ECLI:CZ:NSS:2019:6.AFS.281.2018:50
sp. zn. 6 Afs 281/2018 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: ALFA-FOOD, s.r.o.,
se sídlem K Vinici 1378, Kolín V, zastoupeného Mgr. Renatou Korábovou, advokátkou,
se sídlem Na Pobřeží 84, Kolín IV, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2016,
č. j. 35600/16/5300-22442-711492, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 20. 7. 2018, č. j. 48 Af 30/2016 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 20. 7. 2018, č. j. 48 Af 30/2016 - 36 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský
soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2016, č. j. 35600/16/5300-22442-
711492 (dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 22. 12. 2015, č. j. 4274079/15/2111-50523-
203780, kterým v důsledku neuznání žalobcem uplatněné opravy výše daně za dlužníkem
v insolvenčním řízení o částku 975 057 Kč vyměřil žalobci vlastní daň ve výši 466 304 Kč.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný popsal, že dne 26. 8. 2015 žalobce doručil
správci daně daňové přiznání k DPH za zdaňovací období červenec 2015, v němž vykázal
jako věřitel opravu daně za dlužníkem v insolvenčním řízení podle ustanovení §44 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“),
v částce 975 057 Kč. Žalobce provedl opravu výše daně u pohledávek za dlužníkem
v insolvenčním řízení – Příbramská uzenina a.s. (dále též „úpadce“), u kterého byl úpadek zjištěn
dne 4. 3. 2014; předmětná uskutečnitelná zdanitelná plnění se týkala období září 2013
až leden 2014. Žalovaný se ztotožnil s procesním postupem správce daně, neboť ani podle
něj v podání ze dne 30. 11. 2015 žalobce neuplatnil žádný důkazní návrh. Vyslovil názor,
že předmětná právní úprava je v souladu s příslušnou unijní regulací. Za jádro sporu označil
výklad ustanovení §44 odst. 1 ZDPH, konkrétně výklad šestiměsíčního časového testu,
resp. podmínky stáří pohledávek, u nichž lze provést opravu podle předmětného ustanovení.
Žalovaný měl za to, že oprava je možná pouze ve vztahu k těm pohledávkám, které vznikly
nejpozději šest měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku, nikoli ve lhůtě šest měsíců a méně
před rozhodnutím o úpadku, jak dovozuje žalobce. Vyšel přitom z gramatického výkladu
a z logického směru plynutí času od minulosti do budoucnosti. Přihlédl rovněž k historickému
a teleologickému výkladu, neboť zákonodárce podle důvodové zprávy v souvislosti s negativními
dopady celosvětové ekonomické krize chtěl pomoci ekonomickým subjektům, které jsou
v platební neschopnosti z důvodů dlouhodobě nedobytných a nevymahatelných pohledávek;
tj. pomoci těm, kteří obchodovali s nesolventním partnerem, o jehož špatné ekonomické situaci
v době obchodování ještě nemohli vědět. U pohledávek vzniklých později nelze vyloučit možnost
spekulací a daňových úniků. Přijetím výkladu, dle kterého by bylo možné provést opravy
u mladších pohledávek (v období 6 a méně měsíců před rozhodnutím o úpadku), by došlo
k výraznému omezení okruhu pohledávek, u kterých je oprava možná. S ohledem na to,
že žalobce se snažil provést opravu ve vztahu k pohledávkám vzniknuvším v období kratším
než 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku dlužníka, nebyl žalobce oprávněn tuto opravu
provést. S ohledem na jedno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkající se dané
problematiky nelze podle žalovaného hovořit o ustálené judikatuře, které by se mohl žalobce
dovolávat. Měl přitom za to, že závěry Nejvyššího správního soudu jsou nesprávné.
[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 10. 10. 2016 ke krajskému
soudu, v níž namítal, že finanční orgány popřely závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 9 Afs 170/2014, dle nějž pod ustanovení §44 ZDPH spadají pohledávky vzniklé
v období 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Pokud finanční orgány postupovaly jinak,
jednaly protiprávně.
[4] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve konstatoval obsah daňového
spisu, přičemž ověřil, že žalobce požadoval provést opravu výše DPH za dlužníkem
v insolvenčním řízení ve vztahu k pohledávkám za zdaňovací období září 2014 až leden 2015
(správně září 2013 až leden 2014 – viz odstavec č. 16), přičemž úpadek byl u dlužníka prohlášen
v březnu 2015 (správně březen 2014 – viz odstavec č. 16). Ve vztahu k určení časového období,
vůči němuž je možné provést předmětnou opravu DPH, se soud ztotožnil se závěry žalovaného.
Soud vysvětlil, že čas plyne od minulosti do budoucnosti, jestliže by zákonodárce zamýšlel
pro potřeby daného ustanovení počítat čas opačně, musel by to výslovně uvést. K tomu
však nedošlo, tudíž je třeba vycházet z obvyklého významu slova „nejpozději“, což navíc
podporuje i zjevný smysl tohoto ustanovení, jež poskytuje výhodu opravy daně věřitelům,
kteří jednají v souladu s řádnou péčí hospodáře, tj. alespoň základním způsobem si prověřují
solventnost svých dlužníků. Ten, kdo riskantně poskytuje na úvěr plnění osobě, která je
již na pokraji úpadku, by neměl být zvýhodňován před tím, kdo vstoupil do obchodního vztahu
v době, kdy ještě známky snížené solventnosti nemusely být zjevné. Je rovněž zcela nelogické,
aby nárok na opravu daně měly daňové subjekty, které vstoupily do obchodního vztahu
s dlužníkem v době, kdy již bylo z insolvenčního rejstříku zřejmé, že došlo k zahájení
insolvenčního řízení. Těmto závěrům ostatně odpovídá novelizace citovaného ustanovení
provedená zákonem č. 243/2016 Sb.
II. Kasační stížnost, vyjádření a návazné úkony soudu
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost ze dne
7. 8. 2018, v níž uvedl, že ji podává z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel popsal průběh daňového řízení, přičemž poukazoval na to, že se po celou dobu
dovolával rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 170/2014. Měl tedy za to,
že finanční orgány měly postupovat podle tam uvedených závěrů, tj. že dané pohledávky,
jejichž vznik je datován v rozmezí od září 2014 do ledna 2015 (správně od září 2013
do leden 2014 – viz odstavec č. 16), tj. v době kratší než 6 měsíců před účinky rozhodnutí
o úpadku, jsou těmi pohledávkami, které splňují podmínky ustanovení §44 odst. 1 ZDPH.
Poukazoval rovněž na to, že v mezidobí zákonodárce přistoupil k novelizaci citovaného
ustanovení, což podle jeho názoru dokládá, že toto ustanovení bylo nejednoznačné.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 25. 9. 2018 uvedl, že trvá na tom,
že stěžovatel aplikuje ustanovení §44 ZDPH nesprávně, neboť to dopadá na pohledávky,
které vznikly 6 měsíců a více před rozhodnutím soudu o úpadku, jak to ostatně vyplývá
z gramatického, teleologického i historického výkladu. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu netvoří podle žalovaného ustálenou rozhodovací praxi
tohoto soudu.
[7] Usnesením ze dne 8. 10. 2018, č. j. 6 Afs 281/2018 – 36, Nejvyšší správní soud řízení
přerušil, neboť rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu byla v řízení vedeném
pod sp. zn. 1 Afs 29/2018 usnesením ze dne 31. 7. 2018, č. j. 1 Afs 29/2018 - 27, předložena
následující otázka: „Je třeba slovní spojení „pohledávka, která vznikla nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím
soudu o úpadku“ obsažené v §44 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném
do 28. 7. 2016, vykládat tak, že jde o pohledávku, která musí být v okamžiku rozhodnutí soudu stará šest
nebo více měsíců, nebo tak, že jde o pohledávku, která vznikla šest měsíců a méně před rozhodnutím soudu?“,
přičemž zodpovězení této otázky mohlo mít vliv na rozhodování soudu o věci samé.
[8] V replice ze dne 13. 12. 2018 stěžovatel trval na tom, že jeho výklad ustanovení §44
ZDPH je správný, přičemž se pozastavoval nad tím, že finanční orgány včetně krajského soudu
odmítají respektovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
[9] Usnesením ze dne 8. 8. 2019, č. j. 6 Afs 281/2018 – 40, Nejvyšší správní soud rozhodl
o pokračování v řízení, neboť rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o výše uvedené otázce
rozhodl v usnesení ze dne 16. 7. 2019, č. j. 1 Afs 29/2018 - 34, v němž dospěl k právnímu závěru,
že „Ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném
od 1. 4. 2011 do 28. 7. 2016 je nutno vykládat tak, že oprávnění plátce, kterému při uskutečnění zdanitelného
plnění vůči jinému plátci vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň, provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty
zjištěné pohledávky se vztahuje na pohledávky, které vznikly z tohoto plnění v období končícím 6 měsíců
před rozhodnutím soudu o úpadku. Nevztahuje se naopak na pohledávky vzniklé z tohoto plnění později
než 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.“ Nejvyšší správní soud s ohledem na toto usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu účastníky řízení vyzval k případnému vyjádření.
[10] Na výzvu soudu reagoval stěžovatel v podání ze dne 21. 8. 2019, v němž setrval
na stanovisku, že výklad ustanovení §44 odst. 1 ZDPH je s ohledem na změnu náhledu
Nejvyššího správního soudu naprosto nepřehledný, což popírá právní jistotu. Poukázal dále
na jednotlivé informace a stanoviska týkající se dané věci, v jaké době postupně vznikala
a k jakým závěrům lze na jejich základě dojít. Měl za to, že předmětné ustanovení ZDPH bylo
nejasné, což je nutné klást k tíži státu, resp. finanční správy. Výše citovaným rozhodnutím
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu bylo podle stěžovatele zasaženo do právní jistoty
daňových subjektů. Ohledně teleologického výkladu použitého rozšířeným senátem stěžovatel
namítl, že s úpadcem obchodoval více jak 10 let, tj. jednalo se o stabilního odběratele s objemem
hodnoty dodávek v řádu desítek milionů korun ročně, jenž nevykazoval ani ke dni podání
insolvenčního návrhu zásadnější problémy se solventností, resp. hrazením pohledávek.
Insolvenční návrh byl podán v průběhu standardně běžící výroby a odběratelsko-dodavatelských
vztahů, tj. bez jakýchkoliv varování či projevů, z nichž by byl možno usuzovat na nesolventnost
a následnou nedobytnost pohledávek vzniklých prostou dodávkou potravinářského zboží,
které odpovídaly běžné praxi. Poukazoval na to, že v rámci insolvenčního návrhu bylo úpadcem
odkazováno na údajné zkreslování výsledků hospodaření ze strany předsedy představenstva
a členů představenstva, kteří údajně nepostupovali při řízení společnosti s péčí řádného
hospodáře. Následovala řada trestních oznámení a incidenčních sporů, z nichž část není
do dnešního dne ukončena. Za dané situace lze podle stěžovatele na odběrateli koření do výroby,
jenž s úpadcem spolupracuje bezproblémově řadu let, těžko oprávněně požadovat, že měl
rozpoznat, že se ve vrcholném vedení společnosti něco děje, zvláště když první signály o určitých
problémech pronikly na veřejnost až v půlce ledna 2015 (správně leden 2014 – viz odstavec
č. 16), těsně před podáním insolvenčního návrhu. V neposlední řadě stěžovatel poukazoval na to,
že je nutné se v dané věci v souladu s výše uvedeným rozhodnutím rozšířeného senátu
Nejvyššího správního zabývat otázkou jeho důvěry v předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího
správního soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, kterou stěžovatel rovněž formálně uplatnil. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou
vadou rozhodnutí krajského soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by
ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího
správního soudu zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení
toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74;
rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[13] Nejvyšší správní soud s ohledem na obsah kasační stížnost přitom má to, že stěžovatel
žádné faktické relevantní námitky, jež by naplňovaly výše uvedené znaky nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu, neuvedl, neboť pouze nesouhlasí se závěry krajského soudu,
které se odchýlily od původní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. To, že stěžovatel
se závěry krajského soudu nesouhlasí a považuje je za vadné, však z povahy věci nemůže naplnit
kasační důvod nepřezkoumatelnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud v tomto směru připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2011,
č. j. 1 As 6/2011 - 347, podle nějž „Krajský soud se může odchýlit od dosavadní judikatury Nejvyššího
správního soudu k určité otázce, jestliže není v dané věci přímo zavázán právním názorem kasačního soudu
(§110 odst. 3 s. ř. s.) a jestliže svůj odlišný právní názor podepře komplexní, racionální a transparentní
konkurující argumentací. Jsou-li tyto podmínky splněny, pak krajský soud zaujetím odlišného právního názoru
neporuší §12 s. ř. s.“ Pokud tedy Nejvyšší správní soud uznává možnost krajského soudu odchýlit
se od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, jestliže své závěry náležitě odůvodní,
nemůže v nynější věci krajskému soudu vytýkat to, že takto postupoval, a dovozovat
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by byl
naplněn kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rovněž nemá za to, že by
zde byly naplněny důvody zmatečnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.; ostatně
ani tento kasační důvod stěžovatel podrobněji nevysvětlil. K věci samé a naplnění kasačních
důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. uvádí následující:
[14] Ve vztahu k námitkám stěžovatele stran nezákonnosti napadeného rozsudku, napadeného
rozhodnutí a závěrů finančních orgánů stran postupu dle ustanovení §44 odst. 1 ZDPH Nejvyšší
správní soud odkazuje na rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 6 Afs 81/2018 - 39,
v němž ve vztahu k prakticky týmž skutkovým a právním okolnostem uvedl, že „V projednávané
věci je mezi účastníky řízení veden spor ohledně právní otázky, zda stěžovatel byl oprávněn provést opravu
výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení dle §44 zákona o dani z přidané hodnoty,
které pod rubrikou Oprava výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení v odst. 1 v rozhodném
znění upravovalo, že plátce, kterému při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci vznikla povinnost
přiznat a zaplatit daň a jehož pohledávka, která vznikla nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku,
z tohoto plnění doposud nezanikla (dále jen „věřitel“), je oprávněn provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty
zjištěné pohledávky za podmínek v tomto ustanovení dále vyjmenovaných pod písmeny a) až d). ……….
Z hlediska posouzení sporné právní otázky je pak v projednávané věci klíčové, jak vyložit pasáž citovaného
ustanovení: pohledávka, která vznikla nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.
Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu, reprezentovaná rozsudkem ze dne 10. prosince 2014
č. j. 9 Afs 170/2014 - 42 a na něj navazujícími rozsudky ze dne 11. února 2016 č. j. 9 Afs 190/2015 - 57
a ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 6 Afs 117/2016 - 27, vykládala §44 odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty tak, že dopadá na pohledávky, které vznikly 6 měsíců či méně před rozhodnutím o úpadku. Pokud tedy
v souzené věci došlo k vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka dne 11. února 2015, bylo by dle stěžovatelem
odkazované dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu dotčené ustanovení aplikovatelné na všechny
pohledávky vzniklé od 11. srpna 2014 do rozhodnutí o úpadku, tedy i na pohledávky stěžovatele za dlužníkem,
které v posuzované věci vznikly v období od 12. srpna 2014 do 18. prosince 2014.
Poté, co první senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě ve věci vedené
pod sp. zn. 1 Afs 29/2018 k opačnému výkladu ustanovení §44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty
(a v něm použitého výrazu nejpozději) vyjádřenému v dřívější judikatuře Nejvyššího správního soudu, postoupil věc
v souladu s ustanovením §17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu,
který k řešené sporné právní otázce v usnesení ze dne 16. července 2019 č. j. 1 Afs 29/2018 - 33 vyslovil
následující závěry: „Ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
účinném od 1. 4. 2011 do 28. 7. 2016, je nutno vykládat tak, že oprávnění plátce, kterému při uskutečnění
zdanitelného plní vůči jinému plátci vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň, provést opravu výše daně na výstupu
z hodnoty zjištěné pohledávky se vztahuje na pohledávky, které vznikly z tohoto plnění v období končícím 6
měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Nevztahuje se naopak na pohledávky vzniklé z tohoto plnění později
než 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku (pozn.: zvýraznění podtržením doplněno soudem).
Vztaženo na nyní projednávanou věc, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud při výkladu
ustanovení §44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty nepochybil, neboť v něm obsažený sporný pojem
nejpozději vyložil v souladu se závazným právním názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Podle
tohoto závěru se oprávnění stěžovatele provést opravu výše daně vztahuje na pohledávky, které vznikly v období
nejpozději končícím 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku a nikoli na pohledávky později vzniklé.
V návaznosti na to tedy krajský soud správně dovodil, že u pohledávek stěžovatele za dlužníkem v insolvenčním
řízení mladších šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku, který byl v tomto případě zjištěn ke dni
11. února 2015, tj. u pohledávek vzniklých v období od 12. srpna 2014 do 18. prosince 2014, nebylo možno
z výše uvedených důvodů provést opravu výše daně z přidané hodnoty, jak ji stěžovatel provedl v podaném daňovém
přiznání.
K obdobným závěrům Nejvyšší správní soud dospěl také v rozsudku ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 1 Afs 194/2018 - 31.
[15] Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené konstatuje, že stěžovatel nemohl
provést opravu výše daně u pohledávek za úpadcem (Příbramská uzenina a.s.) vzniklých v období
září 2013 až leden 2014, neboť ty vznikly v období posledních 6 měsíců před rozhodnutím soudu
o úpadku, tudíž nespadají do období končícím 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku
(tj. do dřívějšího období), vůči nimž by mohl stěžovatel opravu výše u pohledávek za dlužníky
v insolvenčním řízení ve smyslu ustanovení §44 ZDPH provést, a to v souladu s usnesením
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2019, č. j. 1 Afs 29/2018 - 33.
[16] Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl, že stěžovatel v kasační stížnosti, stejně
jako krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, nesprávně uváděli (rozdílně od obsahu
správního spisu a údajů v napadeném rozhodnutí), že předmětné pohledávky vznikly
až v rozmezí září 2014 až leden 2015. Jak však Nejvyšší správní soud ověřil z předloženého
správního spisu a obchodního rejstříku, u společnosti Příbramská uzenina a.s. byl úpadek zjištěn
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, č. j. KSOH 66 INS 1293/2012-A-30;
účinky tohoto rozhodnutí nastaly dne 4. 3. 2014 v 9:02 hod. Rovněž předmětné pohledávky
stěžovatele za tímto úpadcem jsou dle předložených dokladů z období září 2013 až leden 2014.
Posun těchto dat o jeden rok jak ze strany stěžovatele, tak i ze strany krajského soudu, považuje
Nejvyšší správní soud za zjevnou chybu psaní (překlep), která však nemá vliv na to,
že tyto pohledávky vznikly v období posledních 6 měsíců před rozhodnutím o úpadku,
které však nemohou vést k uplatnění institutu opravy výše daně u pohledávek za dlužníky
v insolvenčním řízení podle ustanovení §44 ZDPH.
[17] Jestliže Nejvyšší správní soud má v souladu s ustanovením §12 s. ř. s. zajišťovat jednotu
rozhodování v oblasti správního soudnictví, musí rozhodovat jednotně i on sám. Pokud zde tedy
existuje rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, jež má primárně směřovat
ke sjednocování judikatury správních soudů, a na ně navazující další rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, řešící stejnou právní otázku, je na místě, aby se Nejvyšší správní soud závěry
uvedenými v takových rozhodnutích sám řídil. Stěžovatel sice s těmito závěry fakticky nesouhlasí
a rozporuje je, ale nepřednáší nic nového, co by těmito závěry bylo s to otřást. Nejvyšší správní
soud přitom v kasační argumentaci neshledává nic, co by odůvodnilo odchýlení se od výše
uvedených závěrů, případně opětovné postoupení věci rozšířenému senátu – srov.
přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2011,
č. j. 1 Afs 27/2009 – 98; nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009,
č. j. 1 Afs 140/2008 - 77.
[18] Nejvyšší správní soud pouze nad rámec výše uvedeného ve stručnosti reaguje na podání
stěžovatele ze dne 21. 8. 2019. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že v projednávané věci
až do okamžiku podání insolvenčního návrhu neměl žádné tušení stran možných problémů
u úpadce, což by mělo zvrátit výše uvedené závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ohledně teleologického výkladu ustanovení §44 odst. 1 ZDPH, musí Nejvyšší správní
soud uvést, že k takovému závěru tato tvrzení sloužit nemohou. Nejvyšší správní soud má
totiž za to, že interpretace a aplikace určitého ustanovení zákona má být objektivní,
přičemž při používání právního předpisu je nutné provést nejprve jeho výklad a teprve následně
jeho aplikaci na skutkový stav, a nikoli na základě určitého skutkového stavu volit určitý
(„správný či vhodný“) výklad příslušného ustanovení právního předpisu.
[19] Jinými slovy v projednávané věci nelze ustanovení §44 odst. 1 ZDPH vykládat
podle subjektivních okolností daného případu, tj. kdy se konkrétně daňový subjekt (plátce DPH)
dozvěděl o určitých problematických ukazatelích u svého odběratele, pozdějšího úpadce. To,
že závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nejsou pro stěžovatele za dané situace
„výhodné“, ještě neznamená, že by byly nesprávné či účelové.
[20] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů
Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu