ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.158.2018:22
sp. zn. 6 As 158/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: J. Š., zastoupen Mgr.
Borisem Achmedovem, advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 2. 2016, č. j. KUZL 5388/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2018, č. j. 33 A 59/2016 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 29. 3. 2018, č. j. 33 A 59/2016 - 53 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž krajský
soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2016, č. j. KUZL 5388/2016
(dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Zlína ze dne 17. 12. 2015, č. j. MMZL 167039/2015, jímž byl žalobce uznán
vinným ze spáchání 2 přestupků podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 5 a písm. k) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“. Prvního přestupku (dle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 5
zákona o silničním provozu) se žalobce dopustil dne 17. 3. 2015 v 19.35 hodin ve Zlíně
na křižovatce místní komunikace ul. Štefánikova s ul. Osvoboditelů, ve směru jízdy na obec
Vizovice, jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia, na křižovatce
řízené světelnými signály, která se nachází ve Zlíně, na silnici I. třídy č. 49, ulice Štefánikova
a silnice III. třídy č. 49026, ulice Osvoboditelů, kdy nezastavil na červený signál „Stůj!“
na tříbarevném světelném signalizačním zařízení, pro přímý směr jízdy, před vodorovnou
dopravní značkou „Příčná čára souvislá“. Druhého přestupku (dle ustanovení §125c odst. 1
písm. k) zákona o silničním provozu) se žalobce dopustil dne 24. 3. 2015 v 19:05 hodin, ve Zlíně
– Loukách, na silnici I. třídy č. 49, na třídě Tomáše Bati, na křižovatce s řízeným provozem,
s místní komunikací ulice U Dřevnice, jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky
Škoda Fabia, kdy se v rozporu se zákonem s vozidlem otáčel a couval v křižovatce,
a při tomto manévru ohrozil bezpečnost a plynulost provozu na pozemní komunikaci v místě
předmětné křižovatky. Za tyto skutky byla žalobci uložena pokuta ve výši 4 000 Kč. Vzhledem
k tomu, že se žalobce přestupku skutkové podstaty ve smyslu ustanovení §125c odst. 1 písm. f)
bod 5 zákona o silničním provozu dopustil opakovaně v období 12 po sobě jdoucích
kalendářních měsíců, správní orgán žalobci podle ustanovení §125c odst. 5 zákona o silničním
provozu a v souladu se zákonem o přestupcích udělil sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel po dobu 4 měsíců.
[3] Žalovaný popsal průběh správního řízení a to, že správní orgán prvního stupně provedl
výslech 2 příslušníků Policie České republiky – nstržm. Žákové a nstržm. Zámečníkové.
Ve vztahu k prvnímu přestupku poukázal na výslech zasahující policistky a obsah videozáznamu,
z něhož vyplývá, že žalobce nezastavil ani na světelný signál se světlem v barvě červené. Žalovaný
dopočetl, že žalobce mohl světelný signál žluté barvy, na nějž měl rovněž reagovat
podle ustanovení §70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu, vidět přibližně ze 70 m,
přičemž na této vzdálenosti za předpokladu jízdy povolenou rychlostí mohl bezpečně zastavit.
Žalobce podle žalovaného nebyl při rozsvícení žlutého signálu tak blízko, aby směl pokračovat
v jízdě. Výslech jedné policistky v kombinaci s videozáznamem a fotodokumentací ze silniční
kontroly považuje žalovaný za dostačující k prokázání tohoto protiprávního jednání. Poukaz
žalobce, že zasahující policistka si nepamatuje, kde bylo vozidlo žalobce zastaveno,
z čehož dovozuje, že se tak stalo až 2 km od křižovatky, považuje žalovaný za irelevantní.
S ohledem na pořízenou dokumentaci žalovaný dovodil, že žalobce byl kontrolován u zastávky
MHD Slovenská.
[4] Ve vztahu ke druhému přestupku žalovaný uvedl, že úprava předmětný skutkové podstaty
má za účel zamezit nežádoucímu ovlivnění provozu na světelných křižovatkách nevhodnými
jízdními manévry. Žalobce se prakticky přímo před policisty sledujícími provoz na pozemních
komunikacích otáčel se Škodou Fabia v křižovatce silnice I/49 (Třída Tomáše Bati) a ulice
U Dřevnice vedoucí kolem čerpací stanice OMV přes železniční přejezd do čtvrti Louky.
Tato křižovatka je řízená světelným signalizačním zařízením; žalobce odbočil ve směru od centra
Zlína vlevo k objektům firmy Zliner mezi autosalony Ford a Fiat, kde se otáčel i za pomoci
couvání, aby nakonec zůstal stát na přechodu pro chodce a následně jel zpět směrem do centra
Zlína. Když žalobce odbočoval dle svých slov vlevo, tak sice vozidla jedoucí ve směru
od Otrokovic do centra Zlína měla signál „Stůj!“, nicméně vozidla jedoucí ve směru od objektů
firmy Zliner jedoucí do centra Zlína musela mít signál „Volno“. Podle žalovaného je lhostejné,
zda se žalobce otáčel přímo v křižovatce nebo 10 m za ní, protože takovou vzdálenost je stále
možné považovat za těsnou blízkost, jelikož i v takové vzdálenosti negativně ovlivňuje
(nebo může ovlivnit) bezpečnost a plynulost provozu těch vozidel ve volných směrech jízdy,
jejichž řidiči zcela právem očekávají, že mohou křižovatku volným směrem bezpečně projet.
I kdyby verze policistky Zámečníkové nebyla přesná v popisu jednání žalobce, pak i žalobcem
samotným prezentovaná verze příběhu naplňuje skutkovou podstatu přestupku. Žalovaný
neshledal důvod policistce Zámečníkové nevěřit, její výpověď se shoduje s prvotní dokumentací.
Fotografie odpovídají tomu, že vozidlo žalobce bylo zastaveno právě v momentě, kdy nacouval
do pravého odbočovacího pruhu tak, jak uvádí svědkyně. Věrohodnost svědkyně nenarušuje
nekonkrétní obvinění žalobce, že je přehnaně horlivá nebo že její popis jednání je podle žalobce
nelogický.
[5] K otázce provedeného ústního jednání a neakceptování opakovaných omluv žalobce
žalovaný konstatoval, že třetí omluvu, kterou žalobce sdělil správnímu orgánu nejprve
telefonicky, aby ji následně potvrdil písemně 3 dny po termínu ústního jednání s poukazem
na rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 2. 7. 2015, s účinností ke dni 1. 7. 2015
s posledním datem kontroly dne 4. 9. 2015, když jednání se mělo konat dne 23. 9. 2015,
nevyhodnotil jako včasnou, neboť žalobce od doručení předvolání svévolně otálel se zasláním
omluvy. To, že si žalobce nepřebíral poštu na adrese H. 558, kde měl přebývat, jde jen k jeho tíži.
Nadto žalovaný poukázal na to, že žalobce byl předvolán v době vycházek. Žalovaný proto
vyslovil závěr, že žalobce neměl v úmyslu se ke správnímu orgánu dostavit v nařízených třech
termínech ústního jednání a že svou pracovní neschopnost používal jako nástroj průtahů v řízení
tak, aby se vyhnul odpovědnosti za spáchané skutky. Žalovaný rovněž s ohledem na skutkové
okolnosti případu a ohrožení ostatních účastníků provozu jednáním žalobce souhlasil s výší
uložené sankce. To, že fakticky nedošlo k žádnému poškození, nelze hodnotit jako polehčující
okolnost; pokud by totiž k nějakému faktickému následku došlo, jednalo by se pravděpodobně o
trestný čin, nikoli o přestupek.
[6] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu ze dne 11. 5. 2016, v níž namítal,
že správní řízení bylo zatíženou podstatnou vadou, jelikož mu správní orgán neumožnil účast
při jednání konaném ve věci dne 23. 9. 2015, při němž prováděl důkazy. Správní orgány
přitom v rozporu se zákonem nereflektovaly, že žalobce byl dlouhodobě nemocný, což dokládal
příslušným rozhodnutím o pracovní neschopnosti. Jeho zdravotní stav byl vážný, o čemž svědčí
i to, že se připravuje na operaci krční páteře. Pokud byla jeho omluvenka vyhodnocena
jako nedostatečná, měl jej správní orgán vyzvat k doplnění, zvláště když po telefonickém
rozhovoru s úředníkem panem G. měl za to, že jednání bude odročeno. Předchozí omluvenky,
které byly totožně odůvodněné, správní orgán uznal. Povolené vycházky mu neumožňovaly
dostavit se k jednání včas. Dále uvedl, že správní orgány pochybily, pokud neprovedly jím
navržený důkaz výslechem druhého ze zasahujících policistů. Správní orgány podle jeho názoru
zcela rezignovaly na vyhledávání důkazů svědčících v jeho prospěch. Žalobce přitom zpochybnil
tvrzení první policistky týkající se prvního přestupku, že vozidlo řídil, neboť nebyl zachycen na
příslušném videozáznamu, přičemž poukázal na nepřesnosti v její výpovědi. Videozáznam je
podle žalobce nekvalitní a nezachycuje průběh celé akce policie, tudíž nelze tvrdit, že bylo vše
prokázáno. Žalobce přitom opakoval, že v celém průběhu správního řízení tvrdil, že přestupek
nespáchal, tudíž měly správní orgány vyvinout vyšší aktivitu. Policisté nejsou objektivní, neboť
jsou hodnoceni dle odhalených a projednaných přestupků. Ve vztahu ke druhému přestupku
namítal, že popis uvedený zasahující policistkou je naprosto nelogický, neboť s ohledem na šířku
vozovky se mohl otočit rovnou, aniž by prováděl jakékoli couvání. Ve skutečnosti však udělal
pouze to, že po odbočení ve směru areálu firmy Zliner za hranicí křižovatky provedl obrat,
přičemž se řádně zařadil do odbočovacího pruhu ve směru do centra Zlína, což není podle
žalobce protiprávní. Policistku Zámečníkovou označil za nadmíru horlivou, což ovlivňuje
použitelnost její výpovědi. Příslušná fotodokumentace z tohoto přestupku vlastní protiprávní
jednání nezachycuje, protože byla pořízena až po zastavení žalobce na pokyn policie. Žalobce
proto dovozoval, že věc byla nedostatečně vyšetřena, což vedlo k jejímu nesprávnému posouzení.
[7] V napadeném rozsudku krajský soud k otázce porušení procesních práv žalobce
provedením ústního jednání bez jeho přítomnosti konstatoval, že opakovanou omluvu žalobce
nelze považovat za náležitou. Žalobce byl správním orgánem upozorněn na to, že nelze
automaticky předpokládat vyhovění případné další žádosti o přeložení termínu konání ústního
jednání ze stejného důvodu, jaký byl v minulosti prvostupňovým správním orgánem akceptován.
Žalobce správní orgán telefonicky kontaktoval až dne 21. 9. 2015 s tím, že neví, zda se bude moci
ústního jednání zúčastnit, neboť je stále v dočasné pracovní neschopnosti, přestože má
stanovené vycházky a přestože zvažuje své zastoupení zmocněncem. K zaslání písemné omluvy
pak došlo poté, co se jednání konalo v nepřítomnosti žalobce. Omluvu žalobce vyhodnotil soud
jako nedostatečnou, neboť ten již od 4. 9. 2015 věděl o nařízeném jednání, přičemž vyčkal
až na den 21. 9. 2015, kdy teprve kontaktoval správní orgán. Soud nevyloučil, že je nutné
v určitých případech akceptovat i omluvu zaslanou dodatečně; to však není projednávaný případ,
neboť se žalobce dovolával téže pracovní neschopnosti jako u předchozích omluv.
Z předloženého rozhodnutí o pracovní neschopnosti přitom nevyplývá velká závažnost
a naléhavost zdravotního stavu žalobce. Nadto jednání bylo nařízeno v době vycházek žalobce,
během nichž se mohl žalobce jednání zúčastnit. Za takové situace nebylo věcí správního orgánu,
aby žalobci zajišťoval odvoz či dále zkoumal jeho zdravotní stav. Žalobce nemohl nabýt
ani legitimní očekávání stran přeložení jednání na základě své telefonické omluvy ze dne
21. 9. 2015, neboť při ní pouze vyjádřil úvahy o možném zmocnění jiné osoby; jelikož se žalobce
omlouval opakovaně, nebylo soudu zřejmé, proč své zastupování v řízení neřešil konkrétněji
již dříve.
[8] Ve vztahu k prokázání spáchání obou přestupků stěžovatele soud souhlasil s tím, že správní
orgány vyslechly pouze 2 zasahující policistky, přičemž každá z nich byla svědkem pouze jednoho
protiprávního jednání žalobce. První přestupek je dostatečně prokázán videozáznamem,
fotodokumentací vozidla žalobce a svědeckou výpovědí policistky Ž. Při konfrontaci
videozáznamu a pořízené fotodokumentace z místa silniční kontroly vyplývá, že na všech
záznamech bylo zachyceno totožné vozidlo. Vše dokresluje výpověď policistky Ž. Za takové
situace nebylo na místě vyslýchat dalšího zasahujícího policistu, neboť by tím byla skutková
zjištění dále pouze posílena. Na tom ničeho nemění námitky žalobce stran nedostatečného určení
místa silniční kontroly; možnost záměny byla s ohledem na provedené důkazy vyloučena.
Ohledně prokázání druhého přestupku soud vysvětlil, že správní orgán není návrhy účastníky
řízení na provedení dokazování vázán, pakliže není provedení důkazu nezbytné pro zjištění stavu
věci. Ve vztahu k výpovědi policistky Zámečníkové soud vyšel z toho, že je na ni nutné nahlížet
jako na výpověď úřední osoby, proto ji nelze považovat za nevěrohodnou pouze proto, že se v ní
uvedený popis skutkového děje jeví žalobci jako nelogický. Pokud žalobce namítá, že vozovka
byla v daném místě dostatečně široká, takže se mohl otočit do protisměru a pokračovat v jízdě
rovněž bez couvání, nic to nemění na skutečnosti, že by rovněž toto jednání naplnilo skutkovou
podstatu přestupku, který je žalobci kladen za vinu. I tento přestupek je dle soudu dostatečně
prokázán výpovědí zasahující policistky, kterou nelze zpochybnit jen na základě nepodložených
tvrzení žalobce. To, že s ohledem na předmětné jednání nebyl proveden ze strany policistů žádný
videozáznam, na věci nic nemění. Protože soud souhlasil se zjištěním správních orgánů, že se
stěžovatel s vozidlem otáčel přímo v křižovatce, nezabýval se již úvahami stran možného
posouzení toho, kdy by obdobné jednání bylo spácháno 10 m od křižovatky. Jako obiter dictum
však soud uvedl, že i v této vzdálenosti by otáčení bylo protiprávní.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému usnesení kasační stížnost,
v níž uvedl, že se dovolává kasačních důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasil
s tím, že by skutkový stav v dané věci byl řádně prokázán. Tvrdil, že i v přestupkovém řízení musí
být brány v potaz stejné záruky, jako v případě trestního řízení. V tomto směru se dovolával
zásady in dubio pro reo a požadavku patřičného důkazního standardu. Nestačí tedy, že správní
orgány dospěly k pouhé pravděpodobnosti spáchání protiprávního jednání. Existuje-li
pochybnost, tj. ne zcela nepravděpodobná možnost, že skutkový děj se odehrál jinak než tak,
že naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku. Trval na tom, že měl být proveden
výslech všech policistů. To, že tomu tak nebylo, vedlo k popření povinnosti správních orgánů
vyhledávat důkazy i ve prospěch obviněného. Tvrzení policistky Žákové přitom bylo
z jeho strany zpochybněno např. tím, že není zřejmé, kde došlo k vlastnímu zastavení vozidla.
Poukazoval přitom na to, že zasahující policistka měla tvrdit, že vozidlo žalobce měla po celou
dobu vidět; pokud by však místo kontroly bylo jinde, nebylo by toto tvrzení s ohledem místo
zásahu pravdivé. Svědeckou výpověď policistů nelze hodnotit jako a priori věrohodnou,
neboť i policisté jsou majetkově zainteresováni na výsledku řízení. Stěžovatel se ostatně
pozastavil nad tím, že obrazový záznam nezachycuje celý zásah. Ve vztahu ke druhému
přestupku poukázal na jeho nelogičnost, neboť pokud měl volno pro odbočování,
mohl se na místě s ohledem na šířku komunikace bez jakýchkoli problémů otočit. Skutečnost byla
naopak taková, že v křižovatce odbočil ve směru areálu firmy Zliner, kde až za hranicí křižovatky
(cca 10 metrů za hranicí křižovatky) provedl obrat, čímž zákon podle jeho názoru neporušil.
Policistka zasahující v tomto případě je podle stěžovatele známa svou nemístnou horlivostí
vedoucí ke kriminalizaci zcela legálního jednání. Stěžovatel proto vyslovil názor,
že za takové situace měli být vyslechnuti oba zasahující policisté. Příslušná fotodokumentace
zachycuje pouze stav po zastavení vozidla zasahujícími policisty, proto je neprůkazná.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 18. 5. 2018, v němž tvrdil,
že skutkovými otázkami uplatněnými stěžovatelem se dostatečně zabýval v napadeném
rozhodnutí. Byly totiž porovnány fotografie z místa zastavení vozidla v případě prvního
přestupku a bylo konstatováno, že stěžovatel byl zastaven v místě zastávky MHD Slovenská.
Žalovaný tak měl za to, že námitky stěžovatele byly pouze obecného charakteru. Setrval
na stanovisku, že výslech druhého zasahujícího policisty by nic nepřinesl. Ke druhému přestupku
se žalovaný rovněž v napadeném rozhodnutí obsáhle vyjádřil; i kdyby stěžovatel svůj otáčecí
manévr provedl 10m od křižovatky, pak by se na právní kvalifikaci skutku ničeho nezměnilo.
Na jeho závěrech rovněž ničeho nemění ani obrana stěžovatele, že svým jednáním
nikoho neohrozil. Dále poukázal na to, že stěžovatel je opakovaným pachatelem přestupků
na úseku dopravy, který využívá obstrukční praktiky.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.,
a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nezjistil,
že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního
soudu zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho,
jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130. Ačkoli stěžovatel tento důvod ve své kasační stížnosti
výslovně použil, fakticky však žádnou argumentaci dovozující naplnění důvodu
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
neuvedl, neboť materiálně pouze nesouhlasil se závěry krajského soudu vycházejícími z obsahu
správního spisu. Skutečnost, zda tyto závěry jsou správné, však naplňuje posouzení kasačních
důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že napadený rozsudek není zatížen vadou nepřezkoumatelnosti.
[14] K posouzení naplnění kasačních důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
uvádí Nejvyšší správní soud následující:
[15] Pro posouzení námitek stěžovatele stran nedostatečného prokázání jeho viny v případě
spáchání dvou předmětných přestupků podle zákona o silniční dopravě je podle Nejvyššího
správního soudu stěžejní obsah správního spisu a správním orgánem provedené dokazování.
Ve správním spisu se nachází oznámení prvního přestupku. Z jeho obsahu je patrné, že dne
17. 3. 2015 v 19:35 hodin ve Zlíně, na křižovatce ulice Štefánikova a ulice Osvoboditelů,
ve směru jízdy na obec Vizovice, stěžovatel jako řidič osobního motorového vozidla tovární
značky Škoda Fabia, registrační značky X, na křižovatce řízené světelnými signály, nezastavil na
červený signál „Stůj!“ před vodorovnou dopravní značkou „Příčná čára souvislá“, čímž se měl
dopustit porušení §4 písm. c) ve spojení s §70 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Z
oznámení, týkající se druhého přestupku plyne, že se stěžovatel přestupku dopustil tím, že dne 24.
3. 2015 v 19:05 hodin, ve Zlíně – Loukách, na silnici I. třídy č. 49, na třídě Tomáše Bati, na
křižovatce s řízeným provozem, jako řidič výše specifikovaného vozidla, couval a otáčel se
v křižovatce a při tomto manévru ohrozil bezpečnost a plynulost provozu na pozemní
komunikaci předmětné křižovatky, čímž se měl dopustit porušení §24 odst. 4 písm. b) zákona
o silničním provozu.
[16] Součástí správního spisu je ve vztahu k prvnímu přestupku CD, jež obsahuje videozáznam
zachycující projetí vozidla bílé barvy v provedení kombi, jehož zadní sklo je polepeno bílou
plochou. Součástí CD je dále fotodokumentace zachycující průběh silniční kontroly týkající se
prvního přestupku, na nichž je zobrazen stěžovatel a vozidlo bílé barvy v provedení kombi,
jehož zadní sklo je polepeno bílou reklamní plochou.
[17] Ve vztahu ke druhému přestupku správní spis obsahuje fotodokumentaci zobrazující opět
vozidlo bílé barvy v provedení kombi stojící v křižovatce v levém odbočovacím pruhu.
[18] Dále správní orgán prvního stupně provedl výslech policistky Ž. týkající se prvního
přestupku, která popsala, že viděla projet vozidlo křižovatkou přes svítící červený světelný signál
„Stůj!“ na semaforu, vozidlo následně s kolegou zastavili. Jako řidič byl zjištěn stěžovatel.
Ve výhledu na místo spáchání přestupku ji nic nebránilo. Vozidlo mezi zjištěním přestupku
a jeho zastavením neztratila z dohledu. Policistka však nebyla schopna uvést, kde došlo
k zastavení vozidla stěžovatele. Stěžovatel byl ve vozidle sám. Podle svědkyně nemohlo dojít
k záměně vozidla nebo řidiče.
[19] Z výslechu policistky Z. týkající se druhého přestupku vyplývá, že viděla, jak řidič
motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia, bílé barvy, jedoucí ve směru od centra města
Zlína a v odbočovacím jízdním pruhu směrem doleva se rozhodl v křižovatce řízené světelnými
signály otočit. Nejprve si řidič najel do prostoru křižovatky a po vytočení vozidla zůstal stát na
přechodu pro chodce, který je na komunikaci mezi firmami Fiat a Ford a který je souběžný s tř.
T. Bati. Mezitím řidiči jedoucí od Otrokovic směrem na Zlín měli pro svůj směr jízdy již zelený
světelný signál „Volno“ na semaforu a vozidla se rozjela směrem na cetrum města Zlín.
Stěžovatel na tuto situaci zareagoval tak, že začal nacouvávat se svým vozidlem do jízdního
pruhu, který je určen pro směr jízdy vpravo, tedy pro směr jízdy na centrum města Zlína od firmy
Zliner. Stěžovatel se při couvání se svým vozidlem ocitl až v jízdním pruhu, který je určen
pro odbočení doleva a také pro přímý směr jízdy od firmy Zliner. Jako řidič byl svědkyní
ztotožněn stěžovatel. Vozidlo mezi zjištěním přestupku a jeho zastavením svědkyně neztratila
z dohledu. Stěžovatel jel ve vozidle sám. Podle svědkyně nemohlo dojít k záměně vozidla
nebo jeho řidiče.
[20] S ohledem na výše rekapitulovaný obsah správního spisu a provedené dokazování Nejvyšší
správní soud souhlasí se žalovaným a krajským soudem, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav
věci a že byla dostatečně dokázána vina stěžovatele. Stěžovatel sice obsáhle cituje z judikatury
Nejvyššího správního soudu stran dokazování viny ve správním trestání, ale tato judikatura
bez dalšího nedokládá, že v případě stěžovatele správní orgány postupovaly chybně,
resp. že neprokázaly skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti
[21] Ve vztahu k prvnímu přestupku má Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem
za to, že ten bez jakýchkoli pochyb prokazuje výpověď policistky Ž., ve spojení s příslušným
videozáznamem zachycující „průjezd vozidla na červenou“ a s fotodokumentací z místa silniční
kontroly. Jak přitom správně poukázal krajský soud, fotodokumentace z místa silniční kontroly a
videozáznam zachycují totožné vozidlo typu kombi v bílé barvě s bílým polepem zadního skla.
Za této situace pokud stěžovatel nepopírá, že byl policejní hlídkou kontrolován on, přičemž
v průběhu kontroly byla pořízena příslušná fotodokumentace, je Nejvyššímu správnímu soudu
zjevné, že to byl rovněž on, kdo předmětné totožné vozidlo řídil při průjezdu křižovatkou ul.
Štefánikova s ul. Osvoboditelů. Poukaz stěžovatele na to, že svědkyně Ž. nebyla s odstupem času
schopna uvést, kde došlo k vlastnímu zastavení a kontrole stěžovatele, na tom nemůže ničeho
změnit. Za stěžejní při hodnocení její výpovědi totiž Nejvyšší správní soud považuje to, že
svědkyně souvisle a bezrozporně vypovídala k celému incidentu a jí vnímanému běhu událostí,
který odpovídá dalším důkazním prostředkům. Námitky stěžovatele, že mohl být zastaven po
ujetí delší vzdálenosti, byť žalovaný k tomu jasně uvedl, že tomu tak s ohledem na jeho znalost
místních poměrů a pořízenou fotodokumentaci být nemůže, neboť stěžovatel měl být zastaven u
zastávky MHD Slovenská, považuje Nejvyšší správní soud za ryzí, ničím nepodložené spekulace,
které nemohou otřást věrohodností svědkyně Ž. a její výpovědi.
[22] Ve vztahu ke druhému přestupku má Nejvyšší správní soud rovněž za to, že i ten byl
správními orgány dostatečně stěžovateli prokázán. Stěžovatel skutková zjištění správních orgánů
napadá pouze tím, že vytýkané jednání se mu zdá nelogické, neboť otočit se v předmětné
křižovatce mohl bez toho, aby zajel na komunikaci směřující k areálu firmy Zliner. Názor
stěžovatele, že takové jednání je nelogické, však nijak nevyvrací to, že se děj mohl odehrát tak,
jak zjistily správní orgány. Naopak správními orgány prokázané jednání se Nejvyššímu správnímu
soudu s ohledem na místní poměry jeví jako logické a pochopitelné – pokud se totiž stěžovatel
začal otáčet v křižovatce, musel v tento okamžik zareagovat na to, že v týž moment měli řidiči
vyjíždějící od firmy Zliner doprava směrem do centra Zlína signál volno, což skutečně mohlo
vést k tomu, že stěžovatel i přes značnou šířku předmětné komunikace nemohl jím zamýšlený
„otáčecí“ manévr plynule dokončit, ale musel zacouvat (zvláště když následně měli signál volno
řidiči jedoucí od Otrokovice směrem do Zlínu) a následně zastavit na místě, kde jej kontrolovala
hlídka policie.
[23] K tomu musí Nejvyšší správní soud uvést, že řada nedbalostních jednání vzniklá
nesprávným vyhodnocením situace, zbrklostí či roztržitostí, se při zpětném pohledu
i pro samotné aktéry může jevit jako nelogická; to však nijak nezpochybňuje, že se takové jednání
skutečně událo. Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí s tím, že by výpověď policistky Z. byla
nepoužitelná, resp. nevěrohodná, jen proto, že ji stěžovatel označil za horlivou. Toto své tvrzení
nijak nedoložil a nevysvětlil, v čem její horlivost v jiných případech spočívala, resp. kdy tato
policistka pochybila či následně nesprávně či účelově před správním orgánem vypovídala. Pokud
by Nejvyšší správní soud akceptoval to, že pouhé tvrzení o horlivosti policisty bez dalšího
znevěrohodňuje či jinak diskvalifikuje jeho výpověď, poskytl by tím účinný prostředek
pachatelům protiprávní činnosti, jak se zbavit odpovědnosti za své protiprávní jednání.
[24] Ostatně samotný stěžovatel fakticky uznává, že se na předmětném místě v inkriminovanou
dobu otáčel, avšak podle jeho názoru přibližně 10 m od hranice křižovatky. V tomto směru
však platí právní závěr krajského soudu i žalovaného, že i takové jednání v podobě otáčení
se v bezprostřední blízkosti křižovatky s řízeným provozem, čímž bez jakýchkoli pochyb
je (podle stěžovatele sice přibližná) vzdálenost 10 m od frekventované komunikace a křižovatky,
je protiprávní – srov. ustanovení §24 odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu. Obrana
stěžovatele spočívající v tom, že fakticky spáchal jiné, nicméně taktéž protiprávní, jednání,
nemůže zpochybnit věrohodnost svědkyně Z. a její výpověď.
[25] Nejvyšší správní soud proto souhlasí s tím, že správní orgán prvního stupně s ohledem
na provedené důkazy (ve vztahu k prvnímu přestupku s ohledem na výpověď policistky Ž.,
fotodokumentaci a videozáznam; ve vztahu ke druhému přestupku s ohledem
na fotodokumentaci odpovídající tomu, kde mělo být vozidlo zasahujícími policisty zastaveno,
a výpověď policistky Z.) provedl dostatečné dokazování, neboť výpovědi obou svědkyň byly
přesvědčivé, logické, smysluplné, reálné, vnitřně bezrozporné a odpovídající dalším důkazním
prostředkům. Pokud stěžovatel za této situace chtěl výpověď obou zasahujících policistek nechat
rozvést a doplnit, měl se on sám nebo jím zvolený zástupce účastnit ústního jednání v jeho věci a
klást svědkyním příslušné dotazy a případně s ohledem na jejich výpovědi požadovat doplnění
dokazování; jeho následné přípisy dovozující, že se věci mohly udát i jinak, jelikož vytrhával
jednotlivé části obou výpovědí svědkyň z jejich kontextu, nepředstavují relevantní skutečnosti
zpochybňující důkazní prostředky provedené správním orgánem. Jestliže stěžovatel za výše
popsané situace zůstal nečinný, je nutné toto klást k jeho tíži, zvláště když podle předvolání
k ústnímu jednání ze dne 24. 8. 2015 byl informován o tom, že součástí tohoto jednání bude
svědecký výslech. Za dané důkazní situace nebylo povinností správního orgánu prvního stupně
provádět výslechy druhého policisty zasahujícího u každého z přestupků, neboť nebyly zjištěny
okolnosti, které by odůvodňovaly další prověřování výpovědi zasahujících policistek (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 97/2011 - 52, týkající se
prokázání toho, zda řidič držel za jízdy telefon a závěrů tohoto soudu stran provedení dalšího
dokazování ověřující, zda zasahující policisté skutečně mohli vidět, jak řidič používá telefon či
nikoli).
[26] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu