalobě ustanoven zástupce: JUDr. Bc. Stanislav
Bruncko, Ph.D., který ji zastupuje též v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové
výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud jmenovanému zástupci určil odměnu za jeden úkon
právní služby (písemné podání ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 3100 Kč
podle §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, a dále náhradu hotových výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle
§13 odst. 4 uvedené vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupci žalobkyně určil odměnu
a náhradu hotových výdajů ve výši 3400 Kč, zvýšenou o částku 714 Kč odpovídající DPH ve výši
21 %, neboť zástupce je plátcem této daně. Zástupci žalobkyně bude vyplacena celková částka
4114 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu